Je označován za Diderota židovského novověku a nejuniverzálnějšího židovského učence své doby. Je naším předním orientalistou, zakladatelem moderní hebrejské bibliografie a jedním z největších judaistických vědců vůbec.
Narodil se 30. března 1816 v Prostějově, v židovském ghettu v domě č. 6. Základy vzdělání získal od svého otce Jacoba Steinschneidera (1792–1856), vynikajícího znalce talmudu a řady oborů. Právě „Steinschneiderův dům“ se stal ve dvacátých letech a na počátku třicátých let 19. století místem setkávání a pěstování hebrejštiny, literatury a vzdělanosti. Navštěvovali jej tamní Židé, mezi nimi také Moritzův strýc a pozdější významný prostějovský lékař a učenec Gideon Brecher (1797–1873), který zde podobné aktivity pořádal ve třicátých letech ve svém domě. Moritz od svých šesti let navštěvoval školu u synagogy, kde získal nejen znalosti trivia, ale i Tóry a cizích jazyků. Tyto základy a otcovy znalosti jej ovlivnily natolik, že uvažoval o profesionální dráze učitele či rabína. Ve třinácti letech se stal studentem rabína Nehemjáse Trebitsche, kterého v roce 1832 následoval do Nikolsburgu.
Mezi Vídní, Lipskem a Berlínem
Po absolvování německého gymnázia v Olomouci pokračoval v dalších studiích v Praze. Studoval zde talmud a také navštěvoval přednášky na Karlově univerzitě V roce 1836 se vydal do Vídně, aby pokračoval ve studiu a na radu svého přítele Leopolda Dukase se věnoval orientální a nové hebrejské literatuře a především bibliografii, která se potom stala jeho hlavním zájmem. Na Katolické teologické fakultě vídeňské univerzity pilně studoval jazyky a literaturu a zvažoval o kariéře rabína. Z politických důvodů byl nucen Vídeň opustit. Chtěl odjet do Berlína, ale protože nezískal cestovní pas, zůstal v Lipsku. Na tamní univerzitě pokračoval ve studiu u Heinricha Leberechta Fleischera. Začal překládat Korán do hebrejštiny a spolupracoval s Franzem Delitzschem na vydání díla Aarona ben Elijah Etz Chayyim (Lipsko 1841). Vydání díla však nebylo pod jeho spolueditorstvím povoleno. V Lipsku psal různé články a také zde propagoval dílo svého strýce Gideona Brechera – komentář ke knize Jehudy ha-Leviho Kniha Kuzari. Jednalo se o filozofické pojednání a obhajobu judaismu z 12. století. Brecherův komentář vyšel v roce 1838 a publikoval jej Moše Israel Landau. Navštěvoval zde knihovny a tento komentář také propagoval ve dvou tehdy založených německožidovských týdenících Allgemeine Zeitung des Judenthums a Der Orient.
Po získání pasu odjel v roce 1839 do Berlína a navštěvoval přednášky Franze Boppa o srovnávací filologii a dějinách orientální literatury. Seznámil se zde s Leopoldem Zunzem a Abrahamem Geigerem. Do Prahy se vrátil v roce 1842 a působil jako učitel na Vyšší dívčí židovské škole v Praze. V roce 1845 následoval svého přítele Michaela Sachse do Berlína. V roce 1843 mu v Prostějově udělil rabínskou ordinaci rabín Hirsch B. Fassel. Mohl tedy rozhodovat v otázkách halachy. Proudy v ortodoxním judaismu jej vedly k tomu, že se nakonec funkci rabína nezastával. Pracoval tehdy ve frankfurtské pobočce novin National-Zeitung a byl dopisovatelem Prager Zeitung. V roce 1844 s Davidem Casselem vypracoval plán pro Skutečnou encyklopedii judaismu. Tento projekt však nebyl nikdy realizován. 17. března 1848 se po mnoha obtížích stal pruským občanem.
V roce 1850 se kvalifikoval jako univerzitní lektor na Lipské univerzitě. V roce 1859 byl jmenován učitelem na Veitel-Heine Ephraimově učitelském ústavu v Berlíně. Jeho přednášky zde navštěvovali židovští i křesťanští studenti. V letech 1860–1869 působil jako zástupce židovské komunity ve státní správě a v této funkci protestoval proti předsudkům vůči Židům. Polemizoval s francouzským filozofem a historikem Ernstem Renanem, který hlásal myšlenku nadřazenosti árijské rasy nad semitskou. Tehdy poprvé použil termín antisemitismus ve spojení antisemitské předsudky. Byl předním stoupencem haskaly, tedy židovského osvícenství, které usilovalo o začlenění Židů do evropské společnosti s důrazem na rozvoj vzdělání a školství. V letech 1869–1890 byl ředitelem Vyšší židovské dívčí školy v Berlíně. Od roku 1869 byl asistentem v Berlínské královské knihovně a v letech 1859–1882 redigoval časopis Hebrejská bibliografie.
