29. ledna 2025 zavítala do prostějovské knihovny překladatelka a rusistka Alena Machoninová. V podkrovním sále knihovny představila svůj románový debut Hella, který získal cenu Kniha roku 2024 Magnesia Litera.
Alena Machoninová absolvovala na UK v Praze obor rusistika a komparatistika. Přes patnáct let žila v Rusku, kde byla lektorkou českého jazyka a literatury na Moskevské státní univerzitě. Je autorkou doslovů a překladů knih Ljudmily Ulické, Andreje Platonova, Marije Stěpanovové, Andreje Bitova, Oksany Vasjakinové a Tamary Petkevičové. Je editorkou knihy Miluše Zadražilové Dějiny ruské literatury a společně s manželem rusistou Janem Machoninem se podílela na antologii básníků liazonovské školy Zloději všedních okamžiků.
Vraťme se ale k dílu Hella a vazbám hlavní hrdinky k Prostějovu. Hella je příběhem prostějovské rodačky Heleny Frischerové rozené Glassové, která v roce 1933 odjela do Sovětského svazu za svým manželem Abrahamem, který tam pracoval jako technik. Oba se stali terčem útoků proti trockistům a cizincům v rámci stalinských represí. Abraham byl popraven a ona byla odsouzena na deset let práce v sibiřských lágrech. Zemřela v roce 1984 v Moskvě a nikdy se do své vlasti nepodívala.
Autorčiny zdroje a inspirace
Prvním autorčiným setkáním s Hellou byla vzpomínková kniha Heleniny spoluvězeňkyně a přítelkyně Tamary Petkevičové Bolest si věk nevybírá. Tento rozsáhlý lágrový příběh herečky a teatroložky Tamary Petkevičové (1920–2017) plný zápletek a zvratů s citem pro detail Alena Machoninová přeložila do češtiny (595 stran, nakladatelství G+G, Praha 2017). A právě zde se objevilo jméno Heleny Frischerové. Tamara o ní psala, jako o „ženě, která je příliš krásná pro lágrový život a která toho už hodně viděla, kterou jen tak něčím nepřekvapíš…“ S Tamarou Petkevičovou se potom osobně setkala v roce 2015 a dostala od ní řadu Helininých dopisů i fotografií k okopírování. A další souvislost jí naskočila při četbě reportážního románu Jiřího Weila Moskva-hranice (1937). Helena Frischerová je zde předobrazem románové hrdinky Ri. A co měl Jiří Weil (1900–1959) s Helou společné? Byl Žid, komunista, intelektuál, pobývající jako novinář a překladatel v polovině 30. let v Sovětském svazu. S manžely Frischerovými se stýkal a jeho dokumentární román o životě v SSSR i životě našich emigrantů se stal první kritikou stalinismu. Román mohl znovu vyjít až v roce 1991 a v kritickém vydání v rámci Weilových spisů vyšel v roce 2021. Do třetice to byla vzpomínková kniha Heleny Frischerové Dny mého života (vyšla 1989, úplné vydání 2014.) V českém překladu vyšla v roce 2017 (překlad Radka Rubilina, knihu vydaly Lidové noviny – edice Paměť a Ústav pro studium totalitních režimů). Alena Machoninová k českému vydání napsala obsáhlý doslov nazvaný „Ať jsem ti lekcí navždy! “ (str. 238–274). Doplnila zde také fotografie a archivní dokumenty.
Román Hella spojuje životopis s fikcí a dějinami ruské literatury
Alena Machoninová měla tedy o Helle, jejím životě, vězení a práci dost informací a také archivních materiálů a dopisů. Rozhodla se toho využít. Nemohla samozřejmě sestavit biografii, ale rozhodla se pro románové dílo.
A tak se na podzim 2023 objevila na pultech našich knihkupectví kniha Hella. Je to autofikční dílo, ve kterém se prolínají různé časové roviny, ukázky z dopisů, knih, biografické údaje, autorčiny úvahy a postřehy. Je to mnohovrstevnatá próza spojující prvky eseje, reportáže i korespondence. Autorka s Hellou vede pomyslný dialog o stalinských lágrech, o domově, možnosti či nemožnosti se vrátit, o jazycích, četbě, literatuře, fotografiích, albech a překládání. Najdeme zde i oblíbené Helininy spisovatele Andreje Platonova, Marinu Cvetajevovou, Annu Achmatovovou, Osipa Mandelštama a Borise Pasternaka. Alenu Machoninovou zase výrazně inspirovaly Kolymské povídky Varlama Šalamova a kniha Památce paměti Marije Stěpanovové, kterou přeložila.
Je to intelektuální, myšlenkově nabitá kniha obsahující i lyrickou autobiografickou rovinu. Charakterizuje ji přesnost, stylistická vytříbenost jazyka a myšlení. Kniha si získala nejen ocenění Magnesia Litera, ale i naší literární kritiky a čtenářů. Za rok 2024 byla například v internetovém knihkupectví Kosmas pátou nejprodávanější knihou a v našich knihovnách je stále žádána, čtena a jsou na ni i rezervace.
Prostějovská rodačka Helena Glassová- Frischerová a její životní příběh
Prostějovské reálie o Heleně a její rodině jsou velmi kusé, přesto se můžeme pokusit sestavit na základě archivních dokumentů, dopisů i vzpomínek její příběh.
Narodila 20. června 1906 v Prostějově v židovské rodině továrníka a majitele továrny na slaměné a plstěné klobouky a košíkářské zboží Gustava Glasse. Byla asimilovaná Židovka, komunistka, vyučená modistka, získala humanitní středoškolské vzdělání. Jejím rodným jazykem byla němčina. Česky samozřejmě uměla také. Zřejmě se naučila od služebných. Otec Gustav Glass (26. nebo 27. 2. 1867 Prostějov + 18. 8. 1942 Terezín) byl továrníkem a továrna a byt se nacházely v Petrské ulici č. 8 (nyní Wolkerově ulici.). Jako spolumajitel továrny je uváděn jeho bratr Alfréd Glass (*28. 8. 1872 Prostějov). Helenin dědeček Simon Glass pocházel z Boskovic (*asi 1832 nebo 1832 + 1918 Prostějov), babička Amalie pocházela z Prostějova (*1843 +1899). Dědeček slavil židovské svátky a chodil do synagogy. S jeho smrtí z rodiny všechny židovské zvyky zmizely a možná také hebrejština. Původně bydleli v ulici Daliborka 12, od roku 1911 u syna Gustava v Petrské ulici. Matka Martha rozená Weissová (nar. 29. 6. 1880 nebo 29. 7. 1880, pozn. aut.: jsou uváděná různá data na policejních kartách a ve sčítacích protokolech) pocházela z Vídně. Helena měla starší sestru Alici, zvanou Lilly (*5. 2. 1905 Prostějov + 1982 Londýn), která žila od roku 1933 v Praze, kde měla údajně ateliér a nakonec žila od roku 1939 ve Velké Británii a zemřela v Londýně. Její osudy ale Helena neznala. Matka byla psychicky nemocná a léčila se v různých sanatoriích. Například v roce 1935 v Kroměříži a také ve Vídni. Další její osudy jsou neznámé. Otec Gustav v polovině dvacátých let výrobu klobouků zastavil a továrna mu byla zabavena věřiteli.
Helena v Prostějově pobývala různě, ale od roku 1921 i mimo Prostějov. Žila v Praze, Vídni, Krakově a Moravské Ostravě. S otcem se ještě setkala v Prostějově a pobývala zde před odjezdem do Palestiny v roce 1929 a také i v roce 1931. Její vztahy s rodinou byly ale napjaté. Důvodem byly zřejmě její levicové názory. Ve Vídni se seznámila s inženýrem Abrahamem Frischerem, rodákem z polského štetlu ze Skopanie, za něhož se v roce 1931provdala. Získal práci v Sovětském svazu a Helena tam za ním v roce 1933 odjela. Potom byli oba 19. listopadu 1937 zatčeni a souzeni pro údajnou špionážní činnost ve stalinských procesech v rámci tzv. Velkého teroru.
Manžel byl 16. ledna 1938 popraven a Helena byla odsouzena na deset let pobytu v nápravně-pracovních táborech (v letech 1937–1947) na severu Ruska v autonomní republice Komi. Pracovala v zemědělství i průmyslu, jako ošetřovatelka v nemocnici, dále v mateřské škole, šila oděvy, uniformy, loutky a také působila v divadelně-estrádním souboru. Psala tam ale také básně v němčině na útržky papíru. Označovala je jako Lose Blätter. Celkem jich bylo kolem dvou set, ale jen pár se jich zachovalo.
Po propuštění žila u přátel na různých místech Ruska. V roce 1957 byla rehabilitována a usadila se v Moskvě, kde dostala byt. Pracovala pro Všeruský divadelní svaz. Vyráběla loutky a překládala dětské divadelní hry a pohádky do ruštiny. Její život ale doprovázel smutek, bolest a nostalgie. Žila sama, četla, překládala, psala dopisy, navštěvovala přátele. Chtěla ale domů, do toho neexistujícího domu a kladla si otázku: Kde je moje místo? Často chodila na nádraží a snila o cestě do Prahy.
Neměla se ale kam vrátit. Rodiče ani příbuzní nežili a sestra jí údajně pohřbila a zřejmě z politických důvodů se rozešly. Neměla o ní žádné informace. Žila v pěti zemích, měla čtyři občanství. Kde ale byla doma? Byla vždy a zůstala Češkou. Rusky sice uměla, ale nikoliv dokonale, takže v jejích dopisech byly četné bohemismy a latinka a při psaní vzpomínkové knihy jí pomáhala odborná redaktorka. „Ta osamělá cizinka, ta cizozemka se strašným osudem,“ tak ji označila Tamara Petkevičová. Jinak se snažila získat lidi a přitahovala je i svým zevnějškem. Zemřela v 78 letech v Domově důchodců v severní části Moskvy, u Říčního koupaliště 4. listopadu 1984. Od její smrti tedy uplynulo čtyřicet let. Byla pohřbena na Vveděnském (dříve Německém) hřbitově v Moskvě. Na nízkém kamenném náhrobku je vyrytá faksimile podpisu Hella Frischer a tři data 1906–1937–1984. Tedy datum narození, zatčení a smrti.
Příběh Helly Frischerové a její rezonance s dneškem
„Žij pravdou, ať je její cena jakkoli vysoká. To je všechno, co ti mohu říct. A ještě, ať jsem ti já – můj osud – lekcí navždy!“ napsala Hella Frischerová v dopise 5. ledna 1960 Tamaře Petkevičové. Není divu, že tento příběh se stal i příběhem románu Hella a Alena Machoninová tak své hrdince vdechla druhý život. Hella ji doslova pohltila a stala se pro ni symbolem, proto jí adresuje v závěru knihy v dopise i tato slova: „Ani my se nikam neženeme. Je léto. Je léto roku 2022. A Moskva je v létě krásná. Vy přece víte, že hrůza nemusí být vidět na první pohled. I do vašich očí na fotografii s jiřinami jsem si ji vkládala já. Loučím se s Vámi, Hello. Objímám Vás! Vaše A.“
Alena Machoninová na besedě nejen představila příběh Helly, ale také různé spojnice s ní a různá témata – například téma kuchyně, divadlo, cesty. Vzpomněla také cestu Hely v květnu 1973 na sever do Kňažpogostu a svoje prázdninové cesty na Solovecké ostrovy v Bílém moři, kde byly ve dvacátých letech různé lágry a na místě zrušeného kláštera zde vznikl předobraz nápravně-pracovních táborů systému Gulag a kameny z nich na různých místech Ruska uchovávají památku a udržují paměť.
Alenu Machoninovou nespojuje s Prostějovem jen Helena Frischerová, ale také jméno Machonin. Žila zde totiž rodina jejího manžela Jana Machonina. Jeho otec Sergej Machonin (1918–1995), spisovatel, redaktor Literárních novin, dramaturg, překladatel a signatář Charty 77 je také autorem vzpomínkové knihy Příběh se závorkami (Alternativy). Právě v ní vzpomínal nejen na Prostějov, ale i na svoji veřejnou a spisovatelskou práci.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém



