Už je to pár let, co jsem zjistil, že prostějovský závodník Ing. Hugo Winter byl v několika závodech poražen „královnou volantu“ Eliškou Junkovou. Věděl jsem o něm mnohé, ale ne všechno. A chyběly fotografie. Ale nyní se vyjasnilo mnohé…
Začneme ještě v c. a k. monarchii
Vše se začíná vlastně neveselým koncem. Píše se rok 1913 a v hanáckém Prostějově se – zřejmě někde na neutrální půdě – setkávají tři majitelé prostějovských pivovarů, aby se domluvili o budoucnosti, konkurenceschopnosti a rozdělení trhu. Jedni jsou zástupci nejmodernějšího pivovaru – Akciového pivovaru v Prostějově, druzí z nich jsou majitelé pivovaru Dvořák a Binko a třetími účastníky jednání je majitel sladovny a pivovaru Bratři Winterové. V té době shodou osudu už nebyli majiteli bratři Karel a Bruno Winterové. Bratr Karel, spolumajitel firmy, zemřel totiž tragicky v roce 1912 . Oba původně převzali sladovnu a pivovar po svém otci. Těžko říci, jak se jednání odbývala, ale výsledek byl následující. Firmy za odstupné přestanou pivo vařit a ponechají si jen sladovnu. Je rok 1913 a Bruno Winter má jednoho právě osmiletého syna Huga, oficiálně pokřtěného jako Hugo Adolf Maria a dvouletého Kurta. Ano, čtete dobře, manželka Bruno Wintera byla katolického vyznání a synové byli pokřtěni. Pivovar Bratří Winterů, zmodernizovaný po roce 1896, přestává vařit a zavírá své brány.
Máme novou republiku
Jsme zase v Prostějově, někdy po roce 1920. Změnilo se mnoho věcí. Je tu nová republika, Bruno Winter s už dvěma syny a manželkou Josefou žijí střídavě ve Vídni a Prostějově. Manželství se však brzy rozpadá a kluci nejprve žijí u matky. Provozuje dál sladovnu, navíc v části budov pivovaru zřídil konzervárnu ovoce a zeleniny, a přemýšlí, jak využít prázdnou budovu pivovaru. Při svých cestách v Německu se dozví o výrobě knoflíků z dobytčí krve. A Prostějov je přece už od 80. let 19. století velkou konfekční mocností. A tak je rozhodnutí nasnadě a v roce 1923 vzniklá továrna Kornolith. Postupem času vylepšuje své knoflíky a začíná používat další suroviny – rohovinu, kopyta apod. Protože u nás s takovou výrobou nebyly zkušenosti, byly všechny patenty potřebné k výrobě na základě vynálezů z firmy, a v pozdější době také od vystudovaného strojního Inženýra Hugo Wintera, který vystudoval školu ve Vídni, ale otci v novém podnikání pomáhal zejména v oblasti „technického vývoje“ Hugo byl docela světák, tak byl už v polovině 20 let závodníkem na motocyklech – údajně sedlal Harley Davidson.
Dokonce měl i pseudonym, jezdil pod jménem Directeur Winter. V roce 1927 však měl těžkou havárii a zničil si obě kolena a měl už tehdy ocelové klouby či jejich části. A tak začal sedlat bezpečnější motorové oře – a to vozy Bugatti. Není zatím jasné kolik jich měl. Dochovala se jedna fotka rozmazaná, kde lze poznat závodní vůz, další fotografie představují vůz cestovní. Ten, podle vzpomínek potomků, údajně získal za to, že otci pomohl vyřešit nějakou složitou záležitost v továrně Kornolith, takže otec zakoupil synovi ojetý vůz po dr. Češkovi ( jak mi laskavě sdělil pan Králík). A právě několik fotografií tohoto vozu jsem získal. Zdá se, že dík tomu, že Hugo Winter měl jak rakouské, tak československé občanství, střídal asi na svých vozech značky, protože i na Ecce Homo ve Šternberku reprezentoval někdy Rakousko, jindy ČSR. Největšího úspěchu na Ecce Homo dosáhl v roce 1933, kdy byl na svém voze Bugatti druhý za Zdenkěm Pohlem, alespoň o tom svědčí fotografie poháru, který dodnes jeho syn vlastní. Z jeho pracovních úspěchů je ještě pro naše čtenáře zajímavé to, že za svého pobytu ve Vídni zprostředkoval nákup amerických vozů Cadillac pro tehdejší Vatikán. Továrně Kornolith se daří a tak ve 30 letech Bruno zakládá dceřinou firmu Hornflowa v Cumberlandu v Anglii. Manželé Winterovi jsou rozvedeni, paní Josefa žije v Paříži, a pan Bruno Winter má novou manželku Terezii a žije v Prostějově. Zde se aktivně zapojuje do veřejného života, je členem muzejního spolku, pravidelné výstavy umění obesílá exponáty ze svých sbírek. Financuje například I. Moravský sjezd archeologů v Prostějově. Mladší syn Kurt, narozený v roce 1909, je prokuristou další úspěšné firmy Winterových – sladovny Castello. Přichází dramatický rok 1938 a anšlus Rakouska. Hugo je v té době ve Vídni a leží v nemocnici s plícní pneumonií. Dost dobrodružně z ní prchá k matce do Paříže a v roce 1940 na rybářské lodi do Anglie. Je zřejmé, že tedy jeho Bugatti zůstala ve Vídni. Už od pařížských dob je členem čs. Armády, v Anglii je členem pozemního personálu 310. perutě RAF v Duxfordu. Souběžně, alespoň na dálku řídí anglickou pobočku, která je po ztrátě kontaktu do Prostějova docela ve špatné situaci. Naštěstí jej britská vláda vyreklamuje a pošle jej, aby řídil továrnu, která začala dodávat knoflíky pro armádu a bylo potřeba aby dobře seřízený válečný stroj neměl výpadky – a to Hugo Winter zvládl. Ostatně dodnes je držitelem několika amerických patentů při výrobě knoflíků a citovány byly ještě v roce 1998. V roce 1944 se ožení s Angličankou Cynthií. Dcera Carol se mu narodila v roce 1945. Jeho matka Josefa se za ním přestěhovala z Paříže v roce 1947 a užívala si vnuků a chvíli i pravnuka. V roce 1948 se s celou rodinou chystal zpět protože zde stále měl majetek, byl aktivním účastníkem protifašistického odboje a závodní rady obou firem souhlasily s tím, aby se mu firmy vrátily. Ale „Kléma se vrátil z Hradu“ a bylo všechno jinak. I Hugo byl prozíravý a zůstal, kde byl. Dobře udělal, věznici na Mírově by zřejmě neunikl. Další člen rodiny syn Robert přibyl v roce 1951. Po otci zdědil náklonnost k motocyklům a automobilům, ten po celou dobu svého života miloval auta, a dále pak hodně vzpomínal na svou Lancii z roku 1936. Bohužel, změny v politickém klimatu naší země se nedočkal, zemřel v květnu 1989.
Smutné finále v Prostějově
Je prosinec 1939 a pan Bruno Winter činí jedno závažné rozhodnutí – a daruje svou sbírku historických hodin a hodinek prostějovskému Muzeu. Ještě v době, kdy může o svém majetku rozhodovat sám. Z minulých řádků jsme viděli, že byl nejen úspěšným podnikatelem, ale i velmi prozíravým člověkem – nasvědčuje tomu vznik Kornolithky, založeni filiálky v Anglii i tento dar. Ano, pan Winter který byl Žid, si uměl představit, jak Němci zatočí s ním i jeho majetkem, až “přijde ten den„. Odejet už nestačil – a možná už ani neměl sílu. A ten den opravdu přišel, a v květnu 1942 dostali všichni prostějovští Winterovi pozvání do transportu, který měl Prostějov „zbavit nenáviděných Židů“. Prozíravý Bruno Winter tomu předešel a zřejmě 26. června s manželkou požili jed, v každém případě byli v den transportu (27. 6.) nalezeni mrtvi. A tak rodinná hrobka stihla ještě v relativní klidu přijmout jejich rakve. Klid ovšem netrval dlouho a již 29. červa byl zatčeny jediný zde žijící syn Kurt, pro kterého si dojelo brněnské Gestapo. Důvodem – dle vyšetřovacího spisu, který má 200 stran, bylo „ukrývání židovského majetku“, jiné zdroje mluvily o odboji. Myslím však že šlo prostě jen o obyčejnou a podlou mstu, že jim to nejdůležitější z majetku Winterových po právu uniklo. Kurt byl převezen do Osvětimi, a poslední únorový den roku 1943 byl jeho dnem posledním, jak praví s důkladností úmrtní list. Na náhrobní desce však, je omylem uvedeno jiné datum a jde logicky jen o symbolickou připomínku jeho tragického osudu.
Neveselý a politicky nekorektní epilog z těchto dnů
Bláhově jsem se domníval, že tento příběh zaslouží pozornost a přiměje Muzeum – nebo prostějovský magistrát k tomu, aby sedmdesát pět let po smrti mecenáše projevily svůj vděk tím, že upraví a převezmou do péče hrobku Winterových. Ó, jaká to byla mylná představa postaršího idealisty – pan ředitel Muzea a Galerie v Prostějově Daniel Zádrapa mi vysvětlil, že o tom možná začnou uvažovat (čili jako znalec domácích maloměstských poměrů mohu říci také „až naprší a uschne“) a ještě stupidněji se vyjádřil k mému oficiálnímu podání náměstek primátorky města Pavel Smetana, který mi „osvětlil“, že hřbitov městu nepatří a tak nemohou udržovat hrob někoho jiného. Opakovaně jsem jim přeposlal souhlasné stanovisko Židovské náboženské obce, marně. Podotýkám, že na vedlejším hřbitově město udržuje asi 12 hrobů významných rodáků či vymřelých rodin mecenášů Prostějova. A protože výročí smrti bylo už 27. června, tak stejně jako před osmi lety, jsme hrobku včas uklidili s kamarádem. Takže domněnka, že prostějovský magistrát a muzeum budou kádrovat mecenáše i po smrti je správná, a jde zjevně o latentní antisemitismus, který ostatně vládnoucí ČSSD v Prostějově (oba zmínění jsou jejími nominanty) projevila i v mediálně známějších chvílích kolem obnovy nacisty zničeného staršího židovského hřbitova. Tuto ostudu už reprodukovala celostátní i zahraniční média. A je zřejmé, že to dík chování konšelů i magistrátu nebudou ostudy poslední…
Epilog druhý, novější
Je potěšitelné, že dva roky po otištění článku v časopise MOTOJOURNAL má příběh veselejší konec. Proběhly totiž nejen komunální volby, ale i výměna ředitele Muzea a galerie Prostějov. A zavál jiný vzduch. A právě toto muzeum a jeho nová paní ředitelka u vědomí významu mecenáše Bruno Wintera převzalo do péče jejich rodinnou hrobku na „novém“ isr. hřbitově v Prostějově.
text a fota zasal pan Ivan Čech