8. května si připomínáme 80. výročí od konce 2. světové války v Evropě. Připomínáme si také, že během ní bylo zavražděno šest milionů osob bez rozdílu věku a pohlaví jen z jediného důvodů: byli Židé. Mezi nimi bylo 1259 prostějovských občanů, kteří většinou kvůli svému židovskému původu byli povražděni v Baranoviči, Malém Trostinci, Osvětimi a na dalších místech. Vrátilo jen 109 osob.
Ti se však většinou z Prostějova odstěhovali do Prahy a jiných měst a mnozí emigrovali do zahraničí v důsledku protižidovské propagandy a po nástupu komunistického režimu.
Naše úcta patří všem, kdo se stali oběťmi nacistické zvůle a kdo se zbraní v ruce bojovali v protifašistickém odboji. V památníku obětí a hrdinů holocaustu Jad Vašem v Jeruzalémě najdeme tento biblický verš: „Že dám jim v domě svém a mezi zdmi svými místo, a jméno lepší nežli synů a dcer. Jméno věčné dám jim, kteréž nebude vyhlazeno.“ Připomeňme si jejich památku na osudech rodiny Schapových.
Rodina Schapova se do Prostějova přistěhovala v září 1921 z Tovačova. Židovská obec tehdy hledala výpomocného rabína a oslovila právě zkušeného třiačtyřicetiletého Ludvíka Schapa (*26. 9. 1878 Bratislava). Stal se zde výpomocným rabínem. Působil v židovské náboženské obci za vedení rabínů Leopolda Goldschmieda a Alberta Schöna.
Byl tajemníkem Židovské náboženské obce, učitelem židovského náboženství a správcem židovského chudobince v ulici Sádky. S manželkou Hermínou (*1875) měli devět dětí. Bydleli v přízemi domu č. 23 v Hradební ulici. Po odchodu rabína Alberta Schöna do Brna se stal prostějovským rabínem. Tuto funkci zastával v letech 1940–1942 a byl posledním prostějovským rabínem. Věnoval se také historii. Dokladem toho jsou dva jeho články z dějin prostějovských Židů – o rabínu Chatamu Soferovi a o židovských náhrobcích ze starého židovského hřbitova. V listopadu 1941 byl hospitalizován v nemocnici v Moravské Ostravě. Odtud ho 30. června 1943 transportovali do Terezína. Zde 15. ledna 1945 zemřel. Bylo mu šestašedesát let. Jeho manželka Hermína byla vězněna v Terezíně. Vězení přežila a byla v Terezíně osvobozena.
Nejstarší syn Max (*6. 1. 1903 Kutina) žil s manželkou Olgou rozenou Šulcovou (*3. 9.1903) a dětmi Pavlem (*24. 1.1936) a Martou (*2. 11. 1937) v jižních Čechách. Posledním bydlištěm byl Jindřichův Hradec, odkud byli transportem z Třebíče posláni 22. května 1942 do Terezína a 25. května 1942 do ghetta v Lublinu, kde byli zavražděni. Památník Terezín uvádí, že Max Schap zahynul 27. září 1942 v koncentračním táboře na okraji Lublinu – v Majdanku.
Zubní lékař Felix Schap (*11. 2. 1905 Klagenfurt am Wörthersse, Rakousko, česky Celovec) absolvoval v roce 1925 prostějovskou reálku a v letech 1926–1933 studoval medicínu na Lékařské fakultě Masarykovy univerzity v Brně. Působil jako zubní lékař v Kolíně a potom v Hodoníně. V Hodoníně bydlel s manželkou Gertrudou (* 6. 4. 1919 Brno). Poslední jejich bydliště před transportem je uváděno Podivín. Z Uherského Brodu byli 27. 1. 1943 transportováni do Terezína a 28. 9. 1944 do Osvětimi. Jeho ženu nacisté zavraždili. Felix přežil a po válce pracoval v Okresní nemocenské pojišťovně v Praze. Od roku 1948 byl zubním lékařem v Praze. Existují prý ještě jeho odborné publikace z roku 1968. Pravděpodobně emigroval do Austrálie. Bližší zprávy o něm nemáme.
Robert (též Motke) Schap (*2. 4. 1906 Klagenfurt-Celovec) pracoval jako manipulant. V březnu 1939 se vystěhoval do Palestiny, odveden 23. 11. 1939, Francie – Marseille, osobní číslo Z; F–705, hodnost svobodník. Bližší zprávy o něm nemáme.
Julie (*1907) byla zdravotní sestrou. Přežila vězení v Terezíně, kde se v prosinci 1944 provdala za lékaře MUDr. Emila Heinburga (*1876). Po válce žili v Brně.
Lékařka Ilona Schapová (*28. 2. 1909 Slavonice) maturovala v roce 1928 na prostějovské reálce. Na státním klasickém gymnáziu v Prostějově vykonala v roce 1929 zkoušku z latiny, aby mohla studovat medicínu. Tu absolvovala na Lékařské fakultě v Brně. V roce 1942 byla transportována do Terezína a v říjnu 1944 do Osvětimi, kde byla zavražděna.
Švadlena Vilma (*27. 12. 1910 Tovačov) se provdala za Pavla Morawetze (* 24. 3. 1911 Ivanovice na Hané) z Boskovic. Oba byli deportováni z Boskovic do Brna a odtud 19. 3. 1942 do Terezína a 1. 4. 1942 do ghetta v Piaski u Lublinu, kde byli zavražděni.
Nejmladšími byli David, Leo a Karel. David Schap (*23. 10. 1913 Tovačov) studoval v letech 1925–1933 na Státním československém gymnáziu v Prostějově, kde maturoval v roce 1933 (VIII. třída, třídní profesor Antonín Doležel). Potom absolvoval Lékařskou fakultu brněnské univerzity. 4. 7. 1942 byl transportován z Olomouce do Terezína a 1. října 1944 do Osvětimi, kde pracoval jako internista v lékařské službě. Koncem války byl poslán do koncentračního tábora v Dachau. Byl zavražděn na neznámém místě.
Leo Schap (* 21. 6. 1915 Tovačov) studoval na prostějovském Státním gymnáziu v letech 1926–1935 (třídní profesor Antonín Lexa). Následně na Lékařské fakultě v Brně. V době terezínské internace pracoval v ghettu jako chirurg. Byl odeslán na těžké práce na dole Richard v hoře Radobýlu nad Litoměřicemi, kde nacisté budovali podzemní zbrojní továrnu. Byl zavražděn v říjnu 1944 v Osvětimi.
Karel Schap (*13. 12. 1916 Tovačov) studoval na státním prostějovském gymnáziu v letech 1927–1934 (třídní profesor Jan Cejpek). V letech 1934–1939 studoval Lékařskou fakultu v Brně. Studia z důvodů uzavření vysokých škol nedokončil. Byl transportován do Terezína, kde pracoval v dole Richard. Byl zavražděn v Osvětimi v říjnu 1944. Z početné jedenáctičlenné rodiny Schapových přežili holocaust jen čtyři její členové – maminka paní Schapová, Felix, Robert a Julie.
Podle vzpomínek pamětníků rabín Ludvík Schap nosil dlouhý černý kabát, vysoký černý klobouk a měl dlouhý prošedivělý plnovous. On i jeho žena těžce pracovali a žili v odříkání, aby umožnili skoro všem svým dětem vysokoškolské vzdělání. Prostějovská rodačka a přeživší holocaustu Maud Beerová psala o rodině Schapových ve své vzpomínkové knize Co oheň nespálil. „Byla jsem tehdy ještě děvčátko, znala jsem sedm dětí rodiny Schapovy… Dobře vypadajícího MUDr. Felixe a jeho mladou paní jsem poznala až v Terezíně, kam byli transportováni z jiného moravského města. Nejlépe jsem znala tři nejmladší syny, byť byli mnohem starší než já; byli doposud studenty: Davida, Lea, Karla … Od té doby uplynulo mnoho let, dnes jsem starší, než byl pan rabín tehdy – bol a smutek čas nezmírnil,“ uvedla v knize Maud Beerová.
„Byl to velice příjemný člověk a ty jeho děti byly velmi chytré. Ti mladší chlapci Karel a Leo chodili do gymnázia. Na ulici s námi hrávali kopanou a nijak se nad nás nenadřazovali. Pan Schap a jeho rodina sedávali ´pod zeleným´. Židovský stolař sbil ze dřeva chatku a na střechu se dalo zelené chvojí. Většinou tam večeřeli (pozn. autorky: vztahuje se k židovskému svátku sukot, který obecně připomíná putování lidu Izraele na poušti a přebývaní ve stanech, slaví se na podzim a trvá sedm dnů). Našli se lidi, kteří jim tam vlezli, když to neměli zamčené a sebrali jim, co už tam měli připravené,“ vzpomínal František Skořepa (1921–2003), pamětník židovských uliček, který zde prožil dětství a mládí.
Jména zavražděných členů rodiny Schapových nám připomínají pamětní desky v budově bývalé reálky (nyní Střední odborná škola, nám. E. Husserla 1, je evidována jako válečný hrob CZE-7108-7527), ve vestibulu gymnázia Jiřího Wolkera, v budově Lékařské fakulty v Brně v Komenského ulici č. 2, v obřadní síni na Novém židovském hřbitově v Prostějově, v Pinkasově synagoze v Praze. Jména studentů rodiny Schapových (Felix, Ilona, David, Leo a Karel) jsou uvedena také na seznamu studentů Masarykovy univerzity v Brně zavražděných za německé okupace.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
