Zajímavou, záhadnou, opomíjenou a prakticky neznámou osobností je prostějovský rodák, pedagog a novinář Vilém Grünzweig, od jehož narození nedávno uplynulo sto padesát let.
Životní příběh – studia a kantorská dráha
Narodil se 19. května 1875 v domě č. 22 na olomouckém předměstí rodičům – krejčímu Adolfu Grünzweigovi a Marii rozené Rozkošné. Adolf (*10.6.1844 Hamburg + 29. 1. 1932 Prostějov) byl synem Johanny Augusty Rosalie Munkové z Hlohovce, otec nebyl uveden. V Prostějově prý Adolfovi přezdívali fotr a přátelil se s Jaroslavem Čičatkou. Matka Marie (*6. 12. 1853 Prostějov + 24. 8. 1897 Prostějov) byla dcerou Františka Rozkošného, prostějovského předměšťana a Marie, dcery Floriána Staška. Vilém měl mladší sestru Boženu (*27. 5. 1877 + 27. 3. 1910).
V Prostějově absolvoval nižší stupeň zemské reálky (v letech 1886–1890). Na svoje studia uveřejnil vzpomínku v Památníku k sedmdesátému pátému výročí reálky (státního reálného gymnasia) v Prostějově, 1871–1946 (Prostějov 1946, str. 90–91). Ve stati Vzpomínka méněro jubilejní napsal toto: „Učitel Štolfa mně vydal dokument o absolvování V. třídy obecné školy. Rodinná rada ´na kaplance´ (poznámka autorky: kaplanka byl dům na Filipcově náměstí č. 3, ve kterém bydleli kaplani kostela Povýšení sv. Kříže, v přízemí byly malé byty zvoníka a kostelníka, otec Adolf byl kostelníkem tohoto kostela a rodina zde tedy bydlela) rozhodla co dál. Táta bez ohledu na mou vědychtivost a vyšší sklony mě chtěl dát na ševcovinu s tím, že mám dosti možností pracovat literárně a stát se druhým Hansem Sachsem. Máma zase prohlásila, že moje bujné kadeře by dráždily mistrovu usmolenou ruku a že ze mě chce mít studenta. Ve hře byl i kněžský seminář. A tak po mnoha duplikách a replikách mě dali na reálku, kde mě učili Bažant, Beneš, Benýšek (pozn. autorky:správně Beníšek), Hrádek, Sommer, Spitzner a Štětka.“ Oblíbil si přírodopis a „botanýroval“ na Záhoří, Zlechově a Plumlově. Popisuje zde, jak se chtěl zavděčit profesoru Spitznerovi a přinést mu první kočičky. Musel však kvůli nim podstoupit nedobrovolnou koupel ve studené vodě Podhradského rybníka. Nakonec ale dostal z přírodopisu dvojku. „Tak to byly mé vzpomínky. Jak vidět, nebylo ve mně nic dobrého. Bůh mě potrestal, že jsem se stal učitelem a později redaktorem,“ uzavřel s nadsázkou svoje vyprávění Vilém Grünzweig.
Po reálce studoval Učitelský ústav v Příboře. Učil ve Valašském Meziříčí, kde poznal svoji budoucí ženu Marii Künstlerovou (*30. 1. 1891 Dřevohostice + 18. 4. 1985 Prostějov). V manželství se jim narodily děti Vlasta, Miloš a Božena.
Novinář a milovník kultury
První básně napsal už v době svých studií. Jako dvacetiletý psal pilně do Radhoště, kde jeho práce oceňoval spisovatel a novinář František Sokol-Tůma. Dále přispíval do brněnské Nivy a časopisu Ohlas vydávaném kandidáty učitelství v Příboře. Pedagog a etnograf Matouš Václavek ho označil za „zaníceného milovníka písemnictví“. Podnítil ho ke studiu lidových zvyků. Grünzweig potom svoje bádání shrnul do studie „O Valaších“ uveřejněné ve sborníku O národních kmenech moravských (Moravskoslezská beseda, 1903). Už tehdy vlastnil rozsáhlou knihovnu, která obsahovala kolem tisícovky knih, což u podučitele nebylo běžné.
Byl činný v různých spolcích, především v Sokole a v Učitelském spolku. Za vedení Josefa Úlehly se účastnil sjezdu učitelů v Litovli. V roce 1920 se vrátil do rodného Prostějova. Hned se stal členem Sokola I a věnoval se kulturní a osvětové práci. Působil jako řídící učitel na obecné škole v Palackého ulici. Byl členem Okresního osvětového sboru a místní školní rady. Po odchodu redaktora Viléma Vlčka mu bylo svěřeno vedení listu Hlasy z Hané. Řídil je sedmnáct let.
Pod svým jménem či značkou Gzg zde uveřejnil řadu článků, především životopisných črt. V jeho hledáčku byly osobnosti celostátního významu – Jan Blahoslav, J. A. Komenský, T. G. Masaryk, Viktor Dyk, Alois Rašín. Dále prostějovští veřejní a průmysloví činitelé Josef Špaček, František Kovářík, Arnošt Rolný, publicisté a literáti Jaroslav Mathon, Josef Konvička, Ondřej Přikryl, hudební skladatel František Neumann, výtvarníci Hilar Václavek, Alois Fišárek, Antonín Kameník, Alois Doležel, Viktor Hohaus, Oldřich Lasák, Jan a František Třískovi, Jan Smítal, Antonín Majer a Jan Koudelka. Psal také o výstavách malířů a spolku Reysek. Napsal kolem stovky básní. I tyto byly uveřejněny v Hlasech z Hané.
Měl výtvarný talent a sám také maloval. Jeho učitelem a přítelem byl ředitel Zemské gobelínové školy ve Valašském Meziříčí Rudolf Schlattauer. Zdokonalil se také pracemi od malířů Karla Martina Schadeho a Josefa Zlámala z Českých Budějovic. Občas bývaly jeho obrazy vystaveny i ve výlohách prostějovských obchodů.
Byl také dobrým hudebníkem a zpěvákem. Základy dostal už na prostějovské hudební škole. Hře na klavír a varhany se učil u hudebního skladatele Eduarda Marhuly v Rožnově pod Radhoštěm, který tam byl v té době ředitelem kůru.
Sledoval moderní pedagogické směry. Už ve Valašském Meziříčí zaujal přednáškou na téma „ Reformní názory moderních myslitelů o methodách vyučování a výchově“. Pronesl řadu projevů k různým příležitostem.
Jeho velkou láskou bylo divadlo. Pravidelně navštěvoval představení a do Hlasů z Hané napsal celkem 400 divadelních kritik. Prostějovský publicista a pedagog Waldemar Ethen ve stati napsané k životnímu jubileu V. Grünzweiga v roce 1925 poukázal na to, že by měl vydat hlavně svoji poezii, ale také přednášky a etnografické a pedagogické studie a že „je tím povinen nejen sobě, nýbrž i naší veřejnosti“. Bohužel k tomu nedošlo. Následující politické události, 2. světová válka a poválečné události včetně nástupu komunistického režimu tomu zamezily. Je velká škoda, že je Grünzweigovo dílo neznámé a že úplně zapadlo. Jeho články jsou tak roztroušené v různých časopisech, především v Hlasech z Hané.
Vilém Grünzweig v literární historii
Vraťme se ale k jeho židovským kořenům po matce z otcovy strany. V drobnější publikaci Jaroslava Klenovského Židovské město v Prostějově (Brno – Prostějov 1997) nacházíme na str. 10 v kapitole Významné židovské osobnosti tuto zmínku: Wilhelm Grünzweig (1875 – ? ), redaktor a básník . V další práci Jaroslava Klenovského Encyklopedie židovských památek Moravy a Slezska (Nakladatelství Grada Publishing, Praha 2018, část Prostějov, str. 256–263) už jeho jméno není uvedeno vůbec.
Vezměme to nyní chronologicky. Úplně první informaci o něm najdeme v publikaci Prostějov 1923, průvodce městem a okolím (Vydáno péčí a nákladem Cizineckého odboru obce Prostějova, Prostějov 1923), kde na str. 75 v článku Prostějovští spisovatelé a umělci sestaveném Štěpánem Kožušníčkem je stručná informace: „Vilém Grünzweig, učitel (1875), redaktor Hlasů z Hané, básník.“ Stejný autor píšící pod pseudonymem Waldemar Ethen napsal u příležitosti padesátých narozenin medailon Vilém Grünzweig do prvního dílu knihy Portréty a silhuety, Prostějov 1926, str. 216–217. Dalším je medailon Vilém Grünzweig pětašedesátníkem – Hlasy z Hané, 18. 5. 1940, č. 20, str. 2. Jedná se o bilanční článek doprovázený ukázkou básně. V závěru autor (neuveden) konstatuje, že se „Grünzweig bohužel také nevyhnul polemikám a že mnohdy u něj převládala složka citová před klidem a rozvahou“. Potom je to již vzpomínka uveřejněná v Památníku prostějovské reálky v roce 1946. Za ní následuje (str. 217–218) stať jeho syna Ing. Miloše Grünzweiga „Vzpomínky z nejkrásnějších“. V roce 1927 absolvoval prostějovskou reálku, působil jako technik a žil v Liberci. Další jednořádková informace je uvedena v bibliografickém přehledu Jana Springera Co dala Haná české literatuře (Olomouc 1947). Zde na str. 35 najdeme toto: Vilém Grünzweig, řídící učitel v Prostějově, národopis. Poslední zmínka je uvedena v publikaci Bedřicha Slavíka Písemnictví na Moravském Valašsku. Olomouc 1947 (s. 239).
Potom následuje více než dvaačtyřicetiletá pauza a zmínku o V. Grünzweigovi nacházíme až koncem roku 1989 v článku Bohuslava Krause Sad mrtvých v revui Štafeta, č. 4, 1989, na str.20–22. Kulturní historik JUDr. Bohuslav Kraus (1907–1983) napsal článek už v roce 1981, vyšel tedy posmrtně. Doplnil v něm významné osobnosti pohřbené na městském hřbitově v Prostějově od roku 1933 do konce sedmdesátých let 20. století a navázal tak na předchozí seznam pořízený P. Františkem Starým v publikaci Městský hřbitov v Prostějově (Prostějov 1931). Na str. 22 časopisu Štafeta B. Kraus uvedl: „V XV. skupině odpočívá redaktor a příležitostný básník Vilém Grünzweig (15.1. 1961, sk. IX)“. Zde se tedy dozvídáme i datum jeho smrti, upřesněme však lokalizaci hrobu – skupina IX , řada 4, č. 14. Dnes už zde bohužel neexistuje.
Jméno Viléma Grünzweiga zaznělo v příspěvku literární historičky Milady Pískové „Prostějov v literatuře“ na vědecké konferenci „Prostějov a jeho místo v dějinách Moravy“, uspořádané u příležitosti 600. výročí udělení městských práv ve dnech 24. a 25. dubna 1990 v Prostějově. Z konference vydalo Muzeum Prostějovska v Prostějově v roce 1994 stejnojmenný sborník (příspěvek je na str. 171–183, dvouřádková informace o V. Grünzweigovi je na str. 176). Další knihy vydané o Prostějově nemají V. Grünzweigovi žádnou zmínku. Nenajdeme ho ani ve dvoudílných dějinách města Prostějova (1999, 2000). Ve druhém díle monografie je kapitola Prostějov literární zpracovaná Václavem Kolářem. V závěru statě je výčet jmen zapadlých a zapomenutých literátů a písmáků, ale Vilém Grünzweig mezi nimi chybí. Nepsali o něm ani literární místopisci a bibliografové Jaroslav Nečas a Bohuš Vybíral. Dílo Viléma Grünzweiga tak čeká na podrobný výzkum a zhodnocení.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém