PhDr. Marie Dokoupilová

Židovský hřbitov v dnešní Studentské ulici v Prostějově vznikl roku 1801, kdy pro něj židovská obec zakoupila pozemek. Přestalo se na něm pohřbívat roku 1908, ačkoliv v té době už v sousedství křesťanského existoval nový židovský hřbitov na konci Brněnské ulice. U kostela sv. Petra a Pavla v blízkosti dnešní Studentské ulice měli křesťané rovněž svůj starý hřbitov. Jeho pozemek roku 1932 vykoupilo město a proměnilo jej postupně v park, zřídilo novou ulici a za areálem, kde katolická církev nově zbudovala faru, vznikla roku 1934 městská botanická zahrada. Církev se pozemku hřbitova u kostela nezbavovala dobrovolně a hned po založení nového hřbitova roku 1900, ale jednání se vlekla téměř 30 let.
Koncem 30. let začalo město řešit také otázku židovského hřbitova, jehož náhrobky stále stály mezi ulicemi s dnešními názvy Tylova, Studentská a Lidická, tehdy už uprostřed bytové zástavby. Představitelé města chtěli celý pozemek vykoupit a realizovat tam záměr zbudování parkových ploch. To ovšem zástupci židovské náboženské obce vcelku striktně odmítali s poukazem na židovské rituální předpisy, vycházející z principu neporušitelnosti hrobů. Prodali pouze nájemní dům se zahradou na rohu dnešní Lidické ulice a byli ochotní jednat o odstoupení okrajových částí hřbitova, které měly přispět k rozšíření komunikací. Po obsazení zbytku českých zemí německou armádou v březnu 1939 a vytvoření Protektorátu Čechy a Morava se však pozice židovské strany radikálně zhoršily.
Magistrát se v červenci 1939 rozhodl pozemky židovského hřbitova vyvlastnit. Moci na radnici se po rozpuštění zastupitelstva v únoru 1940 ujali němečtí úředníci, ale pozemek hřbitova připadl jako židovský majetek pod správu německého úřadu s názvem Auswanderungsfond für Böhmen und Mähren, podřízeného Ústředně pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung). Jedině ty mohly rozhodnout o prodeji židovského pozemku městu.
Kupní smlouvu mezi vystěhovaleckým fondem a městskou obcí sepsali v červenci 1943 a tím byl osud hřbitova a náhrobků, které na něm doposud stály, zpečetěn. Kameny podle kvality označili buď čísly – jako vhodné k dalšímu použití, nebo křížem – ty byly určeny k likvidaci, případně upotřebení ve stavebnictví. Hlavní část pomníků odkoupila kamenická firma Julius Beneš, která nechala horší kameny např. rozřezat na dlažební kostky, případně materiál používala znovu ke kamenickým účelům. Náhrobky si však ze hřbitova odebírali za úplatu a často také bezplatně též jednotliví zájemci.
V létě 1944 se na území hřbitova budovaly zákopové kryty pro vojenský lazaret umístěný v nedaleké průmyslové škole v dnešní Lidické ulici. Díky náhodě a vstřícnosti prostějovských archivářů se nedávno podařilo objevit materiály, které objasňují okolnosti poválečných restitucí, které uplatnila Židovská náboženská obec (dále ŽNO) v Prostějově na pozemek starého hřbitova a na jeho náhrobky, dále také na areál nového židovského hřbitova a sportovního klubu Makabi.
Ve fondu Okresní soud Prostějov se dochovaly čtyři spisy dokumentující průběh jednání mezi městem Prostějovem a ŽNO v těchto záležitostech. Jako první uplatnila ŽNO zastoupená svým předsedou JUDr. Otto Bratterem (1896–1984) nárok na pozemek zapsaný pod knihovní vložkou č. 309, Brněnské předměstí, návrhem na zneplatnění kupní smlouvy z 20. července 1943, který podala s datem 7. listopadu 1946.
První jednání u Okresního soudu v Prostějově proběhlo 3. prosince 1946 za účasti zástupců ŽNO JUDr. Otto Brattera a člena výboru Arnošta Neumanna (1908–1977, později si změnil jméno na Najman), za město Prostějov předstoupili JUDr. Jaroslav Sladký a JUDr. Jan Poláček. Obě strany se shodly, že restituční řízení týkající se všech tří pozemků lze spojit v jedno projednávání. ŽNO ve zdůvodnění restitucí uvedla, že byla pozemků bez náhrady zbavena v době nesvobody a pod tlakem národní a rasové perzekuce. Navrhovala zrušení převodu majetku na vystěhovalecký fond a následně zneplatnění kupních smluv mezi ním a městem Prostějovem. Zástupce města JUDr. J. Sladký upozornil na to, že se zrušením převodu vlastnického práva na vystěhovalecký fond se měla ŽNO obrátit nejprve na ministerstvo vnitra a teprve poté na soud. Druhý požadavek na zneplatnění kupní smlouvy zpochybnil tím, že město se stalo vlastníkem nemovitostí ve veřejném zájmu. Seznámil soud s tím, že se město hlavně ve věci restituce starého židovského hřbitova obrátilo už 29. listopadu 1946 na ministerstvo spravedlnosti s žádostí, aby potvrdilo právě onu veřejnost zájmu. Dopis na ministerstvo byl napsán v naprosto stejné dikci, jakou jsme mohli sledovat v předválečném jednání mezi městem a ŽNO. Hovořilo se v něm o tom, že „území už bylo regulačně upraveno a vyhovění restitučnímu návrhu ohrožuje důležité zájmy veřejné, plocha je proměněna ve veřejný sad, část pozemku byla během okupace znešvařena tehdejší německou vojenskou správou města, která na pozemku tom vybudovala různá obranná a protiletecká zařízení…“ V celé žádosti je zřejmá vcelku nepochopitelná obhajoba zákonnosti právních kroků učiněných v období německé nadvlády v českých zemích. Regulační plán příslušného území schválil výnos Zemského úřadu v Brně 1. října 1940, a v něm byl pozemek starého židovského hřbitova zaznamenán jako veřejný sad.
Ministerstvo spravedlnosti ve spolupráci s ministerstvem techniky a ministerstvem školství a osvěty nevyhovělo žádosti města o vydání prohlášení, že by vrácení nemovitostí, na které ŽNO uplatňovala restituční nároky, ohrozilo důležité veřejné zájmy. V rozhodnutích z 27. a 28. února 1947 se to týkalo pozemků č. 757 – nový židovský hřbitov a č. 401 – hřiště Makabi. Dopisem z 28. února 1947 však rozhodlo, že u pozemku bývalého židovského hřbitova č. 309 „…důležitý veřejný zájem brání vrácení parcely č. 89 zapsané ve vlož. č. 309 poz. kn. kat. úz. Prostějov, Brněnské předměstí, původním vlastníkům…“ V obsáhlém odůvodnění se mj. pravilo: „ Hřbitov leží… v bloku, který je určen schváleným dílčím regulačním plánem pro výstavbu obecní a měšťanské školy a k prolomení novou obytnou ulicí Kazín… Dnešní plocha hřbitova je prakticky úplně zničena, pomníky byly za okupace rozprodány a na místě samém byl Němci vybudován systém obranných a protileteckých krytů… Jakékoliv udržování nebo uvedení hřbitova do původního stavu je nemožné. Celá vlastní plocha hřbitova bude výstavbou školy proměněna v sad přiléhající ke škole a určený k rekreaci školních dětí… Vybudování souvislého zeleného pásu je proto požadavkem prvého řádu.
Přilehlé části parcely hřbitova bude … potřebí pro rozšíření ulice dr. Mičoly [dnes Studentská]. … Židovská náboženská obec se dovolává jen rituálních předpisů židovských, podle kterých je zakázáno, aby hřbitovy byly zrušeny a pozemek jednou určený za židovský hřbitov věnován jiným účelům. Tyto rituální předpisy však nejsou součástí našeho právního řádu…“ Další soudní rokování se konalo 16. dubna 1947. Jelikož vzhledem k výnosu ministerstva spravedlnosti o veřejném zájmu o pozemek bývalého hřbitova nemohlo dojít k jeho restituci, měly obě strany mezi sebou jednat o smírném vyřízení záležitosti, tudíž o přiměřené náhradě. Soud určil tříměsíční lhůtu, v niž budou provedeny odhady hodnoty reality, nebo výše případných investic ze strany města.
U dvou dalších projednávaných pozemků ministerstvo spravedlnosti neprohlásilo veřejný zájem. V případě nového hřbitova zástupci města deklarovali, že město je ochotno pozemek vrátit a souhlasí s výmazem vlastnického práva, požaduje však vrácení kupní ceny ve výši 245 758 K a zaplacení příslušných výloh spojených s nákupem a údržbou této reality. 7 Dále město oznámilo, že pozemek Makabi potřebuje k chystané regulaci říčky Hloučely a prodloužení zeleného pásu na jejích březích, nadále tedy uplatňuje získání pozemku ve veřejném zájmu, „… zvláště když… navrhovatelka nemá pro pozemek nutného použití a může se bez něj slušně obejíti…“ ŽNO žádala i v případě Makabi vrácení in natura a uhrazení požitků, které město po dobu svého vlastnictví pozemku získalo, tedy nájmů od 1. dubna 1944.8 Město i v tomto případě vymáhalo vrácení kupní ceny a výloh. Jenže ŽNO dokazovala, že neobdržela z kupních cen nic, takže částky nemůže ani nahradit. Byla ovšem ochotná postoupit městu nároky vůči vystěhovaleckému fondu, nemůže však uhradit převodní poplatky, neboť tvořily část neplatného jednání, ani investiční výlohy, jelikož město nabylo dle § 6 zák. č. 128/45 Sb. tuto držbu nepoctivě. Na vyčíslení nákladů na údržbu nového hřbitova stanovil soud měsíční lhůtu. U nového hřbitova město spočítalo za období 1943–1945 výlohy na 5355 Kčs, u pozemku Makabi na 68 561,40 Kčs.
Podle zápisu u Okresního soudu v Prostějově ze dne 2. září 1947 uzavřely ŽNO a město Prostějov dohodu, podle níž ŽNO netrvala na vrácení pozemku starého židovského hřbitova in natura, ale město se zavázalo uhradit jí obecnou hodnotu pozemku. Rovněž židovské náboženské obci vyplatí částku 110 000 Kčs, kterou obdrželo z prodeje pomníků, popřípadě příslušné obnosy zaplatí původním vlastníkům náhrobků, pokud se přihlásí. Dohodu měla ještě schválit rada města, a pokud by do šesti týdnů žádná z obou stran nevznesla námitku, nabude platnosti.
V případě pozemků nového hřbitova a Makabi se obě strany shodly na tom, že ŽNO nepožaduje úhradu za užívání a město se vzdává nároků na zaplacení výdajů za údržbu a investice. To potvrdilo usnesení Okresního soudu v Prostějově 12. listopadu 1947, který stanovil i výši odměny pro právního zástupce ŽNO ve výši 8922 Kčs, což znamenalo 2/3 celkových nákladů na tyto služby. Cenové oddělení Okresního národního výboru v Prostějově stanovilo cenu pozemku starého židovského hřbitova na 100 000 Kčs. ŽNO to následně nechala přezkoumat, a proto z opatrnosti odvolala úmluvu z 2. září 1947.
Definitivně pak obě strany uzavřely dohodu u Okresního soudu v Prostějově 14. května 1948. ŽNO netrvala na vrácení pozemku in natura, měla obdržet od města cenu za pozemek, kterou stanovil ONV v Prostějově a potvrdil Zemský národní výbor v Brně ve výši 100 000 Kčs, s podmínkou, že „odstoupeného pozemku bude MNV v Prostějově použito toliko k účelu určenému výnosem Min. spravedlnosti ze dne 28. II. 1947… pro asanaci přísl. městské čtvrti proměnou ve veřejný sad.“ Určenou částku mělo město zaplatit do 1. června 1948 pod hrozbou exekuce. ŽNO si nečinila nárok na vyplacení kupní ceny, kterou město zaplatilo vystěhovaleckému fondu za tuto nemovitost v době okupace. Za prodej pomníků obdrželo město 110 000 Kčs a mělo povinnost vrátit tuto částku ŽNO. Přitom si město vyhradilo možnost provést veřejné ediktální řízení za účelem zjištění vlastníků pomníků.
Schůze rady MNV 25. května 1948 schválila část dohody o náhradě za pozemek starého židovského hřbitova ve výši 100 000 Kčs. Usnesla se však odškodnění za prodané náhrobky vyplatit pouze prokazatelným vlastníkům nebo jejich právním nástupcům, pokud se ve lhůtě stanovené zákonem č. 128/46 Sb. přihlásí. Soud vyjádření rady datované 29. května 1948 vzal na vědomí 12. června 1948. V hlavní účetní knize města Prostějova za správní rok 1948 zaznamenali, že ŽNO vyplatili 100 000 Kčs za pozemek starého židovského hřbitova a právnímu zástupci obce JUDr. Arnoštu Löffovi (1897–1979) 11 856 Kčs jako úhradu soudních výloh v restituční záležitosti.
ŽNO v reakci na rozhodnutí rady MNV v návrhu datovaném 8. června 1949 požádala Okresní soud v Prostějově o řešení záležitostí, týkajících se odprodeje náhrobků ze zrušeného židovského hřbitova městem. Navrhovala prohlásit ho neplatným a bezúčinným a stanovit povinnost města vrátit ŽNO výtěžek z prodeje náhrobků ve výši 110 000 Kčs. Uvedla, že několik set pomníků bylo podle stanov pohřebního spolku vlastnictvím ŽNO, zvláště pak náhrobků, které obec nechala na své náklady zbudovat svým zasloužilým členům, např. Feithu Ehrenstammovi, dr. Gideonu Brecherovi, rabínům dr. Adolfu Schmiedlovi a dr. Emilu Hoffovi. Na ostatní náhrobky uplatňovala právo vydržením.
MNV v Prostějově na to reagoval požadavkem ze 7. července 1949 zaslaným okresnímu soudu, aby ŽNO předložila stanovy pohřebního spolku, které by prokazovaly tvrzení ŽNO. Zároveň zástupci MNV upozornili, že pomníky jako věci extra commercium (mimo obchodování) nemohou být drženy ani vydrženy – aniž si přitom uvědomili, že městská správa s nimi sama v období okupace už obchodovala, protože je tehdy prodala. Rokování soudu proběhlo 19. listopadu 1949, soudil JUDr. Čeněk Novotný, ŽNO zastupoval JUDr. Arnošt Löff a MNV rada městské správy JUDr. Jaroslav Smečka. Zástupce města uvedl, že náhrobky považuje za věc mimo právní obchod. Město pod tlakem německého starosty v době okupace přijalo za pomníky částku 110 000 K a z příkazu téhož starosty se musel židovský hřbitov urychleně zlikvidovat. Město nemělo možnost pomníky uskladnit a navíc hrozilo nebezpečí, že „jmenovitě pomníky notáblů Náb. Židovské obce… budou zavlečeny z příkazu německého starosty podle jeho dispozic z Prostějova.“ ŽNO neprokázala podle mínění města vlastnictví náhrobků a městský hřbitovní řád, poukazující na to, že vlastník hřbitova se po uplynutí určité doby stane vlastníkem opuštěných pomníků, pro ŽNO neplatí. ŽNO také neprokázala, že pomníky význačných židovských mužů zůstaly v jejím vlastnictví. Majitelé jednotlivých náhrobků se dosud nepřihlásili ani v jediném případě. Zástupce ŽNO se odvolal na argumenty z návrhu datovaného 8. června 1949 s poznámkou, že stanovy pohřebního spolku se nikde nedochovaly a nemůže je tudíž předložit. Další soudní jednání se konalo hned za týden 26. listopadu 1949. Proběhl výslech svědka Františka Becka, 11 kamenosochařského mistra v Prostějově, bytem Brněnská ulice č. 45, katolického náboženství, starého 53 let. Uvedl, že sám žádné náhrobky z židovského hřbitova nekoupil, ale věděl, že je město prodalo kamenosochaři Juliu Benešovi a jednotlivcům, přičemž je možné, že si je lidé odváželi i bez úplaty, jelikož na místě samém nikdo nehlídal a často se tam objevovaly povozy z venkova. Později Beck nějaké kameny od Beneše odkoupil. Převážná většina náhrobků byla podle jeho mínění z pískovce, především ty starší, ale nevěděl, kolik jich bylo z lepšího materiálu. Pamatoval si jmenovitě na Ehrenstammův pomník, který měl mramorové desky a zůstal i při likvidaci ostatních dlouho na svém místě. Pak během okupace došlo podle svědka buď k poškození a zničení náhrobku, nebo snad k jeho odvezení. Následující soud dne 23. prosince 1949 rovněž vyslýchal svědky. Julius Klein, stár 75 roků, židovského náboženství, bytem ve Slovenské ulici č. 8, uvedl, že celý život prožil v Prostějově a dokonce byl členem pohřebního bratrstva, takže dobře znal jak hřbitov, tak náhrobky. Pomníky, které zbudovala svým zasloužilým členům obec, byly podle jeho názoru z žuly a mramoru. Na začátku okupace, když bylo zřejmé, že Němci se chystají hřbitov zrušit, ŽNO prodávala lepší náhrobky ze starých opuštěných hrobů jednotlivým zájemcům, o čemž všichni členové obce věděli a souhlasili s tím. Takto získané finanční prostředky pak obec věnovala na sociální účely. Druhý svědek Artur Hönig, 63 let, židovského vyznání, bytem ve Slovenské ulici č. 10, prohlásil, že žil rovněž celý život ve městě, pamatoval si, že na hřbitově stálo několik set hrobů a pomníků, z toho asi 10-12 čestných, které vybudovala ŽNO. Byly z mramoru a žuly. Potvrdil také prodej starších opuštěných pomníků židovskou obcí na počátku okupace se souhlasem všech členů obce.
MNV v oznámení pro Okresní soud v Prostějově z 9. května 1950 upřesnil částku utrženou za prodej náhrobků ze 110 000 K na 100 000 K. Tato suma prošla pokladnou a byla použita na úhradu kupní ceny starého židovského hřbitova pro vystěhovalecký fond a po restitučním řízení roku 1948 stejný obnos poukázali ŽNO. O rok později 3. dubna 1951 MNV tuto informaci ještě upřesnil – stavitel Julius Beneš zaplatil pomníky složenkou ze dne 17. listopadu 1943 důchodenskému úřadu v Prostějově částkou 100 000 K. To ovšem odporuje tvrzení, že tuto sumu město použilo na uhrazení kupní ceny za pozemek hřbitova. V kupní smlouvě z 20. července 1943 se praví, že obnos byl složen hotově před podepsáním, takže to nemohly být tytéž peníze, které město obdrželo od Julia Beneše až v listopadu 1943.
Okresní soud v Prostějově rozhodl usnesením z 16. května 1950 nevyhovět žádosti ŽNO o zneplatnění prodeje náhrobků městem. V odůvodnění uvedl, že stát věcně i osobně zabezpečil všechny církve, a tedy jejich případné příjmy připadají rovněž ve prospěch státu, čili stát se stává vlastníkem pomníků. Proti tomu se ŽNO okamžitě odvolala na Krajský soud v Olomouci s datem 27. května 1950. Usnesení okresního soudu bere „v odpor v celém jeho rozsahu pro nesprávné posouzení věci po stránce právní.“ Uvedla, že stanovy pohřebního spolku se kvůli zničení nebo odvlečení archivu obce nedochovaly.17 Podle svědků se prokázalo, že ŽNO začátkem okupace prodávala staré náhrobky se souhlasem ostatních příslušníků obce, čímž doložila, že byly v jejím vlastnictví. Svědci rovněž dosvědčili, že ŽNO postavila čestné pomníky. Stát sice církve zabezpečuje, ale ty zůstaly nadále samostatnými právními subjekty a vlastní nadále veškerý majetek, s kterým samostatně hospodaří, podléhají jen dohledu státního úřadu pro věci církevní, což omezuje jen jejich dispoziční právo. ŽNO žádá pouze částku, o kterou se město bezdůvodně obohatilo, jinak by musela za zničené náhrobky požadovat částky větší.
Krajský soud v Olomouci v čele s předsedou JUDr. Františkem Králem 10. července 1950 odvolání ŽNO vyhověl, usnesení Okresního soudu v Prostějově z 16. května 1950 zrušil a věc navrátil k prvému soudu, aby znovu rozhodl. V odůvodnění pravil, že stát se nestal vlastníkem náhrobků, jak tvrdil výnos okresního soudu. Prodej náhrobků provedený městem za okupace byl neplatným právním jednáním, z něhož mělo město prospěch. ŽNO zrušením hřbitova nabyla vlastnictví těch náhrobků, které sama dala zřídit a má tedy legitimaci k jejich restituci nebo na peněžitou náhradu ve výši obecné ceny. Ostatní pomníky patří osobám, kterým patřily v době jejich postavení, případně jejich dědicům. Krajský soud zdůraznil, že „nosnou myšlenkou restitučního zákona … je zásada, že mají být odčiněny křivdy, způsobené zásahy okupantů a jejich pomahačů a že tito nesmějí podržet výhody, kterých nabyli za okupace.“ Bude potřeba zjistit přesně počet, druh a přítomnou obecnou hodnotu pomníků pořízených ŽNO z vlastních prostředků, což lze jen pomocí znaleckého posudku. Pokud by tato cena nedosáhla výše 110 000 Kčs, teprve pak bude soud řešit otázku vlastnictví ostatních náhrobků. Bude také nutné vyžádat si statuta Rady ŽNO, případně vysvětlení příslušných úřadů, a vyslechnout ještě další svědky. V dopise z 23. srpna 1950 předložil MNV v Prostějově opisy dosavadních soudních usnesení na referát pro církevní otázky při KNV v Olomouci. Zároveň žádal o možnost předat tuto záležitost státnímu úřadu pro věci církevní v Praze, který by po dohodě s Radou ŽNO v Praze dal pokyn, zda pokračovat v soudním řízení nebo přistoupit na mimosoudní vyrovnání, které navrhla ŽNO v Prostějově. V něm měla předložit návrh dohody o vyplacení 90 000 Kčs městem bez úhrady dalších výdajů.
Jiné doklady se k tomu ve spisech okresního soudu nedochovaly a k dohodě se vší pravděpodobností nedošlo, jelikož nové rokování Okresního soudu v Prostějově se konalo 16. prosince 1950. ŽNO při něm uvedla, že na podzim roku 1942 dala z příkazu okupačních úřadů v Praze pořídit fotografické snímky význačných pomníků na starém židovském hřbitově. Osobně se toho zúčastnili dr. Bedřich Herrmann, nyní lékařský asistent na interní klinice Univerzity Palackého v Olomouci, bytem Olomouc, Wolkerova 4, a fotograf z Litovle. Zástupci ŽNO také prohlásili, že MNV má k dispozici seznam prodaných náhrobků. Dále se však o tomto případném soupise už nikde nenašla žádná zmínka.
Zástupce MNV zopakoval, že dosud nebylo spolehlivě zjištěno, kolik pomníků zbudovaných nákladem ŽNO bylo prodáno, a soudní znalec se nevyjádřil, zda jejich cena dosahuje částky 110 000 Kčs. Další jednání se konalo už 16. ledna 1951, ale u Okresního soudu v Olomouci, který vyslechl svědka MUDr. Bedřicha Herrmanna19 z Olomouce, 38 let, lékaře. Uvedl, že přišel do Prostějova asi roku 1940 jako zaměstnanec kanceláře ŽNO. Na podzim 1943 dostala ŽNO v Prostějově příkaz od ŽNO v Praze pořídit na židovském hřbitově fotografie význačných pomníků pro vlastní archiv.
Na hřbitov šel tehdy s předsedou ŽNO dr. Otto Bratterem a ten mu ukazoval pomníky některých význačných osob. Fotografie pořízené fotografem Aloisem Kleiblem20 zůstaly podle svědectví Bedřicha Herrmanna v Prostějově na ŽNO, další soubor i s negativy poslali na ŽNO do Prahy. Pokud se vůbec dochovaly, zatím se je nepodařilo jednoznačně identifikovat. Dopisem z 31. ledna 1951 oznámilo město Prostějov, že jeho zastupování převzala finanční prokuratura v Olomouci, při následujícím jednání se role zástupce města ujal dr. Václav Zbroj. Jako znalce v oboru kamenosochařství navrhovalo město Františka Becka z Prostějova, Brněnské ulice č. 45a. Nakonec při soudním líčení 21. února 1951 předstoupil znalec Vladimír Weiss z Kroměříže, 31 let. Uvedl, že černý mramor se ke zhotovování pomníků nepoužívá, takže pokud svědci uváděli jako materiál černý mramor, znamenalo to patrně černou žulu. Za nejvíce frekventovaný materiál užívaný při výrobě náhrobků jmenoval žulu v šedé, černé nebo červené barvě, případně pískovec, který je mnohem méně hodnotný, zato však výrobky z něho zhotovené mívají hlavně historickou nebo uměleckou hodnotu. Náklady na metr čtverečný švédské žuly, povětšinou v tmavé barvě, se tehdy pohybovaly v cenové relaci kolem 10-16 tisíc Kčs, u místní žuly v šedé barvě 5-9 tisíc Kčs. Deset pomníků ze švédské žuly by pak stálo asi 93 tisíc Kčs, z místní žuly asi 43 tisíc Kčs. Několik set pomníků z rozličných materiálů by podle znalce jistě mělo cenu nejméně 110 000 Kčs.
Mezitím Rada ŽNO v Praze odeslala 16. března 1951 odpověď týkající se židovských hřbitovů. Stanovy ŽNO zpravidla neobsahují žádné ustanovení o náhrobcích, ale „pomník tím, že byl na hřbitově postaven, stává se příslušenstvím hřbitova a přechází tedy do vlastnictví majitele nemovitosti, tj. vlastníka hřbitova … pomník se stává postavením na hřbitově res extra commercium a nemůže být podle práva opět odňat ze hřbitova. Ostatně se v každém případě stává vlastník hřbitova vlastníkem náhrobků vydržením ve lhůtě třicetileté.“21 Usnesení Okresního soudu v Prostějově z 18. dubna 1951 vyhovělo návrhu ŽNO Prostějov a prohlásilo prodej náhrobků městem za neplatný a přiznalo vrácení částky 100 000 Kčs, které je město povinno vrátit ŽNO jako výtěžek za prodané pomníky i s 5 % úrokem od 17. 6. 1949 do 31. 12. 1950 a 2 a ½ % úrokem od 1. 1. 1951, a dále nahradit ŽNO náklady řízení v částce 10 388 Kčs do 15 dnů pod exekucí. MNV Prostějov podal 7. května 1951 stížnost na toto usnesení Okresního soudu v Prostějově a napadl ho v celém rozsahu z důvodů kusosti, neúplnosti a zmatečnosti řízení.
Stížnost upozornila mj. na to, že restituční návrh ŽNO byl podán po termínu a měl být ihned odmítnut. Dále měla ŽNO mít podle § 27 vládního nařízení č. 223/49 Sb. státní schválení nebo zmocnění k podání restitučního návrhu. Dosud prokázala jen to, že zřídila na hřbitově sedm pomníků, ale nepodala důkaz, že na hřbitově v době převzetí pozemku prostějovskou obcí ještě stály a není doloženo, z jakého byly materiálu. Nedokázala, že se ŽNO stala vlastníkem ostatních náhrobků vydržením. Od těchto předpokladů se odvíjí výpočet ceny náhrobků. MNV z těchto důvodů žádal zamítnutí restitučního návrhu, případně nové projednání celého případu. Hned následujícího dne, 8. května 1951 podala ŽNO ke Krajskému soudu v Olomouci stížnost. Definitivní rozhodnutí padlo u Krajského soudu v Olomouci v čele s předsedou JUDr. Jaroslavem Koberem a soudci Klimentem Smolkou, Josefem Boulou, Bohumírou Švábenskou a Josefem Axmannem, jehož jednání probíhalo 15. června 1951. Napadnutí pozdního termínu podání restituční žádosti židovskou náboženskou obcí odmítl, protože se prokázalo, že žádost došla v řádné lhůtě. Rozhodl se vyhovět stížnosti MNV z 18. dubna a změnil usnesení Okresního soudu v Prostějově následovně: Odprodej náhrobků městem je neplatný, ale MNV je povinen vrátit ŽNO výtěžek z prodeje v částce 50 000 Kčs s 5% úrokem od 17. 6. 1949 do 31. 12. 1950 a 2 a ½ % úrokem od 1. 1. 1951 do 15 dnů.
Náklady řízení se vzájemně zrušují. Odůvodnil to tím, že ŽNO nevlastnila ostatní náhrobky, resp. neprokázala jejich vlastnictví kromě těch, které sama zřídila významným osobnostem. Soud přihlédl k výsledkům dokazování hodnoty náhrobků a určil jejich hodnotu částkou 50 000 Kčs. Toto usnesení se stalo konečným a nebylo možné je napadnout žádným dalším opravným prostředkem.
Přestože zákony poválečného Československa stanovily jasně nápravu křivd způsobených během trvání okupace a války, praktické provádění restitucí nešlo často tak snadno. V našem případě komplikoval navrácení pozemku zničeného židovského hřbitova jednak fakt, že nový nabyvatel, město Prostějov jej odkoupilo od nacistické organizace, a které za něj – podle jeho mínění – řádně zaplatilo, jednak snaha zachovat de facto stávající stav, potvrzený veřejným zájmem. Pozemek zbavený náhrobků prošel ještě za válečných let, ale i poté určitými úpravami, stal se veřejným prostorem, jehož se nový vlastník nechtěl vzdát. Po několika pokusech zachovat status quo a zpochybnit restituční nároky ŽNO se však obě strany nakonec dohodly, že původní hřbitov nelze obnovit a zachování parkových úprav pozemku bude ve veřejném zájmu prospěšné, přičemž původnímu majiteli náleželo patřičné odškodné vyplacením ceny pozemku.
Projednávání restitucí nového hřbitova a pozemku Makabi vyústilo ve vrácení nemovitostí původnímu majiteli, ŽNO, přestože i zde město uplatňovalo požadavek veřejného zájmu. V případě restituce náhrobních kamenů situaci zkomplikovala změna politických poměrů v Československu, ke které došlo po únoru 1948. Některá rozhodnutí okresního soudu přihlížela možná více k zájmům města, než k dodržování litery zákona, ale o zachování spravedlnosti se přičinila rozhodnutí soudu vyšší instance. Fakt, že restituce napravily křivdy způsobené během německé okupace, ovšem nezměnily nevratné škody – ztrátu hodnotné památky, jejíž nepatrné zbytky se v úlomcích náhrobků daří nacházet teprve v posledních třech letech.
Nesmyslnost ničení židovských hřbitovů vystihli asi nejlépe Arnošt a Josef Lustigovi v povídce Jak jsme hledali hřbitov:
„Mezi silnicí a místem, kde byl hřbitov, je posekaná tráva, stromy středně vysoké. Babička se dívala, kde asi byl hrob jejích rodičů. Dovedla pochopit, proč její muž, její bratr, tak jako šest milionů ostatních nemá hrob; mohla si představit popel, který zůstal ze všech těch zabitých, z nichž každý měl svou tvář, své otisky prstů, svůj hlas; mohla si představit kouř, který vrhal svůj zvlněný stín na pustou zem někde v Polsku, v Estonsku, v Německu; ale nemohla pochopit, proč její rodiče, kteří měli hrob tady, přišli o kousek hlíny nad sebou a o kámen, který vyznačoval místo, kde leží.