V ulici Wolkerova v Prostějově byly 27. 10. 2022 uloženy Kameny zmizelých za Idu a Moritze Schreiberovy, v ulici Křížkovského 1 pak za Ernestinu, Desidera a Edu Tausovy. (Ernestina byla dcera Schreiberových, provdaná za Desidera Tause, Eda pak dcerou Tausových, přežila, provdala se do Izraele a jmenovala se Eda Mayer. Právě její dcera Dalia provdaná Segev, s níž jsme v kontaktu, iniciovala uložení kamenů za větev rodiny Schreiber – Taus).
Ida a Moritz Scheiberovi zahynuli v koncentračních táborech. Ida Schreiberová rozená Pollaková se narodila 24. listopadu 1872, její manžel Moritz se narodil 4. října 1871.
Ida Scheiberová byla majitelkou obchodu s dřevem, palivem a stavebninami a provozovala také povoznictví. Firma sídlila nejprve v Olomoucké ulici č. 2 a později v Petrské, nynější Wolkerově ulici č. 18.
V roce 1942 byla její živnost arizována a oba manželé byli 4. července 1942 transportováni do Terezína, kde Moritz zemřel 2. října 1943. Ida byla následně transportována do Osvětimi, kde zahynula, pravděpodobně v roce 1944. Měli pět dětí: Irmu, Ericha Izraela Ernestinu, Lea a Roberta. Erich a Leo se stali oběťmi holocaustu. Válku i hrůzy koncentračních táborů přežili Irma Neumannová, Ernestina Tausová a Robert. Tento nejmladší syn Schreiberových provozoval před válkou v Prostějově kožešnictví. Byl osvobozen v Terezíně. Jeho manželka Vilma a malé dcerky Eva a Mirjam zahynuly v Osvětimi.
Tento smutný příběh dobře zná Maud Beerová a také jej připomněla ve své knize Co oheň nespálil: „Pan Scheiber byl čerstvě ženatý,… asi tříletá Evička, v Terezíně se jí narodila sestřička Mirjam, všichni šli do Osvětimi a pan Scheiber se vrátil sám. Znovu se oženil, do Izraele jeli s námi na lodi Campidoglio, už měli malého chlapečka. Na palubě ho drželi na šňůře, aby nespadl do bouřlivého moře.“
zdroj: Hana Bartková, členka spolku
Dalia Segev píše z Izraele k ukládání kamenů za členy její rodiny toto:
Vždy, když přijedu do Prostějova, přemýšlím, co všechno mohlo být, co mohlo být jinak.
Za svůj život jsem slyšela nespočet příběhů o životě mé matky a její rodiny před válkou.
Slyšela jsem úžasné příběhy o šťastném životě v Prostějově. Moje matka a její rodiče žili poblíž mých prarodičů, strýců, tety a bratranců a sestřenic. Byli obklopeni drahými přáteli a příbuznými.
Tolik jsem toho slyšela o matčině škole, o fotbalovém týmu „Slavia Prostějov“, který můj dědeček z celého srdce podporoval, o fotbalových zápasech, na které ji každý týden brával.
Slyšela jsem o sportovních klubech, mládežnickém hnutí a mnoha přátelstvích, která moje matka měla.
Slyšela jsem o obchodě, který moji prarodiče založili vlastníma rukama.
Přemýšlím o tom, co mohlo být. Jaký život tady oni i my mohli mít, nebýt strašlivé katastrofy, která nás potkala.
Nádherný život mé rodiny v Prostějově během jednoho dne utnula nacistická okupace, ale naše životy se navždy zakořenily do života tohoto města.
Moje matka a babička přežily peklo nacistických táborů smrti, hrozná mučení, ale můj dědeček a mnoho členů mé rodiny byli zavražděni.
Moje matka a babička si vybudovaly v Izraeli nový a šťastný život, vychovaly úžasnou rodinu, plnou štěstí a lásky. Naučily nás, co znamená naděje. Naučily nás nikdy se nevzdávat, i když je to těžké.
Doufám, že tyto kameny budou navždy vzpomínkou na to, co bylo a již není. Doufám, že budou sloužit jako varování pro to, co se může stát, a především nám budou navždy připomínat, abychom hledali naději uprostřed zla.
Na památku mého dědečka Desidera, babičky Ernestine a matky Edy. Na památku prarodičů mé matky Idy a Moritze Schreiberových. A na památku celé rodiny Schreiber-Taus.
Stojíme zde, abychom vzpomínali a nikdy nezapomněli.
Toto je příběh rodiny Schreiberových, rodiny, jejíž kořeny sahají do historie města Prostějova:
Otec Moritz a matka Ida našli svůj domov v Prostějově v tehdejší Revoluční ulici (dnes Wolkerova). Ida a Moritz měli 5 dětí: Ericha, Ernestinu, Lea, Roberta a Irmu.
Rodiče Moritz a Ida založili podnik na přepravu zboží a osob. Nakoupili koně a vozy a úspěšně provozovali prosperující podnik pro obyvatele města a regionu. Děti se vzdělávaly ve školách ve městě a dokonce pokračovaly na vyšších studiích v Brně a ve Vídni. Rodina byla soudržná a šťastná, ve městě se vzali, postavili si domy, narodily se jim děti, vnoučata. Tady v Prostějově byli doma.
Moje babička Ernestine se provdala za Desidera Tause, který byl zkušeným kožešníkem s diplomem ze střední školy ve Vídni. Bydleli v Lutinovově ulici 12 a založili si úspěšnou prodejnu, kde vyráběli a prodávali kožichy exkluzivního střihu, čepice, šály a další módní doplňky.
V roce 1926 se narodila moje matka Edith-Eda. Eda byla společenská, okouzlující dívka plná optimismu a radosti ze života. V Prostějově chodila do mateřské i základní školy, byla členkou mládežnického židovského hnutí Tchelet Lavan, účastnila se sportovních akcí, pravidelně jezdila na fotbalové zápasy týmu Slavia Prostějov spolu se svým otcem Desiderem, který byl členem výkonné rady týmu.
Její matka Ernestine se mimo jiné věnovala gastronomii, vaření, pečení a šití, které se naučila v rámci vyššího dívčího vzdělávání v Brně a ve Vídni.
Setkávali se s širší rodinou, která celá žila ve městě Prostějově, a slavili narozeniny a svátky při dobrém jídle, zkrátka radovali se ze života.
Všichni členové rodiny se velmi aktivně zapojovali do života židovské komunity, navštěvovali synagogu, organizovali prázdninové akce a vzájemnou pomoc členům komunity.
Ale dobrý a šťastný život v Prostějově byl utnut nacistickou invazí do Československa v roce 1939.
Nejprve byl rodině zabaven majetek, a když byla Eda v osmé třídě, zakázali jí chodit do školy. Aby neseděla doma nečinně, poslali ji rodiče pracovat do zahradnictví i do šití. Navzdory zákazu chodit po hlavních ulicích města a setkávat se, židovská mládež byla nadále aktivní v mládežnických hnutích: Maccabi Hatzsair, Tchelet Lavan a Beitar.
Město mělo velkou synagogu a malou synagogu pro ortodoxní věřící. Později nacisté velkou synagogu uzavřeli, takže všichni Židé museli do malé synagogy.
Erich, který byl vojákem české armády, byl jako první odvezen do tábora Dachau a v červenci 1942 byla celá rodina poslána do terezínského ghetta.
Směli si vzít jen 25 kg osobních věcí, zbytek museli nechat ve svých domovech, kam se už nikdy nevrátili.
Šli každý s těžkými balíky na nádraží a odtud do Olomouce, odkud byli 4. července 1942 transportem číslo AAm odesláni do Terezína.
V Terezíně byla rodina rozdělena a musela přežít v podmínkách nedostatku a hladu.
Dědeček Moritz Schreiber byl prvním členem rodiny, který zemřel v roce 1943 v Terezíně. Velká část rodiny byla poslána do vyhlazovacího tábora Malý Trostinec v blízkosti Minsku v Bělorusku, kde byli zavražděni.
Babička Ida Schreiberová byla v prosinci 1943 poslána do Osvětimi, kde byla zavražděna.
Eda a její rodiče Ernestine a Desider byli v květnu 1944 posláni do Osvětimi a byli umístěni do českého „Familienlager“. V červenci byla rodina znovu rozdělena, tentokrát navždy. Desider byl poslán do tábora Blechhammer, Ernestine a Eda byly posláni na nucené práce do tábora Neuengamme u Hamburku, kde pracovaly v extrémních mrazech a hladu a odklízely ruiny bombardovaného města.
Když se Rusové v lednu 1945 blížili k Osvětimi, byl Desider poslán na pochod smrti, během kterého byl zastřelen, jen pár dní před osvobozením.
V březnu 1945 byly Ernestine a Eda poslány do Bergen-Belsenu, který byl v té době táborem smrti, bez jídla a vody. Eda onemocněla tyfem, ale držela se a v dubnu 1945 tábor osvobodili Angličané.
Po válce se Eda a Ernestine vrátily do Prostějova a zjistily, že ze všech velkých rodin Schreiber-Tausových přežily jen ony dvě, strýc Robert, teta Irma a její dcera Ruth.
V dubnu 1949 se strádající Ernestine a Eda vydaly ke svým příbuzným Grete a Mundi Brunn-Kaan z Prostějova, kteří žili v Bejt Jicchak v Izraeli.
Eda se v Izraeli potkala se svým někdejším sousedem Heinzem Mayerem, který také pocházel z Československa z města Trutnova, a který odešel do tehdejší Palestiny spolu se svými rodiči v roce 1938.
Eda a Heinz se vzali v roce 1951 a měli 3 děti: Alizu, Arie a Daliu Mayer-Segev.
Aliza zemřela v roce 1952 a Arie v roce 1994. Eda a Heinz měli 6 vnoučat a 15 pravnoučat.
Eda a Ernestine pracovaly na rodinné farmě a Ernestine, která měla diplom v oboru vaření a cukrářství, pekla a vařila v úspěšném cateringovém podniku, který založila vlastníma rukama. Ernestine žila v domě vedle domu Edy a Heinze a žila poklidným životem plným kultury a dobrovolnictví až do své smrti ve věku 96 let.
Eda nastoupila na rodinnou farmu a léta se věnovala veškerým zemědělským a zahradnickým pracím. Domov Edy a Heinze byl po mnoho let společenským centrem mnoha příchozích z Čech, Prostějova a Terezína.
Navzdory hrůzám, kterými prošli, si vybudovali šťastný domov, plný smíchu a žili život plný naděje a štěstí.
Ernestina, Eda a Heinz, obklopeni svou milující rodinou, zemřeli a byli pohřbeni v Bejt Jicchak v Izraeli.
Dalia Segev
-vložila Jana Gáborová, členka spolku-