Steinschneiderovo dílo
Steinschneiderovo dílo je nesmírně rozsáhlé. Jeho bibliografie obsahuje přes 1 400 položek v šesti jazycích. Vědecky se zabýval hlavně dějinami židovské kultury ve středověku. Důraz kladl na podíl židovských učenců ve vědě. Jeho badatelské a další aktivity se týkaly matematiky, filologie, přírodních věd a medicíny. Jeho hlavní přínos je v oblasti bibliografie. Podal přehled židovské literatury do konce 18. století a vydal katalogy hebrejských knih a rukopisů ve veřejných evropských knihovnách. Stěžejním dílem je Catalogus Librorum Hebraeorum in Bibliotheca Bodleiana (Berlín 1852–1860). Katalogizací hebrejských knih v Bodleianské knihovně v Oxfordu byl pověřen v roce 1848 a celkem práci věnoval třináct let a čtyři letní pobyty v Oxfordu. Touto prací si získal velké uznání a označení předního židovského bibliografa. Vydal také Katalog hebrejských rukopisů v Leidenu (1857). Velmi cenné jsou katalogy knihoven v Mnichově, Hamburku a Berlíně. Další významnou prací byla Hebrew Bibliography (21 svazků, 1859–1882).
Z dalších děl uvádíme například: Židovská typografie a židovský knižní obchod, Hebrejské překlady středověku a Židé jako tlumočníci, Matematika u Židů, Křesťanští hebraisté, Arabská literatura u Židů, Příspěvek k literárním dějinám středověku, převážně na základě rukopisných pramenů, Farmakologické fragmenty z 10. století. Za práci Die hebräischen Übersetzungen des Mittelalters und die Juden als Dolmetscher (Berlín 1893) získal ocenění od pařížské akademie. Dále například vydal malou čítanku pro školáky Imre Binah (1846, s Adolfem Horwitzem), knihy pro základní školu Sassoon Beni Israel v Bombaji, knihu básní Manna (překlady hebrejské poezie, 1846, věnována jeho manželce Augustě). Byl spoluautorem české sbírky legend Sippurim. Jeho spisy vycházely v Německu, ale publikoval také v Římě, Petrohradě a Londýně.
Jeho vědecký výzkum, rozmanité literární zájmy, všeobecné znalosti a zvládnutí cizích jazyků bylo skutečně obdivuhodné. Většina jeho prací je však dnes známa jenom z citací dřívějších encyklopedií. Fašistické čistky je vyřadily z knihoven i kulturního povědomí Evropanů.
Reflexe a recepce jeho díla dnes
Jméno tohoto jedinečného vědce bylo vymazáno i z naší historie a paměti. A tak bylo chvályhodné, že se do ní zase vrátilo – především po roce 1989, kdy bylo opět uváděno v různých publikacích a příručkách (Jiří Fiedler: Židovské památky v Čechách a na Moravě, Sefer Praha 1992; Jaroslav Klenovský: Židovské město v Prostějově, Prostějov-Brno 1997, Jaroslav Klenovský: Encyklopedie židovských památek Moravy a Slezska, Grada Publishing, Praha 2018). Stěžejní příspěvek „Prof. Moritz Steinschneider“ (u příležitosti 180. výročí narození) pronesl na konferenci Židé a Morava v roce 1996 v Muzeu Kroměřížska v Kroměříži prostějovský publicista, pedagog a regionální historik Miloslav Peterka. Byl uveřejněn následně ve stejnojmenném sborníku vydaném kroměřížským muzeem (str. 103–105).
Další cenné informace najdeme na webech spolku Hanácký Jeruzalém, gymnázia Jiřího Wolkera (panel o osobnosti a díle), v publikaci Osobnosti Prostějovska vydané Klubem historickým a státovědným v Prostějově v roce 2012 a v knize Kateřiny Čapkové a Hillela J. Kievala/ eds.: Židé v českých zemích. Společná cesta dějinami (Vydaly Ústav pro soudobé dějiny AV ČR a Masarykův ústav a Archiv AV ČR Praha 2022, kapitola Hillel J. Kieval Nerovnoměrná mobilita).
Vědecká knihovna Olomouc má u Moritze Steinschneidera celkem sedm záznamů. Je mezi nimi mimo jiné biografická publikace od Petry Figeac (Berlín 2007) a Steinschneiderovo dílo „Bibliographisches Handbuch über die theoretische und praktische Literatur für hebräische Sprachkunde… (Lipsko Franz Ch. W. Vogl, 1859, 160 stran a přílohy). Jedná se o příručku hebrejské literatury a jazyka. Knihu věnoval tehdy matce, která v této době zemřela.
Moritz Steinschneider zemřel 24. ledna 1907 v Berlíně a je pohřben s manželkou Augustou rozenou Aurerbachovou (1823–1898) na židovském hřbitově v Berlíně-Weißensee.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém