Na počátku prostějovských tisků byla hebrejská tiskárna. Byla nejstarší na Moravě a působila v Prostějově v letech 1603–1605. Se svými syny ji provozoval tiskař Isak ben Aron Prostitz zvaný Isak Drucker. Významnou kapitolu v historii města Prostějova napsali židovští tiskaři Ignác Rottberger (1834–1914), mimochodem tchán advokáta Gustava Zweiga a dědeček dramatika Maxe Zweiga, dále Nathan Pollak (1863–1922) a Otto Jahoda (1890–1942).
Jakob Neumann a jeho podnikatelské začátky v Prostějově
Druhým tiskařským podnikem v židovských rukou byl podnik Jakoba Neumanna, od jehož narození uplynulo sto devadesát let. Narodil se 16. března 1836 v Hranicích. Absolvoval čtyři třídy hlavní školy a vyučil se knihvazačem. Potom pracoval ve Vídni v tiskárně c.k. Dvorská a státní tiskárna, v tiskárně H. Engel & Sohn a v uměleckém ústavu profesora P. Foestera. V roce 1861 se usadil v Prostějově a pracoval jako knihvazač. S manželkou Josefínou (*24. 12. 1848 v Prostějově) měl šest dětí. V šedesátých a sedmdesátých letech 19. století měl obchody v Kubarthově domě na Hlavním náměstí č. 34. Kromě knihařství zde byl také ateliér pro výrobu fotografických obrazů, sklad zrcadel, obchod knih, svatých a žánrových obrazů.
Začal usilovat o zřízení tzv. rychlotiskárny, která měla být stejně jako podnik Rottbergerův, zaměřena hlavně na německy mluvící obyvatelstvo. Koncese mu byla udělena 7. února 1878 s oprávněním tisknout viněty, obálky a drobné tisky, a to v jeho obchodě na Hlavním prostějovském náměstí č. 52 (od roku 1881 Dolní náměstí č. 10, od roku 1893 náměstí Františka Josefa č. 41, od r. 1923 Rašínova –Dukelská brána č. 10). Tento objekt byl v roce 1969 demolován kvůli stavbě obchodního domu Prior.
Proti zřízení tiskárny protestoval Ignác Rottberger. Zdůvodňoval to tím, že současné dvě tiskárny v Prostějově (jeho vlastní a Josefa Vrly) plně dostačují místním potřebám a Neumannova rychlotiskárna jim přebírala zákazníky. Upozornil také na to, že Neumann není vyučený knihtiskař, ale knihvazač. Poukázal také i na to, že sympatizoval s myšlenkami socialismu a vlastnil socialistické časopisy. Toto však nebylo při vyšetřování prokázáno. Ignác Rottberger si na Neumanna neustále stěžoval na okresním hejtmanství a na brněnském místodržitelství. Poukazoval, že tiskne i takové věci, na které nemá oprávnění a žádal odebrání koncese. Ke stížnostem se připojili i olomoučtí tiskaři a knihkupci Jindřich Slavík, Josef Groák, Josef Kramář a Karel F. Procházka. Úřady se proto rozhodly udělit J. Neumannovi pokutu 10 zlatých. V letech 1880–1887 probíhaly další velké spory s Neumannem ze strany Rottbergera a Vrly.
Konkurenční boj i boj za zřízení neomezené knihtiskařské koncese
V září 1879 po zahájení provozu rychlotiskárny žádal Neumann o rozšíření své knihtiskařské koncese na oprávnění zhotovovat všechny tiskařské druhy až do velikosti středního formátu s výjimkou knih, novin a srovnatelných tiskovin. Přes mnohá odvolání neuspěl. Městská rada nepovažovala za nutné zřizovat třetí tiskárnu, ale připustila, že by tím snadněji uživil svou početnou rodinu. Po podávaných stížnostech prostějovských a olomouckých tiskařů rozhodlo v únoru 1880 brněnské místodržitelství o vydání upřesňujícího výnosu, který stanovil přesný rozvrh tisku (18–30 cm) a druhy tiskovin, které byl oprávněn tisknout – tedy vizitky, viněty, krátké programy, společenská oznámení, pozvánky, cirkuláře a upomínky. Některé Neumannovy tisky byly rozměrnější, než měl povoleno, takže zaplatil na pokutách celkem 25 zlatých. Peníze po průtazích složil až v dubnu 1887. Zároveň při jednání na okresním hejtmanství za účasti I. Rottbergera slíbil, že se bude v budoucnu držet stávajícího tiskařského oprávnění. V roce 1881 rozšířil se podnikání o papírnictví. Koncesi získal 6. 8. 1881.
Začal také usilovat o povolení neomezené knihtiskařské koncese. Podal celkem pět žádostí. Všechny byly zamítnuty. 7. ledna 1890 se mu ale podařilo získat povolení tisknout na střední formát 56–70 cm. Rozšířily se mu také druhy tisku. Navíc mohl tisknout obchodní cirkuláře, svatební a úmrtí oznámení a dopisní papíry, ale to vše jen po jedné straně a na jeden list.
Od počátku roku 1895 přesídlily Neumannovy obchody do domu pana Kubíčka na náměstí Františka Josefa č. 34 (později Rašínova brána č. 4). Provozovny byly umístěny ve dvorním traktu. Koncem roku 1896 se Neumann znovu pokusil získat neomezenou knihtiskařskou koncesi, což mu bylo opět zamítnuto. Další žádost následovala v červnu 1899. Neumann v ní poukazoval na své třicetileté zkušenosti v oboru i na změněné místní podmínky v Prostějově, například na nárůst obyvatel, rozvoj škol, úřadů apod. Městská rada tuto ani další žádosti z prosince 1900 a dubna 1901 nepodpořila. V květnu 1902 učinil nový pokus. Tentokrát ho podpořila městská rada, která ve svém vyjádření uvedla, „že provozuje knihařství, kde zaměstnává pět lidí, dobrý papírenský obchod a má rychlotiskárnu a že když dostane neomezenou koncesi, nastane knihtiskařům v Prostějově nová konkurence a že zvyšování konkurence považuje za přínosnou“. Mezitím si v listopadu 1900 koncesi rozšířil na prodej psacích potřeb. Rychlotiskárnu vedl společně se synem Alfredem, který ale v roce 1903 zemřel, takže ji potom vedl sám až do své smrti v roce 1906.
Neomezenou knihtiskařskou koncesi získal 21. června 1902. Oprávnění bylo zapsáno až v dubnu 1903. V roce 1906 proběhly v domě č. 34 stavební úpravy, při kterých byla rozšířena tiskárna. Prováděla je technická a stavební kancelář Václav Souček a podnikatelství staveb Vladimír Lukáš. Přízemní budova ve dvoře byla opravena a bylo k ní přistavěno první patro. Důvodem rekonstrukce byly také bezpečnostní a hygienické požadavky Kolaudační povolení bylo vydáno 31. 12. 1906 s výhradami. Problémem byla nosnost podlah a stropů. V suterénu byla prádelna a sklep, v přízemí byla tiskárna a v patře knihařství.
Jakob Neumann zemřel 28. října 1906 ve svých sedmdesáti letech v Prostějově. Byl pohřben na starém židovském hřbitově v dnešní Studentské ulici. Firmu převzal jeho zeť Oskar Fehl ( *3. 8. 1874 Vídeň + 30. 1. 1933 Prostějov, rodiče: Hermann a Bertha Fehlovi), od roku 1900 manžel jeho dcery Berty (*8. 1. 1878 Prostějov). Vedl podnik stále pod jménem J. Neumann & Sohn. Od léta 1907 se pro účely knihtiskárny a knihařství začal přestavoval dům v ulici Újezd č. 5, kam potom tiskárna přesídlila. Přestavbu realizovala firma Rudolf Konečný & Josef Nedělník. 24. ledna 1908 získala firma Neumann & Sohn na základě kolaudace povolení provozovat v budově svoji činnost. Firma se věnovala hlavně tiskům knih, knihařství, obchodu s papírem a výrobě kartonáže.
Pokračovatelé tiskařské tradice – Oskar a Robert Fehlovi
Manželé Oskar a Berta Fehlovi měli pět dětí: Alice Gallusová, zvaná Lizzy ( *14. 7. 1901– březen 1944 Osvětim), Marta Sieradzki (* 27. 10. 1902 Prostějov- ), Lola Fehlová ( *16. 4. 1904 Prostějov + 1944 Osvětim), Robert ( *20. 10. 1905 Prostějov-) a Herta Popperová ( *18. 5. 1913 Prostějov + 1944 Osvětim).
Po smrti Oskara v roce 1933 dědička podniku a manželka Berta chtěla podnik předat synovi Robertovi, který ovšem musel žádat o novou koncesi. Tu nakonec získal v květnu 1934 na své jméno. Zároveň také zanikla stará koncese udělená Jakobu Neumannovi z roku 1902. V srpnu 1934 dědička Berta Fehlová oznámila Okresnímu soudu v Prostějově, že jako výhradní dědička Oskara Fehla převzala závod firmy J. Neumann & syn v Prostějově a že ho dále provozuje. Po dvaceti letech přestavby domu v ulici Újezd č. 5 se zjistilo, že nebyly odstraněny nedostatky uvedené v kolaudačním protokolu z roku 1908. Jednalo se hlavně o konstrukce stropů, bezpečnostní otázky, větrání apod. Robert Fehl toto zdůvodnil skutečností, že firma sídlí v pronajatých prostorách (od roku 1925 patřil dům Bernardu Pollakovi) a obchodní stagnací za hospodářské krize. Nakonec požádal v srpnu 1934 po několika urgencích oprav o provedení kontroly po kolaudaci roku 1928.
V lednu 1938 se Berta Fehlová živnosti vzdala. V roce 1936 přesídlila tiskařská firma na Vápenici č. 31. Obrat uváděla v roce 1937 a 1938 půl milionu korun ročně a stav jejího jmění byl v hodnotě jednoho milionu korun. Pracovalo v ní 31 zaměstnanců. V listopadu 1939 získal Robert Fehl novou koncesi na tovární výrobu kartonáže. V březnu 1941 byla tato koncese pod nátlakem složena. Koncem roku 1940 zažádal o převedení knihtiskařské koncese tohoto závodu na sebe Richard Cordes (*1907 Altenhunden ve Westfálsku, Německo). V lednu 1941 treuhänder firmy Franz Ungar oznámil okresnímu úřadu, že podnik bude Richardu Cordesovi prodán. V listopadu treuhändera odvolali z jeho funkce. V září 1942 obdržel R. Cordes knihtiskařskou koncesi k firmě Neumann, později Fehl, protože její majitelé byli Židé a podle tehdy platných zákonů ji už vlastnit a provozovat nesměli. Robertu Fehlovi byla koncese administrativně odňata v září 1942, neboť v té době byl už s celou rodinou v koncentračním táboře v Terezíně
Robertovou manželkou byla Lilly rozená Spitzová (*10. 12. 1907 + 1944 Osvětim), dcera Moritze a Aurelie Spitzových z Pohořelic. 23. prosince 1938 se jim v Prostějově narodila dcera Věra. Právě na ni i na rodinu Fehlových nám zanechala vzpomínku ve své knize Co oheň nespálil Maud Beerová. Píše zde toto: „Koncem léta v mém rodném Prostějově – bylo mi něco přes deset let – mi v obchodě pana Sameta dovolili pohlídat malou Věrušku Fehlovou, zatímco její maminka nakupovala. Věruška byla několikaměsíční pěkná blond holčička; byla jsem šťastná, že jsem s ní mohla být, dívat se na ni, snad se jí i dotknout. Léta plynula. Dospívala jsem, Věruška už byla malou holčičkou, kterou jsem potkávala na ulici nebo na hřišti Makabi, kam jsem my Židé v době vlády nacistů nechodili, protože jsme už nikam jinam nesměli. V létě 1942 nás všechny poslali do Terezína. Naši rodinu, mé kamarády, rodinu Fehlovu: starou bělovlasou babičku, tetu Lolu, Věrušku a její rodiče. Za našeho pobytu v Terezíně jsem Věrušku vídávala. Byli jsme hladoví, často nemocní; jako ve všech rodinách, dospělí si utrhávali od úst pro své dítě, a tak Věruška i v Terezíně vypadala jako asi čtyřletá holčička. Zázrakem zůstali skoro dva roky. Až v květnových transportech 1944 byla rodina Fehlova poslána do Osvětimi, jen babička zůstala v Terezíně. Toto ale Věruška nemohla přežít, šla s maminkou do plynu, jako všechny malé děti.“
Z celé rodiny Fehlových přežili holocaust Berta Fehlová a její syn Robert. Jeho manželka Lilly a dceruška Věra byly zavražděny v Osvětimi, zavražděny byly jeho sestry Alice, Lola a Herta. Robert Fehl žil od roku 1948 v Praze a potom se s maminkou vystěhovali v roce 1949 do Izraele. Oženil se Gertrudou Weissovou rozenou Kupitakovou (* 17. 1. 1917 v Praze). Její manžel Felix Weiss byl zavražděn v roce 1944 v Osvětimi. V Izraeli se jim narodil syn Ronny.
Po válce fungovala tiskárna Cordes pod národní správou. Tiskly se zde plakáty, pozvánky, běžné tiskoviny pro průmysl, obchod, úřady, živnosti a soukromníky. Později ji převzaly Tiskařské a nakladatelské podniky Cíl v Prostějově a v roce 1948 byla znárodněna. Sídlila zde provozovna 36 n. p. Moravské tiskařské závody Olomouc. Jejímu provozu sloužila budova bývalé židovské konfekční továrny Hermann Berger na rohu ulic Havlíčkova č. 2-4 a Vápenice č. 25.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
Ukázka inzerce z tisku