V podkrovním sále Městské knihovny v Prostějově se ve středu 23. dubna 2025 konalo setkání se spisovatelkou, publicistkou, scénáristkou a signatářkou Charty 77 Terezou Boučkovou. Tereza Boučková je autorkou řady knih. K nejznámějším patří romány Indiánský běh, Rok kohouta, Život je nádherný a kniha fejetonů Hodiny ticha Je také autorkou scénářů k filmům Smradi a Zemský ráj to napohled.
V prostějovské knihovně představila svoji novinku – román Dům v Matoušově ulici. Kniha vyšla v nakladatelství Odeon loni v srpnu. Rázem se stala bestselerem. Je hojně kupována, čtena a v knihovnách jsou na ni stále žádanky. Začátkem jara proto vyšel dotisk. Získala druhé místo v anketě Lidových novin Kniha roku 2024.
Román zachycuje osudy obyvatel domu na pražském Smíchově v Matoušově ulici 12 (dříve Fibichova ulice). V tomto domě autorka řada let žila a nyní se sem vrátila.
A jak se k tématu dostala? Na počátku toho všeho byla jedna obyvatelka domu, osmdesátiletá žena (která jí byla protivná) slečna Epsteinová, zvaná Epštajnka. Jednoho dne zazvonila na dveře jejich bytu a obvinila její maminku Annu Kohoutovou z toho, že jí ukradla u dveří rohožku. Tereza to vidí jako nesmysl, její maminka trpící Alzheimerovou chorobou by toho byla stěží schopná. Přesto si s ní povídá, dokonce ji pozve na židovskou obce na koncert hudebního sboru Mišpacha, jehož je členkou. Epštajnka však jen odsekne, že nemá čas a jede výtahem domů. Dodejme, že byla nevlastní dcerou profesora Epsteina, jmenovala se Alena a říkali jí Aťka.
Tak vlastně začíná příběh domu se silnou židovskou linkou, o které Tereza dosud nic nevěděla. Začne tedy pátrat po historii domu a jeho obyvatel. Cenné informace nachází v různých internetových zdrojích – genealogických databázích, na webu holocaust. Cz, ale také u přátel z židovské obce a židovského muzea. Cenné informace jí poskytla divadelní režisérka Helena Glancová, která jako čtyřletá holčička byla transportována do Terezína a jejíž dívčí vzpomínky zpracovala.
Dům v Matoušově ulici č. 515/12 byl postaven jako měšťanská neoklasicistní vila v roce 1885 pro americkou petrolejářskou společnost. Rozsáhlý pozemek navazoval z jihu na zahradu Portheimovy vily a ze severu na park Kinských. Při urbanizaci Smíchova na počátku 20. století byl včleněn do řadové zástavby městských obytných domů a ztratil podstatnou část zahrady. V roce 1922 koupil dům židovský právník Eduard Schwarz, aby pro sebe a svou rodinu získal důstojné místo. Oslovil dva mladé architekty Ottu a Karla Kohnovy, aby mu navrhli přestavbu vily. Dům získal centrální vytápění, jídelní i osobní výtah. Součástí přestavby byl i návrh veškerého interiéru, například obložení stěn, dřevěných podlah, vestavěného nábytku, osvětlovacích těles a štukových stropů. Hlavní obytné patro mělo vstupní halu zasahující do severní a jižní části objektu.
Autorka zde rozvíjí a sleduje osudy židovských rodin Schwarzových, Epsteinových a Kohnových na pozadí událostí 20. století. Je zde příběh významného dětského lékaře profesora Bertholda Epsteina, jeho syna Františka, „Wintonova dítěte“ a pozdějšího letce RAF. V červnu 1939 21 osob z židovských rodin odjelo do Jižní Ameriky, Francie, Anglie. Někteří z rodiny s tímto nesouhlasí a berou emigraci jako zradu, hájí se tím, že jsou asimilovaní židé a nic neprovedli. Ve skutečnosti to bylo jinak a někteří členové se stali obětí holocaustu.
Tímto domem prošly i významné osobnosti, například Václav Havel a jeho dědeček Hugo Vavrečka, advokát Jan Veltruský s rodinou, herečka Zita Kabátová a vzdáleně i Miloš Forman. Do knihy autorka vložila i současnost – ruskou agresi proti Ukrajině, přepadení Izraele teroristickým hnutím Hamás a válku v Gaze a tragédii na pražské filozofické fakultě. Kniha je románem spojujícím historická fakta i fikci, současnost i minulost, osobní i společenskou rovinu, vzpomínky, úvahy, ukázky z dopisů. Je to neobyčejně čtivé a sugestivní dílo.
A jaké byly další osudy onoho domu? Těsně před válkou většina obyvatel emigrovala a někteří zahynuli v koncentračních táborech. Ve čtyřicátých letech se z vily stal činžovní dům a po roce 1948 se velkoryse řešené prostory rozdělily na sedm bytů. Po roce 1989 se dům vrátil rodině původního majitele. Byl jím syn Ing Otty Kohna Joseph J. Kohn. Ten také organizoval v letech 2007–2013 rozsáhlou rekonstrukci objektu podle plánů Jana Formana a Michala Schwarze. Dům má tři nadzemní patra, sedm bytových jednotek a dva celky kancelářských prostor. Před smrtí Joseph J. Kohn dům prodal realitní společnosti vídeňského majitele. Podle autorky knihy „v něm dál žije několik obyvatel, vesměs cizinců a sídlí v něm víc právníků a notářů, je to ale krásný dům, výborně rekonstruovaný s dobrou adresou“.
Román existuje i jako audiokniha namluvená herečkou Jitkou Ježkovou.
A na čem pracuje Tereza Boučková nyní? Už nepíše fejetony, protože k psaní potřebuje sílu a téma, které ji donutí se s psaním poprat. Má ale ráda výzvy a jednu z nich přijala. Je to práce na převedení románu do podoby dokumentárního filmu pro Českou televizi ve spolupráci s režisérem Romanem Vávrou. Také moderuje na Dvojce Českého rozhlasu Mikrofórum.
Iniciovala také pořízení kamenů zmizelých u domu v Matoušově ulici a v závěru knihy o tom napsala: „Docela nedávno jsem si dala na stůl tuhle cedulku. Volat pana Kohna – Stolpersteine! Chtěla jsem se ho zeptat, jestli by jako přímý příbuzný souhlasil s tím, abych před domem v Matoušově ulici iniciovala osazení chodníku kameny zmizelých na památku jeho strýce Karla Schwarze, jeho ženy Dagmar a jejich syna Jeníčka. Stolpersteine jsou kameny, o které je třeba klopýtnout. Vkládají se do chodníku před dům, kde žily a odkud navždy zmizely oběti holocaustu, šoa. Jsou to dlažební kostky s mosazným povrchem, do něhož je vyryté jméno, datum narození, datum transportu, a pokud je známo, tak i místo a datum anebo aspoň rok smrti. Nic se nemá odkládat.“
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
