Jiří Weil byl člověkem a spisovatelem poměrně složitým. 6. srpna si připomínáme sto dvacet pět let od jeho narození. Zemřel v devětapadesáti letech a zažil nelehký život. Spisovatel, publicista, překladatel, doktor filozofie, levicový intelektuál, žid, komunista, znalec literatury, kritik stalinismu, experimentátor, ale také nesmírně vzdělaný a citlivý člověk, který věřil, pochyboval, hledal, pátral.
Na úvod malé srovnání s naším rodákem básníkem Jiřím Wolkrem. Oba patřili ke stejné generaci, stejný rok narození, mají dokonce stejné iniciály, oba byli levicově naladěni, oba členy Devětsilu a Bloku. Jiří Weil se však už po roce 1945 v této generaci neobjevil, byl z ní vyřazen, zatímco Jiří Wolker se stal vzorem socialistické poezie.
Životní příběh Jiřího Weila
Narodil se 6. srpna 1900 v Praskolesích u Hořovic Janu a Olze Weilovým. Otec byl spolumajitelem závodu na výrobu rámů a zasklívání Weil a Klein. Po 1. světové válce podnik skončil v úpadku a rodina se přestěhovala do Prahy. Jiří v letech 1911–1919 navštěvoval gymnázium v Křemenově ulici, později v ulici Truhlářské, kde maturoval. Poté studoval slovanskou filologii a dějiny srovnávacích literatur na Filozofické fakultě UK. V roce 1928 za disertační práci „Gogol a anglický román 18. století“ obdržel doktorát filozofie. Na gymnáziu byl členem sociálně demokratických kroužků a na univerzitě spoluzakládal komunistickou mládežnickou organizaci. Členem KSČ se stal v roce 1925.
Od roku 1920 rozvinul bohatou překladatelskou, publicistickou a přednáškovou činnost. Jako první u nás překládal Majakovského. O roku 1921 pracoval jako překladatel v tiskovém oddělení sovětské mise v Praze. V roce 1922 poprvé navštívil Sovětský svaz. Cestu popsal v povídce Busta Jeseninova. Z jeho překladatelské činnosti uvádíme například překlady knih V. Ivanova, Viktora Šklovského, Michaila Zoščenka, Valerije Bjukova, Vsevoloda Bagického, Vladimíra Lugovského, Borise Pasternaka a Vsevoloda Mejercholda. Publikoval v Právu lidu, Rudém právu, Tribuně, Hostu, Kmeni, ReD, Nové svobodě, Tvorbě, po roce 1945 v Kulturní politice, Lidové kultuře, Hostu do domu. Židovské ročence a dalších. Měl řadu přátel. Blízcí mu byli spisovatelé Isaak Babel, Richard Weiner, lingvista Roman Jakobson, novinář a režisér Josef Kodíček. Vážil si ho F. X. Šalda.
V roce 1933 odjel do Moskvy, kde pracoval v cizojazyčném vydavatelství Kominterny. Zde se dostal do soukolí čistek v komunistickém aparátu a v lednu a únoru 1935 byl vyšetřován, propuštěn z vydavatelství a vyloučen z komunistické strany. Důvodem byly dopisy, které poslal přátelům do Prahy a ve kterých si stěžoval na nepohodlí a tamní situaci. Za trest byl 15. ledna 1935 poslán na pracovní převýchovu do kolonie československého družstva Interhelpo do Frunze v Kirgizii (nyní Biškek) a v září do Karagandského nápravně-pracovního tábora v Kazachstánu, kde byl tři měsíce. V listopadu 1935 se vrátil do Prahy. Žil potom jako překladatel a publicista bez stálého zaměstnání a začal se věnovat beletrii.
Za okupace unikl rasové perzekuci, jejíž obětí se stali rodiče a sestra, kteří byli deportováni do Osvětimi v říjnu 1942. Nevyšel mu pokus dostat se do Anglie. Se zaměstnáním mu pomohl cestovatel a přítel Alberto Vojtěch Frič. V březnu 1942 uzavřel smíšený sňatek s Olgou Frenclovou, čímž se částečně zachránil. Od července 1942 do ledna 1945 pracoval v Ústředním židovském muzeu v Praze při katalogizaci liturgických a kultovních předmětů ze zrušených synagog. „Všechny ty brokáty, výšivky vrství se do výše, na nich a na rabínských chalátech usedá prach, kousky papíru a slámy. Nešťastný Jirka zalézá často za tyto sklady, v šabes čapce, zachuchlí se do nich, usíná. Když ho volají, zmateně vylézá, šaty, čapka, vlasy plné odpadků. Proč já, proč do tohoto světa vylézat? Ale večer pak píše a píše,“ vzpomínala ve své knize Mrazilo – tálo Jaroslava Vondráčková.
Po zrušení platnosti smíšených sňatků fingoval 9. února 1945 sebevraždu skokem do Vltavy a následně se skrýval u přátel Bohumíra Pelce a Karla Prajzy. Po válce vážil 44 kg. Začal pracovat jako vedoucí redaktor v Evropském literárním klubu (EKL), kde měl na starosti edici Svět a redakci časopisu Literární noviny. V rámci akce proti tzv. trockistům se Státní bezpečnost zaměřila i na Jiřího Weila. Válka a holocaust pro něj znamená i ztrátu přátel. Mezi nimi byly vydavatelka edice Hyperion Erna Janská a redaktorka a překladatelka Greta Reinerová.
V listopadu 1950 byl vyloučen ze Svazu československých spisovatelů. Znovu byl do něj přijat v dubnu 1956 na přímluvu Vítězslava Nezvala a Jana Nohy. Pobýval na chatě ve Vrchotanech u České Lípy, navštěvoval kavárny se svými přáteli. V neděli dopoledne to byla zpravidla Hlavova kavárna na Vinohradech, kde se scházeli Jiří Kolář, Josef Hiršal, Jan Mansbarth a malíř Václav Bartovský. „Předtím cestou bloudil kolem Vltavy. Řeka hučela, zaplavovala jeho představivost a snad si opakoval s Joycem refrén Spengla, který ho prý nikdy neomrzel – Sladká Temže tiše teče, dokud neskončí píseň svou.“ (Jaroslava Vondráčková: Mrazilo – tálo).
V letech 1950–1958 pracoval opět ve Státním židovském muzeu v Praze jako odborný pracovník. Na starosti měl archiv perzekuce, sbírku obrazů a knihovnu judaik. Připravil výstavu kreseb terezínských dětí. Vznikla kniha Terezínské děti na zastávce k smrti. S Hanou Volavkovou napsal scénář podle této knihy scénář ke krátkému filmu Motýli tady nežijí (režie Miro Bernat). Za zpracování dostal v roce 1959 Zlatou palmu na festivalu v Cannes. První poválečná ředitelka židovského muzea Hana Volavková (1904–1985) byla jeho dlouholetou spolupracovnicí a velmi si ho vážila hlavně za to, že úzce prosadil v padesátých letech v muzeu myšlenku nesoustředit se pouze na historickou poptávku, ale pomocí sbírek reagovat na aktuální otázky. „Jako spolupracovník této instituce stal se Dr. Weil jejím spolutvůrcem,“ uvedla o něm.
Poslední rok mu byl přiznán invalidní důchod. Zemřel 13. prosince 1959 na leukémii. Židovské muzeum se rozhodlo uctít jeho památku bibliofilským vydáním básně Jiřího Koláře Náhrobek J.W. V únoru 1960 byl zpracován návrh litografie od Zdeňka Sklenáře i tisk ve spolupráci se Spolkem českých bibliofilů. Všechno bylo ale zmařeno zásahem tiskového dohledu ministerstva vnitra z 8. 4. 1960, které vydání básně zamítlo s odůvodněním, že vydání básně neodpovídá poslání ani úkolu Státního židovského muzea. Báseň byla čtena na pohřbu Jiřího Weila na novém židovském hřbitově v Praze.
Jiří Kolář: Náhrobek J.W. (ukázka)
Ano každodenní lidská řeč
lidské příběhy
lidské osudy
lidský smích a lidský pláč
nevyzpytatelnost lidských přání
fantastičnost lidských snů
velikost lidského boje s utrpením
a uhrančivá touha po volnosti
to byla země na které stál
to bylo nebe pod kterým žil
a tráva jeho země byla lidská spravedlnost
a slunce jeho nebe byla láska k bližním.
Outsider české prózy a její experimentátor
Jeho díla čerpala z moskevské zkušenosti, z pobytu ve Střední Asii a z prožitku židovské identity osvojené pod tlakem holocaustu. Jejich společným tématem je podrobení jedince společenskému systému, vztah mezi humánní utopií a její realizací, totalitární princip vůdcovství. Údělem postav není boj s neosobním a neproniknutelným strojem moci, ale proces vlastní marginalizace, nemožnost splynutí se systémem a ztráta schopnosti komunikovat tam, kde smysl kontextu vymizel.
Román Makanna – otec divů psal už za války. Vyšel v roce 1946. Jedná se o alegorický román o středověkém orientálním lžiprorokovi Hikinovi. Zpracoval zde téma zneužití člověka populistickou ideologií. Stěžejním tématem jeho poválečné tvorby byl holocaust. Román Život s hvězdou (1949) na osudu bývalého bankovního úředníka Josefa Roubíčka ukázal nelidskost systému, který degraduje člověka na bytost bezprávnější a nesvobodnější, než je zvíře. Tento ušlápnutý, osamělý a izolovaný člověk se však v určité době – po vraždě přítelkyně Růženy – dovedl vzepřít. Dílo bylo podrobeno ostré kritice, protože údajně neodpovídalo socialistickému realismu, bylo netendenční a neideologické. Díla si vážil Alfréd Radok. V dalších vydáních vyšlo v letech 1964 (Mladá fronta, Praha), 1967 (Odeon Praha) a 1990 (Československý spisovatel, Praha, společně s románem Na střeše je Mendelssohn), 1999 (Lidové noviny, edice Česká knižnice s romány Na střeše je Mendelssohn, Žalozpěv za 77 297 obětí).
Soubor deseti příběhů z doby nacistické perzekuce Barvy (1946) věnoval vzpomínkám na své přátele Milenu Jesenskou, Pavla Maisela a další. Motivy z knihy potom rozvinul v románu Na střeše je Mendelssohn (1960). Zachycuje v ní epizody ze života pražské židovské obce a přípravy transportů z doby heydrichiády. Marxistická kritika v ní viděla výraz expresionismus a dekadence. Původní sazba knihy byla v roce 1958 rozmetána a kniha mohla vyjít až po úpravách v roce 1960. Ze sovětské reality vyšel dvojromán Moskva – hranice a Dřevěná lžíce. Tato dvě díla měla složité peripetie. Rukopis Dřevěné lžíce autor stáhl z vydání. Vyšla oficiálně až v roce 1992 v Mladé frontě a román Moskva-hranice v roce 1991 a v kritickém vydání v roce 2021.
Ticho o něm aneb doba mrazení
Holocaustu věnoval pásmo Žalozpěv za 77 297 obětí a torzo Zde se tančí lambeth-walk. Z historie pražské židovské obce čerpá román Harfeník (1958). Nedokončený zůstal román Bez trumfů. Druhé vydání knih Barvy a Mír pod společným titulem Vězeň chillonský je z roku 1959. Jeho knihy byly v padesátých letech vyřazeny z knihoven.
Ticho o něm jako o „outsiderovi v normách české prózy“ bylo prolomeno v roce 1963 článkem Růženy Grebeníčkové v časopise Plamen. Jiří Weil byl literární kritikou pokládán za kuriozitu a outsidera a nedostalo se mu ani místo v Petrmichlově knize Patnáct let české literatury. Některé jeho práce vyšly v Polsku a do němčiny byl přeložen Na střeše je Mendelssohn. Následně začaly opět některé jeho práce vycházet i u nás. V roce 1966 vyšel péčí Jiřího Opelíka výbor Weilových povídek Hodina zkoušky, hodina pravdy. V roce 1968 měly v Československém spisovateli vyjít Makanna, otec divů a Dřevěná lžíce. Už bohužel nevyšly, vyšly v roce 1970 v Itálii. Jiří Weil byl opět z naší literatury vyřazen na dlouhých dvacet let. Jeho jméno také zmizelo z učebnic a slovníků.
Román Moskva-hranice (1937) a prostějovská stopa
Tento reportážní román napsal Jiří Weil po svém návratu ze Sovětského svazu. Představuje pohledy do Moskvy první poloviny třicátých let a do života politické emigrace a zahraničních specialistů, kteří tam přijeli pracovat. Román má tři kapitoly nazvané podle hlavních postav: Ri, Jan Fischer, Herzog. Zastavíme se hlavně u první části nazvané Ri.
Ri je předobrazem prostějovské rodačky Heleny Frischerové rozené Glassové (*20. 6. 1906 Prostějov + 4. 11. 1984 Moskva) pocházející z židovské rodiny Gustava Glasse a Marty rozené Weissové. Její otec byl v Prostějově majitelem továrny na výrobu klobouků a košíkářského zboží (Petrská ulice 8, nyní Wolkerova). V roce 1933 odjela za svým manželem Abrahamem do Moskvy, kde pracoval jako technik v Moskabelu. Oba se stali terčem útoků proti trockistům a cizincům v době stalinských represí. Abraham byl v roce 1938 popraven a Helena byla odsouzena na deset let práce v sibiřských lágrech. J
Její manžel je v knize zachycen jako inženýr Robert. Novinář Jan Fischer představoval zase autora knihy. Román začíná odjezdem Ri do této země. Je plná úzkosti a obav, co ji tam čeká. Ona sebevědomá Evropanka odjíždí z ráje věcí a tam poznává jinou realitu – bláto v ulicích, tlačenice v dopravě, chaos, rozdíly v životě běžných Moskvanů a těchto „vyvolených“ a nákupy v obchodech pro ně určených (Instab a Torgsin). Jiří Weil oba manžele znal a také je navštěvoval. Bydleli v domě pro zahraniční specialisty a pracovníky Kominterny v Telegrafní ulici 12/16 (nyní Archanovské). Byl to skutečně byt evropský. Jelena Gustavovna, jak jí Rusové říkali, zde našla veškeré pohodlí a vybavení – nábytek, vlastní kuchyně, koupelna, telefon, výtah, šachta na odpadky. Přátele zde hostila pravou tureckou kávou, kavkazským vínem, cukrovím a cigaretami značky Tygr. Dům měl také správcovou a recepci, což Helena komentovala takto slovy: „…podivné město, kde v domech postavených Rusy nesmí bydlet Rusové a kde je nutno hlídat cizince, aby k nim Rusové nechodili“.
Autor nám dává nahlédnout do rodiny Ri i tak trochu do jejího prostějovského příběhu (rodiče, továrna na klobouky, sestra). Samozřejmě je zde autorova fikce (její první manželství s Karlem Geisingem a pobyt a práce v Palestině v letech 1929–1930, Prostějov zde je uveden jen jako moravské město). Ri se zde cítí zbytečná, začne pracovat jako leštička kuličkových ložisek v továrně, studuje technické výkresy, a nakonec se vypracuje v přední údernici – „stachanovkyni“ Kromě toho ale také učila němčinu a vychovávala děti rakouských emigrantů, kteří sem přišli po porážce povstání v roce 1934. Nakonec se podvolila a rozplynula v životě sovětské společnosti – nehledě na to, že ji neúprosně začaly drtit stalinské procesy. Jejich obětí se stali její přátelé Tony, Míša Stakančík, Jan Fischer a Rudolf Herzog.
Jiří Weil v románě podal první kritiku stalinismu u nás. Je to umělecky a lidsky poctivé a odvážné dílo. Významné bylo i po stránce formální. Přihlásil se jím ke koncepci literatury faktu, nikoliv socialistického realismu. Román byl po svém vydání tvrdě odsouzen. Levicová kritika jej strhala a označila za pavlačový román. Pochopil ho jedině Bohumil Mathesius. Dílo zde od tohoto roku nevyšlo. Druhé vydání bylo zakázáno. Román vyšel až v roce 1991 v nakladatelství Mladá fronta. Připravily jej editorky Jarmila Víšková a Eva Štědroňová. Kritické vydání bylo v rámci Weilových spisů v roce 2021 v nakladatelství Triáda Praha. Editory knihy byli Michal a Hana Kosákovi, též autoři obsáhlého doslovu a poznámek.
Weilovo dílo po roce 1989 a dnes
Postupně splácíme dluh, který vůči Jiřímu Weilovi máme. Po roce 1989 začala jeho díla. Vycházet. Vyšly o něm také různé studie a příspěvky. Jeho osudům se věnoval historik a vysokoškolský pedagog Miroslav Kryl (například studie Jiří Weil – Intelektuál mezi východem a západem, Slovanský přehled, 91, 2005, č. 2). V roce 2014 vyšla v nakladatelství Torst vzpomínková kniha spisovatelky a textilní výtvarnice Jaroslav Vondráčkové Mrazilo – tálo. Rukopis vznikl v roce 1970, v roce 1979 vyšla kniha v samizdatové edici Kvart Jana Vladislava.
Ve dnech 27. – 28. dubna 2023 se konala první mezinárodní vědecká konference o Weilově životě a díle nazvaná „Věčný outsider Jiří Weil – život a dílo“. Byla uspořádaná Ústavem pro českou literaturu Akademie věd ČR ve spolupráci s Centrem pro studium holocaustu a židovské literatury. Vystoupili na ní literární vědci a historici Jiří Holý, Eva Štědroňová, Michael Špirit, Marie Brunová a další. Z olomoucké univerzity zde přednášeli Erik Gilk z katedry bohemistiky a Daniel Soukup z Centra judaistických studií FF UP. Nemáme sice dosud Weilovu monografii, ale vychází jeho dílo v sebraných spisech. V letech 2021–2024 vyšlo šest svazků spisů v nakladatelství Triáda péčí editora Michaela Špirita. Součástí jsou samozřejmě poznámky, vysvětlivky a doslov.
Můžeme tak poznat dílo tohoto neprávem zapomenutého autora. Jiří Kolář o něm napsal: „V podání ruky viděl podání srdce“, ale také, že „chtěl poezii strkat dopředu a neviděl jinou než tu, která by šla dopředu“. Tato slova platí stále, stejně jako Weilův odkaz.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém