Byl režisérem, scénáristou, publicistou, autorem novel a povídek i významným představitelem pražské židovské obce. Do dějin naší kinematografie se zapsal především filmem Golet v údolí. Byl také naším krajanem spjatým s Konicí.
Rodná Konice a rodina
Narodil se 12. listopadu 1934 v Konici ve smíšené česko-židovské rodině advokáta Mojmíra Dostála (1901–1986) a jeho manželky Charloty Bock-Löwové (1905–1985). Jméno Zeno dostal podle otcova oblíbeného profesora z kroměřížského arcibiskupského gymnázia Zeno Jockla, který zde učil nejen matematiku a fyziku, ale hrál se studenty divadlo, vedl je ke sportu a vyprávěl jim o Svaté zemi.
Otec JUDr. Mojmír Dostál pocházel z rodiny řídícího učitele z Luké u Litovle. Původně učil na obecné škole. Po absolvování práv byl advokátem a krátce byl i starostou Konice. Byl typem renesančního člověka. Maloval, hrál na fagot, četl, zajímal se o astronomii, uměl německy, francouzsky a latinsky. V době, kdy nemohl vykonávat profesi advokáta, působil v orchestru olomouckého divadla. Velký vliv na Zena měli také dědeček a babička Bock Löwovi. Dědeček Heřman Benedikt Bock-Löw (1859–1942) pocházel z Boskovic a byl majitelem obchodu se smíšeným a koloniálním zbožím na konickém náměstí. Babička Johana rozená Buchfrühová (1875–1944) mu byla oporou nejen v obchodě, ale i v životě.
Dědeček zahynul v Terezíně a babička v Osvětimi. Rovněž Zenova matka byla v roce 1944 deportována do Terezína. Zatčen a vězněn byl i otec Mojmír. Zeno se musel od roku 1944 skrývat u tety Marie v Luké. Válku rodiče přežili, ale pět příbuzných se stalo obětí holocaustu, mezi nimi Zenova teta Růžena Bock-Löw (1911–1945) a strýc Siegried-Vítězslav (1903–1944). Těžkou ranou pro rodinu byla smrt staršího bratra Igora (1930–1947), který zemřel na tyfus. Rodiče, prarodiče a další příbuzní jsou pohřbeni v rodinném hrobě na konickém hřbitově. Symbolicky jsou tam zapsaná také jména zahynuvších příbuzných, kteří se stali obětí holocaustu. Mnohé vzpomínky na Mojmíra a Charlotu Dostálovy zanechal spolužák dr. Mojmíra Dostála z kroměřížského gymnázia, z maturitní třídy ročníku 1921, rodák ze Stínavy, kněz a vlastivědný publicista P. Ferdinand Funk (1902–1990), který se s nimi v Konici často stýkal a také jim byl na pohřbu (na židovském v roce 1985 a na křesťanském v roce 1986).
Zeno studoval na klasickém gymnáziu v Prostějově, kde v roce 1952 maturoval. Původně chtěl studovat Akademii výtvarných umění, ale přijímací zkoušky neudělal. Začal studovat matematiku a fyziku na Pedagogické fakultě. Z kádrových důvodů byl hned v prvním semestru ze školy vyloučen. Od roku 1953 pracoval jako dělník v acetonárně v Litovli a byl na roční povinné brigádě v ostravských dolech. V letech 1954–1956 vykonával vojenskou službu. Po ní vystřídal řadu zaměstnání: skladník, pracovník odbytu, pomocný dělník v truhlárně, posunovač v kladenských hutích a strojvůdce parní lokomotivy.
Cesta k filmu a filmová tvorba
Od roku 1960 pracoval ve Filmových studiích Barrandov jako závozník, rekvizitář, pomocný režisér a od roku 1989 jako režisér. Jako pomocný režisér se podílel na více než třiceti filmech (například Pozor vizita! Zlatá reneta, Svatba jako řemen, Smrt krásných srnců). Spolupracoval například s režiséry Karlem Kachyňou, Otakarem Vávrou, Věrou Chytilovou, Jurajem Herzem, Josefem Machem, Jiřím Krejčíkem a Jaromilem Jirešem. Psal také scénáře pro filmy. V roce 1967 adaptoval pro ostravské studio České televize povídky Vojtěcha Rakouse Vojkovičtí a přespolní.
V roce 1969 měl jako režisér debutovat dílem Čas ozimů podle Jiřího Křenka. To se ale už neuskutečnilo. Režijně tak debutoval až v roce 1990 filmem Král kolonád natočeným podle jeho vlastní prózy Lev. V roce 1992 natočil pro Českou televizi inscenaci podle své prózy Váhy. Na motivy povídek Ivana Olbrachta sestavil scénář a režíroval film Golet v údolí (1995). Poetická sonda do života židovské komunity na Podkarpatské Rusi na začátku 20. století dostala Cenu Český lev za hudbu a režii. Plánoval také natočit film podle Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové. Z důvodu nemoci už jej nerealizoval. Film potom natočil Karel Kachyňa pod názvem Hanele.
V posledních letech svého života se věnoval také dokumentární tvorbě. Do televizního cyklu GEN České televize natočil portrét spisovatele a diplomata Viktora Fischla (1994) a do cyklu GENUS České televize portrét historika a hebraisty Davida Flussera. Byla to jeho poslední filmařská práce dokončená na podzim 1995 v Jeruzalémě a vysílaná začátkem ledna 1996 v České televizi.
Zvěrokruh Zeno Dostála aneb literární dráha
V roce 1961 vstoupil do literatury. Tehdy začal publikovat pod značkou ZEDO ve filmovém časopise Záběr. Rané povídky a fejetony uveřejňoval v letech 1967–1968 v Rudém právu a prostřednictvím Československého rozhlasu.
Od roku 1981 začaly jeho prózy vycházet v nakladatelství Mladá fronta. Jednalo se o volný cyklus povídek a novel nazvaných podle jednotlivých znamení zvěrokruhu. Těch je celkem dvanáct a Dostálovy prózy byly podle názvů zvěrokruhu nejen pojmenovány, ale i založeny na podobnosti s těmito znameními. Autor se v nich vrátil na rodnou Hanou a zachytil nejrůznější sociální a psychologické typy vesničanů – lidí běžného života od třicátých do šedesátých let 20. století. Vystupuje zde škála různých postav, například sedlák Vojtěch Grmela, statkář Tóna Merta, lékárník Karel Kuna, mlynář Hofman, stařeček poustevník, vesnický blázen a žebrák, židovská dívka Róza a kupec Herman. Vyšly prózy: Býk, Beran a Váhy (1981), Lev a Štír (1983), Vodnář (1987), Vrata (1987), Rekrut (1989), Labuť (1991, 1993), Blíženci (1993), Ryby (1994). Novely Střelec, Rak a Kozoroh musely vyjít pod názvy Vrata, Rekrut a Labuť. Dostálovy prózy charakterizoval smysl pro detailní popis různých situací, plastický, nelíbivý až drsně působící vyprávěčský styl, vnitřní monolog, sevřenost díla a jisté prvky naturalismu. Venkov neidealizoval. Své postavy nesoudil, ale ponechal na čtenáři, aby se sám dopátral pravdy. Cyklus zůstal otevřený a Dostálova díla nevycházela přes pětadvacet let.
Malý vůz, Soukromá trestní obžaloba – další autorova vydaná díla
V jeho pozůstalosti však zůstaly ještě rukopisné práce. Původně byly uloženy v truhle u dcery Zuzany, potom u manželky Olgy v Jihlavě. V roce 2021 vyšla zásluhou Olgy Dostálové v nakladatelství Akropolis novela Malý vůz. Dílo napsané mimo cyklus zvěrokruhu mělo původně vyjít v nakladatelství Československý spisovatel, dokonce zde byla uzavřena i smlouva, ale zřejmě z důvodů změny nakladatelských plánů a úmrtí autora už k tomu nedošlo. Je to příběh venkovské vzpoury selského synka Miloně Pluháčka na přelomu padesátých a šedesátých let 20. století. Hrdina zároveň hledá svoje místo v životě a ve společnosti.
Další vydanou knihou byl dvoudílný autobiografický román Soukromá trestní obžaloba. První díl knihy byl dokončen v září 1987. Druhý díl psal autor až po roce 1989 a dokončil jej v květnu 1991. První díl měl původně vyjít v roce 1990 v nakladatelství Albatros, ale to od smlouvy odstoupilo z ekonomických důvodů. Nevyšlo ani německé vydání, o které usilovala překladatelka české literatury v Německu Susanna Roth. Smlouva byla podepsaná v nakladatelství Carl Hanser Verlag v květnu 1995. Román měl vyjít pod názvem Eine private Anklageschrift. Bohužel překladatelčina vážná nemoc a úmrtí v roce 1997 práci na překladu a vydání znemožnily.
Toto rozsáhlé dílo (457stran) vyšlo až v roce 2023 v nakladatelství Akropolis Praha. Editory knihy byli manželé Filip a Tereza Tomášovi. Na vydání spolupracovali Olga Dostálová, Michal Konečný, Aleš Palán a literární historička Drahomíra Vlašínová. Knihu ilustroval Boris Jirků. Román je inspirovaný autorovými vzpomínkami na dětství. Vystupuje v něm jako Jakub Dvořák, syn advokáta JUDr. Mojmíra Dvořáka. Zavádí nás do městečka Konice do doby před Vánocemi roku 1941, kdy Jakub jako syn českého otce a židovské matky se nesměl účastnit nácviku na dětský karneval. Mezi spolužáky byl mnohdy outsiderem i zdrojem posměchu. Rodiče jej nechali v roce 1939 pokřtít (pozn. autorky: Z. Dostál v knize uvádí, že byl pokřtěn v sedmi letech, tedy v roce 1941, to ale neodpovídá realitě) a navštěvoval katolické náboženství, ale ani to mu mezi spolužáky výrazně nepomohlo. Jediní mu věrní byli kluci Šoupalovi, s nimiž uzavřel „židobolševický spolek“. Jakub prožívá různá omezení, ústrky, je zde například popsána „tajná“ cesta s maminkou vlakem do Prostějova k ušnímu a krčnímu lékaři dr. Šafaříkovi a návštěva jejich známé tety Iltisové v Rejskově ulici, dále zatčení a smrt dědečka a babičky, zatčení rodičů a jejich uvěznění i skrývání u příbuzných v Luké koncem války. Nejde jen o zachycení pozadí holocaustu. Nejde zde o strhující děj, ale o plíživý nástup zla a obraz hrůz, které doléhají do této oblasti s určitým zpožděním a nabourávají tamní ustálené pořádky. To vše je zachyceno z pohledu dítěte. Jakub věří ve světskou spravedlnost a tajně sepisuje trestní obžalobu na ty, kteří se dopouštějí nepravostí, například na hajného Krtsche, Němce i svět. Po vzoru otce chtěl být advokátem. Tato žaloba se nakonec dostane k otci a ten mu vysvětlí, že soud se nesmí nikdy odbýt na jednom člověku a že válka se musí odsoudit se vším důrazem na celé zlo.
Kniha vyšla s podporou Ministerstva kultury a Nadačního fondu obětem holocaustu. Její prezentace proběhla 28. února 2024 v Božské lahvici v Praze (Bílkova 6) za účasti hostů. Ukázky z knihy zde četl herec, režisér a spisovatel Arnošt Goldflam, osobnost a dílo Zeno Dostála přiblížila literární historička Drahomíra Vlašínová. Hudební vystoupení měli autorovi vnuci, studenti pražské konzervatoře.
Aspoň dvě malé ukázky ze závěru knihy:
Ze zdi trčely hlavně protiletadlového čtyřčete. Myli si s tátou před obědem ruce. Za trámem vedle smithky objevili v bedničce dědovu černou knihu s hebrejským písmem, řemínky tefilin, které si děda uvazoval na ruce a kolem čela, a stříbrnou ručičku, které říkával jád a kterou si v té knížce ukazoval.
…….
Na kulatém plechu se skoro ani přečíst nedalo, co za rodinu tady odpočívá. Jakub ještě jednou obešel hrob a ten drn trošku nohou přišlápl. Kam by asi musel až jet, aby mohl zahrabat tu dědovu a bábinu hvězdu? Tu žlutou hvězdu JUDE. Kterou asi židi museli mít i v rakvi. Pak najednou vydoloval ty dědovy hodinky a namířil ciferník k slunci, stojícímu právě nad západem.
Přes zídku nelezl, proběhl zrychla kolem márnice vrátky a běžel, ještě dlouho, dlouho běžel, než zůstal stát nad strání vysoko nad údolím, kde třešně kvetly v řadě. Po nimi modrala hladina dědova rybníka, plul na něm bachratý mrak. Od Březiny stoupalo jelito páry, černé škatule vagonů se neslyšně sunuly od lesa. Až vlak zatočí u topolů, mašina zapíská na přejezdu. Co kdyby takovým vlakem děda s bábou přece jenom… Však táta Mojmír taky říkal, že se má čekat, dokud to jde.
Je bezpochyby chvályhodné že knihy Zena Dostála začaly opět vycházet. Věříme, že vyjdou i další, například novela Panna, která se možná ještě skrývá v rukopisu (strojopisu) u rodiny spolu s dalšími poznámkami a rukopisy. Dostálův Zvěrokruh by tak byl uzavřen.
Zuzana Dostálová: Proč všichni odcházejí
A ještě jednu pozoruhodnou knihu sem můžeme zařadit. Pochází z pera Zuzany Dostálové a má název Proč všichni odcházejí. První vydání vyšlo v nakladatelství Togga v roce 2016 a začátkem letošního roku vyšla kniha ve druhém vydání v nakladatelství Paseka. Jedná se o autobiografické vyprávění autorky a nejmladší dcery Zeno Dostála Zuzany, která se poprvé setkala s odcházením blízkých, které milovala a kteří jí vstoupili do života. Byli jimi babička a dědeček Dostálovi a kamarádka Monika.
Přemýšlí i nad krutostmi koncentračních táborů a křivdami komunistického režimu. Její dětství v první polovině osmdesátých let je poznamenáno osamocením, denním cvičením na violoncello, ale také přátelstvím. Dává nám nahlédnout do myšlenkového a duchovního světa otce, rodiny i zvyků a svátků židovské komunity. Děj se odehrává v Konici, na Vysočině a v pražském Břevnově. Nejdůležitějším a zároveň i pevným bodem je vztah s otcem, který často odjížděl za prací a chvilky s ním byly o to vzácnější. Potají mu brala scénáře, pročítala si je a přehrávala si o samotě jednotlivé scény.
„U nás se pořád něco děje, jen kdyby byl tatínek víc doma, a ne tolik v práci. Ale když už doma je, tak nám třeba uvaří, a to on umí. Udělá chlebové kuličky, a ty pak chutnají docela jinak než normální chleba. Umí vařit nejlepší zelňačku na světě a taky špagety nebo francouzskou polívku. Když jíme, musíme sedět rovně a nemít lokty na stole, nehrát si s příborem, neohýbat se nad talíř, ale jídlo podávat do pusy, protože jsme prý šlechtičny, a to je pravda, to říkal dávno. Takže tatínek je také šlechtic. Má rád umění a dobře maluje. Několikrát namaloval i mne, tužkou na papír a byla jsem si hodně podobná. Občas zabořím obličej do jeho dlaně, úplně se v jeho ruce ztratím, a on mě pak hladí palcem na nose. Škoda, že tu tolik nebývá.“
Je to velice sugestivní, citová a nostalgická próza, autorčina prvotina. Otec jí zemřel, když jí bylo devatenáct let a ona chtěla tento vztah s ním znamenat. Cítila to jako dluh vůči němu, proto svoji prvotinu věnovala vzpomínkám na dětství a na tatínka. „Byl to pracovitý, rovný člověk, který toho stihl hodně, ale také hodně dělal pro lidi. Sám se vzdělával, točil filmy, postavil na nohy pražskou židovskou obec a psal po nocích bez přestávky,“ uvedla o něm dcera Zuzana.
Zuzana Dostálová (* 1976) je profesí hudebnice, absolventka Hudební fakulty JAMU, hry na violoncello. Je také autorkou románů Jakub (2018, s Pavlou Horákovou a Alenou Scheinostovou), Hodinky od Ašera (2018), Soběstačný (2020) a Karneval zvířat (2023). Hudebnicemi jsou i její starší sestry Johana (housle) a Debora (cembalo). Také společně vystupovaly v rámci skupiny TRIO ZENOWITZ.
Zeno Dostál a židovství
Židem se cítil být už od dětství. Vnímal víru prarodičů, a zvláště dědečka Benedikta, který chodil každý pátek vítat první hvězdu, vítal tak princeznu Sabath, která židům přinášela nový týden a cestou se modlil. Jeho šábesová cesta začínala v Konici na Šafranici a pokračovala úvozem až k osamocenému jilmu v polích. Dědečkovy modlitby, hebrejské knihy i chanukový svícen. I to byly vzpomínky na dětství. „My židi máme odedávna svůj svět doma, kolem stolu a knížky. A kolem obživy. Zachovat víru a existenc,“ takové bylo dědečkovo krédo, které připomínal zvláště v době okupace.
Hlouběji začal židovství chápat až po příchodu do Prahy. Zajímal se o židovské náboženství. Sám se začal učit hebrejsky a docházel na oslavy svátků na židovskou obec. V osmdesátých letech tam vedl kroužek mladých a učil děti hebrejštině. Respektoval a ctil židovské tradice. Doma s rodinou slavil šabat. Absolvoval bakalářské studium judaistiky na Husitské teologické fakultě UK v Praze. Od roku 1992 až do své smrti byl předsedou Židovské obce v Praze. Byl také členem Obce spisovatelů, PEN klubu a Českého filmového a televizního svazu FITES. „Židovská problematika byla jeho životní téma v literatuře i filmu. Bylo to něco, co ho od mládí naplňovalo, jitřilo jeho myšlení, umělecky inspirovalo,“ řekla o jeho vztahu k židovství manželka Olga Dostálová.
Zeno Dostál byl nesmírně skromný, upřímný a pracovitý člověk. Miloval svoji rodinu a rodiče. Rád se vracel do rodné Konice. Zemřel ve svých jednašedesáti letech 30. ledna 1996 v Praze krátce před slavnostním večerem spojeným s udílením cen Českého lva a uprostřed práce na adaptaci povídky Guy de Maupassanta Chlípník. Je pohřben na Novém židovském hřbitově v Praze-Olšanech.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém