V 6 hodin a 30 minut místního času zahájilo militantní křídlo organizace Hamás nazvané Brigády Izz ad-Dína al- Kassáma na základě plánu vypracovaného politickou složkou Hamasu, kombinovaný stupňovaný útok na území Státu Izrael v blízkost enklávy obývané výhradně palestinskými Araby, tedy Pásma Gazy.
Při útoku byla použita dokonale nacvičená kombinace námořního výsadku, vzdušného výsadku a pozemního úderu a vše pro odpoutání pozornosti zakryl masový raketový útok vedený více typy raketových střel a to s možností ohrozit většinu území Státu Izrael.
Útoku se účastnilo několik tisíc příslušníků Brigády Kassám a za nimi na ničené a vyvražďované osady a městečka dorazilo i mnoho takzvaných „obyčejných, nevinných obyvatel“ Pásma Gazy. Tito „obyčejní lidé“, vyzbrojeni skutečnými zbraněmi, sekerami a dalším nářadím se účastnili všeho, co se v ten den odehrálo. Dokonce existují náznaky, že ta největší zvěrstva páchali právě tito „obyčejní lidé“.
Není zločin proti lidskosti, není válečný zločin, není zločinů, které bývají součástí genocid, který by zabijáci Hamásu a tito „obyčejní lidé“ nespáchali. Vraždění, znásilňování, upalování za živa a to i malých dětí před jejich rodiči, masové masakry, ničení majetku, mučení a nakonec únosy živých lidí a mrtvých těl do Pásma Gazy za účelem budoucího vydírání, nedokážu to vše vyjmenovat… je to příliš kruté.
Ze strany Státu Izrael je jasné, že až současná válka Izraele s Pásmem Gazy skončí, bude se vyšetřovat a budou pomyslně padat hlavy. A bude to hodně hlav. Takové selhání politiků, armády, tajných služeb i technických zařízení, kdy všichni dohromady měli zajistit, že se to, co proběhlo, se prostě stát nemělo, se v dějinách nenajde často. A hlavně se to nenajde dvakrát za sebou v dějinách jednoho státu, tak jak se to stalo Izraeli.
Tak, jak zrálo zahájení války dnes známé jako Válka Jom Kippur několik let, a arabské státy dokázaly přípravy dokonale ukrýt a Izrael strategicky, operačně i takticky katastrofálně překvapit, i zde Hamás dokázal překvapit. Správnou dlouhodobě využívanou kombinací násilí, přijímáním vojenských odvet, jednáním o všem možném, průzkumem na mnoha úrovních a sledováním, jak se Stát Izrael díky politice vlády Benjamina Netanjahua vnitřně rozpadá, udeřil.
Přípravy trvaly dlouho, osobně si myslím, že to, co se stalo, se připravovalo minimálně dva roky a Hamás a jeho poradci nic neopomenuli. Lze položit složenou otázku – proč právě v tuto dobu, proč tak neskutečně brutálně a proč 7. října 2023?
Pokusím se to zformulovat tak, jak se to nabídlo. Pravda je, že ten útok a to co jej provázelo, mě šokovalo, překvapilo a hlavně mě to donutilo se podívat hlouběji. Tak, jak jsem se na to nikdy nepodíval.
Takže útok provedli palestinští Arabové. Plán a realizaci mají na svědomí politické i vojenské křídlo hnutí Hamás, s tichou podporou Palestinské autonomie a trvalou podporou OSN – otevřeně v podobě organizace Úřad OSN pro palestinské uprchlíky na Blízkém východě, dále jen zkratka UNRWA,
Velká vina leží na samotném OSN a všech jeho organizacích, které pod dlouhodobým vlivem států nepřátelských Státu Izrael jsou ochotni palestinským Arabům omluvit jakýkoliv zločin, vždy pro ně mají pochopení, vždy je budou financovat a jsou ochotni i vykrádat židovské dějiny ve prospěch palestinských Arabů. Zásadní roli na poli financí, výcviku a dodávkami výzbroje a dalšího potřebného materiálu sehráli potom arabské země a Írán a co se týká financí arabské země, USA a EU.
Dalším viníkem je EU a další státy mimo ni, které z různých důvodů přehlídnou jakýkoliv zločin spáchaný palestinskými Araby, ale Izrael a Židy odsoudí i za to, že existují.
Vím, jakou vlnu nevole vyvolalo tvrzení šéfa OSN Antonia Guterese, že ten útok se neobjevil z ničeho nic. Já se přiznám, že si od počátku myslím to samé.
Do roku 1967 byli palestinští Arabové plně pod kuratelou OSN a jeho prodloužené ruky UNRWA. Na územích, které jsou světem označena jako okupovaná a Izraelem jako sporná, nebyl jediný židovský občan, a za dění na nich měly nést plnou odpovědnost Egypt – v Pásmu Gazy, a Jordánsko na Západním břehu. Víme, že z těchto území byly na izraelské území prováděny teroristické útoky a ty vyvolávaly izraelské protiakce.
Lidé umírali na obou stranách, ale díky velmi dobré práci v propagandě za pomoci socialistických zemí, kam vyrazili za vzděláním i takové osoby jako Jásir Arafat či Mahmúd Abas, se dařilo soustředit pozornost světa na Izrael a postupně z něj vytvořit agresora. Co se týká propagandy, jsem přesvědčený, že Izrael beznadějně zaostává.
Hlavně ale v Moskvě byly vytvořeny a postupně naplněny tři ideje:
1. vytvořit se střetů mezi palestinskými Araby a židy národně osvobozenecký boj, a proto byl vytvořen palestinský národ. Dnes tuto lež vytvořenou v Moskvě v zahraniční sekci KGB pod vedením Jevgenie Maimoviče Primakova papouškuje celý svět.
2. využít všech možností a formálně vyhlásit Palestinský stát a začlenit jej do mezinárodních organizací. Stalo se. Napřed byla v roce 1974 ligou arabských států Organizace pro osvobození Palestiny vyzvednuta jako jediný zástupce v té době už vytvořeného palestinského národa, a OSN ji 22. listopadu 1974 přičlenila pozorovatelský status „nestátní entity“. Díky tomu OOP mohla v OSN plně rozjet svoji činnost, ale nemohla hlasovat. Samotný palestinský stát byl vyhlášen Jásirem Arafatem, hlavou Organizace pro Osvobození Palestiny 15. listopadu 1988. Tento neexistující stát byla uznán velmi rychle 114 státy, tedy většinou socialistických zemí, všemi arabskými a muslimskými zeměmi a mnoha zeměmi západního světa.
Dne 29. listopadu 2012 přijalo Valné shromáždění OSN Rezoluci číslo 67/19, která zvýšila status palestinského zástupce na nečlenský stát, a pro tento krok hlasovalo 138 zejména muslimských a evropských států, 9 hlasovalo proti a 41 se zdrželo. EU hlasovala nejednotně, Palestinu uznalo 14 zemí, 12 se zdrželo (včetně Německa nebo Spojeného království) a Česká republika vystoupila jako jediná proti. Palestinu uznala roku 2014 také nově ustanovená švédská vláda.
3. Změna způsobu vedení boje proti Izraeli. Po Šestidenní válce si v Moskvě uvědomili, že otevřeným vojenským konfliktem nelze Izrael porazit či zničit. Přesto se to zkusilo znovu v roce 1973 a po počátečním velmi působivém úspěchu arabských armád na bojištích, následovala další katastrofální vojenská porážka. Tehdy bylo OOP a dalšími palestinskými organizacemi rozhodnuto že takto to dál nejde a že se boj proti Izraeli a židům povede pomocí vytrvalého a velmi krutého terorismu. Což nakonec vedlo k 7. říjnu 2023.
Ale vrátíme se do roku 1967. Nenávist palestinských uprchlíků v Pásmu Gazy, na Západním břehu a ve všech zemích, kde po válce z roku 1949 tito lidé skončili, proti Izraeli a Židům, byla uzavřena v těchto zemích. Tyto země odmítly pro tyto uprchlíky cokoliv udělat s tím, že je to problém OSN a to je povinno se o ně postarat a zajistit jejich návrat do původních sídel. UNRWA, která měla existovat jen tři roky, existuje doposud, a místo aby problém vyřešila, stala se jeho součástí a je jen další organizací, která se slovy o dobrých úmyslech dělá vše proto, aby Stát Izrael byl zničen se všemi důsledky pro jeho židovské občany.
Z palestinských uprchlíků, kterých bylo na počátku 720 000 je dnes uprchlíků násobně více. Neznám aktuální číslo, ale v září 2019 to bylo dle evidence UNRWA 5 545 530 lidí, Z toho plyne jediné – je to kouzlo OSN. OSN totiž zařídila, že palestinští Arabové jsou jedinými uprchlíky na světě, kteří mají statut uprchlíka dědičný, a tedy jich bude neustále přibývat.
Na nenávisti proti Židům a Izraeli šířenou v celém světě se potom podílí i diaspora palestinských Arabů. Ta čítá kolem 4 500 000 lidí a je rozseta po celém světě. Například v USA je jich 200 000, v Německu 80 000, v Chile 500 000 a tak bych mohl pokračovat. Jejich nenávist je hluboká a její důsledky je vidět v celém světě, kde se neřeší příšerný masakr Židů, ale reakce Izraele na tento zločin.
Co se týká uprchlíků je potřeba si pravdivě říci, že to není jednoduché. Kde se vzali? No válka je dostala do této tragické osobní situace. Pokud se podíváte na války, které Izrael musel vybojovat, protože byl napaden, anebo vybojoval na základě vlastního rozhodnutí, můžete si všimnout, že po každé takové válce na tom Arabové byli výrazně hůře než před jejím začátkem. Já osobně jsem si to neuvědomil, ale mám přítele a kolegu, který to jasně zformuloval. A v první válce to platí velmi prokazatelně a vlastně se ty důsledky přenesly přes desítky let do současnosti.
14. května 1948 byl ustaven Stát Izrael, protože to OSN svým rozhodnutím umožnila. Arabové měli stejnou možnost, ale odmítli ji. Místní arabské milice pokračovaly v občanské válce, ale 15. května byl pár hodin existující stát napaden pěti arabskými armádami. Tu válku Arabové prohráli. Utrpěli vojenské ztráty, které nečekali, Izrael byl větší, než původně měl, a na Západním břehu, v Pásmu Gazy, v Libanonu, Sýrii, Jordánsku a v menších počtech v dalších zemích bylo 720 000 uprchlíků.
Prvotní rozložení bylo toto:
Egypt: 7 000
Pásmo Gazy: 190 000
Západní břeh: 280 000
Jordánsko: 70 000
Libanon: 200 000
Sýrie: 75 000
Irák: 4 000
Část jich odešla dobrovolně – prodala co mohla a odešla. V nových zemích jsou usazeni a často jsou součástí místní nobility. Bylo jich asi 65 000.
Část jich odešla na pokyn arabských vůdců, aby nepřekážela bojovým operacím se slibem, že až bude Izrael zničen a Židé vyhlazeni, vrátí se domů. Zde mluvím o necelých 150 000 lidí, kterým se jejich sen nesplnil.
Největší část, asi 540 000 lidí byla ze svých domovů skutečně vyhnána násilím přímým, nebo strachem z možných represí a pod vlivem zveličovaných krutostí, které měli Židé na Arabech páchat.
Pro palestinské Araby byla tato válka skutečnou katastrofou. Ale zamysleme se. Muselo to tak dopadnout? Když zahájíš válku s plánem genocidy, musíš vyhrát. Jinak si poneseš důsledky. Stalo se. A tak dnes celý svět, ovlivněný OSN, EU, muslimskými zeměmi a rozbujelou levičáckou ideologií dokola mele a mele, jak zlí Židé ublížili chudákům palestinským Arabům. Ublížili. Je to pravda, ale z výše uvedené kontextu vyplývá, že vina je na obou stranách a ta Arabská je větší. Proč? Protože svět řeší uvedené, ale neřeší druhou stránku. Vyhnání Židů z arabských zemí, což byl exodus, který ten palestinský dvounásobně převýšil.
A co na tento exodus OSN a svět? NIC, velké NIC. Žádné peníze, žádný zvláštní status těchto uprchlíků. Jako by se to nikdy nestalo a svět mlčí stále.
V roce 1967 na základě pocitu ohrožení podpořeného velkohubou arabskou propagandou řízenou egyptským prezidentem Gamálem Abd an- Násirem, padlo rozhodnutí zahájit preemptivní útok a zničit egyptské síly na Sinajském poloostrově. Během šesti dnů byly katastrofálně zničeny tři velké arabské armády. Jedna ale být zničena nemusela. Jordánsko, přestože se zapojilo do boje ihned poté, co vešel ve známost letecký úder na Egypt, bylo požádáno cestou šéfa mise OSN v Jeruzalémě, norského admirála Odda Bulla, aby ukončilo bojové aktivity, a tím umožnilo zachování statu quo na Západním břehu.
Západní břeh totiž i s Východním Jeruzalémem od roku 1949 mělo Jordánsko pod vojenskou a správní kontrolou, a nakonec toto území anektovalo. Izrael nechtěl válku s Jordánskem, ale bohužel v té době Jordánsko nebylo suverénním státem a bylo katastrofálně poraženo. Do této doby bylo vše, co se stalo volbou enklávách přímou odpovědností těch, kdo území ovládali. Tedy v tomto případě to byli Egypťané a Jordánci.
Válka přinesla těžký otřes celému arabskému světu, obrovské ponížení, které poražení nemohli nechat jen tak být a Izrael získal jak Pásmo Gazy, tak Západní břeh. A tím získal i místní populaci místních palestinských Arabů se vší do té doby v nich živenou nenávistí.
Ale zase jsem u toho, kdo dopadl hůře. Izrael válku nechtěl. Nechtěl ji v konečném důsledku ani Egypt. Sýrie možná ano, ale Jordánsko rozhodně ne. Ale brutální velkohubá arabská propaganda, svévolné kroky Arabů – vyhnání sil OSN ze Sinajského poloostrova, uzavření dopravy přes Rudé moře pro Izraelské lodě a další, vedly k tomu, že Izrael zaútočil. Pro arabské státy to byla naprostá katastrofa. Izrael ale získal území Pásma Gazy a Západního břehu, které plně ovládl.
Kdo ovládá, ten nese odpovědnost. Svět mluví o okupovaných územích. Izrael to odmítá a mluví o sporných územích. Je to jedno. On do roku 2005 vládl silou i mocí v obou enklávách, od roku 2005 jen na Západním břehu. Do roku 1967 na těchto územích nebyl jediný Žid. Všichni byli vyhnáni, pokud ne přímo zabiti Jordánci, Egypťany a místními arabskými milicemi. Ale velmi rychle došlo k tomu, že Izrael začal tato území osidlovat lidmi, pro které se vžil název osadníci.
Nutno říci, že v prvních cca 10 letech Izraelská přítomnost nebyla nijak významně cítit. Pro arabskou populaci to byla změna, a najednou se otevřelo mnoho možností pro místní. Ještě koncem 70. let proudili lidé tam i zpět, Arabové ze západního břehu se jezdili k moři se rekreovat, bujel drobný vzájemný obchod, ale současně stále přibývalo útoků na židy jak v centrálním Izraeli, tak i v osadách, které se začaly rozvíjet od roku 1970. Po vraždách a jiných útocích následovaly odvety jak silových složek Izraele, tak i osadníků. A klidné soužití se pomalu rozplývalo.
Mezinárodní právo říká: Žádný stát nesmí osidlovat okupované území svými občany. Každý konflikt jednou skončí a potom musí být území vráceno prvotnímu vlastníkovi bez obyvatel jiného státu.
Dle závěru memoranda americké vlády z roku 1978 jde o okupované území.
Odpůrci Izraele se po celá desetiletí odvolávali právě na prohlášení washingtonského ministerstva zahraničí z roku 1978. Tvrdili také, že izraelské osídlení Západního břehu Jordánu je nezákonné, protože celé mezinárodní společenství souhlasí s tím, že je nezákonné.
Jenomže v roce 2019 bylo toto memorandum smeteno v USA ze stolu a bylo řečeno, že USA nadále nebudou zpochybňovat zákonnost osad. Takže předchozí věta už není pravda.
Podle mezinárodního práva přitom dochází k okupaci tehdy, když země převezme svrchované území jiného státu. Zde ale lze oprávněně položit otázku, kterého státu je tedy okupované území, a komu by se hypoteticky mělo vracet. Pokud by bylo bráno v potaz, že Západní břeh byl anektován a připojen k Jordánsku, šlo by o okupované území Jordánska. Jenže mírová smlouva mezi Izraelem a Jordánskem z roku tento problém neřeší, a tedy nejde o okupované území Jordánska.
Na druhou stranu ale lze dovodit, že okupované je proto, že je pod přímou vojenskou jurisdikcí IDF a není územím Izraele. To lze doložit tím, že Izrael do večera 7. června získal téměř úplnou kontrolu nad Západním břehem a v ten den také zahájil vojenskou okupaci Západního břehu vydáním vojenského rozkazu „Prohlášení o právu a správě (Oblast -Západní břeh) (č. 2) — 1967 “, která ustanovila vojenskou vládu na Západním břehu Jordánu a poskytla veliteli oblasti plnou zákonodárnou, výkonnou a soudní moc.
Takže si myslím, že je to velmi složitá právní a mezinárodně právní otázka. Každopádně je to problém Státu Izrael. A Stát Izrael za dění na Západním břehu nesl plnou, později částečnou odpovědnost a to platí do dnešních dnů. Pásmo Gazy pominu, od roku 2005 zde není přítomen jediný Žid a mimo vojenské operace tam Izraelci nevstupují. Osady začaly vznikat na Západním břehu pomalu, ale tempo rostlo. Jako první byla snaha obnovit zaniklá židovská sídla jako například blok osad založených naposledy v roce 1935 s názvem Guš Ecjon. Blok byl zničen v roce 1948 a jeho obránci byly povražděni. Ještě v roce 1967 sepsaly děti, které byly v lednu 1948 evakuovány, nyní však již dospělí, petici premiérovi Levi Eškolovi, aby jim umožnil znovu obnovit Kfar Ecjon.
Od té doby Guš Ecjon neustále roste. Na místě kibucu Ein Curim a Revadim byla založena osada Roš Curim a drůbežárny osady Kfar Ecjon byly postaveny na místě, kde dříve stával kibuc Masu’ot Jicchak. V oblasti historického Guš Ecjonu bylo vybudováno mnoho osad a dvě města. Jeho jméno bylo nakonec použito pro pojmenování oblastní rady. Celkem přesahuje izraelská populace v této oblasti 4 tisíce obyvatel.
V roce 1968 Moše Dajan vypracoval návrh, podle které mělo být přímo v centrální části hřbetu hornatiny Judeje a Samařska zřízeno pět celků, které by vždy sestávaly ze základny izraelské armády, osady městského charakteru a okolních zemědělských osad. Záměrně do blízkosti pěti zdejších největších arabských měst – Jeninu, Náblusu, Ramallahu, Betléma a Hebronu.
Do jaké míry byla tato možnost reálná a realizovaná, nedovedu posoudit, ale v roce 1978 byl vypracován Droblesův plán, jenž počítal se vznikem četných shluků židovských osad, které měly fakticky rozbít územní kontinuitu palestinského osídlení na Západním břehu. Když se dnes podíváte na mapu Západního břehu tak zjistíte, že osady, spojovací koridory k nim a posádky IDF v oblasti dokonale rozmělnily území pod správou palestinských Arabů a zcelit je nelze bez masového vyklizení osad.
Izrael se rámcově drží výkladu, že podle Balfourovy deklarace i toto území má být součástí židovského státu. Tvrdí, že tato sídla nenarušují práva zde usazených palestinských obyvatel, protože byla zřizována na státní a nikoliv soukromé půdě. Dobře, položme dvě otázky:
První zní: na půdě kterého státu tyto osady tedy leží?
A druhá otázka: je to tedy možno chápat tak, že ji Židé považují za půdu Státu Izrael?
Dále izraelská vláda tvrdí, že to není pravda, že vznikání těchto osad je řízeno státem, a že na pár výjimek spojených s bezpečností státu Izrael je jejich vznik spontánní, nikdo ho neorganizuje a když zakladatel poruší nějaké právní věci, jsou tyto osady zrušeny. Což je pravda, mnoho osad je po dlouhých právních bitvách skutečně likvidováno silou IDF. A nakonec vláda tvrdí, že nemůže bránit sionistickým nadšencům bránit osidlovat půdu, která dle Bible patří židovskému národu.
Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém