Prostějovská rodačka Ruth Schwartz Süsskindová
Ruth v Prostějově navštěvovala 5 let obecnou školu v Komenského ulici, 4 roky reálné gymnázium a 2 roky obchodní školu. Půl roku byla v „hospodyňské“ škole ve Vyškově, ale tam se moc nenaučila, hlavně ne o práci v zemědělství. Psal se rok 1938 – Ruth bylo 17 let a chtěla odejít do Palestiny…
Certifikáty pro Palestinu ještě nebyly; prostějovská organizace hnutí mládeže ji tedy poslala do Brna, aby přichystala skupinu mládeže mezi 15 a 17 lety pro Palestinu. Dopoledne pracovala v úřadě sionistické organizace Hechaluc; dostávala plat – najala si pokoj u židovské vdovy, kde se i stravovala. Po několika měsících ji vedení poslalo jako pomocnici do dvou táborů mládeže, která se připravovala na odjezd do Palestiny. Tam poznala svého budoucího manžela Jindřicha, zvaného Páni.
Vypukla II. světová válka. V té době pracovala Ruth v Praze. Dostala dovolenou, a tak odjela s Pánim do Prostějova představit rodičům svého snoubence. Z Brna přijeli i jeho rodiče a slavili zasnoubení. Ruth se však proto, aby mohla odcestovat do Palestiny, na konec vdala za Waltra Spitze, který již dříve získal certifikát a odvezl ji jako svou ženu.
Páni /Jindřich Zvi Schwartz, narodil se 17. 12. 1915 v Brně/ odjel do Palestiny začátkem listopadu 1939 se skupinou mládeže od 15 do 18 let, Ruth koncem listopadu odvezla na lodi Galilea dětský transport, skupinu 16 dětí do 15 let .
Kvůli válce neexistovaly žádné styky s domovem, Páni a Ruth nemohli zrušit svoje sňatky „na oko“. Šli se tedy poradit s rabínem. Vysvětlili mu svoji situaci a on byl ochoten oddat je podle židovského zákona. Zapsal je jako uprchlíky z Evropy, kteří nemají doklady. To bylo 16. února 1940.
„Dostali jsme v Banetiv, tak se náš kibuc jmenoval, malý pokojíček. Já jsem pracovala v továrně na konzervování ryb, poté v prádelně, manžel v chemické čistírně. Po 1 a ½ roce jsme opustili kibuc a šli jsme do Haify. Spolu s bratrancem, který se právě oženil, jsme najali dvoupokojový byt, ale domácnost jsme vedli každý samostatně. Páni pracoval jako instalatér, elektrikář a později jako fotograf. V roce 1946 otevřel se svým přítelem obchod s fotografickými potřebami a dárky na britské vojenské základně nedaleko Haify. Já jsem pracovala doma jako švadlena, šít jsem se naučila již v dětství od maminky.
Když začala válka o nezávislost Izraele, odešel Páni do armády. Za několik měsíců jsem byla i já „rekrutována“, ačkoliv jsem byla vdaná, ale neměli jsme děti. Bylo mi tehdy 27 let. Civilní sňatky byly mezitím zrušeny a naše židovská svatba potvrzena. Jako nová vojačka jsem absolvovala 14denní cvičení, pak jsem již mohla bydlet doma a pracovat ve vojenském úřadě jako úřednice – vedla jsem kartotéku. Po půlroce jsem byla propuštěna, protože jsem otěhotněla. Náš syn Jaakov se narodil 17. května 1949. Maminka k nám přijela v roce 1949 ještě před jeho narozením, otec zemřel v roce 1942 v New Yorku. Náš dobrý přítel nám nabídl, že u nich může maminka bydlet, dokud nenajdeme větší byt,“ vzpomíná Ruth.
V roce 1953 se narodil druhý syn Chanan a v roce 1959 nejmladší syn Adi.
Později začala Ruth pracovat a posléze vést podnik WIZO, který vyráběl dětské šaty, šatičky pro panenky a kostýmy pro Purim. Podnik WIZO pomáhal ženám, které nemohly pracovat mimo domov. Pokud měly doma šicí stroj, mohly si vyzvednout nastříhané kostýmy, jeden hotový kostým jako vzor a tak se naučit šít. Ruth zde pracovala až do důchodu a na žádost vedení WIZO pokračovala ještě dalších 5 let /za poloviční plat, poněvadž již dostávala důchod/. Zapracovala novou sílu, která pak převzala vedení podniku.
Až do svého vysokého věku pracovala dobrovolně v rámci „Bne brit“ /Světová dobrovolná organizace/ – pomáhala v účetnictví, 1x týdně v knihovně v domě seniorů, kde byl její manžel 10 let dobrovolným předsedou /zemřel 24. 3. 2005 v Haifě/. Třikrát týdně navštěvovala známé, kteří již nemohou vycházet ven, a povídala si s nimi.
„ Naši starou vlast a naše příbuzné jsme navštívili s rodinou nejmladšího syna hned po roce 1990. Ukázali jsme jim, odkud pocházíme. Dříve jsme si to nemohli dovolit, pro nás, izraelské občany, to za komunistické totality bylo nemožné. V roce 1997 jsme navštívili Českou republiku s druhým synem a jeho rodinou, máme mnoho fotografií a krásných vzpomínek. Třetí syn, nejstarší Jaakov, chce také brzy navštívit naše rodná místa, ale bohužel to už nebude společně s milovaným tatínkem,“ řekla Ruth na závěr našeho rozhovoru před 5 lety. A já dodávám, že i bez milované maminky. Ruth ještě ve svých 90 letech podnikla cestu do Rumunska, kde jsou její kořeny z matčiny strany. Letos by se na tak dalekou cestu již nevydala. Když spolu „skajpujeme“, říká, že už ji čeká jiná daleká cesta…
Ruth Schwartz Süsskindová zemřela nedlouho po svých 95.narozeninách, v roce 2016.
Eva Strnadlová, text doplnila Jana Gáborová