Počet domů v židovské obci Prostějov se podle údajů v pozemkových knihách ustálil koncem 18. století na 54 obytných a šesti veřejných. K veřejným patřily synagoga, ješiva, školní nadační dům F. Ehrenstamma – postavený až roku 1814, špitál, obecní dům a jatka.
V gruntovních knihách židovské obce z let 1784–1830 jsou popsány špitál a modlitebna a později vybudovaný nadační dům. Nejsou zmíněny ani zapsány synagoga, židovská škola, budova židovské obce (na indikační skice z roku 1833 budova bez čísla mezi domy XXII a XXIII, dnes Uprkova č. 18, propojená s Hradební č. 23) a židovská jatka. Posledně jmenovaná spadala pod správu plumlovského panství knížete Lichtenštejna.
Pro potřeby Židů musí být zvíře poraženo rituálně správným způsobem vyškoleným řezníkem – šochetem. Porážka se nazývá šchita. Provádí se dokonale hladkým a ostrým nožem bez špičky, kterým šochet bez přerušení přetne hrtan, jícen a krční tepny zvířete, které rychle vykrvácí a umírá. Cílem je mimo jiné zbavit dobytče zbytečné bolesti a stresu. Před dalším zpracováním masa je nejprve důkladně odstraněna krev, zpravidla nasolením a omytím.
Tóra zakazuje židům konzumaci krve, kterou spojují s duší a s životem, proto se před dalším zpracováním masa musí krev odstranit. Velká část vyteče během porážky, zbytek je odstraněn procesem zvaným melicha: maso je propráno ve vodní lázni a na hodinu důkladně nasoleno, čímž se odstraní zbytky krve vsáknuté do masa. Zaručené zprávy o tom, že židé potřebovali křesťanskou krev ke svým obřadům, vycházely z pověr, neznalosti a zaujatosti. Je proti náboženským předpisům, aby židé dělali cokoli s krví, natož aby z ní – jak se často uvádělo – pekli macesy.
Není známo, kde se dobytek určený pro židy porážel v době jejich příchodu do Prostějova a v následujících stoletích. Košer maso obstarávali jednotliví řezníci, kteří patrně porážku dělali ve svých domech. Jména řezníků se ale vyskytovala v pramenech spíš ojediněle. K roku 1504 známe židovského masaře Marka, 1564 nejmenovaní židovští řezníci měli spor s křesťanskými, někdy po roce 1590 zde působil řezník Mayer Malý, roku 1600 Eliáš Hikrle. Farář Michal Prokopius si v únoru 1637 stěžoval knížeti, že židovští řezníci, z nichž jmenoval Pöffla, prodávali v postní dny maso katolíkům, kteří ho měli zájem nakupovat. V letech 1679–1680, kdy Židům z obecního dvora dvakrát ročně prodávali po jednom kuse hovězího dobytka, se jména židovských řezníků opět výslovně neuváděla. K výstavbě speciální budovy, určené pro židovské porážky, došlo patrně až koncem 18. století.
V městských archiváliích se ke zkoumání historie jatek dochovalo jen několik jednotlivostí. Při stavbě židovských jatek u hradeb si roku 1783 měšťané stěžovali, že sutiny této stavby se vrší u městské zdi a umožňují komukoliv bez námahy vylézt na hradby a obejít velkou část města. Židé a zvlášť jejich děti dokonce měli navíc vytahovat kameny z hradeb, aby si ulehčili jejich nelegální překračovaní, podle měšťanů patrně za účelem podloudných obchodů a jiného protiprávního jednání. Neprošli-li se zbožím městskou branou, nemuseli platit mýto. Stěžovatelé navrhovali, aby se těmito kameny ze sutin vylepšily městské cesty, konkrétně Vodní ulice, kde voda opustila svoje koryto. Zpevnění povrchu cesty usnadní poddaným plumlovského panství dopravu při zásobování dřevem a jinými materiály, obzvlášť v zimě. Další zmínka o jatkách se našla při dobovém popisu města. U městské zdi poblíž Brněnské brány, jinde označovaná jako u židovských jatek, se nacházela jedna z městských studní.
Židovská jatka se nalézala v dnešní Hradební ulici, na místě, kde v současnosti stojí Základní škola speciální (Komenského č. 10), a těsně přiléhala k hradbám. Před stavbou dívčí školy roku 1875 se stará židovská košerovna i velká část hradeb už bourala. Podle Ondřeje Přikryla bývala majetkem knížete Lichtenštejna a za stara mívala v prvním patře normální židovskou školu. Tuto pozoruhodnost uvedl už dříve rabín Leopold Goldschmied ve svých dějinách prostějovských Židů ve sborníku Hugo Golda, vydaného roku 1929: židovská škola se nacházela na „odlehlém a zapáchajícím místě nad jatkami,“ a to v jejich prvním patře. Židovská škola tedy nestála v dnešní Školní ulici, která tudíž nezískala své jméno po ní, ale po městské křesťanské škole, postavené na jejím konci, téměř naproti zámku, v letech 1783–1785.
Židovská obec po zbourání jatek přeložila košerovnu do svého obecního domu v Hradební ulici č. 23 (Uprkova 18). Archivní materiály i Ondřej Přikryl ve třetím díle knihy Z těžkých dob Prostějova uvádí u židovských jatek č. p. 138, v adresáři z roku 1881 jsou označena č. 134. S přestěhováním jatek do zadních prostor židovského obecního domu však městská rada nesouhlasila. Nastal totiž problém: Mělo se jednat o zřízení žumpy na odpad jak z jatek, tak i ze všech okolních domů, aby se v blízkosti dívčí školy nevyskytovaly povrchové nečistoty a splašky, způsobující různé nákazy a epidemie. Patrně ale řezníci mohli v Hradební ulici zabíjet jen menší zvířata. Zda k výstavbě žumpy došlo, se v dostupných pramenech nezdařilo zjistit, se vší pravděpodobností však ne. Městská rada se postupně odvolávala k okresnímu a pak ke krajskému hejtmanství s žádostí nepovolit výstavbu takové žumpy na frekventovaném místě.
V témže roce 1875 dorazila městské radě také stížnost na rušení klidu v okolí dívčí školy (v současné Komenského ulici), za jehož původce označovali děti z nedalekých židovských uliček. Odpověď ze strany židovské obce nonšalantně konstatovala, že rámus způsobují všechny děti bez rozdílu konfese, tedy nejen židovské. Dosvědčoval to sám tehdejší starosta židovské obce Salomon Zweig (1813–1887), který stál v jejím čele v letech 1870–1878 a naproti dívčí školy v Hradební ulici č. 25.
Jatka umístěná mezi Olomouckou branou a synagogou (dnes je tam malý park a pomník Jiřího Wolkera) k židovské obci nepatřila, využívali je už od 15. století křesťanští cechovní řezníci. Na plánu Prostějova z roku 1833, v tzv. indikační skice, není mezi jmény majitelů těchto jatek ani jedno židovské jméno. Později si krámky pronajímali i židovští kupci, jatka už tam ale nebyla.
PhDr. Marie Dokoupilová, historička