Židé bojovali i za naši svobodu

Ing. Jaromír Vykoukal (vpravo) na vernisáži výstavy Bojovali na všech frontách – Židé v boji a odboji, která byla k vidění v prostějovské Galerii Špalíček

Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém a Klubu vojenské historie DUKLA se ve své přednáškové činnosti zabývá mimo jiné i mapováním počtu židovských bojovníků, kteří se zapojili do protinacistického odboje v průběhu II. světové války. Téma, které bylo dlouhou dobu poměrně neznámé, či spíše opomíjené. Při svém zkoumání této historické etapy narazil na velmi zajímavé skutečnosti.

Kolik židovských bojovníků se vlastně zapojilo do protinacistické koalice? Dá se to vůbec ještě dnes zjistit?

Tato čísla nejsou dohledatelná v plném rozsahu. Pravda totiž je, že se to nikdy nestalo cílem systematického výzkumu. Za období od roku 1948 do roku 1989 tomu bránilo dogma internacionalismu, které vnímání čehokoliv z pohledu národností zrovna nepřálo. Za druhé zde po roce 1953 zbylo naprosto nepatrné množství občanů židovského původu a nikdo necítil potřebu věnovat pozornost něčemu, co by mohlo zvýšit jejich prestiž. Nyní je to povětšinou stejné, ale jakýsi posun zde je. Je to ale dáno úsilím jednotlivců, anebo zájmových skupin, nikoliv celková společenská objednávka. Ale nejsme úplně bez informací. Vyberu z nich dvě. První se bude týkat první čs. vojenské jednotky na východní frontě a druhá pozemní jednotky vzniklé na západě, konkrétně ve Velké Británii.

Podívejme se na jednotlivé fronty. Tedy začněme na východě: Buzuluk – Sokolovo

Začneme válečným deníkem 1. československého samostatného polního praporu v SSSR. Válečný deník z 12. 2. 1941 neřeší židovské vojáky vůbec a 1. 5. 1942 měla jednotka 683 příslušníků a toto složení:
110 Čechů, 124 sovětských Čechů a 43 polských Čechů
21 Slováků
19 Zakarpatských Ukrajinců
3 Maďary
286 Židů – tedy 47 % celkového počtu jednotky. A tento počet stále rostl.

V ešelonu číslo 22 904, který odvážel 1. čs. samostatný prapor v SSSR na frontu, bylo naloženo: 974 vojáků, z toho bylo 26 důstojníků, 10 rotmistrů, 237 poddůstojníků, 663 vojínů
V tomto počtu bylo 38 žen – 7 poddůstojnic a 31 vojínek.
Pravdou ale je, že 60 až 65% ze všech těchto lidí byli prokazatelně vojáci židovského původu.

Celkem 105 osob (10 %) se již účastnilo válečného konfliktu. (26 osob v 1. sv. válce, 5 ve Španělsku a 76 v Rudé armádě). A zde – u „sokolováků“ – mohu být konkrétnější:

Z 9 četařů aspirantů bylo 7 Židů
Z 25 lékařů několika odborností jich bylo 24 Židů, šéflékař byl MUDr. František Engel
Z 9 velitelů minometných družstev se zbraní ráže 82 mm, jich bylo 7 Židů jeden z nich Prostějovák, svobodník Seliger Bedřich – dle jiných zdrojů byl pozorovatel právě u minometů.
Prapor měl 12 obsluh těžkých kulometů Maxim vz.1910/30. Z tohoto počtu střelců z této zbraně bylo 9 Židů. Nejznámější byl „španělák“, svobodník Ignác Spiegel.
Z 16 obsluh protitankových pušek bylo 11 střelců Židů, v Sokolově jich padlo 6.
Velitelem jednoho ze dvou PT kanónů 45 mm byl také židovský voják.

Jde-li o ženy, bylo to takto:
Bylo jich 38, těch prvních žen v uniformě, z toho počtu jich bylo 21 židovského původu
Snajpři: dvě děvčata
Zdravotníci: třicet
Spojaři: jedna
Osvětářka: jedna
Hospodářka a kuchařky: čtyři

Mezi vyznamenanými vojáky bylo také 11 žen. Uznání spolubojovníků se však dostalo všem ženám, které se sokolovského boje zúčastnily, ať už byly nasazeny na kterémkoli úseku. Zachránily přes 80 raněných vojáků s výzbrojí. Žádná z boje neutekla ani nepadla do zajetí. Osm jich bylo raněno, z toho dvě těžce. Všechna čest.

Porážka Jarošovy roty posilami 8. 3. 1943, a protiútok 9. 3. 1943, tento počet proporcionálně snížil. V dalším období procentuální zastoupení židovských vojáků ve východních jednotkách klesal a nakonec jich bylo jen 2,5 % – myšleno v 1. čs. armádním sboru. Celkově se odhaduje, že Svobodovou armádou prošlo asi 3 280 čs. vojáků židovského původu. Ale mohlo jich být více a mohlo jich být i méně.

Co naše jednotky ve Velké Británii?

Po porážce Francie a rozpuštění 1. československé divize ve Francii, která tabulkově čítala 10 006 vojáků, a z toho počtu bylo cca 8 % Židů, byli všichni, co chtěli bojovat dál, evakuováni do Velké Británie.
Naše vojsko k 20. únoru 1940 mělo následující personální stav.
Československá armáda čítala 8 535 osob. Z toho 448 důstojníků. Slováků bylo 3 810 mužů, ale pouze 29 důstojníků. Slováci tvořili v této době téměř 45 % stavu armády. Češi poskytli 3 845 mužů, avšak neuvěřitelných 411 důstojníků.
Zbytek byli Němci ze Sudet a Židé. Němců bylo 289 vojáků, z toho tři důstojníci (3,4%). K židovské národnosti se hlásilo 224 vojáků (z toho pouze jeden důstojník), ale k židovské víře se hlásilo 999 osob. To značí cca 11,5% z celkového stavu. Ale mnoho Židů bylo zřejmě i mezi osobami bez vyznání. Prostě po zkušenostech s antisemitismem svůj původ neuvedli. Obtížně uchopitelný je i fakt, že Židům, Němcům, ale i Maďarům bylo v československé armádě ve Velké Británii zakázáno používat svoji mateřštinu. Tento zákaz byl zrušen až v dubnu 1940.
Slováci sice tvořili většinu mužstva, veleli jim však čeští důstojníci v duchu politiky „čechoslovakismu“, což hodně dráždilo slovenské vojáky. Nemusíme mít zrovna velkou obrazotvornost, abychom si představili, s jakou chutí tito muži chtěli bojovat za jeho znovuzřízení. Mnozí židovští vojáci by se po trpké zkušenosti v Agde (1. čs. divize ve Francii) raději viděli v Palestině. Nakonec otevřený antisemitismus, velmi nedbale potíraný důstojníky a vliv komunistů vedl ke vzpouře.
Další stovky našich občanů židovského původu bojovalo v Rudé armádě a odmítli přejít do našich jednotek. Další bojovali v jednotkách pod velením britské královny po celém světě, v americké armádě a jiných armádách bojujících proti nacistickému Německu a jeho spojencům.

Na svých přednáškách zmiňujete, že židovským bojovníkům původně důstojníci nevěřili. Co tuto skutečnost změnilo?


Bohužel je to pravda. Z nějakého důvodu se zdá, že do první bitvy panoval mezi důstojníky pocit, že židovští vojáci jsou nespolehliví. Možná se na tom odrazil stav, kdy nemálo těchto vojáků, byť měli československé občanství, neuměli česky, nebo možná nějaké tvrzení z minulosti. Ale první boj ukázal, že opak je pravdou. Přesto mnoho z nich si to v sobě neslo až do své smrti jako křivdu a měli to mimo jiné za zlé i veliteli, Ludvíku Svobodovi.

Projevovaly se nějak rozdílně ztráty v jednotkách, v nichž působili židovští bojovníci?

Zde není rozdíl. V boji o Sokolovo byl poměr vojáků židovského původu k ostatním vojákům takový, jaký byl, nelze mluvit o tom, že by některá jednotka měla z tohoto poměru výjimku. Když došlo k boji o Kyjev, první prapor po doplnění už většinu vojáků židovského původu ztratil a mnoho z nich se stalo součástí nových jednotek a nelze tedy říci, že by existovala nějaká československá jednotka tvořená převážně židovskými vojáky. Ani tito vojáci po tom netoužili a nepožadovali to. Oni sami sebe vnímali jako československé občany a až potom se hlásili nebo i nehlásili ke svému původu z hlediska národnosti. Boj o Sokolovo je z tohoto pohledu unikátní, ale utrpěné ztráty nebyly výsledkem toho, že by to byla převážně židovská jednotka. Ztráty byly výslednicí mnoha faktorů přímého boje o vesnici proti velmi zkušeným úderným skupinám německé 6. tankové divize.

Stalo se někdy, že by byli židovští vojáci posláni do akce, jen protože to byli Židé?

To rozhodně ne. Takto se nezachoval ani jeden československý velitel. Zde je potřeba si uvědomit, že čs. vojáci židovského původu se vždy prvotně považovali za občany Republiky československé a tato republika pro ně byla dobrou vlastí, ke které měli stejně hluboký vztah, jako vojáci českého původu. Koneckonců už první ústava naší země jasně stanovila, že Židé mají stejná práva a stejné povinnosti jako kterýkoliv jiný občan a to pro tyto lidi bylo velmi důležité.

Projevoval se v jednotkách antisemitismus?

Antisemitismus v jednotkách byl. Nemohl nebýt, protože 20 let trvání první republiky nemohlo zlomit 11 staletí trvající tradici náboženských, rasových a kulturních předsudků. Měl několik podob, kdy ta nejhorší byl patologický krutý antisemitismus několika jedinců. Co se týká jednotek na východě, tito lidé byli po několika incidentech od jednotky odesláni pryč.

Další podoba byla přezíravost – je to Žid, jaký to může být voják? Jakou má motivaci bojovat za Československo. A z toho pramenil celý řetěz incidentů, který opět po kratší ignoraci byl zásahem velitelů eliminován. Ten třetí by byl úsměvný, pokud by to nebyla současně tragédie, která odrážela tragédii celé první republiky.

Většina velitelů jednotek v 1. čs. samostatném praporu v SSSR byla absolventy Hranické akademie. Byli to přesvědčení vlastenci, velmi stateční lidé a rozhodně to byli dobří lidé i vojáci. Jenže jejich výchova byla silně poznamenána tím, že celá první republika se zásadně vymezila proti všemu německému, polskému a maďarskému v našich dějinách, tedy hlavně naší existence v rámci Podunajské monarchie. A nyní si představte, že takový důstojník má jednotku, kde více než polovina vojáků neumí česky. Týkalo se to Rusínů, našich občanů narozených mimo území republiky – celkově v dalších 6 zemích, například kdy jeden voják bojující v Buzuluku se narodil a vyrostl v Berlíně a jiní dva ve Vídni. A to byl také problém velké části čs. Židů – vyrostli v Sudetech a tedy s češtinou měli vážné potíže. Toto těm skvělým lidem dost dlouho nešlo do hlavy. Ale i to se společnou službou, výcvikem a sdílení všech strastí a radostí vojenského života postupně ztratilo.

Co se týká vojáků bojujících na Středním východě, tam problém nebyl, rekrutace probíhala na území britského mandátu Palestina a bylo zde zřízeno několik útvarů tvořených místními Židy a židovským imigranty pod britským velením. Naši občané židovského původu bojující v RAF tento problém také neřešili – v divokých bojích letecké války na takové věci nebyl prostor. V britských jednotkách se s tímto jevem nesetkávali. Pokud se jednalo o bojové piloty, jak můžete stíhače někam nastrčit jen proto, že je žid. V osádkách bombardérů si to také neumím představit.

Naši vojáci bojující v čs. pozemních jednotkách na západě tento problém ale vnímali výrazně hůře. Už ve Francii byli postihováni nedůvěrou a otevřeným antisemitismem, nechutí je do jednotek dokonce přijímat, a pokud se tak stalo, byly jim upřeny hodnosti, které získali třeba jako záložní důstojníci. To byl problém i bývalých interbrigadistů, kteří si své hodnosti vybojovali v těžkých bojích španělské občanské války.
Vznikající pozemní jednotky zde byly vše možné, jen ne čistě československé. Mnozí čeští důstojníci i na půdě Velké Británie nesli velmi těžce, že armáda postrádá „čechoslovakismus“, na který byli zvyklí z předválečné armády. Silné zastoupení vojáků židovského původu budilo nevoli nejen u mnoha důstojníků, ale zejména mužstva. Příčinou nebylo jiné náboženské vyznání, ale jako v SSSR mateřština dotyčných, což byla v mnoha případech němčina. To nakonec vedlo k těžké roztržce a vzpouře v posádkovém táboře v Cholmondeley v červnu 1940. Z jednotky bylo předáno do britské internace celkem 539 „vzbouřenců“ a to do internačního tábora v Oswestry, přibližně 40 km jihozápadně od Chesteru. Z toho počtu bylo 120 bývalých interbrigadistů. Dále 115 převážně sudetských Židů, kteří si díky své mateřštině užili svoje. Zajímavé je, že 115 vojáků se přihlásilo k židovské národnosti, ale plných 225 k židovskému náboženství. Takže Židů byla v této skupině skoro polovina. Vývoj ale šel svojí cestou a nakonec se více než polovina těchto lidí k našim jednotkám vrátila. V bojích se potom plně osvědčili.

Kolik bojovníků židovského původu zůstalo po válce v Československu?

Situace čs. občanů židovského původu se po válce měla změnit – opět to měli být plně plnoprávní občané obnoveného státu. Ale bohužel se tak nestalo. A podíl na tom měli jak lidé co na území Protektorátu přežili okupaci a často získali různým způsobem židovské majetky a práci. Navrátilci – veteráni války a přeživší koncentrační tábory, chtěli své zpět a to noví majitelé odmítli akceptovat. Zvláště brutálnější charakter to nabylo na Slovensku, kde došlo dokonce k pogromům a to i za účasti obnovené československé armády. To židovští veteráni nedokázali skousnout. Útoky proti židům ale převzala do své režie část komunistických pohlavárů, v čele s poslancem Kopeckým, který se snažil bránit jak restitucím tak i tomu, aby židovští veteráni mohli získat volný majetek po odsunutých Němcích. Jeho výrok v parlamentu, cituji:

tito bradatí Šalamounové, tato židovská svoloč, která se teprve v poslední době připojila k domácímu nebo zahraničnímu odboji, nemá přednostního práva podle § 255 před pořádnými Čechy“, konec citace, je neuvěřitelný…

To pronesl člověk, který válku přežil v klidu! Vojáci, kteří dva roky tvrdě bojovali, zatímco spousta „řádných“ Čechů seděla doma, pracovala v továrnách ve prospěch válečného úsilí Německa a tvářila se, že válka se jich až tak moc netýká. Tito stateční veteráni najednou byli „židovskou svoločí“. Samotný výraz svoloč potom ukazuje, kde se dotyčný jedinec po celou válku v bezpečí nacházel.

Ján Mlynárik ve své knize Dějiny Židů na Slovensku dal dohromady tyto údaje:

Z Československa se do Palestiny – myšleno na území Britské mandátní správy na území Palestiny do roku 1948 vystěhovalo kolem 17 000 Židů. Do Izraele se v letech 1948 – 1950 vystěhovalo více než 18 000 osob, celkem tedy 35 000 Židů. Ještě roku 1949 se k židovskému náboženství na Slovensku hlásilo 7 476 osob, tedy 0,21 procent z celkového počtu obyvatelstva. Vystěhováním v následujících měsících se tento počet snížil na 3 000 osob. Tento stav se udržel i v následujících desetiletích až do současnosti. Když se na začátku roku 1953 sovětské velvyslanectví informovalo na počet Židů v ČSR, dostalo od sovětského odboru ministerstva zahraničních věcí zprávu, že v republice žije 9 000 československých občanů židovského původu a náboženství a 1 800 Židů, kteří se k náboženství nehlásí. Tito měli 9 židovských obcí a 26 filiálních sborů, bohoslužbám sloužilo 35 synagog.

Značí to, že situace v obnoveném Československu naši spoluobčané židovského původu vyhodnotili jako natolik nepříznivou, že využili všech dostupných možností a naší zemi prostě opustili. Další tisíce a tisíce se jich odstěhovalo do celého světa. A nedivte se, když uvedu, že několik set československých občanů židovského původu odešlo i do Západního Německa. Tedy do země, kde vznikla jedna z největších lidských tragédií – holocaust. Proč asi?

Do Izraele odešla i naprostá většina židovských veteránů všech vojenských formací, které naši občané vytvořili za celou dobu války. Stali se tak znovu exulanty – dílem vinou ještě demokratického státu do roku 1948, a dílem díky útokům komunistů, které započaly v roce 1946, a vystupňovaly se po roce 1948, kdy vypršel vliv aktivit na podporu nově vzniklého Státu Izrael. Zde myslím na celý komplex realizovaných kroků – výcvik vojáků mnoha profesí, dodávky zbraní a nakonec i vytvoření dobrovolnické vyšší jednotky – motomechanizované brigády ze židovských občanů, převážně válečných veteránů.

Proč myslíte, že se této otázce během hodin dějepisu na školách nevěnuje potřebný prostor?

Vždy to bylo, je a bude mimo hlavní hledáček našich historiků. Ono to má logiku. Zkuste vysvětlovat, že československou bojovou zástavu u Sokolova nesli do boje převážně českoslovenští Židé? Budu upřímný – před dvěma lety jsem to nevěděl ani já a loni když jsem v květnu přednášel v knihovně o této bitvě, jsem to neříkal také – zdaleka jsem nebyl dostatečně vybaven informacemi. Nyní jsem, ale také nekončím, hledám dál. Jen málo lidí to zajímá. Položme otázku, koho by to dnes, v době, kdy se komplexně překrucují události konce války na našem území, kdy zase kádrujeme sochy, pamětní desky a hroby, zajímalo. Politická objednávka je jasná. Rudá armáda musí být vykreslena jako banda zločinců, o Rumunské královské armádě se raději nemluví, Svobodova armáda přišla s Rudou armádou, tak se o ní mluví s despektem a jen v souvislosti s tím, jak bojovala špatně. Například Jiří Klůc ve své knize rezolutně vyčíslil seznam ztrát v boji o Sokolovo na německé straně na 7 vojáků a 1 důstojníka. Prostě lže a znevažuje tak oběť všech padlých a raněných čs. vojáků v této bitvě. Ale neopomene opěvovat příkladné chování velitele 4. pluku pancéřových granátníků plk. Martina Unreina. On a jeho vojáci jako první pronikli obranou Jarošových vojáků do Sokolova. Co Jaroš? Co Lomský? Co Hynek Voráč, Co Ignác Spiegl? Jako by nebyli.

Ale pokračujme. Podíl polských vojáků je dokonale utajen. Takže dnes jediný kdo má právo na úctu jsou vojáci armády Spojených států a vojáci bojující v RAF a v tankové brigádě u Dunkerque. A když se to našim politikům hodí, vytáhne se generál Vlasov a jeho vojáci. A většina našich historiků vzorně v jednom šiku vytváří na tuto objednávku nové dějiny. Jsem smutný z toho, že by se naše děti měli učit takové věci.

Ponechat Židy pouze v roli obětí je také součástí tohoto procesu. Víte, říci vše co jsem zde uvedl, co říkám při svých přednáškách by znamenalo nutnost vysvětlit, kde tedy naši českoslovenští občané židovského původu, co přežili válku, vlastně jsou. Proč odešli a to do mnoha zemí světa? A hlavně do Izraele, kde se mnoho z nich stalo tím, co měli být u nás – národními hrdiny. Je v tom skryta hluboká vina, a vinou se nikdo nechlubí rád.

A na závěr, jakou stopu zanechali právě Židé z Prostějovska na bojištích?

Naše město se, co se tohoto týká, nemá za co stydět. Ale nám při této výstavě i přednáškách nejde jen o naše židovské spoluobčany. Nám jde o každého, kdo bojoval a přispěl k porážce Německa a jeho spojenců. Koneckonců Prostějov dal polskému, francouzskému a britskému letectvu mnoho a mnoho skvělých pilotů.

Ale fakt je, že našemu spolku jde zejména o ty židovské bojovníky – Prostějováky. A těch v různých armádách bojovalo hodně a tedy můžeme říci, že tragédie našich židovských spoluobčanů povražděných ve vyhlazovacích táborech byla částečně pomstěna jejich příbuznými, známými a přáteli i jejich města. Naše město má skvělého člověka, který tomu, aby tato fakta co nejlépe zmapoval, věnoval velké úsilí. Je to paní PhDr. Marie Dokoupilová.

Nechci zde citovat její práce. Prosím tedy o to, požádat o spolupráci přímo ji. Její práce znám, jsou neuvěřitelné a hodny nejhlubšího uznání.

Odkaz na její nosnou práci ve směru této otázky je k nalezení zde .

Obecně mohu říci, že v Rudé armádě bojovali 4 prostějovští židé, v jednotkách Svobodovy armády jich bylo 5, v čs. jednotkách v Británii bojovalo 9 Prostějováků, v židovských jednotkách v Palestině a potom v západní Evropě 8 a v čs. jednotkách ve Franci 2 Prostějováci. Tyto údaje ale nejsou úplné a stále se mění k vyšším číslům.

Závěrem bych chtěl, ale dodat, že ti vojáci, o kterých byla výstava a naše přednášky, byli součástí československého zahraničního vojenského odboje. Považovali se za Čechoslováky a bojovali za svoji vlast, jak nejlépe to uměli. Jejich židovský původ jim nebyl výsadou, ale spíše přítěží a rizikem. V případě zajetí jim totiž hrozila smrt spíše než jinému vojákovi.

Patří jim úcta, uznání a vděk. Ale to patří všem, kdo se zbraní v ruce na frontách, v odboji, či jen jako oběti nacistické zvůle položili své životy za budoucnost naší země a jejích obyvatel.

Děkuji za rozhovor, Jana Gáborová