Při procházce – mé úplně první – Starým městem, tedy židovskou čtvrtí jsem narazil (tedy celý zájezd) na tento památník. Už jméno Rusnak – Rusnák zní „po našem“… Tak malý příběh o jednom muži – vojákovi. Moshe Rusnak se narodil v Československu 27. května 1924, konkrétně na Slovensku. V rámci Páté alie se dostal do tehdejší britské mandátní Palestiny v útlém věku devíti let. Jeho rodina si v novém – tedy západním Jeruzalému -vybudovala živnost: kloboučnictví a tomu se věnoval také. Na jaře roku 1947, tedy v době kdy byl zřízen výbor OSN pro Palestinu, byl jako dobrý voják Hagany zařazen do kursu pro důstojníky. Po absolvování kurzu pro velitele čet Hagany v roce 1947 mu jeho velící důstojník Zalman Mart řekl, že bude v případě potřeby povolán do služby; ale měsíce ubíhaly a žádný rozkaz nepřicházel.
V prosinci 1947, po vydání Rezoluce Valného shromáždění OSN 181 ze dne 27. listopadu 1947, bylo jasné, že bezpečnostní situace se prudce zhoršuje. Moshe vše zvážil, vyhledal svého důstojníka, a opětovně požádal o zařazení do služby. Byl znovu odmítnut. Ale když trochu znechucen odcházel ven z kanceláře, velící ho zastavil a nabídl mu řešení – chceš být užitečný? Dobře. Zajdi do Starého města a zjisti, jestli by pro tebe neměl práci místní velitel. Moshe nabídku vzal, nechal se propašovat jako zdravotník do uzavřené židovské čtvrti Starého města. Netušil, že se vrátí až po dlouhém boji a ještě delším zajetí… Zde byl přijat ne zrovna s otevřenou náručí, ale byl zařazen do služby a podílel se na strážení čtvrti, na rozdělování potravin, ošetřování raněných a dalších aktivitách. Už v té době byla situace obyvatel a obránců čtvrti svízelná a mělo být ještě hůře.
Proto požádal svého velitele, majora Hagany jménem Yisrael Fund, že musí přizvat profesionální sociální pracovníky. Bohužel ani to už situaci nezlepšilo, dorazil jen jeden, přestože to byl vysoce respektovaný důstojník Hagany Avraham Halperin. Dne 9. ledna 1948 odešel major Yisrael Fund na velitelství Hagany pro celou oblast Jeruzaléma a už se nevrátil.
Někdy kolem 20. ledna se Moshe dověděl, že novým velitele je právě Avraham Halperin. To ho potěšilo, byl to zkušený městský bojovník, který organizoval obranu židovské čtvrti během nepokojů v letech 1936 – 1939. Vytvořil vlastní mapy 1: 500 a znal každý kout města.
Poté, co 5. března 1948 byl při návštěvě rabína Weingartena britské úřady Halperina zatkli a vypověděli jej do nového Jeruzaléma, stal se Moshe Rusnak nejvyšším velitel Hagany ve Starém městě, konkrétně v židovské čtvrti.
A tak převzal 24letý Moshe kontrolu nad židovskou čtvrtí a jejími 1800 civilisty a 120 bojovníky- obránci – z Hagany. Navzdory neustálému ostřelování, obléhání a hladovění se obrana Starého Města udržela pod Mosheho velením mnoho dalších dní…
Během května 1945 zaútočil Glubb Pasha, britský důstojník, jménem John Bagot Glubb, ale v té době velitel Zajordánské legie s téměř 4 000 legionáři na Jeruzalém a obklíčil jej.
Nové město bylo postiženo těžkým ostřelováním. Útok legie na severní část Jeruzaléma skončil 28. května po bojích u čtvrti Me a Šearim, kde byl zastaven, avšak téhož dne kapitulovali obránci židovské čtvrti Starého města. Její kapitulace byla pro Izrael šok.
Bohužel poručík Moshe Rusnak vyčerpal všechny možnosti obrany a obyvatelstvo žíznivé a vyhladovělé, podléhalo nemocem. I počty mrtvých a raněných dosahovaly neúnosných čísel, a když začala docházet munice, čestně kapituloval.
Do zajetí odešel on, jeho poslední bojeschopní vojáci a asi 240 mužů – civilistů dle posudku jordánských důstojníků schopných boje. Jeho zraněné spolubojovníky Jordánci povolili předat do té části Jeruzaléma, kterou v boji Hagana udržela.
Ke cti vojáků zajordánské legie budiž řečeno, že se zavázali k tomu, že židovská populace utíkající ze své čtvrti bude pod jejich ochranou. Na základě tohoto závazku nelítostně postříleli několik militantů, kteří chtěli zoufalé Židy zabíjet. O několik měsíců později byli zajatci osvobozeni při výměně vězňů.
V roce 2005 obdržel Moshe Rusnak prestižní cenu Yakir Yerushalayim (Worthy of Jerusalem) za svůj historický přínos městu. Zemřel v roce 2006 a je pohřben na Olivové hoře po boku svých bratrů ve zbrani.
Tolik oficiální pohled na tohoto muže a jeho boj o Staré město jeruzalémské a jeho židovskou čtvrt, tak jak jsem to měl mnoho let za správné. Nyní ale půjdeme jinudy – tedy cestou, která není úplně oficiální. Když jsem na to narazil, dalo mi dost práce se s tím srovnat a některé věci křížově dohledat. Dalo to dost práce. Ani dnes se mi to moc nelíbí, ale co už s tím. Navíc nemohu za vše, co nyní budete číst dát pověstnou ruku do ohně, hlavní protagonista zemřel… tak čtěte.
V roce 2006 poskytl jako už velmi starý pán, Moshe Rusnak rozhovor reportérce Elidě Bar-Shaul z hebrejského časopisu „ Mayaney Yehoshua“.
Na úvod varuje čtenáře, že budou číst příběh bez šťastného konce, který jim události kolem židovské čtvrti Starého města skončené vystěhováním veškeré židovské populace v květnu 1948, ukáže jinak, než jsou zvyklí.
Elida Bar-Shaul z hebrejského časopisu „ Mayaney Yehoshua “ se rozhodla udělat rozhovor s Moshe Rusnakem, velitelem židovské čtvrti jeruzalémského Starého města v roce 1948, pro jeho týdeník „The Jerusalem Corner“. Rozhovor byl publikován v Pinhasově vydání časopisu dne 6. července 2007. Tedy rok po smrti Moshe Rusnaka s vědomím jeho rodiny.
Rozhovor se uskutečnil 16. července 2006, a trval skoro čtyři hodiny. Moshe Rusnak a reportéři se domluvili na tom, že další den se Elida ještě vrátí, aby převzala fotografie a další materiály, které chtěla ve své reportáži použít. Už se ale nepodařilo nic plánované – pan Moshe Rusnak zemřel ve spánku v noci ze 16. na 17. července 2007.
To nejzajímavější z rozhovoru se pokusím vypíchnout.
Na dotaz, jak se dostal k velení obráncům židovské čtvrti Starého města, popsal v kostce sled událostí stejně, jako jsem to uvedl výše já, prostě to tak bylo, není o tom asi žádná pochybnost.
Ale je toho více. Poměrně dlouho před vyhlášením Deklarace nezávislosti, se už vedla bojová činnost. Toho dne totiž Arabové střelbou ze zálohy vážně zranili 3 vojáky Hagany. Po ošetření byli evakuování do západní části Jeruzaléma a jeden z nich zemřel.
Ten samý den odešel velitel Hagany ve Starém městě Yisrael Fund na velitelství a nevrátil se. Jenže Moshe tvrdí, že poté několik dalších dnů byla židovská čtvrt bez velitele a jakoby to bylo všem jedno. Měl dokonce pocit, že tím, jak neustále naléhá na to, aby se tato situace vyřešila, je stále méně oblíbeným ve vyšších stupních velení.
Po více než týdnu se díky své neodbytnosti dověděl, jak jsem uvedl i já, že velitelem je Avraham Halperin. Velmi si jej vážil, ale dlouho mu to nevydrželo. Velmi ho překvapovala naprostá pasivita nového velitele.
Nesetkával se s vojáky, nenavštěvoval obranné pozice a neúčastnil se velitelských schůzek. Když mu to Moshe vytkl, byl odbyt tvrzením, že mu Halperin plně důvěřuje, že zvládne všechno co je potřeba. Třikrát denně jedl v jídelně naproti velitelskému centru, ale jinak byl stále mimo dění.
Moshe přímo říká, že nic z toho Halperina nezajímalo, neudělal nic pro dodávky zbraní, munice či potravin. Moshe přímo tvrdí, že dle jeho mínění, Halperin věděl, že se Staré město a židovskou čtvrt bránit nebudou, že to bylo součástí dohod mezi Ben-Gurionem a králem Abdalláhem o osudu Starého města. Myslí si, že možná věděl o rozhodnutí velitele oblasti Davida Shaltiela – které si sám Moshe ověřil mnohem později – že obránci Starého města budou ponecháni bojovat do poslední náboje. Moshe v rozhovoru uvádí, že Shaltiel také věděl o politickém rozhodnutí nebránit Staré město a o tom, že kapitulace a ústup byla hotová věc.
Toto vše ale Mosheho nezajímalo – měl obavy o 1 800 civilistů a 120 bojovníků.
Tento zvláštní stav trval neuvěřitelně dlouho. Vlastně až do 5. března 1948, kdy Rusnak požádal Halperina o oficiální setkání se všemi veliteli malých jednotek Hagany židovské čtvrti aby probrali novinky z bojové činnosti. Halperin to odmítl s tím, že má schůzku s rabínem Mordechaiem Weingartenem. Tato informace Mosheho překvapila, a to proto, že uvedený rabín, patřící do staré rabínské rodiny měl díky Britům pevné postavení a byl k nim naprosto loajální.
Vzhledem k tomu, že se situace na konci roku 1947 zhoršila, prosazoval Weingarten spolupráci s britskými úřady a postavil se proti přítomnosti Hagany ve Starém městě. Jeho vztah s Židovskou agenturou se zhroutil v únoru 1948, kdy se Hagana ujala distribuce mezd, potravin, peněz na podporu chudých a v židovské čtvrti. To do té doby byla jeho doména a cítil se velmi poškozený… Halperin neposlechl varování a na schůzku se vypravil. Přímo v rabínově domě byl Brity, co tam na něj čekali, zatčen a deportován do internace a potom do Nového města.
Dále Moshe říká, že nevěří tomu, že by židovská politická elita a velení Hagany mělo zájem udržet židovskou čtvrt, či dokonce dobýt celé Staré město. Jak vypověděl, během doby, co čekal na nějakou akci vyšších stupňů velení, z vlastní iniciativy připravil třífázový plán, jak ovládnout celé Staré město.
V první fázi se měly rychle a rozhodně převzít všechny opevněné pozice Britů, jakmile tito budou odcházet.
Druhá fáze potom měla zajistit začlenění těchto bodů do obrané linie doposud vybudované obránci.
Třetí fáze potom měla zajistit ovládnutí celého Starého města, kdy měl být na Jaffskou bránu veden silný klamný útok, a pod tímto krytím měla být přes Sionskou bránu zahájena akce, která by zajistila Židům kontrolu nad celým Starým městem.
Velitel David Shaltiel, ale povolil jen první fázi, druhé dvě nejenom zakázal, ale navíc vydal rozkazy, které Moshe považoval za přímo škodlivé. Jeden takový rozkaz dokonce zabránil plnému naplnění i té povolené první fáze. O co šlo?
12. května 1948 vojáci Hagany obsadili vyklízenou britskou pozici zvanou „Kříž“, což byla věž arménského kostela, která ovládala silnici mezi Sionskou bránou a židovskou čtvrtí. To byla nejdůležitější pozice celé oblasti. Pozici Mosheho vojáci obsadili hned po odchodu Britů v ranních hodinách. Jenže obratem dostali Shaltielův rozkaz do 13:00 hodin pozici vyklidit a stáhnout se.
Vložka: toto se mi podařilo ověřit a je to pravda. Za tímto rozkazem stojí výše zmíněný rabín Mordechai Weingarten. S odchodem britských vojáků začaly síly Hagany obsazovat části arménské čtvrti. Následně měl rabín dlouhé jednání s arménským patriarchou Gureghem II. Izraelským. Po tomto jednání Weingarten trval na tom, aby se Hagana stáhla pod podmínkou, že Arméni znemožní využití jejich majetku k útokům na židovskou čtvrť.
Následně věž obsadili Arabové a až do konce bojů z ní jejich odstřelovači terorizovali velkou část židovské čtvrti.
Ale to není vše. Moshe Rusnak pokračuje tím, že popisuje události dne 17. května 1948. Tehdy dle plánu mělo dojít a také došlo k útoku na Staré město silami jednotek Palmach.
Dle všeho měli zaútočit ze dvou směrů. Tak nějak podle třetí fáze Mosheho plánu. Napřed měla malá jednotka zaútočit na Sionskou bránu, měla vyvolat pořádný hukot a stáhnout na sebe co nejvíce sil Arabů. Potom měly hlavní síly zaútočit na Jaffskou bránu. Celé to nedopadlo.
Zatímco Sionskou bránou se malá jednotka pod velením Uzi Narkise a Davida Elazara probila a začala se rozhlížet kudy dál, útok na Jaffskou bránu byl tvrdě odražen. Moshe Rusnak popisuje, jaký měl on a jeho lidé po měsících boje s přesilou povznášející pocit. Navíc jim oba velitelé průlomu řekli, že přišli obsadit celé Staré město.
Moshe popisuje i to, jak viděl, jak pod vlivem úspěchu Palachu Jeruzalém začaly v panice opouštět stovky a tisíce Arabů. Moshe osobně obešel bojová postavení svých lidí a všem tuto dobrou zprávu řekl. Morálka vyrostla do netušené výše.
Jenže na zpáteční cestě k Palmašnikům Rusnak potkal osvětáře 3. a 4. praporu Palmachu Bennyho Marshaka, který mu řekl, že generál David Shaltiel už nařídil jednotkám Palmachu, aby vyklidily dobyté pozice a opustily Staré město. Moshe reportérce řekl, že poté, co se vrátil ze zajetí, po tom začal pátrat. Ale až dlouho po válce zjistil, že generál David Shaltiel povolal majora Abdullaha El Tella, místního velitele jordánské legie, a řekl mu, že Izrael Staré město neobsadí, tak aby zastavil útěk arabského obyvatelstva.
