Malíř židovského původu Leo Katz je zahalen řadou tajemství. Mnohé informace o jeho díle a životě jsou velmi skoupé. Neznáme například přesně datum jeho narození (někdy je uváděno 20. prosince, jindy 30. prosince 1887). U data úmrtí známe jen rok 1982. Nicméně si letos připomínáme 135. výročí jeho narození a 40. výročí úmrtí.
Také literatura a další prameny o tomto malíři jsou skoupé. Z prostějovské regionální literatury je to jen stručný medailonek ve stati Františka Havránka Výtvarné umění na Prostějovsku uveřejněné ve sborníku Prostějov město a okres (Brno 1933). O malíři se můžeme dozvědět informace ve vzpomínkové knize dramatika Maxe Zweiga Vzpomínky (Olomouc 2004) a v monografii Ivany Cahové Dramatik Max Zweig prorok nového humanismu (kapitola 4. 3 Leo Katz. Umění jako výsostné poslání, Olomouc 2021) s odkazem na Leo Katz foundation (2017) – dostupné z https://leokatz.com/ The Man.
Leo Katz a jeho studijní a umělecká dráha
Podle dostupných informací se narodil (20.?) prosince 1887 v chudé rodině Rožnově pod Radhoštěm. Už v raném dětství se s rodiči přestěhoval do Prostějova, kde získal základní vzdělání. Po maturitě se mu podařilo získat stipendium na vídeňské „Akademie der bildenden Künste“ (Akademie výtvarných umění). V letech 1. světové války sloužil jako důstojník v rakouské armádě. V meziválečném období cestoval po Evropě a věnoval se tvorbě.
V roce 1921 mu nabídl významný americký mecenáš umění Frank Vanderlip finanční podporu a vyzval ho k přesunu do New Yorku. Zde se rychle etabloval a stal se žádaným umělcem. Zaměřil se především na velkoformátové portréty a nástěnné malby. Maloval pod vlivem holandských mistrů. Zobrazoval také zvířata, zvláště koně s jejich přesnou anatomií. Z jeho mladších let bylo několik obrazů v majetku prostějovských židovských rodin. Je spojen také s počátky umělecké fotografie. Věnoval se i sochařství. Stal se významným teoretikem moderního umění a pedagogem v řadě prestižních institucí. Na počátku třicátých let tvořil velkofomátové malby z mexického venkova. V roce 1934 se přestěhoval do Los Angeles, kde pokračoval ve své tvorbě. Působil také jako pedagog na institutu Chouinard Art. V roce 1940 se vrátil zpět do New Yorku a začal působit na New School for Social Research a Atelier 17.
Leo Katz a Max Zweig – přátelství i inspirace
Leo Katz vyhledal Maxe Zweiga už během svého krátkého pobytu v Prostějově zřejmě proto, že se dozvěděl o jeho zájmu o dějiny umění. Odcházel od něj po hodině a současně ho pozval k návštěvě vídeňského ateliéru. O pět let mladší Max byl jeho přísným a rozhodným jednáním zaskočen. Pozvání nebral vážně a do ateliéru nepřišel. Katz si však zjistil jeho vídeňskou adresu a přišel ho navštívit. Vyvinulo se mezi nimi intenzivní přátelství. Nestalo se důvěrným a zůstalo na úrovni mistra k oblíbenému elévovi. Našel totiž v začínajícím spisovateli, který ho potom v ateliéru navštěvoval téměř denně po dobu roku a půl, pozorného a vnímavého posluchače.
Leo Katz měl hluboké znalosti v různých oborech. Ovládal dějiny umění různých dob, směrů a národů. Byl znalcem literatury i přírodních věd. Naučil ho správně posuzovat výtvarné dílo a především mu otevřel cestu k architektuře. Velkým zážitkem byla pro něj návštěva dómu sv. Štěpána ve Vídni. Katz ho naučil vnímat krásu a profesionalitu například v operetě. Bral ho na zápasy v řecko-římském zápase. Obrazy v ateliéru byly pro něj mistrovskými díly. Na portrétech oceňoval nejen ohromnou podobu, ale i nezaměnitelný charakter. Obrazy krajin byly krásné a obrazy zvířat se vyznačovaly vitalitou. Nejvíce obdivoval herce zobrazené v jejich rolích.
Rozhodl se ho finančně podpořit zakoupením obrazu. Otec mu dal skromný finanční obnos s poznámkou, že se to již nikdy nebude opakovat, protože není jeho úkolem podporovat umělce. Maxovo překvapení však bylo velké. Katz mu totiž obraz daroval a nebyl to malý obrázek, ale velkoformátové plátno. Jednalo se o portrét tehdy slavného italského herce Novelliho v roli Shylocka. Vyobrazení bylo v nadživotní velikosti. Většinu plochy obrazu tvořil černý talár sepnutý ohnivě rudou, širokou šerpou. Z této černé masy vystupoval bledý, divoký a hrůzu vzbuzující obličej, ve kterém byly vykresleny všechny zlé lidské vlastnosti. Jeho štěstí ze získání obrazu však trvalo jen krátce. Rodiče a později i žena jej odmítli pověsit na stěnu s odůvodněním, že vyleká každého návštěvníka a bude vyvolávat protižidovské nálady. Na tento vedlejší účinek však Max Zweig nepomyslel, jen obdivoval mistrovské zobrazení člověka propadlého hříchu. Vzpomínal potom, že nevěděl, co se s tímto obrazem stalo. Postavu Sheylocka jako důkaz negativního nazírání na židovský národ později Max Zweig rozvinul v eseji Problém Sheylock.
Na Katzovi si cenil především jeho konceptu vztahu mezi uměním a umělcem. Vyžadoval totiž, aby umění bylo jediným principem v životě umělce, kvůli němuž se musí umělec vzdát pocitu osobního štěstí a je-li to nutné, přinášet i ty nejbolestnější oběti. Tuto oddanost umění, jemuž podřídil také svůj občanský a rodinný život u Katze obdivoval. Zweig však potom zjistil, že se Katz zamiloval a že vyvolená žena dostala přednost a tak vlastně konkurovala umění. Přestal proto do ateliéru docházet a scházeli se jen občas v kavárně. Když se Katz oženil a později se mu narodil syn, interpretoval to Zweig jako porušení uměleckých zásad. Viděl, že měl obrovský talent, ale jeho city převážily nad jeho duchovní silou. Když potom odjel s rodinou do USA, ztratil s ním úplně kontakt.
Zweig se ve Vídni později začal stýkat s jeho tetou Mathildou Katzovou. Byla to o dvacet let starší emancipovaná dáma pocházející z Prostějova. Zajímala se o jeho literární počátky a často za ním jezdila do Olomouce, kde byl za 1. světové války v „armádě“. Jako jediná z blízkých se účastnila premiéry jeho prvního dramatu Ragen v Manheimu. Mathilda k němu pociťovala lásku. On však k ní cítil jen úctu, přátelství a hlubokou vděčnost. Po jeho odjezdu do Tel Avivu se spojení mezi Mathildou Katzovou a Maxem Zweigem přerušilo.
V upomínku dostal malý obrázek od Leo Katze, který mu Mathilda po známých do Izraele poslala. Náladová krajinomalba malého formátu zachycující dobu těsně před svítáním okolo jezera Thunersee zaujímala čestné místo na stěně v Zweigově pokoji. Stala se připomínkou výrazně nadaného umělce, který zmizel příliš brzy z jeho života. Obraz hluboce procítěný, plný tichého kouzla a poezie.
„Leo Katz byl v mém životě jediný člověk, na kterém bylo něco geniálního. Byl to muž mohutné duchovní síly, skutečná osobnost,“ napsal v knize vzpomínky Max Zweig.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém