Ferdinand Vincour byl celým svým životem a prací spjatý s Prostějovem. Od píky se vypracoval na významného veřejného a komunálního činitele města a funkcionáře sociálně demokratické strany. Kámen zmizelých jsme za něj uložili v ulici Vojtěcha Outraty č. 17 v Prostějově.
Narodil se 19. dubna 1885 v Prostějově v tehdejší Držovské (nyní Olomoucké) ulici č. 23 Pocházel z tkalcovské rodiny Ludvíka Vincoura a Terezie rozené Šámalové. Vyučil se zedníkem a 30. dubna 1910 se v Prostějově oženil s pletařkou a prostějovskou rodačkou Helenou Voznicovou. I ona pocházela z tkalcovské rodiny a bydlela v Trávnické ulici č. 10. V manželství se jim narodili synové Miroslav a Jan. Miroslav brzy po narození zemřel. Jan narozený v Prostějově v roce 1912 byl úředníkem a s manželkou Boženou a dětmi Alenou, Jiřím a Evou bydleli v Prostějově.
Ferdinand Vincour byl těžce zraněn za 1. světové války a domů se vrátil jako invalida. Pracoval v konzumním družstvu Budoucnost. Byl velmi činný v sociálně demokratické straně, kde zastával různé funkce. V roce 1918 byl zvolen župním tajemníkem strany v Olomouckém kraji. Řadu let by starostou Dělnické tělovýchovné jednoty v Prostějově a zastával různé funkce v kraji i v celostátním měřítku. Pracoval také v družstevním hnutí – jako člen správních rad Družstva Dělnického domu, První dělnické záložny a stavebního družstva Budoucnost. Byl také známým lidovým řečníkem, který vystupoval na konferencích a veřejných akcích.
V letech 1919–1924 byl členem městského zastupitelstva za sociální demokracii. Pracoval hlavně v silničním odboru.
V Prostějově bydlel na adresách: Újezd 9 a, Dolní 55, Dolní 75 a od 27. prosince 1920 Zátiší 17 (za 2. světové války měla název Mozartova ulice a nyní Vojtěcha Outraty). Byl to dům patřící dělnickému stavebnímu družstvu Budoucnost.
Na začátku okupace odešel do důchodu, protože se u něj výrazně projevily následky těžkého zranění. 28. srpna 1944 v rámci druhé etapy hromadného zatýkání funkcionářů sociální demokracie byl vzat do zajišťovací vazby jako rukojmí. Následně byl odvlečen do Terezína, kde v dubnu 1945 onemocněl tyfem. Dožil se osvobození své vlasti, byl však již v bezvědomí. 9. května 1945 ve svých šedesáti letech zde zemřel, aniž by mu bylo dovoleno spatřit svoje rodné město, milovanou rodinu a vnoučata.
Jeho jméno bohužel nenajdeme na pamětních deskách, nepřipomíná ho ani název ulice v našem městě. Jediné písemné zmínky nám dávají archiválie a publikace sociální demokracie, list Hlas lidu a seznam popravených a umučených Prostějovanů v koncentračních táborech uveřejněný ve sborníku Prostějovsko za války, takže tento kámen zmizelých je také jistým splacením dluhu, který vůči Ferdinandu Vincourovi máme.
Vojtěch Dundr a Jan Filipinský v knize Padlým hrdinům – památník obětí československé sociální demokracie v osvobozeneckém boji 1939–1945 závěru jeho medailonku napsali: „V srdcích a duších všech jeho přátel bude jeho památka žít na věky.“ Jeho přátelé a blízcí už bohužel nežijí, jsme zde ale my, kteří tímto kamenem zmizelých chceme připomenout jeho památku. A je to více než symbolické. Právě letos totiž uplynulo od jeho narození sto čtyřicet let a od smrti osmdesát let. Symbolické je bezpochyby i to, že ulice, ve které on a jeho rodina bydlela nese od 27. července 1945 jméno jeho blízkého spolupracovníka a funkcionáře sociální demokracie v Prostějově Vojtěcha Outraty zavražděného nacisty 7. května 1942 v Mauthausenu.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém