Teoretici dramatu konstatují, že dramatické dílo, zejména klasické, je založeno na akci a protiakci, na střetu dvou (nebo více) protikladných sil. Velmi dobře to věděl německý dramatik Max Zweig, který měl nejen vyvinutý smysl pro dramatický tvar, ale protikladné tendence jej jako budoucího dramatika provázely a ovlivňovaly téměř od prvopočátku.
Max Zweig se narodil v Prostějově (22. června 1892) a vzdělání získával především v Olomouci. Protiklad mezi oběma těmito městy charakterizoval ve svých Vzpomínkách následovně: „Prostějov bylo nepůvabné hnízdo, Olomouc naproti tomu město staré německé kultury, která přesahovala do přítomnosti.“ K výrazné formulaci o tom, že Olomouc byla město staré německé kultury, spravedlivě dodává: „Převaha německého obyvatelstva byla udržována uměle, a to tak, že okrajové části města, obývané téměř výlučně Čechy, nebyly přijaty do svazku obce, nýbrž byly nuceny existovat jako samostatné malé útvary.“
Olomouc byla podle Maxe Zweiga městem staré německé kultury, ale olomoucké německé gymnázium, jež do roku 1910 navštěvoval, o tom ani v nejmenším nesvědčilo. Bylo zaostalé, provinční, podprůměrné. O svém prvotním nadšení při vstupu do gymnázia píše: „Nadšení se změnilo ve zklamání, zklamání v rozčarování, rozčarování ve znuděnost, znuděnost v lhostejnost a lhostejnost v nenávistný odpor a odmítání. Tento proces netrval ani tři roky. Poznal jsem, že gymnázium není schopno obohatit mého ducha a mou mysl a že budu muset hasit svou žízeň po vědění z jiných pramenů.“ Pobyt na tomto gymnáziu označuje Zweig za promarněná léta, jak také nazval kapitolu svých Vzpomínek, kde se o gymnaziálních letech zmiňuje. Je příznačné, že v ní neuvedl jméno jediného profesora, jehož by vzal na milost.
Avšak i Zweigova gymnaziální léta měla v Olomouci svůj protiklad, jímž bylo německé divadlo: „Pro mě bylo ovšem největší atrakcí olomoucké divadlo sídlící v klasicistní budově na Horním náměstí. Uvádělo činohry, opery a operety, což vyžadovalo obrovský soubor herců a zpěváků, veliký orchestr, sbor a mnoho statistů. Hrálo se osm nebo devět měsíců v roce. Měl jsem jenom skromné kapesné, ale myslím, že neuplynul ani jeden týden v sezóně, kdy bych nebyl navštívil divadlo. Někdy jsem se tam protlačil bez placení, jindy jsem se vydával za hosta svých strýců, kteří měli předplacenou lóži na určitý den v týdnu. Navštěvoval jsem všechna klasická díla, ale také tehdejší současné kusy Ibsena, Hauptmanna, Halba, Beer-Hofmanna, Shawa, Wilda a jiných. Dodnes mám před očima mnohé z tehdy zhlédnutých scén a myslím, že jsem viděl řadu skutečně působivých představení.“ Vzápětí pak Max Zweig dodává: „Divadlo bylo mou vášní. Bylo mou láskou. Bylo také jedinou látkou mých rozhovorů. Díky němu bylo mých osm gymnaziálních let nejen snesitelných, ale dokonce utěšených.“
Samotné německé gymnázium bylo však plno protikladů, i o tom podává Zweig zasvěcené svědectví: „V primě gymnázia nás bylo přes čtyřicet, maturovalo nás dvacet čtyři, osmnáct křesťanů a šest židů. Z těch šesti židů maturovali čtyři s vyznamenáním, z osmnácti křesťanů jen dva. Tento rozdíl v inteligenci nezůstal bez následků, vyvolal u těch méně nadaných závist a nepřízeň a atmosféra se plnila antisemitismem. Během gymnaziálních studií se stýkali jen křesťané s křesťany a židé s židy, jen čtyři křesťané se bavili a stýkali s námi židy.“
Na gymnáziu měl Max Zweig také dva protikladné spolužáky. Prvním byl Paul Engelmann, budoucí architekt a filozof, s nímž pak dlouhá léta obýval jeden byt v Tel Avivu. Druhým byl Arthur Seyss-Inquart, syn gymnaziálního ředitele, který se později stal nacistickým pohlavárem v hitlerovském Rakousku, po obsazení Nizozemí tamním říšským komisařem, jenž byl jako válečný zločinec nakonec oběšen.
Roku 1910 začal Zweig studovat práva na vídeňské univerzitě, k čemuž jej přiměl jeho otec, významný prostějovský právník. Právnickou praxi však Max Zweig nikdy ve svém životě nevykonával. Všechen svůj čas věnoval dramatické tvorbě.
Právnická studia dokončil až po první světové válce. Během ní sloužil v olomouckých kasárnách pěšího pluku a později v nemocnici pro epidemické choroby v Nových Sadech u Olomouce. V té době se sblížil s okruhem německých intelektuálů, kteří se scházeli v paláci na Mořickém náměstí u Engelmannů. Do tohoto kroužku vedle Paula Engelmanna patřili právník Heinrich Groag, hudebník a Maxův bratranec Fritz Zweig, dále Fritz Pater a jednu dobu také v Olomouci se zdržující filozof Ludwig Wittgenstein.
Tím Zweigovo sepětí s Olomoucí v podstatě skončilo, neboť po právnických studiích pobýval v Berlíně. Po nástupu nacistů odešel roku 1934 do rodného Prostějova, odkud roku 1938 odjel do Palestiny, v níž a později v nově vzniklém Izraeli žil až do své smrti v roce 1992. Zemřel tak téměř stoletý. Oba jeho bratři spolu s rodinami skončili v nacistických koncentračních táborech.
Známý Stefan Zweig je vzdáleným příbuzným Maxe Zweiga, což stojí za připomínku zejména proto, jak Max světoznámého Stefana ve svých Vzpomínkách charakterizoval. Jeho miniportrét autora biografie Romaina Rollanda, Marie Stuartovny a dalších svědčí o dramatikově nemalé charakterizační schopnosti. Napsal o něm:
„Nemohu říci, že by na mě byl udělal hlubší dojem; působil dojmem velmi vzdělaného, kultivovaného a blahosklonného člověka, ale podivně bezvýrazného, nic nevyzařujícího. Nikdy jsem neměl pocit, že stojím tváří v tvář velkému duchu nebo silné a významné osobnosti.“
Tato slova jsou v podivuhodném souladu se svědectvím, které v Literárním dobrodružství českého spisovatele v cizině podal Egon Hostovský, mimochodem rovněž vzdálený příbuzný Stefana Zweiga.
Max Zweig je autorem dvaadvaceti dramatických her, z nichž dvě byly O. F. Bablerem přeloženy pro olomoucké divadlo. Někdy ve třicátých letech byl přeložen Zweigův Rasputin, jehož měl režírovat Oldřich Stibor. Po válce pak byl divadlu nabídnut překlad dramatikovy hry o svatém Františku. K realizaci žádného z těchto dramat však nedošlo a v současné době není známo, kde se Bablerovy překlady nacházejí.
V Prostějově bydlel Max Zweig v ulici Vápenice číslo 23. Německé gymnázium v Olomouci, které navštěvoval, se tehdy nacházelo v dnešní budově Univerzity Palackého na třídě Svobody číslo 26.
František Všetička
zdroj: Chajejnu březen 2022