Bruno Karpin se narodil 21. května 1909 v Prostějově do židovské rodiny, jako nejmladší dítě Hermana Karpina a jeho manželky Ernestiny rozené Sternové, sestry Olgy Deutschové, poslední židovské majitelky Ehrenstammova domu. V době jeho narození bydleli na Daliborce v domě č. 9, v roce 1912 se přestěhovali do domu č. 9 na Žerotínově, dnes Žižkově náměstí, na rohu s Komenského tř., o tři roky později potom bydleli v domě významného prostějovského stavitele a veřejného činitele Čeňka Venclíka na Palackého třídě.
Kromě bratra Siegfrieda a sestry Melanie měl ještě nevlastní sestru Annu Korínskou, která se narodila ve Lvově, tehdy v Polsku, ale bydlela s Karpinovými v Prostějově. Melánie a Anna se provdaly za bratry JUDr. Mikuláše a MUDr. Dezidera Kornhäuserovy, JUDr. Kornhaüser se později nechal přejmenovat na Kováčika a toto příjmení přejala i jeho manželka a dcery. Jedna z dcer byla zabita při nezdařeném pokusu o útěk do Rakouska, druhá z dcer, Bibiana provdaná Wallnerová se později stala známou slovenskou spisovatelkou. Anna žila s MUDr. Kornhäuserem v Košicích a brzy porodila dvě dcery. Zálibu našla ve zpěvu, a roku 1926 začala soukromě studovat zpěv u záhřebské pěvkyně Marie Pohlové, v letech 1927–1931 si vzdělání prohloubila v Budapešti u Gézy Lászlóa a Erzsébet Gervay a v roce 1934 ve Vídni u Thea Lierhammera a Käthe Rantzau. Po manželově smrti se roku 1938 Anna Korínská s dcerami přestěhovala do Bratislavy, kde žila Melánie s rodinou, a začala učit soukromě zpěv. Po jistou dobu působila jako hlasová poradkyně v Slovenském národním divadle a také jako jeho sólistka. V poměrně krátkém čase dosáhla pozoruhodných výsledků a získala pověst vynikající učitelky zpěvu. V době válečných let zahynuly v koncentračním táboře v Osvětimi obě její dcery, sama se zachránila díky své žačce, Ljubě Makovické, která ji od roku 1944 až do konce války ukrývala ve svém domě. V letech 1946–1954 působila jako vokální pedagožka na bratislavské konzervatoři a v letech 1954–1975 na Vysoké škole múzických umění. Zemřela 2. 5. 1979 v Bratislavě ve věku 80 let.
Zpět k Bruno Karpinovi
V letech 1931–1936 byl talentovaným studentem medicíny na lékařské fakultě Německé univerzity v Praze, žil v komunitě s jinými studenty. Spolu s nimi se podílel na akci k záchraně studentek fakulty, které nebyly občany Československé republiky a měly být vyhoštěny za účast na prvomájové demonstraci v roce 1932.
Domluvili se, že každý z nich si jednu z nich vylosuje a vezme si ji za ženu, čímž ona získá občanství ČSR a bude moci fakultu dostudovat. Bruno si vylosoval z klobouku polskou Židovku z Podgorze u Krakova Runiu (též Rózu či Růženu) Scheuerovou. Svatbu měli 16. srpna 1932 ve Fryštátě, dnešní Karviné, ale nežili spolu, on v Prostějově, nejdříve u Olgy Deutschové v Uprkově ul. č. 20, v roce 1939 potom krátce na Blahoslavově ul. č. 17 u Leopolda Braunfelda, ona ve Fryštátě. V archívu Okresního úřadu Prostějov je uložen zápis tohoto obsahu: „Sňatek studenta německé lékařské fakulty v Praze Bruno Karpina, narozeného v Prostějově, s polskou státní příslušnicí Rozou Scheuerovou, která měla být vyhoštěna z ČSR pro účast na komunistické demonstraci 1. 5. 1932 (v Praze). Zpráva policejního ředitelství v Praze, relace ČS Prostějov o Bruno Karpinovi, 12.–25. 10. 1932.“
Ještě před obsazením republiky Němci oba utekli do Anglie. Runia po válce žila v Izraeli, Bruno nepovažoval manželství s ní za závazné, manželství bylo v roce 1945 rozvedeno, ale zůstali kamarády až do konce jeho života. Byla prý povahou moudrá a velkorysá. Bruno byl i hudebně vzdělaný, za války prý dokonce dirigoval československý sbor v Londýně. Nechtěl mít děti, ale přesto je měl velmi rád a jedno také přes své přesvědčení zplodil s bohatou Angličankou. Bavilo ho též houbaření, hory a lyžování.
V roce 1943 byl zařazen do Československé armády ve Velké Británii. Díky výborné jazykové vybavenosti mohl Bruno Karpin, který hovořil česky, německy, anglicky, francouzsky, latinsky, portugalsky a španělsky, komunikovat s odborníky z velké části světa, tak se dostal i do americké armády k Dr. Ruskovi. Doktor Howard A. Rusk (1901–1989) byl prominentní lékař, profesor rehabilitace a fyzikální medicíny, zakladatel Ruskova institutu rehabilitační medicíny a tvůrce programu rehabilitace pro válečné invalidy v Evropě.
Během 2. světové války se armády staraly o to, aby jejich zranění vojáci byli navráceni na frontu nebo aktivně do zázemí. Takové centrum se vytvořilo v léčebně tuberkulózy kostí v Kladrubech u Vlašimi, které se začalo stavět iniciativou Dr. Schillera v roce 1937. Po okupaci německými vojsky v roce 1939 nacisté převzali sanatorium pro válečné účely a v roce 1941 zde zřídili „Forschungsinstitut der D.A.F. Kladruby“, jehož část měl pronajatou Wehrmacht pro raněné frontové vojáky. Tak zde vznikl „SS Reserve Lasaret Wlaschim“. V době největších válečných ztrát bylo v ústavu až 1 200 německých vojáků. Tragickým paradoxem bylo i to, že zakladatel ústavu Dr. Schiller byl v roce 1942 popraven a téměř celá jeho rodina skončila v koncentračních táborech jako příslušníci pronásledované židovské rasy.
Po skončení 2. světové války sloužil ústav jako sovětská repatriační stanice, kterou procházeli bývalí sovětští vojáci před návratem domů. Od ledna do září v roce 1946 byl ústav ve správě Ústřední rady odborů a jeho koncepce nebyla vůbec žádná. Od 1. října 1946 převzalo ústav do péče Ministerstvo zdravotnictví a byly provedeny rychle nezbytné úpravy včetně vybavení interiéru.
Bruno Karpin se po skončení války vrátil do Prostějova, zde bydlel u své tety Olgy Deutschové v Ehrenstammově domu v Uprkově ulici č. 20, ale v dubnu 1946 se odstěhoval do Prahy. V roce 1947 se tam oženil s bývalou ošetřovatelkou ČSČK ve Velké Británii Bedřiškou Adlerovou, rozenou Krumholzovou, také Polkou, se kterou se v britské armádě seznámil.
V roce 1947 zde byl pod vedením MUDr. Bruno Karpina založen „Státní rehabilitační ústav v Kladrubech“, zaměřený na rehabilitaci po amputacích a následně pro paraplegiky a kvadruplegiky. Podle zachované knihy příjmů pacientů zde ke zkušebnímu provozu dne 21. dubna 1947 nastoupilo 27 nemocných. V tomto období probíhalo i první školení odborného personálu a kurzy léčby prací, které prováděly ergoterapeutky a fyzioterapeutky z USA, např. sestra Brisker a sestra Kenny. Prvními českými frekventanty byli učitelé tělesné výchovy, lékaři se zprvu vzdělávání v oboru rehabilitace vzpírali, přestože ji MUDr. Karpin v Praze na klinice, kde také založil rehabilitační oddělení, vyučoval. Dále byla spolupráce s USA rozšířena o dvouleté stáže v zahraničí, tyto vazby a kontakty však byly zpřetrhány po nástupu komunistů k moci.
Ve světě se začínal užívat pojem rehabilitace jako označení pro součinnost mezi zdravotnictvím, sociální oblastí, vzděláváním a zaměstnaností. U nás se této problematice věnoval prof. Rudolf Jedlička a právě MUDr. Karpin, Zavedli pojem změněná pracovní schopnost (ZPS). Podle jejich definice „Občanem se ZPS je ten, kdo má pro dlouhodobě nepříznivý zdravotní stav podstatně omezenou možnost pracovního uplatnění, případně přípravy na pracovní uplatnění“.
V roce 1949 musel z místa ředitele rehabilitačního ústavu v Kladrubech odejít a nadále se věnoval ortopedické praxi na klinice v Praze. Jeho manželka Bedřiška (zvaná Fricka) pracovala na Ústavu dějin KSČ, přestože její bratr, chemik, který se zabýval vývojem saponátů a čisticích prostředků, působil v Brazílii a byl milionářem. Také se velice přátelil s Bruno Karpinem. Bedřiška Karpinová se stala rezidentkou StB, řídila agenty v Nizozemí. Zemřela v roce 1968, kdy si pustila plyn ze zklamání z vpádu vojsk Varšavské smlouvy.
Bruno zemřel v roce 1976, v poslední vůli zmínil také svého syna, o jehož existenci nikdo z příbuzných neměl tušení. Svoji rozsáhlou knihovnu s množstvím lékařské literatury odkázal neteři, která žila v Bratislavě, dceři své sestry Melánie, Bibianě Wallnerové. Ta se také jako jediná žijící příbuzná Olgy Deutschové stala v roce 1992 majitelkou Ehrenstammova domu. Dům ale následně prodala, protože vyžadoval rozsáhlou rekonstrukci a jako činná spisovatelka neměla čas o rekonstrukci domu starat, i když financovat ji chtěli příbuzní ze zahraničí. Nedávno Prostějov, ve kterém má kořeny její rod, navštívila dcera Bibiany Wallnerové Dorota Kubínová, která je také slovenskou spisovatelkou a bydlí v Bratislavě.
RNDr. Jan Lázna, člen spolku Hanácký Jeruzalém