Můj dědeček z otcovy strany Bruno byl majitelem pivovaru, sladovníkem, amatérským historikem a inovátorem ve výrobě umělohmotných knoflíků. Jeho kouzlo a energie přímo sálají z fotografie, kterou mám k dispozici. Jedna karikatura olomouckého Rotary klubu z roku 1933 ho zobrazuje v masce školáka, v ruce obrovské kapesní hodinky. Sbíral, restauroval a dokonce stavěl své vlastní hodinky. Mnohé byly cenné, některé neocenitelné.
V ohrožení kvůli svému židovskému původu a zděšen nacistickou brutalitou, odjel můj otec Hugo (Brunův syn) z Vídně, kde bydlel, na jaře roku 1938 do Paříže. Krátce navštívil domov v Prostějově v srpnu téhož roku a snažil se přimět k odchodu i svého otce Bruna. Tento pokus ztroskotal na Brunově víře, že času na odjezd je ještě dost.
To byl ovšem tragický omyl, protože za několik málo měsíců – na jaře 1939 – došlo k obsazení Československa. Velmi hekticky tak probíhalo ukrytí Brunových hodin: “zabalit do krabice a během 48 hodin ukrýt”. Jeho přítel, rotarián a ředitel muzea (Jan Kündel – pozn. gab.) zařídil přijetí akvizice a tím záchranu hodin.
Bruno a Therese museli opustit svůj domov a přestěhovat se do objektu, který Bruno postavil pro své sládky. Byl nucen přihlížet, jak je jeho továrna řízena jinými, za svými milovanými hodinami musel do muzea.
Obávané dopisy přišly 27. června 1942: předvolání na nádraží k transportu příští ráno. Každému dovoleno mít jeden kufr.
Za svítání 28. června je můj strýc našel ve vzájemném objetí, prázdná lahvička od jedu vedle postele.
Hodiny zůstaly v muzeu dodnes. Připomínají vítězství jeho důstojné smrti.
Menší část sbírky hodin a hodinek mecenáše Bruno Wintera můžete aktuálně vidět na výstavě Návrat domů nežádoucí. Mecenáš Bruno Winter v prostějovské Galerii Špalíček, Uprkova 18 (bývalý obecní židovský dům, dnes jedna z budov Muzea a galerie v Prostějově).
-jg-
