Snahy o rehabilitaci starého židovského hřbitova ve Studentské ulici bývají zpochybňovány otázkou, proč by k něčemu takovému mělo dojít, když nedaleký křesťanský hřbitov u kostela sv. Petra a Pavla byl bez problémů ve stejné době také zrušen. Pokud má toto tvrzení ospravedlnit naši nechuť k rehabilitaci židovského hřbitova, tak má své slabiny.
Hledání dohody o veřejném zájmu
Na území města Prostějova existovalo několik míst, kde se v minulosti pohřbívalo (Římský dvůr u farního kostela Povýšení sv. Kříže, v kapli Nejsvětější Trojice, v kryptách pod kostely Povýšení sv. Kříže, sv. Barbory, sv. Jana Nepomuckého. Dále to byl morový hřbitov u kaple sv. Anny a řádový hřbitov v areálu kláštera Milosrdných bratří). Pohřbívání v kryptách kostelů a zřizování hřbitovů uvnitř měst zakázal císař Josef II. svým patentem z 20. února 1784. Do té doby mohli být mrtví mezi živými. Pochovávali se tam, kde se živí nejvíce scházeli, tj. v kostelích nebo na hřbitovech u kostela.
Vedle těchto hřbitovů pro občany křesťanského vyznání existovaly v minulosti v Prostějově i tři hřbitovy pro občany židovského vyznání. Nejstarší se nacházel v hradebním příkopu mezi Plumlovskou a Brněnskou bránou. Po jeho zrušení v roce 1801 byl zřízen druhý židovský hřbitov v sousedství starého křesťanského hřbitova u kostela sv. Petra a Pavla (tento křesťanský hřbitov byl totiž v minulosti dvakrát rozšířen. V roce 1822 o dvě měřice pole – tato část byla 13. dubna 1823 posvěcena – a později v roce 1860 byl znovu rozšířen o další část, která zůstala ve vlastnictví města Prostějova).
Před koncem 19. století se díky rozrůstání a rozvoji města ocitl hřbitov u sv. Petra a Pavla, dříve daleko za hradbami, uprostřed městské zástavby a nebylo možné ho dále rozšiřovat. Proto městská rada řešila otázku zřízení nového hřbitova na dostatečně velkém pozemku ve větší vzdálenosti od centra města. Byla vybrána lokalita „Pod Žešovským kopcem.“ Nový hřbitov byl otevřen v roce 1900 a na starém hřbitově se přestalo pohřbívat. Poslední pohřbenou osobou na tomto hřbitově byla Žofie Doleželová z Plumlovské ulice (30. června 1900). Postupně došlo k exhumaci ostatků všech hrobních míst. Rodiny pochovaných měly možnost přenést ostatky svých zemřelých včetně náhrobků na nový městský hřbitov. Kosti kněží, kteří byli pohřbíváni v blízkosti kostela, byly rovněž vykopány a znovu pohřbeny s liturgií k tomu určenou. Ostatky, ke kterým se již nikdo nehlásil, byly pietně uloženy s požehnáním církve do hromadných hrobů. Také židovská obec zakoupila v té době pozemky v sousedství nového hřbitova pod Žešovským kopcem a postupně se zde začalo pohřbívat. K exhumaci pochovaných na hřbitově poblíž zrušeného křesťanského hřbitova na základě jejich náboženských zvyklostí nedošlo a ani je k tomu nikdo nevybízel.
Po vzniku samostatného československého státu řešila prostějovská městská rada otázku využití místa po zrušeném hřbitovu u sv. Petra a Pavla. V roce 1919 se obrátila na farní úřad s návrhem, aby vzhledem k velkému nedostatku veřejných sadů v Prostějově požádal olomouckou konsistoř o povolení, aby mohlo být místo po zrušeném hřbitově využito ke zřízení městského sadu. Tento požadavek na přeměnu hřbitova ve veřejný sad zopakovala městská rada o tři roky později, dopisem adresovaným Důstojné arcibiskupské konsistoři v Olomouci. Starosta Stanislav Manhard svou žádost, datovanou 17. června 1922, doplňuje slovy: „ Podepsaná městská rada je toho mínění, že city obyvatelstva, které mělo své předky na půdě tohoto hřbitova pohřbeny, byly by nepříjemně dotčeny, kdyby s tímto místem bylo jinak naloženo, než městská rada navrhuje a naopak že by obyvatelstvo úplně souhlasilo s tím, aby se místa tohoto pietním způsobem použilo k účelu všeobecně prospěšnému.“
Také výbor prostějovského Přírodovědeckého klubu, jehož předsedou byl známý kulturní pracovník a ředitel prostějovské nemocnice Dr. Jaroslav Mathon, navrhl městské radě, aby sady, které hodlá zřídit na části starého křesťanského hřbitova, nebyly běžným parkem, ale botanickou zahradou.
Jednání s církevními orgány trvala až do roku 1930, kdy došlo k dohodě uspokojující obě strany. Podle ní si prostějovský farní úřad ponechal část pozemků na stavbu fary a případné rozšíření kostela. Zbylou plochu o výměře 7. 689 m2 odstoupil městu za cenu 99. 957 Kč. Za tento obnos měla být u kostela sv. Petra a Pavla postavena fara. Kupní smlouva byla uzavřena až na podzim 1932, protože bylo nutno získat ještě schválení ministerstva školství a národní osvěty a dohodnout se s památkovým úřadem na stržení staré hřbitovní zdi a brány a na podobě nového ohrazení kostela a botanické zahrady. Dne 2. prosince 1932 byla kupní smlouva schválena Okresním úřadem a počátkem roku 1933 se mohlo začít se stavebními pracemi.
Rozbitá stará Boží muka
Na jaře 1933 byl hřbitov rozdělen na tři části: stromový sad, farní pozemek a botanickou zahradu. V první části u kostela sv. Petra a Pavla byl upraven nákladem města stromový sad, „v němž vedle ponechaných starých stromů budou vysázeny zajímavé stromy a křoviny, domácí i cizí… V sadě zůstane stará gotická kaplička, bývalý náhrobek, která se vhodně upraví; stará Boží muka byla bohužel nešetrností dělníků při úpravě sadu povalena a rozbořena. Přední zeď podél celého hřbitova i s branou byla ovšem zbořena – bylať již velmi chatrná – a okraje hřbitova bylo použito na rozšíření ulice Lazaretů; nový okraj sadů byl ohrazen zděnou podezdívkou, na níž se postaví drátěný plot. Na jižním konci parku probírá se půda hřbitovní na příční ulici, která bude spojovati ulici Mezi zahradami s ulicí Dolní…Ve středu bývalého hřbitova staví se právě budova druhé fary, kterou památkový úřad nedovolil stavěti hned u kostela, protože by prý vadila pohledu na kostel. V zadní části hřbitova, jež je od příští farní zahrady oddělena novou zdí, zřizuje se botanická zahrada. Pozemek byl prací městského zahradnictví srovnán, upraven a podle návrhu městského zahradníka p. Fr. Havránka velmi vhodně a účelně rozdělen.“
Nalezené kosti byly pietně pohřbívány
Když se půda hřbitova srovnávala a u krajů probírala, narazili dělníci znovu na staré hroby, na které se po roce 1900 nepřišlo. Kosti z nich byly pečlivě vybírány a ukládány do společných hrobů. „Po každé, když byl nový hrob kostmi naplněn, bylo to oznámeno farnímu úřadu, jenž všecky kosti ve společném hrobě církevním obřadem vykropoval a dal znova zemí zakrýti.“ Městská rada nařídila přísný dozor, aby všecky kosti byly pečlivě vybrány a znova pohřbeny.
„Farní úřad prohlašuje tedy, že bylo zařízeno všecko, aby kosti dávných našich předků byly pozorně sesbírány, šetrně uloženy, vykropeny a uctivě pohřbeny. Jestliže však přesto uličnictvím mládeže nebo nedopatřením dělníků nějaká kost byla pohozena nebo s hlínou jinam vyvezena, není to vina ani farního úřadu, jemuž hřbitov již nenáleží, ani městské rady, jejíhož nařízení se nedbalo, nýbrž vina těch, kdož neměli buď šetrné úcty, nebo náležité pozornosti k ostatkům v Pánu zesnulých. Bylo však povinností každého, kdo nějakou nesprávnost zpozoroval, aby to místo nemístného posuzování nebo zbytečného pohoršování oznámil na příslušných místech, aby se stala náprava a podobné přehmaty aby přestaly…Na hrobech bývalých našich předků bude nyní sad, botanická zahrada a farní budova, místa, kde porostou stromy, keře a jiné rostliny Boží, kde bude ptactvo zpívat a kde se budou projednávat i duchovní potřeby věřících. Budou to místa zajisté čestná, jež budou s úmysly dobrými navštěvována a na nich všichni v Pánu zesnulí budou moci spáti dále v klidu a pokoji svůj poslední sen…“ (citace z článku hřbitovního kněze P. Františka Starého – Farní věstník, ročník 1933).
Respekt k sobě i těm druhým
Proměna starého křesťanského hřbitova v park a botanickou zahradu probíhala dlouho a s respektem k náboženským zvyklostem katolické církve a věřících občanů města. V případě starého židovského hřbitova o podobném procesu v žádném případě nemůže být řeč. S ohledem na rozdílné náboženské zvyklosti prostějovská židovská obec se zrušením svého hřbitova nesouhlasila ani na počátku nacistické okupace, kdy se některým lidem v Prostějově zdála doba s ohledem na protižidovskou politiku příhodná pro získání pozemku pro „mládež“. Židovský hřbitov začal být likvidován až poté, co jej město v roce 1943 koupilo od nacistické organizace, která vlastnila arizovaný židovský majetek. Náhrobky byly rozebrány nebo rozprodány, v části hřbitova byly zřízeny protiletecké zákopy. Ani po roce 1945 město nevyslyšelo žádosti zdecimované prostějovské židovské obce, že chce z náboženských důvodů starý hřbitov vrátit. Za komunismu se na židovských hrobech lidé veselili na kolotočích, jak zaznamenal jeden místopisec, bylo zde cvičiště, dílny. Na počátku 70. let zde při stavbě školy vznikl park a parkoviště. Hrobovými místy byly položeny různé sítě.
Ano, nikdo z těch, kteří dnes sedí na prostějovské radnici, tuto situaci nezavinil. Brání-li však představitelé města morální nápravě tohoto stavu, odmítají-li brát v potaz historické souvislosti a ostudnost procesu likvidace starého židovského hřbitova, nevědomky tak navazují myšlenkově na smutné kapitoly prostějovských dějin. Naši současní radní by si měli uvědomit, že město dluží židovské komunitě minimálně stejný respekt, s jakým před sto lety jednali jejich předchůdci s katolickou církví.
„Chceme, aby se děti dostaly bezpečně do školy…“ zní často od některých představitelů města. Chce snad někdo z židovské strany, aby tomu tak nebylo? Platné normy ani jiný, než bezpečný přístup do školy nepřipouštějí. Toto tvrzení však podprahově vnucuje domněnku, že jiná možnost, než chodit sedmi cestami vybudovanými všemi směry přes hřbitov prostě není… Jenže, to není pravda. Spíše je pravdou, že není vůle. Uvědomme si, že Židé byli našimi spoluobčany několik století a zasloužili se také o rozvoj města, jeho řemesel, textilního průmyslu a obchodu. Město se může pyšnit několika světově uznávanými osobnostmi prostějovské židovské obce. Nedávno jsme si připomněli transporty prostějovských Židů do Terezína v červnu roku 1942 a jejich následnou likvidaci v nacistických koncentračních táborech. Během holocaustu nacisté vyvraždili celou komunitu prostějovských Židů až na několik jedinců, kteří se po válce vrátili. Nezaslouží si tito naši bývalí spoluobčané alespoň trochu naší úcty? Ale není-li vůle, volí se jako argument jakákoli myšlenka, která nás právě napadne. Třeba ta, že starý křesťanský hřbitov byl také zrušen. Kdo by pátral po tom, jak to tehdy vlastně bylo?
PhDr. Karel K a v i č k a
Literatura: Dopis starosty Manharda ze dne 17. června 1922, SOKA Prostějov; Kavička, Karel: Prostějov, Farní kostel sv. Petra a Pavla, Historická společnost Starý Velehrad se sídlem na Velehradě, 2004; Kavička, Karel: Prostějov, Filiální kostel sv. Cyrila a Metoděje, Historická společnost Starý Velehrad se sídlem na Velehradě, 2009; Klenovský, Jaroslav: Židovské město v Prostějově, Museum v Prostějově, Prostějov 1977; Miloš, Kvapil: 100 let městského hřbitova v Prostějově, TS města Prostějova, Prostějov 2000; Rusňáková. M., 40 let prostějovské botanické zahrady, Štafeta 1973; Starý, František: Městský hřbitov v Prostějově, Prostějov 1931; Starý, František: Prostějovský farní věstník, 1931, 1933.