Palmach odešel a Moshe Rusnak pro to má jediné označení – zrada. Ale nikdy, jak se zdá, nezjistil, o co vlastně šlo.
Boje o Staré město pokračovaly až 28. května 1948. Ten den Moshe Rusnak obdržel zprávu, že dva z místních židovských vůdců, sefardský rabín Hazan a aškenazský rabín Mintzberg vztyčili bílou vlajku a kráčí směrem k arabskému velitelství, aby vyjednávali s Abdullahem El Telem o kapitulaci. Moshe je dostihl a požádal je, aby nejednali o kapitulaci, ale o evakuaci civilistů, hlavně žen a dětí, že se svými vojáky zůstane a bude bojovat dál…ignorovali ho a šli za svým cílem.
Abdullah El Tel odmítl cokoliv jiného než bezpodmínečnou kapitulaci. Poslal rabína Hazana zpět do pozic a rabína Mintzberga si ponechal jako rukojmí.
Moshe uvádí, že nebyl připraven se vzdát. Měl strach ze zmasakrování jak svých vojáků, tak civilistů. Poslal vojáky zpět do pozic, ale ti se obratem vrátili s tím, že není co bránit. Díky útěku a návratu Arabů a současně pohybu Židů, se obranné linie dílem rozpadly, dílem byly zavaleny zoufalými civilisty.
Poté vyšlo najevo, že obyvatelé – Arabové i Židé – využili klid v boji, aby se vrátili do svých domů, aby si sbalili svůj majetek, a smíchání obyvatel znemožnilo boje. Bez jasně stanového bojového prostoru nelze bojovat. Moshe tedy zahájil jednání o kapitulaci. Díky vstřícnosti Abdullaha El Tella a jeho lidí, byly podmínky přijatelné. Vstřícnost je ve své podstatě sama o sobě zvláštní a nevylučuje – spíše evokuje – myšlenku, že skutečně šlo o dokončení dříve ujednaného procesu.
V kapitulačním dokumentu podepsaném oběma stranami je uvedeno, že se bojovalo od 19. ledna 1948 do 28. května 1948. Bylo dohodnuto, že do zajetí půjdou pouze vojáci Hagany. Civilisté a ranění vojáci měli být evakuováni do Nového města jeruzalémského.
Bylo uvedeno, že zajati budou pouze bojovníci, všichni civilisté budou evakuováni do nového města. Ale když Abdullah El-Tell viděl, jak málo obránců odráželo jeho útoky a přitom mu způsobovali tolik škod, odmítl tomu uvěřit. Nařídil, aby vybraní civilisté – muži, co by mohli nést zbraň, byli také zajati. Šlo o to, že díky tomu, že jich nakonec do zajetí odvedl na 300, bylo možno provést velkolepou přehlídku vítězství s defilé stovek zajatců… do Izraele se tito lidé vrátili až po 9 měsících.
Po repatriaci se Moshe Rusnak několikrát pokusil o setkání s Davidem Shaltielem. Ten v průběhu války povýšil a stal se velitelem oblasti Jeruzaléma. Shaltiel se mu pokaždé vyhnul. I další důstojníci obránců židovské čtvrti Starého města se pokoušeli o zjištění pravdy, ale vždy narazili na neproniknutelnou hradbu mlčení.
Hrdinské úspěchy obránců byly dle Moshe Rusnaka dlouhodobě ignorovány vládou a armádním velitelství. Rusnak dokonce tvrdí, že oficiální historie nakonec byla přepsána a skutečné pozadí není veřejně dostupné. Z toho, co se skutečně stalo při obraně Starého města, bylo vybráno jen pozlátko a doplněné o selektivně vybrané informace.
Zde je anglický text:
Tak a nyní znáte i druhou možnost pohledu na boj o Jeruzalém v letech 1948 až 1949. Bez opravdu hluboké sondy do izraelských zdrojů je možno jen málo. Ale jak jsem se snažil vysvětlit, to, co vypověděl pan Moshe Rusnak nevypadá jako fabulace. Dle všeho komunikoval otevřeně, rozhořčeně a hluboce přesvědčen o pravdivosti svých slov.
Když jsem došel až sem, položil jsem si otázku. Je zde něco, co by to všechno podpořilo? A nedalo mi moc práce zjistit, že ano. A půjdeme na to trochu jinak. Projdeme si kus života jeho protivníka na bitevním poli a doufám, že vás tento exkurs nebude nudit – mě osobně nadchl. A uvidíte málo frekventovanou složitost bojů a jednání o Jeruzalém.
Vážení přátelé, seznamte se: – Abdullah El-Tel
Voják, a to hodně dobrý voják a zcela jistě arabský vlastenec Abdullah El Tell, se narodil 17. července 1918 – 1973. El Tell se narodil v bohaté rodině v Irbidu. Narodil se právě tehdy, když osmanská armáda ustupovala pod náporem britských vojáků z města. Jeho matka ho údajně držela u okna, aby byla svědkem odchodu vojáků.
Základní vzdělání získal ve svém městě, ale pro své středoškolské vzdělání se přestěhoval do Al-Salt . Právě tam také získal znalost anglického jazyka.
Vysokoškolské vzdělání získal v Egyptě, který považoval za nosný arabský stát a považoval jej za svůj druhý domov. Když mu bylo 18 let – krátce po zahájení studia, byl uvězněn za demonstrace proti Britům. Promoval v roce 1937.
Když bylo pro Egypt zle, v roce 1941 vstoupil do britské armády. Pracoval jako celník pro transjordánskou vládu, poté nastoupil do Arabské legie a v roce 1942 absolvoval důstojnický výcvikový kurz v oblasti Suezského průplavu.
Arabská legie byla pravidelná armáda emirátu Zajordánsko a později Jordánského království v první polovině 20. století. Vznikla v říjnu 1920 jako mobilní britská vojenská jednotka, která měla v Zajordánsku udržovat pořádek a čelit jak vnitřním, tak vnějším hrozbám. V roce 1939 se stal velitelem legie britský důstojník. V roce 1939 se velitelem legie stal John Bagot Glubb, lépe známý jako „Glubb Pasha“, jehož zástupcem byl generálmajor Abdul Qadir Pasha Al Jundi. Společně legii transformovali do nejlépe vycvičené arabské armády.
Arabská legie bojovala v izraelské válce za nezávislost, ve které se jí podařilo obsadit Západní břeh Jordánu a východní Jeruzalém. Vedení Arabské legie zůstalo pod velením Glubba Paši i po vyhlášení jordánské nezávislosti. Rostoucí národnostní cítění vedlo k nelibosti z britské působnosti v legii a v březnu 1956 bylo Pašovi velení nad Arabskou legií odejmuto králem Husajnem. Arabská legie byla následně přejmenována Jordánskou armádu.
Zpočátku sloužil v 1. brigádě jako poručík, v květnu 1943 se stal nadporučíkem a v září 1944 jako kapitán. Výcviková základna arabské legie byla v Sarafandu al-Amar poblíž Al-Ramla v Palestině.
V roce 1944 El Tell se oženil s krasavicí Asia Mismar a později měli pět synů a jednu dceru Inas. Všichni se narodili až po roce 1948 války, kdy Abdullah El Tell žil v exilu v Káhiře. Už v době probíhající občanské války v Palestině byl v březnu 1948 povýšen na majora.
V březnu 1948 byl El Tell povýšen do hodnosti majora a převzal velení 6. pluku arabské legie, dislokovaného v Jerichu. Na začátku května byl jeho pluk zapojen do útoku na tři židovské osady, které byly součástí Kfar Etzion, které částečně ovládaly silnici mezi Hebronem a Betlémem. Vrchní velitel Glubb Pasha mu nařídil, aby stáhl své jednotky a boje kolem tohoto místa ponechal arabským nepravidelným silám. Jeho síly byly potřeba jinde.
Kibuc Kfar Etzion pře zničením. Po porážce bylo vše co bylo židovskými osdadníky vybudováno a vysazeno totálně zničeno. Ze stromů, kterých bylo několik tisíc, pokácení unikl jediný jeden- dub.
Dne 12. května 1948 však El Tellovi nahlásil rádiem jeden z jeho důstojníků kapitán Hikmet Muhair, že jeho konvoj byl pod palbou z bloku osad Kfar Etzion. Glubb Pasha to vyhodnotil jako hrozbu v týlu a nařídil 6. pluku zaútočit a problém s názvem Kfar Etzion vyřešit.
Místní jednotky Hagany a dobrovolníků úspěšně zadržovaly pozice útoky místních arabských milicí, ale nemohly odolat elitním jednotkám v síle dvou pěších praporů, lehkého dělostřelectva a lehkých obrněných vozidel.
Obránci kibucu byli poraženi a povražděni. Běžně u nás dostupné zdroje tvrdí, že bylo povražděno 252 lidí, 4 dokázali utéci a tři byli nalezeni druhý den a zajati. Arabské zdroje tvrdí, že mrtvých bylo „jen“ – 127 povražděných po zajetí – jako odplata za Dejr Jásin, a dalších 320 bylo odvezeno do tábora válečných zajatců v Mafraqu. Zdá se ale že Arabské zdroje slučují dvě události. Po vyhlášení nového Státu Izrael se vzdaly jiné tři malé kibucy a to by mohlo být těch 320 zajatců. Počet povražděných bych věřil spíše židovským zdrojům – věřím tomu že vědí, kolik lidí jim chybělo, když to vše skončilo.
Jeho velitel Glubb Pasha dle všeho už dopředu informoval velení Hagany, že v okamžiku odchodu příslušníků britské mandátní správy vstoupí na území určené dle OSN arabskému státu s omezenými úkoly. To ale nedodržel, protože viděl, že Židé nekompromisně zahájili obsazovaní jim vyčleněných území a měl za to, že tomu musí zabránit všude, kde se to jen dá.
Dlouho jsem měl a stále mám pocit, že Jeruzalém ho až tak moc nezajímal a že do tohoto velkého zastavěného území nechtěl vůbec vstoupit. Byl zkušený voják a věděl, jak vyčerpávající jsou pouliční boje a z Hagany a hlavně Palmachu neměl sice strach, ale cítil k nim oprávněný respekt.
Jenže 17. května dostal přímý rozkaz od krále Abdulláha, aby zahájil postup a obsadil Východní Jeruzalém a Staré město – vojáci Hagany totiž postupovali Západním Jeruzalémem a všechny zdejší Arabské obyvatele vytlačovali do oblastí, které Abdulláh nařídil obsadit. Také sem proudilo mnoho Arabů, kteří pod vlivem bojových operací, strachu a také útoků židovských jednotek utíkali blíže k Jordánsku.
Vojáci majora El Tella dorazili právě včas, aby zabránili průlomu u Sionské brány, kde Palmach, jak už víme, prorazil do židovské čtvrti. El Tell zahájil obléhání čtvrti, metodicky zaútočil na každý opěrný bod pevnost Hagany a po obsazení, často za cenu těžkých ztrát, tento bod srovnal se zemí.
Dne 25. května napsal Otto Lehnerovi z Červeného kříže vzkaz jasně říkající, že pokud Hagana neopustí své pozice v synagoze v Churva, bude na ni nucen zaútočit a to i za pomoci děl. Velitel Hagany Moshe Rusnak to odmítl, ale Rusnak se dostal pod rostoucí tlak civilního obyvatelstva, aby se vzdal. Nakonec byla synagoga obsazena jordánskými vojáky, poničena a v roce 1967, když vše obsadily Izraelské obranné síly, našly se z té krásné synagogy jen hromady ruin.
Dne 28. května přijala El Tell delegaci vedenou Mordechaiem Weingartenem který přijal jeho podmínky:
1. Všechny zbraně a střelivo budou odevzdány.
2. Všichni muži, kteří jsou schopni nést zbraně, budou zajati a převezeni do Transjordánska.
3. Všichni ostatní obyvatelé budou posláni do Nového Jeruzaléma.
4. El Tell se osobně zaručil jménem krále Abdulláha za bezpečnost všech zajatých a také všech odváděných do Západního Jeruzaléma.
5. Židovskou čtvrť by obsadily jednotky arabské legie.
Když došlo ke kapitulaci vojáků Hagany, El Tell byl naprosto znechucen tím, co viděl, Moshe Rusnakovi dokonce řekl: „Kdybych věděl, že je vás tak málo, šli bychom na vás s holemi, ne se zbraněmi.“
To mu ale nebránilo v tom, aby poté co celá židovská populace opustila Staré město tuto čtvrť, nevydal Arabům k totálnímu vyplenění.
Jenže s jídlem roste chuť a El Tell se rozhodl, že zahájí frontální útok na Západní Jeruzalém. To mu ale jeho velitel Glubb Pasha zakázal. Tak alespoň zahájil pravidelné noční dělostřelecké útoky na město – měl tomu celkově 10 kusů polních kanónů a dvě houfnice. Naštěstí měl málo munice – 10 kusů na hlaveň a den. I když dělostřelba byla obtížná a působila mnoho škod, nestačila na nic jiného než na přípravu atmosféry pro jednání obou stran.
Následovala řada setkání za přítomnosti pozorovatelů OSN mezi El Tellem a plukovníkem Davidem Shaltielem, velitelem izraelských sil v západním Jeruzalémě. Při prvním setkání 9. června se zabývali demarkačními čarami ve čtvrti Musrara. Dne 16. června diskutovali o Deir Abu Tor, o zajištění přístupu k získávání osobních věcí uprchlíků, svitků Tóry ze Starého města a uzavření Nové brány.
Dne 11. června nařídil král Abdulláh příměří a při návštěvě Jeruzaléma ve stejný den povýšil El Tell na podplukovníka, a dal mu plnou velitelskou pravomoc nad speciálně vytvořenou jednotku v síle tří pěších rot s dělostřelectvem v síle tří baterií po 4 dělech, která mu dal velení nad třemi pěchotními rotami tvořícími samostatný a improvizovaný prapor nesoucí označení 6. Bat El Tellion, jeho velitelství bylo ve Starém městě.
Dne 7. července Shaltiel podepsal „Dohodu o statusu Mount Scopus “, ve které Izraelci souhlasili s demilitarizací Mount Scopus a následnou kontrolou OSN. Díky tomu byla Hora Scopus izraelskou enklávou ve Východním Jeruzalému až do Šestidenní války v roce 1967.
O dva týdny později oba muži podepsali formální příměří stanovující „ status quo v zemi nikoho mezi liniemi obou stran“.
To ale neznačilo, že by mlčely zbraně. Během této doby Izraelci zahájili několik útoků na Staré Město. 9. července bylo vystaveno celonočnímu bombardování minomety ráže 120 milimetrů – mám tak trochu pocit, že to byly minomety z československých dodávek. Naše země dodala do Státu Izrael celkově 16 kusů těchto minometů a množství k nim dodaných granátů dosáhl čísla 12 528 kusů.
Při posledním velkém útoku, v noci 15. července, bylo vystřeleno 1500 granátů za tři hodiny. Následovaly útoky na Novou bránu, Jaffskou bránu a Sionskou bránu. Muži z Irgunu se na krátký čas probojovali za Novou bránu, ale protože ostatní útoky selhaly, ustoupili.
Nakonec došlo k zajímavé situaci. Protože se El Tell stále více angažoval v politických jednáních a Glubb Pasha, jeho velitel, chtěl jeho jednotku, jeho vrchní velitel, chtěl přesunout 6. Bat El Tellion z Jeruzaléma na jiné bojiště, bylo dohodnuto, že El Tell bude jmenován vojenským guvernérem Východního Jeruzaléma a Starého města. Mohu jen říci, že to byla hodně rychlá kariéra.
Dne 28. listopadu zahájil El Tell sérii setkání s izraelským plukovníkem Moshe Dajanem, novým vojenským velitelem izraelského Jeruzaléma, s cílem zavést „skutečné příměří“. Dne 30. listopadu byla podepsána dohoda, která obsahovala ustanovení o pravidelném zásobovacím konvoji na Mont Scopus jednou za čtrnáct dní.
Oba velitelé si spolu rozuměli – byli totiž oba to samé, vojáci jak břitva – a na Dajanův návrh se dohodli na vytvoření přímého telefonního spojení. Něco jako horká linka.
Dne 10. prosince 1948 předal Dajan zapečetěný dopis El Tellovi, a požádal, aby zajistil jeho doručení jordánskému králi Abdullahovi. Před doručením dopisu El Tell opatrně porušil pečeť a zjistil, že jde o pozvání od Eliyahu Sassona králi Abdullahovi, aby znovu zahájil jednání, která vedla Golda Meirová před vypuknutím války.
Zde je myšleno to, že dne 10. května 1948, pouhé čtyři dny před založením státu, se Golda Meirová – tajně v převleku za arabskou ženu – vypravila do zajordánského Ammánu, kde se setkala s tamním králem Abdalláhem. Toho se snažila přesvědčit, aby se nepřidával k ostatním arabským zemím při útoku na Židy. Golda Meirová na setkání vzpomínala se slovy: „Zeptal se mě: ‚Proč tolik spěcháte s vyhlášením svého státu? Nač ten shon? Jste tak netrpěliví!‘ Řekla jsem mu, že národu, který čekal už 2000 let, se nedá vyčítat, že spěchá, a zdálo se, že to přijal.“ Tajné vyjednávání však nakonec úspěšné nebylo.
Dne 11. prosince se Sasson setkal s El Tellem a důvěrným a osobním lékařem krále Abdullaha, Shawkat al-Sati. Následovala řada tajných schůzek mezi Moshe Dajanem a králem Abdulláhem, když El Tell osobně vozil Dajana do královského zimního paláce v Shunehu.
Prvním návrhem, který předložil El Tell, bylo, že Židé budou mít kontrolu nad židovskou čtvrtí Starého města výměnou za jordánskou kontrolu nad Katamonskou čtvrtí a že silnice u Latrunu bude otevřena oběma stranám. To je zajímavé. Takže pár slov o tom o co šlo.
Čtvrť založili v době Britské mandátní Palestiny bohatí arabští obchodníci z Jeruzaléma. Šlo tehdy o jednu z nejpřepychovějších čtvrtí města. Říkalo se jí Květinová zahrada Jeruzaléma. Ve středu nové čtvrtě stál klášter San Simon. Zde se během války za nezávislost v roce 1948 odehrávaly těžké boje, protože klášter ležel na výrazném terénním hřbetu, jenž umožňuje ovládat jižní přístup do města. Poté, co Izraelci bitvu o klášter vyhráli, skončilo i arabské osídlení v Katamonu. Tento návrh Ben-Gurion odmítl.
Druhým návrhem bylo, že by měla existovat společná kontrola nad silnicí v Latrunu výměnou za umožnění návratu několika uprchlíků do Ramly a Lyddy a aby byla znovuotevřena železnice do Jeruzaléma výměnou za otevření silnice z Betléma k Jaffské bráně. Ben-Gurion však byl proti částečným dohodám a upřednostňoval úplnou mírovou smlouvu. Nařídil svým vyjednavačům, aby odmítli návrat uprchlíků do Ramly a Jaffy, ale ponechali otevřenou otázku návratu Arabů do Lyddy a zmínili možnost přístupového koridoru do Gazy.
Král Abdulláh požadoval koridor mezi Jordánskem a Egyptem, kontrolu nad Starým městem kromě židovské čtvrti. Chtěl zpět Katamon, a přilehlá území, například německou kolonii, El Tellpiot a Ramat Rachel. Výměnou si měl Izrael ponechat arabské lokality Liftu a Romemu, které Izraelci v bojích dobyli.
Později, na podzim roku 1949 byl král Abdullah ochoten vzdát se nároků na Ramlu a Lyddu, ale trval na přístupovém koridoru do Gazy, který byl pod egyptskou kontrolou, což se mu nelíbilo. Jedním z výsledků prvních setkání bylo propuštění všech židovských vězňů.
Moshe Dayan, El Tell a král Abdullah se účastnili řady schůzek ve dnech 18. – 23. března 1949, na nichž byla dokončena „izraelsko-transjordánská dohoda o příměří“.
V červnu 1949 El Tell rezignoval. Podle Dajana to bylo kvůli spolupráci krále s Brity, se kterou El Tell nesouhlasil. Další možná příčina prý byla v tom, že Glubb Pasha ho odmítl povýšit na brigádního generála.
Na stole leží i konspirační teorie, že se obával odhalení své účasti na spiknutí proti králi, do kterého byl údajně zapleten, nebo že byl propuštěn kvůli své popularitě u Palestinců.
Král Abdullah I Jordánský, přímý potomek 38 v pořadí s prorokem Mohamedem byl zavražděn 20. července 1951, při návštěvě mešity Al-Aksá v Jeruzalémě Palestincem z klanu Husajní, který prošel zdánlivě silnou ostrahou. Byl zastřelen ve společnosti svého vnuka, prince Husajna. Palestinský střelec zastřelil krále třemi kulkami do hlavy a hrudníku. Abdullahův vnuk, princ Husajn, byl po jeho boku a byl také zasažen. Řízením osudu měl na hrudi medaili, kterou si připnul na naléhání svého dědy. Tato medaile odrazila kulku a zachránila mu život.
Díky rychlému soudu byl ale El-Tell, Amin Al Husajní oba v nepřítomnosti a tři spoluspiklenci z Jeruzaléma odsouzeni k smrti. Dne 6. září 1951 byli Musa Ali Husseini, ‚Abid a Zakariyya Ukah a Abd-el-Qadir Farhat popraveni oběšením.
Abdullah je pohřben na královském dvoře v Ammánu. Jeho nástupcem byl jeho syn Talal; protože však Talal byl duševně nemocný, stal se Talalův syn princ Husajn ve věku sedmnácti let skutečným vládcem Jordánského království. V roce 1967 dostal el-Tell od krále Husajna plnou milost. Takže kdo ví, jak to skutečně bylo.
Je to jedno – El Tell opustil Jeruzalém a vrátil se do Irbidu a odsud zmizel do Egypta. Jeho další osudy jsou pořád zajímavé, ale už nemají na dění kolem Jeruzaléma zásadní vztah a proto zde skončíme. A ukončíme i tuto kapitolu
Když si toto vše prostudujete – omlouvám se rozsáhlost textu, ale nelze vypouštět některé věci, ztratilo by to souvislost – snad si uvědomíte, jak složitá byla bojová situace, jak těžká muselo být rozhodování politického vedení Izraelců před vyhlášením státu a hlavně po tomto aktu.
Muset nechat bojovat lidi bez toho, aby věděli, že bojují ztracený boj, tedy zde Moshe Rusnaka a jeho vojáky, muselo být velmi těžké. Ale jejich boj umožnil konsolidovat situaci velké – skoro 60-tisícové populace Západního Jeruzaléma, a to za cenu ztráty Starého města a evakuace 1 800 lidí. To je vysoká hra a ne každý by na to měl nervy.
Jednat se muselo- zajordánská legie byla příliš těžký protivník, ostatní arabští nájezdníci se s jordánskými profesionály nemohli srovnávat ani omylem. A to platí i pro egyptský expediční sbor. Stačí pohled na mapu a vidíte, kdo sehrál s Izraelci rovnocennou partii. Všichni poraženi utekli, jen Egypt si udržel Pásmo Gazy. Ale Zajordánsko obsadilo a později anektovalo celý Západní břeh a Východní Jeruzalém.
A můj závěr? Dnes už je to jedno. Válečné události a politická jednání zde popisované vyústily v mnohaletý status quo, rozbitý až Šestidenní válkou. Dnes je Jeruzalém sjednocen, rozvíjí se a je stále v centru pozornosti celého světa.
Je to tak, jak si myslím, že to mělo být podle dohod ze San Rema z roku 1922. A mělo by to tak zůstat.
Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém