Herta Kaufmannová jako jediná z rodiny Kaufmannových přežila válku. Rodina byla v roce 1942 deportována z Prostějova do Terezína a později do Estonska. (Oskar Kaufmann nar. 1889 ve Vídni, jeho žena Nina, syn Harry a dcera Herta – nar. 27. 12. 1925 v Temešváru. Poslední adresa: Prostějov, Pernštýnské nám. 7. Z Terezína odjeli všichni transportem 1. září 1942 do estonského Raasiku. Celá rodina zde byla kromě Herty zavražděna. Ta pak prošla několika koncentračními tábory, osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu spolu s dalšími 44 ženami, které z celého transportu přežily – viz film „Zapomenuté transporty – Estonsko“).
Rok 1942: po Heydrichiádě nás gestapáci začali často navštěvovat a prováděli u nás domovní prohlídky. Jak takové domovní prohlídky vypadaly, nemusím popisovat, to je všeobecně známo.
Žila jsem tehdy s rodiči, bratrem a babičkou v Prostějově. Matka byla ruské národnosti a to byl pravděpodobně jeden z důvodů těchto prohlídek. Domnívám se také, že rodiče byli zapojeni v nějaké ilegální skupině, protože k nám někdy chodili různí lidé a to jsem já vždy měla odejít do vedlejšího pokoje. Bylo mi tehdy 16 let a mému bratru 22.
Matka byla též několikrát vyslýchána a vždy přišla z gestapa domů v hrozném stavu.
Po poslední prohlídce nám bylo nařízeno, abychom si sbalili 50kg a byli jsme zařazeni do transportu, který jel 27. 6 do terezínského ghetta. Otec byl totiž Žid.
Jeli jsme tedy vlakem do Bohušovic a z Bohušovic pak i s babičkou asi 5km pěšky do Terezína s 50kg na zádech a v rukou.
V terezínském ghettu jsem pak byla ubytována s matkou a babičkou v domě Q313.
V místnosti asi 3 x 4m nás bylo 12. Leželi jsme na dekách, které jsme měli s sebou, zavazadla za hlavou i pod sebou, prostě jak se dalo. Leželo se ve dvou řadách, takže v noci prakticky žádná ulička nebyla.
Otec a bratr byli ubytováni v drážďanských kasárnách.
Pracovala jsem ve „slídárně“. Byla to práce lehká a čistá. Mimo toho jsem byla zařazená po dobu služby při přijíždějících nových transportech. Směla jsem pomáhat starým lidem při nošení zavazadel a popřípadě je podepírat. Při této službě jsem prožila své první strašné okamžiky. V transportech byli často velmi staří lidé. Nechápali vůbec co se s nimi děje, zoufale se nás vyptávali a plakali.
Nejhorší to však bylo, když přiváželi do ghetta lidi z ústavů pro choromyslné. Ti pak byli zavřeni zvlášť.
Maminka se tam rozstonala, dostala zápal plic a ležela dlouho na marodce. Jen co se z marodky vrátila, byli jsme zařazeni do BE transportu, který opustil Terezín 1. 9. 1942.
Jen babička zůstala v Terezíně, a jak jsem se po válce dozvěděla, krátce po našem odchodu zemřela. V tomto transportu nás bylo asi 1200 vězňů. Kam jedeme, jsme vlastně nevěděli. Nejdříve se říkalo do Polska, pak do Rigy. Nakonec to bylo Estonsko, stanice Raasik – Jägala asi 30km vzdáleno od Tallinu, tehdy Reval.
Vyhnali nás z vlaku a nejdříve rozdělili na muže a ženy. Byli tam esesáci, ale více estonských ve starých uniformách. Řvali na nás a mlátili pendreky.
Po pravé straně vlaku stálo asi 5 modrých autobusů a po levé nákladní auta.
Pak chodily mezi námi ženy a vybraly z nás asi 70 mladičkých s tím, že naložíme zavazadla a pojedeme se zavazadly na nákladních autech – že se ale v táboře zase všichni sejdeme. Asi pěti nebo šesti ženám se povedlo dostat se mezi nás mladší. Dvě z nich tam měly dcery. Tam jsem byla i já odtržena od matky a už nikdy jsem ji více nespatřila.
Ženy odjely v autobusech a my jsme nakládali zavazadla, muži odděleně též a na zavazadlech jsme pak jeli do tábora Jägala. Byl to bývalý zajatecký tábor, zřejmě ještě z první světové války, ve velmi zoufalém stavu jen mírně oplocený ostnatým drátem. Dokončení tohoto oplocení pak prováděli muži, kteří byli s námi v jednom táboře, ovšem odděleni ostnatým drátem.
Zavazadla celého transportu se složila do jednoho baráku. Nám zůstal jen chlebník nebo přenosná brašna, prostě to, co jsme měly u sebe. Musely jsme se postavit do fronty, v jednom baráku nás svlíkali donaha a prohlíželi, jestli nemáme něco cenného u sebe. Odebrali nám hodinky, prstýnky, řetízky, prostě co kdo měl. Pak jsme se zase oblékly do svých šatů, pruhované oblečení tam pro nás ještě neměli.
V barákách jsme mrzly, protože v Estonsku už bylo v září chladno a nedalo se topit. Časem byla pak čím dále větší zima. Když se do večera v táboře neukázaly naše matky a ostatní ženy, pomalu jsme ztrácely naději. Druhý den jsme začaly chodit do tzv. „šlojzky“, kde jsme vyhrabaly věci ze zavazadel a třídily je. Čas od času přijeli esesáci a tyto věci odváželi. (Jak jsme se v roce 1961 při procesu v Tallinu dozvěděli, těmito věcmi se nacisté osobně obohacovali).
Asi po 14 dnech přijel transport s mladými Židovkami z Německa. Tyto dívky si mnoho zkusily, než přijely k nám do tábora. Bylo s nimi zacházeno stejně a také stejně zmizely jejich matky. Muži v tomto transportu nebyli. Tyto dívky byly ubytovány ve vedlejším baráku a pracovaly s námi. Když už byla v barákách značná zima a přibývalo nemocí, také jsem tam prodělala zápal pohrudnice, přestěhovali nás na čas do blízkého zděného domu a druhá část byla zařazena do transportu, který odjel společně s muži (kam, to jsme nevěděli). Než muži odešli, byla jsem jednou svědkem toho, jak mého otce jeden estonský esesák strašně ztloukl. Byl to adjutant Göritz, který byl pak v roce 1961 odsouzen.
Ve zděném baráku jsme pak měly daleko lepší ubytovací podmínky, dalo se tam i topit. Zavazadla byla již všechna odvezena a my jsme pracovaly v lese jako dřevorubci. Byla to těžká práce, hlavně zezačátku, než jsme si zvykly. Kácely jsme stromy, které nám označovali, a rozřezávaly je. V partách po čtyřech jsme musely udělat denní normu 24 dvoumetrů, takže jsme někdy pracovaly velmi dlouho. To už byla zima a v Estonsku velmi krutá. Proto jsme měly těžké omrzliny, které se zahojily až mnoho let po válce nebo vůbec ne.
Štěstí pro nás bylo, že v zimě jsou v Estonsku velmi krátké dny, takže jsme později nepracovaly tak dlouho, protože byla brzy tma.
V té době k nám občas přišel Lagerführer Laal s adjutantem Göritzem a odváděli některou z děvčat. Ty už jsme pak nikdy nespatřily.
Zezačátku jsme měly dostatek jídla, protože jsme si něco z vybalovaných věcí ukradly. Když skončilo vybalování, bylo to horší. Byly jsme mladé, dělaly jsme těžkou manuální práci a měly jsme hlad.
Já jsem tam prodělala žloutenku (samozřejmě i další ženy). Kupodivu poměrně brzy jsme se z toho dostaly. Nedostatek potravin – to byla pravděpodobně pro nás dieta. Také se tam již začal objevovat nedostatek vitamínů. Strašně se nám začaly kazit zuby a podebíraly se nám dásně. Pomoc proti tomu samozřejmě nebyla. Jelikož bylo velmi málo jídla a my jsme měly ještě nějaké nakradené věci, pokoušely jsme se navázat spojení s estonskými strážemi a vyměňovat věci za jídlo. Byli to mladí chlapci, kteří, přestože sloužili Němcům, necítili k nám nenávist – spíš naopak. A bída o věci v Estonsku okupovaném nacisty byla.
Měnily jsme tedy, i když to bylo nebezpečné, obuv, prádlo, nitě a jiné věci za potraviny.
Jednou jsem byla přítomna, jak byly přitom dvě vězeňkyně chyceny. Musely za trest pak chodit bosé.
Mezitím už bylo zase jaro, ale bylo to zlé, protože se všude povalovaly zbytky ostnatého drátu a my jsme měly stále pořezané, zakrvavené nohy.
Krátce poté jsme byly zařazeny do trestného transportu, který měl jet na zemědělské práce. Bylo nás asi 15.
Byla to těžká práce. Musely jsme udělat určitou normu, takže jsme často pracovaly velmi dlouho. Teplé oblékání jsme těžko kdy měly, pakliže jsme si je nakradly ve „šlojzce“. Ovšem pokud byl někdo dopaden, byl těžce potrestán.
Ptáte se mě, jak jsme prožili osvobození v koncentračním táboře?
Začala bych tedy obdobím v zimě 1944-1945. Tehdy nás deportovali lodí do pracovního tábora Ochsenzoll v severní části Hamburku. Celkem jsem totiž byla v sedmi táborech. V Ochsenzollu jsme pracovali v muniční továrně. Dělali se dvanáctky – střídavě noční a denní. Nejhorší bylo, když se dělala noční směna.
Po návratu z továrny jsme totiž měli ranní Appel, a když se Lagerführerovi cokoli nelíbilo, nebo když esesačka našla něco na bloku v nepořádku, tak jsme také někdy stáli několik hodin po vyčerpávající noční směně.
Spali jsme tedy jen velmi málo.
Neměly jsme punčochy, nohy jsme měly omrzlé ještě z koncentračních táborů v Estonsku, kde jsem byla v letech 1942 – 1944, takže jsme navíc ještě mrzly a samozřejmě byly věčně hladové.
V té době jsme ovšem ale také věděly, jaká je situace na frontách a že to nacisté již mají spočítané. Přestože za noviny nalezené v táboře byla smrt, dá se říct, že jsme skoro nikdy nebyly bez nich. Touha po tom, co je nového a jakou máme naději, byla větší, než strach ze smrti. Noviny jsme získaly od německých dělníků v továrně. A zde bych chtěla podotknout, že pravdivost slov K. Gottwalda, že není Němec jako Němec. Ta se ukázala již tenkrát.
Koneckonců jsme měly spoluvězeňkyně, které byly v koncentračních táborech ještě daleko dříve, než my. V Ochsenzollu vládl velmi krutý režim. Uvádím jen takový příklad. Když se Lagerführerovi zdálo, že se někdo z vězňů při apelu usmívá (přitom nikomu do smíchu nebylo), vytáhl si ho doprostřed Apelplatzu a tam mu železnou hůlkou roztloukl hlavu. Pak ho nechali odnést na marodku a vězeň tam samozřejmě zemřel. Koncem března 1945 přišel najednou rozkaz vše sbalit, a to bych chtěla podotknout, že nebylo vůbec co, a celý tábor měl odjet.
Jeli jsme osobním vlakem. To byl také jeden z důvodů, proč jsme usoudili, že nacisté mají naspěch a že zrovna nemohli sehnat dobytčáky, ve kterých jsme se jindy vždy stěhovali. V těchto dobytčácích nás bylo namačkáno vždy nejméně 80, někdy také více. To znamenalo, že jsme absolutně nemohli sedět, tedy jen stát namačkaní vedle sebe. Většinou jsme to řešili tak, že jsme se střídali, abychom mohli alespoň chvilku každý spát.
Jak jsem již řekla, tenkrát jsme jely osobním vlakem a dokonce seděly. Esesačky seděly mezi námi. Divné nám také bylo, že jak to vypadalo, jeli jsme blíž k frontě. A esesačky, které nás týraly ještě víc než muži, se k nám najednou začaly chovat k našemu údivu docela vlídně. Takže bylo naprosto jasné, že jim teče do bot. Přesto nálada nebyla valná. Naopak nám to bylo všechno podezřelé a začaly jsme se obávat, že po třech letech utrpení, když už je konec na dosah, tak nás teď někde zlikvidují. Jeli jsme pět dnů a to bez jídla. Vzpomínám si, že když jsme jednou zastavili a vedle nás stál nákladní vlak s tuřínem, esesačka, která byla s námi v oddělení, vystoupila a přinesla nám pár tuřínů.
To všechno na nás tak divně zapůsobilo – nadějně a zároveň beznadějně. A když člověk 5 dnů nejí, tak ke konci už ani nepociťuje hlad. Jen takovou divnou slabost. Tak jsme dojeli do koncentračního tábora Bergen- Belsen. Bylo to poblíž Hannoveru. Tento tábor na nás zapůsobil od prvního momentu hrozným dojmem. Hory obuvi, šatstva, dětských hraček, brýlí a jiných věcí. Bylo tedy jasné, že se tu hromadně popravovalo.
Tenkrát jsme snad prožívaly největší strach a byly jsme nejvíce skleslé, protože to skutečně vypadalo velmi beznadějně. Celé tři roky jsme věřily, že nacisté musí prohrát, že budeme osvobozeny a že po válce budeme žít nejen v osvobozené vlasti, ale že to bude naše Československá republika, kde bude vládnout spravedlivý společenský řád.
Tato víra nám dodávala sílu to všechno vydržet. A teď jsme tedy měly strach, že ač je konec tak blízký, že se ho nedožijeme. V táboře Bergen – Belsen byly strašné podmínky. Tábor byl přeplněn, protože do něj byli stahováni vězni z různých koncentračních táborů.
Byl to obrovský tábor, obehnaný ostnatým drátem…..
(autentické vzpomínky zde bohužel končí).
Paní Herta se dožila osvobození a i díky jejímu synovi Petrovi se tak dozvídáme nejen o jejích vzpomínkách, ale také více o jejím životě:
Život naší matky byl ovšem velmi zajímavý i před válkou. Řízením osudu totiž již jako 16 letá, kdy byla odvlečena z Prostějova do Terezína, hovořila plynně pěti jazyky!!
Narodila se v Temešváru, kde její otec řídil pobočku prostějovské textilní továrny, kterou vlastnil (pravděpodobně) jeho bratr. Temešvár ovšem ležel v maďarské autonomní oblasti Rumunska, takže s dětmi na ulici hovořila maďarsky, zatímco ve
škole rumunsky. Její rodiče, kteří se seznámili ve Vídni (matka byla ruská emigrantka) spolu doma hovořili výhradně německy, takže němčinu pokládala Herta za svou mateřštinu. Po přestupu na tzv. „anglikánské gymnázium“ v Temešváru se pak naučila velmi dobře i anglicky. Po nástupu fašismu v Rumunsku přesídlila rodina do Prostějova, kde se teprve Herta začala učit česky. To zvládla během roku naprosto dokonale, takže ani podle přízvuku nikdo nepoznal, že není rodilá Češka.
Po osvobození a návratu do ČSR zůstala bez jakýchkoliv prostředků a podpory, tak jako mnoho dalších osvobozených vězňů. Její první cesta vedla ke vzdáleným příbuzným na venkovský statek nedaleko Prostějova, kde rodina ukryla drobný rodinný majetek, včetně alba fotografií. Ty byly nakonec jedinou věcí, kterou získala zpět. Vše ostatní se „ztratilo“. Po kontaktu se svou spoluvězenkyní se nastěhovala do její vrácené vily (za války obsazené Němci) v Liberci. Zde se seznámila se svým budoucím manželem Rudolfem Mádlem, přičemž v Liberci oba vstoupili do KSČ, s čímž měla později velké morální problémy. Ovšem nebyl to ojedinělý případ, kdy Židé hledali po válce naději v komunistické ideologii, z čehož vystřízlivěli až časem. Příklad za všechny – její spoluvězenkyně Erna Meissnerová se dokonce stala sekretářkou prezidenta Antonína Zápotockého, po roce 1968 pak emigrovala do Anglie. Manžel Rudolf Mádle byl chemik, po válce získal titul inženýra chemie a postupně byl obsazován na vrcholná řídící místa. V roce 1951 byl ředitelem chemického učiliště v Býchorách u Kolína, které sídlilo v zámku, který před válkou vlastnil proslulý houslový virtuos Jan Kubelík, a kde se narodil jeho syn Rafael.
Zde se narodil i první syn Herty a Rudolfa Mádlových – Petr. V roce 1952 se stal
ing. Rudolf Mádle ředitelem Severočeských chemických závodů v Lovosicích, kam rodina přesídlila, a v roce 1958 byl přeložen na místo podnikového ředitele Krkonošských papíren do Hostinného, kde se narodil v roce 1961 jejich druhý syn Martin.
Herta Mádlová zde pracovala jako vedoucí prodejny Kniha, přičemž literatura se stala její velkou vášní. Tato prodejna se stala zároveň jakýmsi neoficiálním kulturně – debatním centrem Hostinného.
Spokojený rodinný život bohužel zasáhlo její těžké onemocnění, kterému podlehla Herta Mádlová (Kaufmannová) v roce 1976 ve svých 51 letech. Ve stejném roce pak zemřel na infarkt i její manžel ing. Rudolf Mádle ve svých 52 letech.
Tento tragický závěr jejich života má však přece jen optimističtější pokračování – jejich 3 vnoučata a 5 pravnoučat.
Rod Kaufmannů tak pokračuje díky neuvěřitelnému příběhu Herty Kaufmannové.
Děkujeme za vzpomínky paní Herty i vylíčení jejího životního příběhu panu Petrovi Mádle (synovi Herty), jemu patří dík i za poskytnuté fotografie.