Kameny zmizelých za Paula a Helenu Zweigovy jsme uložili u domu, v němž rodina žila, v ulici Vápenice č. 23. Helena Zweigová se narodila 1. června 1865 v Prostějově a jejího syna Paula 16. března 1903 v Prostějově. Helena Zweigová rozená Rottbergerová byla nejstarším dítětem prostějovského tiskaře, majitele knihkupectví a papírnictví v Prostějově a vydavatele lokálního týdeníku Deutsche Stimmen aus Mähren Ignatze Rottbergera a jeho manželky Marie rozené Beerové. Heleniným prastrýcem byl hebraista a bibliograf Moritz Steinschneider.
Provdala se za advokáta a významného člena židovské náboženské obce a posledního starostu samostatné politické židovské obce v Prostějově v letech 1913–1919 Gustava Zweiga (1855–1925). Ten nechal v roce 1907 postavit dům v ulici Vápenice 23, ve kterém potom rodina žila. Původně bydleli v Uprkově ulici.
Paul byl nejmladším synem manželů Zweigových. Měl dva starší bratry – Maxe narozeného v roce 1892, dramatika žijícího v Palestině a Izraeli a Hanse, narozeného v roce 1896, praktického lékaře a neurologa v Brně. Vztahy v rodině a mezi manžely Zweigovými byly napjaté. Helena byla složitou osobností, navíc byla hysterická, takže i synové k ní měli značný odstup.
Paul v Prostějově absolvoval německou reálku a žil zde až do roku 1921. Ve Vídni vystudoval filologii a potom se živil jako překladatel a učitel cizích jazyků. Hodně cestoval po Evropě, hlavně po Itálii. Střídavě žil v Benátkách, Římě a Padově. Pobýval také v Paříži. Měl několik vážných známostí, ale nikdy se neoženil.
Paul velice miloval bratra Maxe. Byl pro něj vzorem. Spojovala je láska k umění, literatuře, architektuře a cestování. Paul v letech 1924–1933 trávil letní měsíce s Maxem a jeho ženou Margarettou v Berlíně, ale také na cestách po Německu, Rakousku, Francii, Itálii, Švýcarsku a Dánsku.
Když koncem třicátých let zesílily protižidovské represe, spoléhal Paul na ujištění svých přátel, většinou významných veřejných činitelů, že Itálie se Hitlerovu diktátu nepoddá a bude své Židy chránit. Max ho vyzýval k záchraně a okamžitému odjezdu do Palestiny. Paul však na to nereagoval. Na jaře 1939 ho zatkla italská policie a deportovala ho na rakouské hranice. Paul strávil tři roky v Prostějově v domě matky a v roce 1942 byl společně s matkou internován v Terezíně. V témže roce byl deportován do Baranoviči, kde byl zavražděn. Helena Zweigová byla zavražděna v roce 1942 v Treblince.
Obětí holocaustu se stal také jeho bratr Hans s manželkou Terezou a synem Gustavem, kteří byli zavražděni v Osvětimi v říjnu 1944.
Paulova smrt byla pro Maxe strašná. Ve své knize Vzpomínky o tom napsal: „Za dobu trvání třetí říše jsem ztratil téměř všechny příbuzné, ale žádná ztráta se mě nedotkla tak hluboce a strašlivě, jako ztráta mého bratra Paula“.
Také Paul byl literárně činný. Napsal řadu dvojveršových básní – distichů inspirovaných pobytem v Itálii. Jednalo se o jakési miniaturní portréty lidí, měst, památek a krajiny. Výběr z těchto básní se skladbami Rom, Ruinen a Brunnen a výborem básní vzniklých v Prostějově v letech 1939–1941 byl otištěn v Izraeli v periodiku Mnemosyne v roce 1996. Zásluhu na tom měla správkyně pozůstalosti Maxe a Paula Zweigových a Maxova manželka Wilhelmina Zweigová Buchererová. Ta také všechny Paulovy rukopisy věnovala v roce 1996 Národní knihovně Izraele v Jeruzalémě.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
