Před osmdesáti lety – 1. září 1941 zemřel v Praze ve dvaadvaceti letech Jiří Orten, básník obdivuhodné poezie a výjimečného talentu. Jeho dílo vyrůstalo pod silným tlakem tragédie básníka židovského původu zahnaného fašismem do pozice cizince ve své vlasti. Napsal několik křehkých citlivých veršů a snových próz. Postupně však v jeho díle zaznívá pesimismus, pocity odcizení, osamění a předtucha smrti. Svým mládím a předčasnou smrtí připomíná básníky Karla Hynka Máchu, Karla Hlaváčka, Jiřího Wolkera či regionální autory Aleše Balcárka a Bartoše Vlčka.
Léta dětství, mládí a prvních básnických pokusů
Jiří Orten (vlastním jménem Jiří Ohrenstein) se narodil 30. srpna 1919 v Kutné Hoře v židovské rodině Eduarda a Berty Ohrensteinových. Rodiče provozovali malý obchod s galanterním a střižním zbožím. V letech 1929–1936 studoval na místní reálce. Po neúspěšném pokusu o přijetí na konzervatoř odešel do Prahy, kde studoval na jazykové škole a také pracoval v archivu ve firmě Credition. V roce 1937 byl přijat na dramatické oddělení Státní konzervatoře hudby. Zde studoval do června 1940, kdy byl z rasových důvodů vyloučen.
Zároveň se intenzivně věnoval literatuře. V tomto směru jej ovlivnil strýc a právník Josef Rosenzweig-Moir z Kralup, autor několika básnických sbírek. Jiří Orten se sblížil s řadou básníků střední a mladé generace, především s Františkem Halasem, Jaroslavem Seifertem, Vladimírem Holanem, Kamilem Bednářem a Ivanem Blatným. Začal publikovat první verše, ale také recenze a úvahy (Studentský časopis, Haló noviny, Eva, Hej rup! Mladá kultura, Kritický měsíčník). Pro básnickou činnost si zvolil pseudonym Jiří Orten. Aktivně se podílel na přípravě recitačních večerů a studentských divadel i jako herec a recitátor. Například v režii Gustava Schorsche upravil Horova Jana Houslistu. Vystupoval v něm jako hlavní postava.
V roce 1936 mu zemřel otec. Starší bratr Ota odešel do Anglie. Jiří se stal oporou matce a malému bratru Zdeňkovi.
Léta okupace – léta velké samoty
Červenec 1939: „Jsem Žid, slyším to stokrát denně a něco jsem dle všeho udělal. Dnes, nebo včera, nebo kdysi dávno, nebo ještě udělám. Nesmím proto chodit do parku, nesmím se koupat, nesmím chodit s dívkou, která není Židovka. To jsou tak malé věci a tak hloupé věci, takové zákazy, člověk by si přece mohl říci, že jsou na světě ještě některé stromy a někteří lidé, kteří na to vše nic nedají. Ale já si to nesmím říkat, není mi dobře a události všelijak kolem mne omotané mne nutí k ošklivým ústupům. Nejsou to ústupy ze slávy nebo ze štěstí, jsou to ústupy, které nevedou nikam a také odnikud a po nichž zůstává hořko v ústech a nevěří se, že ještě něco je, co je doopravdy čisté.“
Doba protektorátu znamenala konec možností uplatnit se v divadle. Jeho život se uzavřel do vnucené izolace. Těžce jej poznamenal rozchod s jeho velkou láskou Věrou Fingerovou. Nesměl opustit Prahu. Stěhoval se z podnájmu do podnájmu. Živil se příležitostnými brigádami. Poslední rok před smrtí pracoval s básníkem Hanušem Bonnem v Židovské náboženské obci. Přátelé na něj naléhali, aby emigroval, ale on si nedovedl představit, že by opustil svou vlast a mateřský jazyk.
30. srpna 1941 – v den svých dvaadvacátých narozenin byl na Rašínově nábřeží sražen projíždějící německou sanitkou. Byl odvezen do Všeobecné nemocnice na Karlově náměstí, ale tam Židy neošetřovali. Převezli jej potom do Kateřinské ulice, kde bylo zvláštní oddělení pro židovské pacienty. Tam 1. září 1941 těžkému zranění podlehl.
Týž den vydal zastupující říšský prostor v Čechách a na Moravě Reinhard Heydrich nařízení přikazující Židům nosit žlutou hvězdu. O měsíc později začaly z Prahy odjíždět první židovské transporty. Brzy poté následovala likvidace Židů v plné síle. Smrtelná nehoda ho tak paradoxně pravděpodobně zachránila před osudem mnoha jeho příbuzných a přátel – před smrtí v koncentračním táboře.
Jeho bratři holocaust přežili. Přijali jméno Ornest. Ota Ornest (1913–2002) byl divadelním režisérem, ředitelem a překladatelem, ale také strážcem odkazu Jiřího a autorem řady doslovů a spolupořadatelem výborů z veršů. Zdeněk Ornest (1929–1990) byl hercem. Ani on na bratra nikdy nezapomněl.
Chci být básníkem celým srdcem a ještě víc a chci za to i zemřít!
Tato slova napsal Jiří Orten v roce 1938 v jednom z dopisů básníku Františku Halasovi. V roce 1939 mu právě v Halasově edici První knížky Petrova nakladatelství vyšla prvotina – básnická sbírka Čítanka jaro. Verše plné něhy a důvěrnosti nám připomenou Wolkerova Hosta do domu. Cesta k mrazu (1940) už se nese ve znamení beznaděje a opuštěnosti. Orten se postupně dostává do rozporu se Starozákonním Bohem, jemuž vyčítá, že trestá nevinné: „Ó, přísný Pane můj, prchlivý Bože hrůzy! (básnická skladba Jeremiášův pláč, 1941). Následující sbírka Ohnice (1941) byla poslední knížkou, jejíhož vydání se autor dožil. Napsal ještě dvě sbírky – Elegie a Scestí, tyto však vyšly až po roce 1945.
Nejvíce ceněné jsou Ortenovy Elegie inspirované Rilkovými Elegiemi z Duina. Je to devět žalozpěvů nad ztraceným domovem, dětstvím a životem. Nejznámější je Sedmá elegie napsaná ve formě dopisu Karině. Básník se zpovídá ze svých lásek, především však řeší vztah k Bohu – protože mu život připadá jako absurdní sen a báseň končí verši: „Tak mlád, tak krutě mlád a zralý ponejprve,/ směji se do krve a pláči kapky krve/ a Bohem opuštěn a Boha opustiv/ píši vám, Karino, a nevím, zda jsem živ…“
Čtyři básnické sbírky vydané za okupace vyšly pod pseudonymy – Karel Jílek a Jiří Jakub. Pozoruhodným svědectvím o Ortenově životě jsou tři knihy deníků: Modrá kniha, Žíhaná kniha, Červená kniha. Obsahují básně, poznámky, úvahy a výpisky z četby z let 1938–1941. Výbor z nich vyšel v roce 1958 a v úplném vydání vyšly až v první polovině devadesátých let.
Čemu se báseň říká
Jiří Orten byl vynikajícím básníkem. Zdrojem nápadů mu byla často samotná báseň, proces jejího vzniku, jazyk, slovo, zvuky, ale také různé asociace a představy.
Posuďte sami:… taje vše utajené, …růžence, jež nejsou již z růží,… kovářík kořínků již novou vůni ková…ospalky sněhu ještě v koutcích střech…
Na paletě je léto./ Ach verši dávných dob, /ty usměvavá věto/ zimičce na otop. (Báseň léta)
Upustíš život, život upadne/ a rozbije se. (Cesta k mrazu)
Pohlcen cizinou a věčně na odjezdu, / tnut tmou, jež není má ,/jako bych zvesmírněl,jako bych/ pitval hvězdu,/ která mi záři odnímá. (Báseň o lásce)
Já jsem ta země Tma, jsem tma, jsem ze tmy země,/ čekám, že do lásky z krutosti rozkveteš,/ čekám a chvěji se,vždyť je-li světlo ve mně,/ je také v bolesti, je v tobě, v tobě též! (Jeremiášův pláč)
Ortenovo dílo v prostoru a čase
K odkazu Jiřího Ortena se v roce 1947 přihlásila básnická skupina Ohnice kolem Kamila Bednáře. Byly jí blízké nejen jeho verše včetně existencionalismu.
Jaké však byly osudy jeho díla v době po roce 1945 a za tzv. normalizace? Nepatřil sice mezi kaceřované básníky podle programu Štollovy socialistické poezie. Jeho dílo u nás vycházelo s upravenými doslovy a samozřejmě v okleštěné a omezené podobě. Doba „umlčení“ básníka byla především v letech padesátých a sedmdesátých.
Teprve po roce 1989 vyšlo Ortenovo dílo v celku a komentovaných sbírkách. Zároveň také vyšly v osmi svazcích Ortenovy sebrané spisy v kritickém vydání s poznámkami a doslovy.
V roce 2018 vyšel VIII. svazek spisů Korespondence. Připravila jej editorka Marie Havránková. Najdeme zde korespondenci s rodiči, rodinou. Jeho korespondenčními partnery byly také významné osobnosti české literatury a kultury: František Halas, Vladimír Holan, Karel Čapek, Ivan Blatný, Jindřich Chalupecký, Jiří Daniel, Zdeněk Urbánek, Václav Černý, Josef Lederer, Josef Träger, K. M. Walló, dále osobnosti židovské komunity – Hanuš Bonn, E. A. Saudek, Otto Reiner, Gustav Schorsch, Josef Schwarz-Červinka, Fráňa Stricker, Jindřich Heisler a Pavel Tigrid. Najdeme mezi nimi i člena prostějovské židovské obce a pozdějšího příslušníka Britské armády – Judu Sternkükera, za jehož rodiče Midel a Salo Sternkükerovy jsme 25. června 2020 položili kameny zmizelých u jejich bývalého domu v Palackého ulici v Prostějově.
Rok 2019 byl rokem 100. výročí básníkova narození. V tomto roce vyšly: Dvojitá tma (Ohnice, Jeremiášův pláš, Elegie, nakladatelství Garamond Praha), Elegie-Elegies (v česko- anglické zrcadlové verzi, v překladu Josefa Tomáše) a audiodisk Elegie (recitace M. Kovářík). Je škoda, že o Jiřím Ortenovi dosud neexistuje monografie. V roce 2011 vyšla publikace Josefa Štochla Svět díla Jiřího Ortena, ale ta je věnována rozboru poetiky.
Významnou editorkou a znalkyní Ortenova díla byla literární historička Marie Rút Křížková (1936–2020), která připravila edičně především vydání Ortenových deníků. Připravila také výbor z díla Čemu se báseň říká vydaný v roce 1967 v Klubu přátel poezie nakladatelství Československý spisovatel. Dcera Marie Rút Křížkové televizní moderátorka a herečka Ester Janečková (*1972) je dcerou Oty Ornesta a neteří básníka Jiřího Ortena.
Ctitelem, znalcem a interpretem Ortenovy poezie byl publicista a literární historik Miroslav Kovářík (1934–2020), který do Prostějova jezdil přes padesát let jako člen poroty Wolkerova Prostějova (kategorie Divadla poezie). I zde často zaznívaly Ortenovy verše a samozřejmě i na představeních Mirka Kováříka na školách a v prostějovské Duze. Zvláště si oblíbil Ortenovy Elegie, které vyšly i na CD. I mladí lidé z Prostějova psali v polovině třicátých let Jiřímu Ortenovi a vážili si jeho díla, jak uvádí v doslovu k výboru Čemu se báseň říká Ota Ornest.
Jeho srdci nejbližší byl básník František Halas. V nekrologu ke smrti básníka Jiřího Ortena napsal:
JIŘÍ ORTEN
1. 9. 1941 skončila ta trapná i úzkostná schovávaná za jmény a rozbitý básník Jiří Orten vešel do svěřenectví milované Tmy. Zaposlouchán do jejího tichého předčítání trvá v ní, vcházeje k nám jen začarovaným kruhem Poezie. Nechtěl bych tuto tesknou chvilku mrzačit citem ohřívaným příležitostí. Jeho srdce nelétalo a umělo „chodit jenom po špičkách“, a i já chci v nápodobě tiše, tichounce proklouznout kolem stínu toho, který mí říkal tak, jak mi už nikdo neřekne, který mi říkal „pane Františku!“
Rodný dům Jiřího Ortena v Kutné hoře 
Hrob na novém židovském hřbitově v Praze
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém