Dnes, 27. 1. 2026, jsme si na novém židovském hřbitově v Prostějově připomněli Den památky obětí holocaustu. Kruté doby, která vzala z našeho města život více než tisícovce našich někdejších židovských sousedů, včetně stovky dětí mladších 15let. Ničím se neprovinili. Stali se oběťmi nacistických zvěrstev a nenávisti. Dnešní doba bohužel nese spoustu znaků, které právě k těmto zvěrstvům vedly. Proto je třeba toto stále připomínat a uvědomit si, že antisemitismus je nesmírně „vynalézavý“ a bere na sebe nejroztodivnější podoby, někdy dokonce maskované bojem za lidská práva.
Pietního aktu se spolu se spolkem Hanácký Jeruzalém účastnil také spolek Zahrada života v Prostějově, představitelé statutárního města Prostějova – primátor František Jura, 1. náměstkyně Milada Sokolová a náměstkové Jiří Rozehnal, Jiří Pospíšil a Miloš Sklenka, náměstek hejtmana Olomouckého kraje dr. Lichnovský, ředitelka Muzea a galerie v Prostějově Veronika Hrbáčková a také studenti Střední zdravotnické školy v Prostějově.
Právě jim je určen projev, který na vzpomínkové akci zazněl:
Vážené dámy, vážní pánové, studenti studentky,
dnes se při příležitosti Dne památky obětí holocaustu nescházíme proto, abychom si připomněli pouhá čísla z učebnic dějepisu. Scházíme se proto, abychom si připomněli konkrétní lidi, kteří žili v Prostějově – ve stejném městě, chodili po stejných ulicích, možná by chodili do stejné školy, do které dnes chodíte vy.
V našem městě bylo během holocaustu zavražděno více než tisíc lidí. Více než sto z nich byly děti do patnácti let. Nejmladší oběti bylo osm měsíců. Neudělala nic špatného. Neměla žádnou vinu. Přesto jí nebylo dovoleno vyrůst.
Abychom na tyto lidi nezapomněli, připomínáme si nejen Den památky obětí holocaustu, ale ukládáme v našem městě také kameny zmizelých. Zatím jich je sto. Sto připomínek toho, že za každým číslem je lidský život – s rodinou, sny, radostmi i strachem.
Letos si při ukládání kamenů zmizelých připomeneme i jeden z těchto příběhů obzvlášť silný. Příběh rodiny, která byla deportována do Terezína. Otec, matka a jejich tříletá holčička. V nelidských podmínkách terezínského ghetta se jim v roce 1943 narodila další dcera – malá holčička, která přišla na svět do doby plné strachu a beznaděje.
O rok později byla celá rodina deportována do Osvětimi. Maminka a obě malé dcery byly zavražděny v plynové komoře. Jedné byly čtyři roky. Druhé ani ne rok. Otec přežil a dočkal se osvobození.
Založil si později druhou rodinu. Ale bolestná vzpomínka na to, že mu nenávistný nacistický režim vzal první ženu a dvě malé dcerky, ho nikdy neopustila. Holocaust neskončil osvobozením – pokračoval v životech těch, kteří přežili, a nesli si jeho následky celý život.
Proč je důležité o tom mluvit právě dnes, právě s vámi? Protože nenávist nezačíná plynovými komorami. Začíná slovy, posměchem, lhostejností, rozdělováním lidí na „my“ a „oni“. A právě vy máte moc rozhodovat o tom, jaký svět budete vytvářet.
Kameny zmizelých nejsou jen vzpomínkou na minulost. Jsou tichou výzvou k odpovědnosti. Aby se z lidí znovu nestala čísla. Aby se z nenávisti znovu nestal zákon. A aby se nic podobného už nikdy neopakovalo.
Uctěme dnes památku obětí holocaustu s respektem, pokorou a odhodláním chránit lidskost – každý den, v malých i velkých věcech.
Jana Gáborová, členka spolku Hanácký Jeruzalém