Před budovou dnešního Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově jsou od 27. 10. 2022 umístěny dva pamětní kameny – Kameny zmizelých. Za dva prostějovské rodáky, dva absolventy tohoto gymnázia a dva blízké spolupracovníky prvního československého prezidenta T. G. Masaryka. Oba tito lidé se stali oběťmi nacistické ideologie. Jan Uher a Vasil Kaprálek Škrach.
Jan Uher
Jan Uher se narodil 28. ledna 1891 v Prostějově rodině zámečníka pracujícího ve Wichterlově továrně.
V roce 1910 maturoval na prostějovském gymnáziu. Po maturitě a jednoročním kurzu při učitelském ústavu v Brně učil na školách ve Výšovicích, Prostějově a Kostelci, potom následovala administrativní kancelářská činnost v armádě.
Teprve koncem války začal studovat Filozofickou fakultu UK v Praze obor slavistika – filozofie. V době studií také v letech 1919–1921 pracoval jako osobní knihovník T. G. Masaryka. Studia ukončil v roce 1921. Krátce pracoval na ministerstvu školství. Potom se vrátil na Filozofickou fakultu v Praze, zde však nemohl dělat habilitaci, proto odešel do Brna na nově založenou Masarykovu univerzitu. V roce 1925 zde úspěšně obhájil habilitační práci a získal docenturu.
Absolvoval řadu studijních pobytů v Německu, Rakousku, Švýcarsku a Francii. V roce 1928 pobýval v USA. Studoval zde pedagogiku, psychologii a sociologie na Mezinárodním ústavě Teacher College Kolumbijské univerzity v New Yorku u profesorů Bertranda Russella, Edvarda Thorndika a Johna Deweye. Všímal si také amerického školství. Výsledkem studia byla kniha Základy americké výchovy. Působil také na učitelských ústavech v Brně a Praze.
Patřil mezi uznávané pedagogické teoretiky. Byl členem různých sdružení a redakčních rad. Byl místopředsedou hnutí Nových škol v Československu a zakladatelem Volného pedagogického sdružení. Byl také publikačně činný. Řadu odborných příspěvků a statí uveřejnil v časopisech Psychologie, Komenský, Nové školy, Pedagogický věstník. Z monografických prací můžeme uvést publikace Myšlenkové dílo Lindnerovo, Občanská nauka a výchova, Komenského Praxis pietas, Středoškolský student a jeho svět, Pedagogická encyklopedie (spoluautoři Otokar Chlup a Josef Kubálek), Filozofie národní výchovy.
V roce 1935 byl jmenován mimořádným profesorem Masarykovy univerzity a v roce 1937 mimořádným profesorem na Filozofické fakultě Univerzity J. A. Komenského v Bratislavě. Zde také přednášel a vedl pedagogické semináře. Na podzim roku 1938 však musel pod tlakem luďáckého režimu odejít a vrátil se zpět do Brna.
Jan Uher byl také nadšeným členem a funkcionářem Sokola. Byl ideologem České obce sokolské a v roce 1937 se stal šéfredaktorem Sokolského vzdělavatele, kde publikoval politické komentáře.
Už od začátku okupace se zapojil do protifašistického odboje. Už v březnu 1939 společně na fakultě s profesory Helfertem, Grohem a dalšími se stal vedoucí osobností Zemského národního výboru. Pracoval také v jakémsi „krycím“ orgánu – Kulturní a školské komisi při Národním souručenství. Inicioval napojení brněnské České obce sokolské na Zemský národní výbor. V létě 1939 navázal spolupráci s Obranou národa a stal se krajským vedoucím Zemského národního výboru pro Brno – venkov.
Gestapo ho zatklo tři dny po uzavření vysokých škol – 20. listopadu 1939. Nejprve byl vězněn v sídle gestapa v Mozartově ulici, potom na Špilberku, v Kounicových kolejích a od ledna 1940 v soudní vazbě ve Vratislavi. V červenci 1940 mu bylo ve věznici povoleno psát. Vyšetřující soudce mu poskytl dva bloky a Jan Uher si napsal rozvrh své další práce na dva roky dopředu. Mezi tituly, které chtěl napsat, byly knihy Vývojová psychologie, Filozofie národní výchovy, Obecná pedagogika. Rozsah povolených sešitů mu nestačil, proto vpisoval své myšlenky mezi řádky povolených knih a také do Bible.
Možnost psát ale skončila v červnu 1941 po transportu do věznice v Diezu an der Lahn nedaleko Koblence. V květnu 1942 byl převezen do Berlína, kde očekával soud. 9. června 1942 byl odsouzen k trestu smrti, ten byl odůvodněn přípravou velezrady, zemězrady s doplněním ztráty trvalých občanských práv. Nepomohly ani přímluvy prezidenta Emila Háchy.
V den popravy ho mohla navštívit manželka a starší syn Boris. Po odchodu rodiny mu advokát oznámil zamítnutí žádosti o milost. Mohl napsat tři dopisy na rozloučenou – manželce a synům Borisovi a Janovi. Do své bible potom vepsal epitaf, který obsahuje i tato slova:,, … umírám v naději, že i smrtí soužíme vyšším cílům, nejen životem a prací.“ Byl popraven v předvečer státního svátku Československé republiky 27. října 1942 ve věku nedožitých dvaapadesáti let.
Vězeňský evangelický duchovní, který jej doprovázel na popraviště, dr. Harald Poelchau o něm uvedl, že nepoznal tak statečného a se smrtí vyrovnaného člověka.
V roce 1946 jej prezident Edvard Beneš vyznamenal Československým válečným křížem 1939 in memoriam a Medailí za statečnost. Československá akademie věd mu udělila čestné členství a s účinností od 28. října 1939 byl jmenován řádným profesorem Masarykovy univerzity. 28. října 1992 mu byl udělen Řád T. G. Masaryka II. třídy in memoriam na návrh Pedagogického muzea Jana Amose Komenského v Praze.
Vasil Škrach
Vasil Škrach se narodil se 14. června 1891 v Královské třídě (nyní Olomoucké ulici), domě č. 24, v rodině vlasteneckého advokáta Josefa Škracha a jeho manželky učitelky a kulturní činitelky Marie Škrachové rozené Hořínkové.
Vyrůstal v intelektuální rodině společně s mladšími sourozenci Pavlou a Jiřím, pozdějším známým prostějovským advokátem a hudebníkem. Jméno Vasil mu dala babička – rusofilka, příjmení Kaprálek bylo rodné příjmení manželky Emy.
V roce 1910 úspěšně odmaturoval na zdejším gymnáziu a následně studoval letech 1910–1914 klasickou filologii a filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze. Byl činný ve studentské organizaci České strany pokrokové a redigoval její Studentskou revui. Byl také členem sociologické sekce Svazu českého studentstva. Jeho filozofické názory ovlivnili František Krejčí, Emanuel Rádl a T. G. Masaryk.
Masaryka poznal už v prvním ročníku na přednáškách z noetiky a také se s ním seznámil osobně. Mohl studovat v jeho knihovně a Masarykovu rodinu navštěvoval i v době Masarykovy emigrace. V letech 1. světové války sloužil v rakousko-uherské armádě. V dubnu 1919 jej Masaryk požádal, aby knihovnu přestěhoval na Pražský hrad a společně s archivem ji uspořádal. 24. září 1919 ho jmenoval osobním tajemníkem a od roku 1924 literárním tajemníkem (archivářem).
Jeho odborná činnost byla zaměřena na studium Masarykových prací a vydávání jeho děl. Byl editorem výborů z jeho knih, například Politické myšlenky, Vybrané eseje, Masarykova práce, T. G. Masaryk: Moderní člověk a náboženství. Napsal také různé odborné práce, například Masaryk a pozitivismus, Masarykova myšlenka humanity. Byl rovněž redaktorem periodika Masarykův sborník. Řadu studií a příspěvků publikoval v tisku a odborných časopisech, například Národní demokracie, Národní osvobození, Kostnické Jiskry, Česká mysl a Kulturní zprávy.
Byl členem redakčního kruhu filozofické revue Česká mysl a výrazně přispěl k její úrovni. Překládal také beletrii a odborné publikace, některé přeložili společně s manželkou Emou Škrachovou (například George Berkeley, Rabíndranáth Thákur, Emil Ludwig). Byl spoluzakladatelem Masarykovy sociologické společnosti, členem Kuratoria a později ředitelem Masarykova lidovýchovného ústavu, členem Jednoty filozofické a Společnosti Dostojevského. Účastnil se také schůzek „pátečníků“ kolem T. G. Masaryka a Karla Čapka. Byl členem sociálně demokratické strany a spolupracovníkem Práva lidu.
Koncem třicátých let se angažoval v protifašistickém hnutí a v zápase na obranu republiky. V roce 1938 se podílel na vzniku manifestu „Věrni zůstaneme“. Na začátku okupace se zapojil do odbojové skupiny Jiřího Sedmíka. Spolupracoval s Politickým ústředím a Petičním výborem „Věrni zůstaneme“. V červnu 1940 byl zatčen gestapem a vězněn na Pankráci, v Terezíně a v Mnichově. V prosinci 1942 byl odsouzen k trestu smrti a 28. května 1943 byl popraven v Berlíně-Plötzensee.
Ve svých poznámkách z 25. května 1943 napsal: „Jak rád bych ještě přispěl, až lidstvo nastoupí cestu míru a lásky, svými hřivničkami k uskutečnění všech srdcí Evropy, v duchu nejlepších idejí od Sokrata, Ježíše ke Kantovi a Goethovi, od Husa a Komenského k svému učiteli (míněn T. G. Masaryk, z důvodů cenzury jméno neuvedl), všechno krásné v nich žádá o uskutečnění.“
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
Několik slov pravnuka Jana B. Uhlíře (v den ukládání kamenů byl na pietní akci v Berlíně, do Prostějova poslal následující slova):
Vážení přítomní, vážení přátelé,
nejslavnějším a nejznámějším prostějovským rodákem je nesporně básník Jiří Wolker, jehož kult budoval režim, který zvítězil v únoru 1948. Stejný režim se pokusil z historie vymazat další dva významné rodáky – Jana Uhra a Vasila Kaprálka Škracha – přestože všichni jmenovaní nebyli jakkoli v rozporu; jejich osudy se dokonce rodinně protínaly.
Jan Uher (nar. 28. ledna 1891) a Vasil Škrach (nar. 14. června 1891) se potkali v jedné třídě na prostějovském gymnáziu. A bylo to setkání osudové. Ačkoliv je rozdělilo vysokoškolské studium a válka, prakticky ihned po pádu monarchie se setkali v Praze. Vasil Škrach, který se jako student na tehdejší Filozofické fakultě české Karlo-Ferdinandovy univerzity sblížil se svým učitelem Tomášem G. Masarykem, se po vzniku Československa stal na krátký čas Masarykovým knihovníkem, tj. osobním knihovníkem prezidenta republiky. Když povýšil na osobního tajemníka, archiváře a editora Masarykových spisů, požádal Jana Uhra, aby jej v roli knihovníka zastoupil. Přivedl jej tedy na Hrad – a zprostředkoval tak osudové setkání Uhra s Masarykem. Osudové pro Jana Uhra, neboť – jak se domnívám – právě toto setkání zásadně ovlivnilo Jana Uhra v kritických chvílích národa. V březnu 1939 překročila hranice republiky okupační vojska – a v téže chvíli překročil Jan Uher Rubikon. To bychom však předbíhali. Uher působil na Hradě do roku 1921. Tehdy absolvoval pražskou filozofickou fakultu, oženil se (životní družkou se mu stala Milada Nedělníková, dcera prostějovského stavitele a někdejší opěvovaná múza Jiřího Wolkera) a po letmém působení na ministerstvu školství zakotvil na nově budované Masarykově univerzitě v Brně. Habilitoval se a etabloval se jako pedagogický teoretik. Jeho bibliografie čítá – za pouhých 15 let činnosti – na 1000 položek. Vedle častých zahraničních cest (Francie, Německo, Švýcarsko, USA, Sovětský svaz) určovaly směr jeho kroků dvě významné organizace – Československá obec sokolská – a Řád svobodných zednářů (lóže Cestou světla). V roce 1938 se s Vasilem Kaprálkem Škrachem setkali jako signatáři manifestu „Věrni zůstaneme!“. A pak přišel osudový březen 1939. Profesor Jan Uher stál při zrodu moravského protinacistického odboje, spoluzakládal organizaci Zemský národní výbor, která se později stala součástí brněnské Obrany národa. Zatčen byl v listopadu 1939, vězněn v Brně, Vratislavi, Diezu an der Lahn a Berlíně. K trestu smrti odsouzen v červnu 1942, popraven 27. října téhož roku na centrálním popravišti Třetí říše v Berlíně-Plötzensee. Jeho odbojové kroky se se Škrachem neprotnuly, podivuhodnou shodou okolností však Škrachův život vyhasl na stejném místě – pod ostřím stejné gilotiny – o půl roku později, v květnu 1943. (Škrach se výrazně angažoval v odbojové organizaci Petiční výbor Věrni zůstaneme!) Zdá se, že oba Masarykovi žáci by se svému velkému učiteli nemohli podívat do očí, pokud by pro svobodu vlasti riskovali cokoli menšího než vlastní život…
Je nanejvýš symbolické, že dnes se na Jana Uhra vzpomíná v Prostějově a v Berlíně. V jeho rodném městě i v hlavním městě bývalé Třetí říše, kde byl jeho život násilně ukončen. Uhrova smrt, neoddělitelně spojená s heroickým patosem, představuje v moderních českých dějinách moment natolik silný, že je jeho osobnost připomínána i po 80-ti letech. Děkuji za tuto iniciativu spolku Hanácký Jeruzalém i statutárnímu městu Prostějov. A děkuji všem, kteří se dnešní pietní vzpomínky účastní. Velmi si Vašeho přístupu vážím a věřím, že vám budu moci ještě letos poděkovat osobně.
Jan B. Uhlíř, historik