Páteční večer dne 14. 11. se v olomouckém divadle Central nesl v silném a emocionálně nabitém duchu. V rámci akce Dny židovské kultury Olomouc 2025, zde bylo možné zhlédnout představení s názvem HELLA, které je první dramatizací oceňovaného románu Aleny Machoninové.
. Příběh vypráví o prostějovské Židovce Heleně Frischerové rozené Glassové, ženě, která odešla do Sovětského svazu, kde se dostala do soukolí stalinistických čistek a kde dne 19. 11. 1937 byla odsouzena na deset let do gulagu pro údajnou špionážní činnost. Tento silný lidský osud přiblížily formou dramatického čtení herečky Petra Bučková a Bedřiška Ponížilová, pod režijním vedením Tomáše Soldána.
Alena Machoninová v knize Hella rekonstruuje životní příběh Heleny Frischerové (1906–1984), která se po letech strávených v sovětském vězení stala neviditelnou postavou v širším historickém kontextu. Byla to žena, jejíž osud – ač plný bolesti a ztrát – byl nakonec zachycen ve Weilově románu Moskva-hranice (1937). Divadelní adaptace, která si zachovala těžkost a melancholii románového textu, přinesla fascinující vhled do života, jenž byl poznamenán nejen politickými čistkami a krutým režimem, ale i osobními dilematy a touhou po identitě a smyslu.
Herecké výkony jsou naprosto klíčové pro úspěch tohoto představení, a Petra Bučková jako Hella i Bedřiška Ponížilová jako „hlas“ její vnitřní monologie, vystihly Hellu s neskutečnou citlivostí. Výkon Bučkové byl v mnohém subtilní, někdy téměř éterický, jako kdyby se sama propadala do historie, do ztracených vzpomínek, jejichž částečky jsou stále živé v její mysli. Ponížilová přinesla na scénu opět silně sugestivní a poetický prvek, vnesla do představení zvuk, hudbu a atmosféru, která ještě více umocnila silný zážitek z celé inscenace.
Režisér Tomáš Soldán se velmi citlivě držel nejen literární předlohy, ale také prostředí, které bylo pro Hellu osudné. Děj není pouze vyprávěním, je to v podstatě cesta, jak divák může nahlédnout do duše ženy, která se nikdy nevzdala. Soldán si vybral minimalistický scénický přístup, kdy jednoduché, ale promyšlené prvky scény, především práci s prostorem a světlem, skvěle doplňují hlubokou emocionální vrstvu představení. Hudba Tomáše Vtípila, s níž se celý zážitek propojuje, působí jako další vrstvení vnitřního světa postavy a jejích vzpomínek.
Text inscenace je napsán s vysokou mírou syrovosti. Soldán se zaměřuje na dramatizaci, která je spíše introspektivní než akční. Jde o souvislé hledání pravdy, o hledání ztracené identity, která byla ve jménu ideologie zrušena. Významnou roli hrají také metafory, které ve své jednoduchosti a syrovosti vystihují Hellu jako ženu, která si prošla nejen hrůzami vězení, ale také vězením vlastní paměti a identity.
Za minimalistickou a zároveň silně symbolickou scénou stála Jana Hauskrechtová. Kostýmy a kulisy z černé plachty a těžké černé boty a šedé paruky, dodávaly herečkám vzhled ztracených a vyčerpaných postav. V kombinaci s rozhazováním mouky a kostek ledu po jevišti byl vytvářen dojem neúprosného mrazivého světa, do kterého se Hella v podání protagonistek vracela a z něhož se nikdy neosvobodila.
Celkově je HELLA inscenací, která vyžaduje soustředěnou pozornost a otevřenost vůči těžkým tématům. Je to příběh o člověku, který přežil, ale zároveň byl „ztracen.“ Představení vyvolává silné emoce a nutí k zamyšlení nejen nad minulostí, ale i nad tím, jak se s touto minulostí vyrovnáváme v přítomnosti.
Celkový dojem: představení HELLA bylo nezapomenutelným zážitkem především pro ty, kteří hledají více než jen jednoduchý příběh. Je to příběh o síle přežít, o věčné touze po domově a o neustálém hledání smyslu v troskách minulosti. Dramatizaci doporučuji všem, kdo mají chuť se ponořit do složitosti lidského osudu a hledání pravdy.
Více o Helle Glassové z pera Hany Bartkové si můžete přečíst pod tímto odkazem:
