V této kapitole se podíváme na průběh vyvražďování varšavského židovského ghetta.
Celá organizace vyvraždění židů byla pojmenována Einsatz Reinhardt neboli Aktion Reinhardt, což byl krycí název akce vyhlazování Židů z Generálního gouvernementu a Białystockého distriktu. Byla časově omezena na roky 1942–1943 na území okupovaného Polska jako součást z tzv. konečné řešení židovské otázky, dle nám už známé konference ve Wansse.
Velitelství akce se nacházelo v Lublinu, velel velitele SS a policie v okrese Lublin SS-Standartenführer Odilo Globocnik.
Globocnik pocházel z Rakousko-Uherska, byl nosnou osobností rakouské větve NSDAP. Když se dopustil ničemností, které znechutili samotného Goringa, byl odvolán. Jeho ochránce Hitler ale zasáhl a posla do Lublinu. Za tuto velkorysost slíbil Himmlerovi, že odpraví milion Židů. Svůj závazek splnil trojnásobně. Od svých obětí získal více než 45 milionů amerických dolarů v hotových penězích, cennostech a obchodovatelných akciích. Pro svou vlastní potřebu zpronevěřil 5 milionů dolarů. Germanizace Polska v jeho rukách znamenala nejen hromadné vraždění Židů, ale také polských občanů.
Povýšil na Obergruppenführera SS a posléze byl v srpnu 1943 jako vyšší vůdce SS a policie v operační zóně Jaderské pobřeží přeložen do svého rodného města Terstu. Na konci války se Globocnik zdržoval v horách u Klagenfurtu, kde se mu několik týdnů dařilo unikat zatčení. Globocnik spáchal 31. května 1945 sebevraždu požitím ampule s cyankáli, když na něj kapitán Ramsey vykřikl jeho jméno. Náčelníkem štábu akce byl Hermann Höfle. Sloužil jako jeho hlavní expert na deportace a vyhlazování. Na začátku operace měl hodnost Hauptsturmführer (kapitán).
Hermann Julius Höfle, dvě fotografie, jedna z roku 1942 a ta druhá z roku 1961, po jeho zatčení. Höfle byl po válce zatčen ale buď se nenašly důkazy, nebo nebyla vůle – byl propuštěn a nebyl okamžitě postaven před soud a žil v Itálii, Rakousku a Německu.
Zatčen v roce 1961, převezen ze Salcburku do Vídně, ale deset týdnů po převozu, 20. srpna 1962, spáchal ve své cele sebevraždu oběšením.
V rámci operace byla vytvořena tři SS-Sonderkommando Einsatz Reinhardt. V nich SS využívala zahraniční žoldáky, rekrutované převážně z řad sovětských válečných zajatců v německém zajetí – Lotyše, Litevce, muslimy několika národů, Ukrajince.
Židé také umírali při takzvaných pacifikacích ghett doprovázejících deportace do táborů. Byli tam přivezeni i Židé z jiných evropských zemí, například z Nizozemska, Rakouska, Slovenska, Německa a Řecka. Přibližně 135 000 Židů zavražděných ve třech hlavních táborech operace Reinhardt byli právě židé z těchto zemí.
Tým zabývající se vyhlazováním Židů v Generálním gouvernementu tvořilo asi 450 Němců a Rakušanů. O jejím průběhu byli povinni zachovávat absolutní mlčenlivost a v táborech bylo zakázáno fotografování.
Metoda hromadného zabíjení byla vyvinuta na základě předchozích německých zkušeností s „ eutanazií “ postižených a duševně nemocných německých občanů označených jejich spoluobčany manícími moc za lidi „zbytečné“. Byla to akce označená Akce T-4. Byl to skutečně tajný program vyvražďování postižených lidí v Německu a na jím kontrolovaných územích, který byl ideologicky založen na nacistické nauce o „rasové hygieně“.
Systematické vyvražďování postižených bylo zahájeno už v roce 1939, k jeho oficiálnímu ukončení došlo v roce 1941 po protestech, které iniciovali představitelé katolické církve. Ve skutečnosti program ovšem skrytě pokračoval dál, byť mnohem pomaleji, až do konečné porážky Německa. Celkem bylo v letech 1939–1945 povražděno 200–250 tisíc postižených- mužů žen a dětí.
Na konci akce, v listopadu 1943, byla provedena akce s krajně cynický názvem – Erntefest, česku („Dožínky“). Byla to reakce Němců jejich pomahačů na sérii několika povstání v likvidačních táborech. Měla představovat masové vyvraždění Židů z celého Generálního gouvernementu.
Ani jedno povstání nevedlo k zamýšleným cílům, útěk se podařil jen hrstce odvážných. Ale nacisté poznali, že v zajatcích doutná vzdor, který se může kdykoliv znovu rozhořet. Než riskovat, rozhodl se Himmler k zásadnímu kroku. Ten vešel do povědomí jako „Aktion Erntefest“, a byla provedena v táborech Trawniki, Poniatowa a Majdanek.
Postup byl více méně stejný. Vybraní muži museli předem vykopat obrovské jámy, budoucí hroby své i svých spolutrpitelů. Délka se blížila 100 m, hloubka se pohybovala kolem 1,5 m. Pro uklidnění budoucích obětí byl však účel příkopů prezentován jako ochranný prostředek před napadením.
Za zvuku hlasité hudby byli pak lidé postupně odváděni do prostor, kde museli zanechat veškeré oblečení. Nazí pak byli předvedeni k příkopům. Do nich sestoupili a lehli si na zem, muži a ženy odděleně. Když bylo dno plné mrtvol, museli si další příchozí lehat na již zastřelené. Jistě, že věděli, co je čeká. Většina šla smířeně, snad s pláčem. Avšak v Poniatowé se skupina Židů vzbouřila. Uprchli a schovali se v ubikaci. Nacisté se nezdržovali dopadením jednotlivců, celý deskobarák s povstalci jen zapálili. Místo rány kulkou tak tito stateční lidé uhořeli zaživa.
Jednalo se o bleskovou akci, která se odehrála během 3. listopadu 1943. Židé, koncentrovaní do třech zmíněných táborů, zde byli hromadně postříleni. Beze slova, bez varování, bez emocí vrahů. Za jediný den bylo zabito na 43 000 mužů, žen, i dětí.
4. listopadu byla Himmlerovi odeslána zpráva o úspěšném splnění úkolu a zároveň o ukončení operace Reinhard. Úkol Belzece, Sobiboru a Treblinky skončil, masové vraždění převzala Osvětim. Uvnitř táborů Trawniki, Poniatowa a Majdanek už tou dobou, v rámci zahlazení stop, hořely tisíce těl.
Židé byli do táborů transportováni vlaky (obvykle v nelidských podmínkách, v přeplněných nákladních vagonech). Nově příchozím bylo nařízeno uložit si cennosti a svléknout se, a poté byli nasměrováni do plynových komor (pod záminkou koupání a dezinfekce před pokračováním v cestě) a během 10-20 minut byli zavražděni výfukovými plyny nebo cyklonem B.
Před vražděním byly ženám ostříhány vlasy a všem mrtvým obětem po vynesení z komor byly vytrhány umělé – zlaté nebo stříbrné – zuby. Zpočátku byla těla obětí pohřbena a později spálena. Popel byl pohřben v táborech.
Stejným způsobem, probíhala i likvidace varšavského ghetta. Činnost Němců vedených nám už známým Hermannem Juliusem Höflem, je velmi dobře zdokumentována. Do Varšavy přijel 15. července 1942. Týden mu trvaly přípravy a plánování. A potom začala další masová vražda, provedená Němci.
Ve středu 22. července 1942 v 10:00, se Höfle a jeho pomocníci objevili na velitelství Judenratu.
Höfle informoval Adama Czerniakowského, předsedu varšavského Judenratu, „že všichni Židé bez ohledu na pohlaví a věk, s určitými výjimkami, budou deportováni na Východ. Nekompromisně bylo nařízeno, že 16:00 toho dne, musí být zajištěn první kontingent 6000 lidí. A toto číslo – bylo to velmi tvrdě zdůrazněno – bude i na další dny minimálně denní kvóta.
Člen varšavského Judenratu Zygmunt Warman ve svém prohlášení uvedl, že během tohoto setkání s Czerniakowem, Höfle nařídil Judenratu připravit dřevěné bedny – 150x70x40 cm. Warman uvedl, cituji: „Byl to pro nás velmi zvláštní rozkaz. Mnohem později jsme si uvědomili, že tyto bedny byly určeny ke shromažďování cenností v Treblince, hodinek, šperků a po vraždách i na vytrhané zuby z cenných kovů“.
V poledne se v ulicích ghetta objevily oficiální nástěnné plakáty, kterých obsah nařídil přímo Höfle, ale jejich finální úpravu, tisk a distribuci musel realizovat Judenrat. Během „Velké akce“ ve varšavském ghettu, podle memoárů Samuela Putermana, Höfle navštívil ulice ghetta a shromaždiště deportovaných zvané německy Umschlagplatz. Nebylo na něm vidět, že by ho jakkoliv dojalo peklo, které viděl. Jediné, co opakovaně zdůrazňoval, byl počet deportovaných do Treblinky.
Každý večer rozkazem určený SS-Unterscharführer, který byl ten den zodpovědný za počítání lidí, kteří byli naloženi do vlaků, podával Höflemu zprávu o denní statistice Židů, kteří byli deportováni do Treblinky. Pravděpodobně stejný postup byl organizován při deportacích z jiných ghett a zprávy o počtech obětí byly zaslány do Höfleho kanceláře.
Jeden z důkazů je takzvaný Höfleho telegram. Je to označení jednostránkového dokumentu objeveného v roce 2000 mezi odtajněnými archivy z druhé světové války v péči Úřadu veřejných záznamů v Kew ve Velké Británii. Dokument se skládá z několika radiotelegramů, a je mezi nimi i přísně tajná zpráva zaslaná SS Hermannem Höflem 11. ledna 1943 Telegram obsahuje podrobné statistiky o zabitích Židů v roce 1942 ve vyhlazovacích táborech operace Reinhard, včetně Belzecu (B), Sobiboru (S), Treblinky (T) a Lublinu-Majdanku (L). Čísla sestavil a citoval Höfle, pravděpodobně z velmi přesných záznamů sdílených s Deutsche Reichsbahn.
Telegram uvádí, že k 31. 12. 1942 bylo v těchto uvedených táborech zavražděno:
V Lublinu: 24 733 židů, v Belzecu 434 508 židů, v Sobiboru 101 370 židů a v Treblince 713 555 židů. Taže od července do prosince roku 1942 němci povraždili 1 274 166 židů. Pokud tomu nedokážete uvěřit, jste na tom stejně jako já.
Z počátku se na deportacích podílela i židovská pořádková policie. Později už ne.
Höfle velmi přesně věděl, jaké podmínky panují v transportech, a věděl, že mnoho lidí zemřelo, než dorazili do táborů. Věděl také, že ve varšavském ghettu se během krátké doby rozšířily zvěsti o Treblince, protože někteří deportovaní, kteří byli v táboře, utekli a vrátili se do ghetta.
Podle Georga Michalsena mu Höfle řekl, že „ nemělo smysl držet cíl transportů v tajnosti, pokud o tom každý Žid věděl“.
Takto vypadal nástup deportovaných do železničních vozů. Potom jen zaklaply závory a za podmínek, kterým se nechce dnes ani věřit, byli ti lidé odvezeni do likvidačního tábora zde s výjimkou malého množství jedinců určených k dalšímu využití, neprodleně zavražděni.
Jak jsem uvedl, nařízený denní minimální počet lidí deportovaných k likvidaci byl neuvěřitelných 6 000. Od 22. července 1942 tedy každý den z mizelo 6000 lidí, za deset dní 60 000, za třicet dní 180 000 lidí.
Německá mašinérie byla nelítostná a zastavit ji mohli v dané době jen sami Němci. Celá ta hrůza dostala pro první kolo název: Velká akce. První vlak odjel z Umschlagplatz do Treblinky v noci z 22. na 23. července 1942.
Po příchodu prvních uprchlíků – nikdy jsem to pořádně nepobral, ale zdá se, že z prvních transportů dokázalo pár lidí utéci a vrátit se s varováním do Ghetta – z Treblinky do Varšavy v srpnu 1942 se ukázalo, že cílem deportací nebylo přesídlení, ale vyhlazení.
V závěrečné fázi akce, 6. až 11. září, bylo mezi ulicemi: Smocza, Gęsia, Zamenhofa, Szczęśliwą a Parysowskym náměstím, shromážděno kolem 100 000 lidí. Proběhla zde obrovská selekce, které výsledkem bylo, že 32 tisíc lidí dostalo „číslo na život“ a mohli zůstat v ghettu, 2 600 bylo zastřeleno a přes 54 tisíc jich bylo v devíti transportech odvezeno do Treblinky.
Posledním dnem Velké akce bylo 21. září, den, na který ten rok vycházel Jom kipur. Toho dne byl počet příslušníků židovské řádové služby snížen z 2400 na 380 a mnoho policistů a jejich rodin skončilo na Umschlagplatzu a bylo deportováno.
Celkem bylo během operace přepraveno do vyhlazovacích táborů asi 265 tisíc židů a dalších lidí. Asi 10 000 bylo zavražděno na místě. A my už víme, že více než 90 000 jich zemřelo následkem hladu, nemocí a nájezdů vrahů do ghetta. Takže po tomto datu už jen necelých 70 000 lidí zůstalo ve výrazně zmenšeném ghettu a to jak legálně tak i nelegálně.
V této době se ale deportační kolotoč zastavil – mělo to své – hlavně ekonomické důvody. Zůstalí židé ještě mohly být užiteční ve výrobních aktivitách…
Co na to Poláci? To by bylo na samostatnou práci a není tedy možný se tím v této práci zabývat. Ale pár slov se říci musí.
„Velká akce“ vedla k tomu, že došlo k velkému nárůstu počtu Židů, kteří se snažili uniknout z Ghetta a najít úkryt a existenci v „árijské“ části Varšavy i mimo ni. Bylo vytvořeno několik různých únikových cest, ale jak se zdá, tyto aktivity které by bez Poláků nebyly možné, často sloužili k obohacení těch, kdo „pomáhali“. A i když skutečně Židy ukrývali a riskovali vše, včetně života svého a své rodiny, často tato pomoc skončila v momentě, kdy ukrývaným došli peníze… potom byli nemilosrdně vyhnáni, anebo přímo udáni…Na základě knihy z názvem Lov na Židy od Jana Grabowkeho, mám vážnou obavu, že tento model chování byl více než běžný. Ale stal se i čin, který mě uchvátil. Vzešel z lůna antisemitské katolické organizace z názvem Fronta pro znovuzrození Polska, které předsedala polská spisovatelka Zofia Kossak-Szczucka.
Tato dáma iniciovala, a z velké časti vytvořila, ilegální leták, který se v počtu 5000 kusů objevil 11. srpna 1942 po celé Varšavě a okolí. Dostal označení Protest Zofii Kossak-Szczuckiej.
Němce to patologicky rozzuřilo, Židy nesmírně překvapilo. Tento protest totiž naprosto nekompromisně Protestoval proti porušování lidských práv a likvidaci Židů…
Plakát velmi jasně řekl jaký je postoj polských katolíků k masovému vyhlazování židů, tak jak ho Němci realizovali na polském území.
Byla to výzva směrovaná na polské katolíky odkazující na principy katolické víry a univerzální morální hodnotu křesťanství – lásku k bližnímu, nezávisle na vyznávaném světovém názoru či náboženství. Protest lze rozdělit na dvě části.
Zde je onen dokument v plné kráse…
První popisuje drsné životní podmínky života Židů v ghettu a okolnosti jejich deportací do německých koncentračních táborů v rámci Velké akce: cituji:
„Ve varšavském ghettu, odříznuto od světa čeká na smrt několik set tisíc trestanců. Trestanců, kteří nic neprovedli. Neexistuje pro ně žádná naděje na záchranu, žádná pomoc nepřicházející odnikud. Ulicemi běhají katani a střílí každého, kdo se odváží opustit dům. Stejně tak střílí na každého, kdo se objeví v okně. Na ulicích leží mrtvá těla zabitých, a zemřelých…která nikdo nepohřbívá… na silnici jsou nepohřbené mrtvoly.“
Druhá část tvrdě odsuzuje tichý postoj světa k tomuto dění. Je popsáno a odsouzeno mlčení světového veřejného mínění tváří v tvář pokračujícímu holocaustu Židů. Odsuzuje mlčení Poláků a Spojenců – zde myšleno západních – tak i mlčení samotných Židů žijících v diasporách po celém světě mimo dosah Němců. Jejich postoj přirovnává k symbolickému mytí rukou Piláta Pontského, který si po schválení rozsudku nad Ježíšem Kristem, umyl ruce před davem požadujícím ukřižování obžalovaného.
Ta úžasná dáma napsala, cituji:
Svět se dívá na tento zločin, děsivější než cokoli, co historie viděla, a mlčí. Zabíjení milionů bezbranných lidí se odehrává uprostřed všeobecného, zlověstného ticha. (…) Anglie a Amerika mlčí, mlčí i vlivné mezinárodní židovstvo, tak citlivé na každou vlastní újmu. Poláci také mlčí. (…) Umírající Židé jsou obklopeni Piláty, kteří se dívají stranou a myjí si ruce…“.
Ale nedokázala překročit svůj náboženský stín, cituji:
„Proto se my, polští katolíci, hlásíme o slovo. Naše city k Židům se nezměnily. Nadále je považujeme za politické, ekonomické a ideologické nepřátele Polska. Navíc si uvědomujeme, že nás nenávidí víc než Němce, že nás činí zodpovědnými za jejich neštěstí. Proč, na jakém základě – to zůstane tajemstvím židovské duše, ale je to fakt, který se neustále potvrzuje. Uvědomění si těchto pocitů nás však nezbavuje povinnosti odsoudit zločin. Nechceme být Pilatý.“
V posledních řádcích svého protestu vyjadřuje svůj pevný odpor proti zločinům spáchaným Němci na Židech v Polsku. Poukazuje na to, že Poláci byli nuceni tuto krvavou podívanou sledovat v důsledku historických událostí. Nesouhlasí se zločiny spáchanými v jejich zemi Němci a jejich polskými pomahači.
Poukazuje zde také na to, že rozdmýcháváním antisemitských nálad chtějí Němci přenést co největší část vlastní viny za zločiny proti Židům také na další národnosti. Poláci, Litevci, aby se částečně vyhnuli budoucím následkům. Poláky, co se na tomto podílí, vylučuje z polského národa.
Zofii Kossak-Szczuckiej osobně pomáhala Židům skrývajícím se na „árijské straně“ tím, že jim poskytovala peníze a falešné doklady. V roce 1943 byla zatčena Němci a uvězněna v německém koncentračním táboře Auschwitz-Birkenau a později převezena do varšavského Pawiaku. Zde byla odsouzena k smrti. V roce 1944 byl zachráněna díky úsilí polského odboje. Za zásluhy o záchranu Židů během druhé světové války byla v roce 1982 posmrtně vyznamenána medailí a titulem Spravedlivý mezi národy.
No a my se vrátíme k našemu dění v ghettu. Ale už jen stručně. Po 21. září roku 1942, masové deportace do vyhlazovacích táborů skončily. Probíhaly dále v menším rozsahu… Němci se k nim vrátili až v ledu roku 1943…
Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém