Úvaha na téma 7. říjen 2023 – třetí část

Uplynul rok od bezprecedentního teroristického útoku Hamásu na svrchovaný Stát Izrael. Člen našeho spolku, vojenský historik Jaromír Vykoukal, se ve svém několikadílném seriálu zabývá hlubšími kořeny nenávisti vůči Izraeli. Dnes přinášíme třetí díl. Ten druhý skončil návrhy předloženými Izraelci palestinským Arabům, které by vedly ke vzniku samostatného palestinského státu. Na ně ovšem Arabové nepřistoupili.

Jehud Barak šel doslova a do písmene na dřeň a věděl, že to, co činí, nebude v Izraeli přijato s velkým nadšením. Ale věděl i to, že i když on sám skončí na doslovném propadlišti dějin, tak pokud by ty dohody podepsány byly, že je Stát Izrael naplní. Přes mnoho keců z celého světa Izrael je právní stát a tento závazek by prostě splnila vláda, co by přišla po jeho vládě a pokud by to byl běh na delší trať, tak i ty další. Izrael své závazky plní.

Z diskuse pod druhou částí, kde jsem se dočkal kritiky, za kterou moc děkuji, vyplynulo, že obejít dohody z Osla zkratkou nebylo úplně moudré. Já chtěl tuto úvahu zkrátit, ale nedá se nic dělat, další díl bude jen o těchto dohodách.

Za sebe musím dodat, že pokud máte dojem, že jsem vůči Izraeli příliš kritický, nebo, že bych nedej Bože byl protiizraelský, nesouhlasím. Uvádím i věci, které pro Izrael nevyznívají dobře, dokonce jsou i obtížně uvěřitelné, ale jsou pravdivé. Mým cílem je dodat komplexní soubor informací. A potom je to padni komu padni. Izrael je složitou zemí, jeho národ je vytvořen lidmi ze všech kulturních okruhů a vícero významných věrouk. Je tedy logické, že dělá chyby v politických rozhodnutích, a že jeho lidé díky neuvěřitelné pestrosti je dělají také.

Svět to vidí a každou tuto chybu dokáže propalestinská propaganda po celém světě využít proti Izraeli. Myslím si, že tato práce ukazuje mnoho věcí, které jsou proti Izraeli využity, anebo přímo zneužity.  Kdyby se nestaly, nebylo by to možné. Je dobré to znát.

My ale budeme pokračovat.

Další izraelské volby premiéra byly naplánované na 6. února 2001. Poté, co byl Ariel Šaron zvolen premiérem, nařídil jednostranné příměří. Počet obětí na palestinské straně klesl. Od jara 2001 však Izrael čelil přívalu zdrcujících teroristických útoků.

My z druhého dílu víme, že probíhala takzvaná Druhá intifáda. Víme i to, že k jejímu rozpoutání Arafat zneužil návštěvu Ariela Šarona na chrámové hoře. Chrámová hora je arabskou populací zneužívána v tlaku na Izrael už od roku 1921, kdykoliv potřebují zdůvodnit terorismus.

Jednostranné příměří Arafatovi zabijáci, stejně jako zabijáci jiných formací pochopili jako slabost Izraele a naznali, že jejich taktika nekonečného teroru je účinná. V Moskvě museli mít radost.

Přesto ale Izrael nerezignoval a provedl ještě jeden krok. Dne 17. března 2005 pronesl izraelský premiér projev. V něm oznámil, že bylo zahájeno stahování všech obyvatel z osad v Pásmu Gazy a současně i jejich vojenské ochrany. Cílem bylo předat celé toto území palestinským Arabům.

Ve světle měnícího se světa a Blízkého východu dospěl Šaron k jistotě, že je to dobré rozhodnutí. V Gaze žil milión Palestinců a s každou další generací se jejich počet zdvojnásobuje. Ochrana osad byla proto stále těžší.

Podle premiéra Šarona potřeboval Izrael kompaktnější obranu. K ní by měla přispět bezpečnostní zeď, jež fakticky vyznačí chráněné území. Osady, jež by zůstaly za touto zdí, by mohly mít smutný osud. Nyní bylo navíc na Palestincích, aby ukázali i oni dobrou vůli. A co se týče vojáků, ti mají mimořádně těžký úkol: tentokrát proti nim totiž nestojí nepřítel, ale jejich „bratři a sestry“.

Bezpečnostní důvody tohoto kroku jsou tedy jasné – asi nebylo možno stále znovu zajišťovat bezpečnost osadníků obklíčených milionem a 240 tisíci Arabů plných nenávisti.

Byli zde ale i důvody politické. Ariela Šaron dobře věděl, že mír s palestinskými Araby se dá dosáhnout jedině s pomocí Washingtonu. V Bílém domě bude přitom ještě tři roky prezident Bush, se kterým měl mimořádně přátelské vztahy.

Toto období bylo doslova klíčové. Není tajemstvím, že rušení osad žádal právě prezident Bush – a za to slíbil, že se postaví proti tomu, aby součástí případné mírové smlouvy byl návrat arabských uprchlíků a jejich potomků z let 1948 až 49 do Izraele.

Z tohoto pohledu bylo tedy rušení osad politicky rozumným krokem, protože návrat všech uprchlíků byl pro Izrael nemyslitelný. Bylo by jich totiž víc než židovských obyvatel země. Dalším politickým důvodem byla přitom podpora šéfa palestinských Arabů Mahmúda Abbáse. Právě jeho, jak se předpokládalo, měla čekat zkouška ohněm – ve chvíli, kdy bude muset zasáhnout proti teroristům. Vyklizení Pásma Gazy totiž bylo možno vysvětlit jako Abásův úspěch. Abas se bohužel ukázal či spíše potvrdil jako další palestinsko-arabský zločinec. Machroval před svými lidmi a světem jak to židům natřel – neměl na tom ani zbla zásluhu, a terorismus naopak podpořil.

Premiér Ariel Šaron hrál vabank a nakonec prohrál. Faktem ale je, že byl jediným Izraelcem, co tomu měl odvahu. Podobal se v daný čas svému slavnému předchůdci, nelítostnému premiéru Menachemu Beginovi, který hrál podobně riskantní hru a vyhrál – podepsal mír s Egyptem. A ten mír, i když je to mír studený a ne vždy přátelský, platí dodnes. Ariela Šaron bohužel prohrál a sním i Stát Izrael.

Vyklízení Pásma Gazy bylo tvrdé rozhodnutí, pro vyháněné kruté a to trauma si Izrael nese dodnes. Vojáci odmítali plnit tento úkol, byli za to perzekvováni, lidé protestovali..

O rok později se v Pásmu Gaza konaly volby, které vyhrálo hnutí Hamás. To se nejprve pokusilo utvořit vládu národní jednoty pod vedením svého šéfa Ismajla Haníji, která měla zahrnout i poražené hnutí Fatah. V roce 2007 však Hamas vyvolal občanskou válku v Pásmu Gazy. Kolem 1 150 příslušníků Fatahu bylo zabito – často shozením ze střech výškových budov a Hamás převzal veškerou moc. Ti z Fatahu, co přežili, utekli.

Je velmi zajímavé, že toto vyhlazování Fatahu v Pásmu Gazy svět viděl, ale nijak nekomentoval a nakonec to svět mlčky přešel. Pokud je zabit Arab Izraelcem, hned zasedá OSN a chrlí rezoluce, které Izrael odsoudí. Náhradu Fatahu za Hamas včetně hromad mrtvých přijal svět a OSN mlčky.

Izrael a Egypt následně uzavřely hraniční přechody s Pásmem Gaza a Izrael zavedl námořní blokádu, aby na toto území zamezil přísunu zbraní, protože odtud byl od roku 2001 ostřelován raketami. Řada arabských států odmítla převzetí moci Hamásem a v roce 2008 uznaly nosné arabské země jako Egypt, Jordánsko a Saudská Arábie, jako jedinou legitimní palestinskou vládu tu na Západním břehu pod vedením Mahmúda Abase.

Hamasu to bylo ale úplně jedno, měl svoji oporu v Íránu. Jak ale nyní vidíme, dlouho to arabským zemím nevydrželo. Velmi rychle přešly do běžného módu a podporovaly Hamás za každou cenu.

A nyní je čas podívat se na samotný Hamás.

Hamás je zkratka pro arabský název Hnutí islámského odporu je islamistická politická strana palestinských Arabů, která vznikla v roce 1987 jako odbočka egyptského Muslimského bratrstva.

K ustavujícímu shromáždění Hamásu došlo 9. prosince 1987, prohlášení bylo vydáno 11. prosince v Pásmu Gazy a 14. prosince na Západním břehu. Z propagandistických důvodů však literatura Hamásu jako den založení uvádí 8. prosinec, který je pokládán za počátek První intifády.

Jeho oficiálně uváděnými zakladateli byli šajch Ahmad Izmáíl Jásín a Abdel Azíz ar-Rantíssí. Prvotní reakce OOP na založení nového ozbrojeného islámského hnutí byla smířlivá, což bylo ovlivněno i přesvědčením, že otevřené nepřátelství mezi oběma organizacemi by znamenalo konec intifády. Nicméně vzájemné soupeření bylo patrné již v počátcích vzájemných vztahů, zejména ve sporech o to, pod čí kontrolou budou stávky.

Jásin byl od 12 let těžký invalida, zabit v roce 2004 v rámci mimosoudní likvidace vrtulníkem IAF. O pár dní později byl stejným způsobem zabit i Rantíssí.

Pro obyvatele Palestiny se Hamás stal islamistickou alternativou sekulární OOP a svými cíli v sociální a politické sféře, jakož i komunitní činností, narušoval postavení jediného legitimního představitele palestinských Arabů, jež si OOP nárokovala. 

Izraelci Muslimskému bratrstvu těsně před vypuknutím intifády a krátce po založení Hamásu vyjadřovali tichou podporu, neboť se domnívali, že jeho humanitární profilace bude do budoucna převažovat nad projevy militantního extrémismu, a zároveň, že se stane politickým oponentem nacionálně sekulární OOP. Ještě na začátku První intifády věřili, že se bratrstvo „…stavělo proti palestinskému nacionalismu, a že jeho členové nebyli zapojeni do aktů politického odboje.“ Po vypuknutí První intifády se však ve vnitřní struktuře Hamásu jasným způsobem prosadili zastánci tvrdé radikální protiizraelské linie. 

Své předpoklady, že by mohli Hamás využívat k narušení palestinské politické scény v neprospěch OOP, byli Izraelci nuceni přehodnotit ve chvíli uveřejnění charty Hamásu v roce 1988, a posléze v roce 1989, kdy se organizace přihlásila k únosu a vraždě dvou izraelských vojáků. Při následné vlně represí byl uvězněn a v roce 1989 k doživotí odsouzen i šajch Jásín, což vedlo k částečné reorganizaci velení a do čela Hamásu byl postaven Músá Abú Marzúq, inženýr, jenž vysokoškolské vzdělání získal na univerzitě v USA.

Je to člověk, který byl i v USA zatčen, ale zase propuštěn. Nebyla odvaha ho zavřít. Jistě – proti USA se nijak neprovinil. O tom jaký má vztah k vlastním lidem a vraždění dne 23. října 2023 ukazují jeho odpovědi na dvě otázky.

Když se reportéři Reuters Marzouka zeptali na masakrování lidí na festivalu Nova, odpověděl, že to byl pouhý omyl. Že si vrazi mysleli, že to tam slaví vojáci IDF. Na další otázku, proč Hamas vybudoval 500 kilometrů tunelů, ale ne úkryty pro civilisty v Gaze, Abu Marzuk řekl, že tunely jsou postaveny na ochranu bojovníků Hamásu, zatímco za ochranu civilistů je odpovědná OSN. Podle charty Hamásu, vydané v roce 1988, je ideou hnutí boj proti Izraeli a ustanovení islamistického státu v Palestině. Po svém založení se Hamás aktivně zapojil do izraelsko-palestinského konfliktu. Hamás má od svého vzniku strukturovanou organizaci, která se dělí na dvě části. První z nich je civilní (politická) a výrazně se podílí na činnosti podporující chudé palestinské obyvatelstvo, zejména v Pásmu Gazy. Druhou je militantní křídlo pojmenované po jednom z prvních palestinských mučedníků Brigády Izz ad-Dína al- Kassáma, které napřed pracovalo v utajení, ale po nabrání sil se chová jako legitimní armáda a svojí činností se nijak netají, naopak se jí chlubí. Prostě provádí útočné aktivity proti Izraeli a od roku 2001 se podílí na ostřelování Izraele různými druhy raket či minomety.

Izz ad-Dín al- Kassám, Arabský terorista, který byl z velké části odpovědný za masakry židů v roce 1929. Je považován za zakladatele moderního džihádu.

Největšího politického úspěchu organizace dosáhla v lednu 2006, kdy vyhrála volby do Palestinské národní správy. Je tvrdým ideovým oponentem palestinského hnutí Fatah, které vládne na Západním břehu a na rozdíl od Hamásu alespoň navenek podporuje dvoustátní řešení a uznává existenci Izraele. V současnosti je Hamás na seznamu teroristických organizací organizací několika zemí, například USA, EU, Kanady, Izraele, a dokonce i Egypta.

Mohl bych zde nyní psát a psát o Hamásu. Ale to si lze dohledat a tak se stručně podíváme na historii střetů této organizace s Izraelem. Je to nekonečná série útoků Hamásu na cíle v Izraeli a stejně nekonečná série tvrdých odvet izraelské armády. Někdy šlo o letecké údery někdy plnohodnotné vojenské konflikty za použití všech možností izraelské armády. Tak se na to podíváme.

Napřed malý přehled opravdu těžkých střetů mezi IDF a Hamasem.

v roce 2004 operace Duha a Dny pokání,

v roce 2006 operace Letní déšť a Podzimní mraky 

v roce 2008 operaci Horká zima. Když bylo v lednu 2008 ostřelováno i pobřežní město Aškelon, odřízl Izrael pásmo Gazy od okolního světa a v únoru přerušil do Gazy dodávku elektřiny. V červnu izraelský kabinet vážně uvažoval o vstupu do palestinské autonomní oblasti, která už byla více než rok pevně v rukou radikálního islámského hnutí Hamas.

Na přelomu let 2008 a 2009 proběhla rozsáhlá ofenziva označovaná jako operace Lité olovo. Na obou stranách konfliktu si vyžádala asi 1400 mrtvých a více než 5000 zraněných,

2012 válka operace Pilíř obrany,

V červenci a srpnu 2014 proběhla operace Ochranné ostří, která byla reakcí Izraele na opětovné raketové útoky na jeho území ze strany palestinských militantních skupin. Součástí této operace se poprvé stal boj proti tunelovému systému pod Pásmem Gazy. Šlo o tunely ukrývající velitelská stanoviště, sklady a výrobny zbraní. Šlo ale také o tunely útočné, které v hloubce vnikly na izraelské území a ústily tam, kde Hamas plánoval útok. K několika útokům i došlo a vrazi oblečeni v uniformách IDF infiltrovali izraelské území, zabili a unesli několik lidí.

Operace začala týden po nalezení tří mrtvých těl unesených a zavražděných izraelských mladíků na Západním břehu. Z jejichž vraždy Izrael obvinil dva členy hnutí Hamás navzdory tomu, že představitelé hnutí Hamás svou účast popřeli, ale připustili, že se tak mohlo stát bez vědomí politického křídla hnutí. Při následné odvetné operaci Bratrův obránce na potlačení buněk a infrastruktury Hamásu bylo zabito šest palestinských příslušníků Hamásu a dalších 600 osob bylo zatčeno.

Dne 2. července, den po pohřbu unesených mladíků, byl unesen šestnáctiletý palestinský mladík Muhammad Abú Chudajr a byl upálen zaživa. Předtím byl brutálně týrán. Dne 6. července Šin Bet dopadl šest podezřelých z vraždy ve věku 16–25 let, kteří pocházejí všichni z ortodoxních židovských rodin. Tři z nich byli propuštěni, neměli na vraždě žádný podíl. Netanjahu rozezlený na nejvyšší míru, tyto vrahy označil za židovské teroristy.

Postup Izraele byl tvrdý a rychlý. Hlavní vrah jménem Ben David dostal doživotí a 20 let navíc, další dva doživotí a 21 let odnětí svobody. Zuřivé násilnosti na obou stranách, které tyto vraždy vyvolaly, vedli nakonec k válce.

Zde vidím nosný rozdíl. Židovští teroristé jsou vlastním státem potrestáni a to stejně tvrdě jako vrazi židů. Arabský terorista je arabskými institucemi odměněn a oslavován.

Jako další konflikt jsou považovány jedenáctidenní boje v květnu 2021, které si vyžádaly přes 250 mrtvých Palestinců a 14 mrtvých na izraelské straně, Hamas utrpěl vážné škody, ale nakonec Izrael ustoupil, přestože pomocí vzdušných zápalných zařízení bylo jeho území devastováno obrovskými požáry.

Poslední rozsáhlejší konflikt proběhl v květnu 2023, kdy bylo během pěti dnů zabito 34 Palestinců a jeden Izraelec.  Potom už přišel po velkém klidu útok, který šokoval snad všechny.

Zabývat se všemi, by značilo napsat knihu. To není mým cílem, i když abych řekl pravdu, už nyní tato úvaha přestává být úvahou a stává se kdoví čím.

Vybral jsem tedy jen něco a doplnil to dalšími událostmi, které nakonec dovedly Izrael k 7. říjnu 2023.

Je potřeba vědět, že i přes její izolaci Pásma Gazy bylo do ní dopravováno velké množství výbušnin, raket a zbraní všeho druhu. Pokles cen zbraní mezi prodejci hovoří sám za sebe. Zbraně a ostatní vojenský materiál byly do Pásma Gazy pašovány přes pobřeží a také pomocí pozemních tunelů z Egypta.

Na podrobnější popis jsem vybral jeden konflikt. Takže se vrátíme do roku 2008 Izrael s Hamasem přes egyptské prostředníky „tahadiji“. Výraz „tahadie“ celosvětově reportéři s hloupostí jim vlastní obvykle překládají jako „klid zbraní“ či „příměří, ale toto arabské slovo ve skutečnosti neznamená nic jiného než „přestávku“ nebo „zastavení“.

Během „tahadije“, která oficiálně skončila 17. prosince, napočítala izraelská armáda „pouze“ 234 raket Kassam, 5 raket Grad a 185 minometných granátů dopadlých na izraelské území. V polovině prosince tedy Hamas demonstrativně ukončil ono „příměří“ se sionisty, jejichž právo na existenci na Blízkém východě nehodlá za žádných okolností uznat. Válka v Gaze, kódovým označením Operace Lité olovo, byla třítýdenní vojenskou invazí a bombardováním Izraelských obranných sil, která byla zahájena 27. prosince 2008 v 11:30 izraelského času proti cílům teroristické organizace Hamas v Pásmu Gazy. Tentokrát se nedá říci, že by to co nastalo, byla reakce na neúnosnou okamžitou situaci. Nelze najít pověstnou poslední kapku. Operace „Lité olovo“ byla připravována důkladně a po dlouhou dobu. Izraelský kabinet dal jen zelenou pro zahájení operace. Po léta sbírala zpravodajská služba informace o cílech a bojové jednotky izraelské armády se seznamovaly s charakteristickými rysy tohoto pruhu země o rozměrech 40×10 km, kde žije 1,5 miliónu lidí.

A to co několikrát předvedli ve velmi dobré verzi – tedy maskovací chování – nepřátelé židovského státu, tentokrát předvedli sami Izraelci. O druhém svátku vánočním otevřela izraelská armáda hraniční přechod Erez mezi Gazou a Izraelem, aby umožnila dopravu zásob a paliva do Gazy. Palestinští křesťané z Gazy dostali možnost navštívit o svátcích své příbuzné a svatá místa v Izraeli a na západním břehu Jordánu. Izraelští vojáci rozmístění kolem pásma Gazy dostali dovolenou na poslední dny chanuky a na šabat. Hamas byl ukolébán pocitem bezpečí a považoval zahájení útoku IDF v daném čase za nemožné.

Když druhý den v poledne, v sobotu, izraelské letectvo provedlo první útok, byli překvapeni všichni. Izraelští vojenští stratégové byli překvapeni tím, nakolik se jim podařilo překvapit Hamas. Palestincům se ovšem první den jejich odpalování raket dařilo, použili nové rakety s delším doletem, mezi nimi i čínské rakety Grad s dostřelem 40 kilometrů. Poprvé sirény ohlásily raketový poplach v Netivot, Ašdódu, Kirja Gadu a Beeršebě. Zahynula jedna izraelská žena. Ale raketová palebná clona, kterou očekávalo izraelské vojsko i civilní obrana, se nekonala.

Jedním z prvních cílů byla slavnost na počest důstojníků Hamasu, kteří úspěšně ukončili kurs. Zahynulo mnoho čerstvých policejních důstojníků, kteří právě složili přísahu, mezi nimi velitelé vysokých hodností. Během prvního dne útoku svrhlo izraelské letectvo 100 bomb na 50 cílů s odhadovanou úspěšností zásahů 95 % a zničilo většinu základen Hamasu během 4 minut. Mezi cíle útoků patřily vojenské základny Hamasu, jeho výcvikové tábory, velitelství a kanceláře. Izrael zaútočil na budovy a základnu Hamasu ve všech velkých městech Gazy, včetně měst Gazy, Bejt Chanúnu, Chán Junisu na severu a Rafahu na jihu. Útoky byly provedeny i na civilní infrastrukturu, včetně mešit, islámské univerzity v Gaze, kde bojovníci z Hamasu údajně skladovali rakety a zbraně. Dokonce i zdroje z pásma Gazy připustily, že v převážné většině byly oběti z řad militantních Palestinců.

Útoky izraelského letectva se pomalu stupňovaly. Cílem se staly reprezentativní stavby jako budova parlamentu na náměstí Neznámého vojína a domy vůdců Hamasu. Jeden z duchovních a vojenských představitelů hnutí Hamas, šejk Nisar Rajad, zjistil, že Izrael tentokrát nesleví z ničeho, co si předsevzal. Šejk se svou rodinou ignoroval telefonické varování od izraelské armády, aby opustil svůj dům. S demonstrativní vyzývavostí vystoupil se svou rodinou na střechu domu, aby zabránil bombardování jako lidský štít. V minulosti by to byl Izrael respektoval nebo spíše z obavy nad zápornou reakcí mezinárodní veřejnosti by akci zrušil — tentokrát ne. Obrovské druhotné exploze zničily celý komplex a široké okolí. Tím se potvrdilo izraelské tvrzení, že pod budovou bylo skladiště munice. A střetnutí pokračovalo.

IDF u hranic s Gazou shromáždily pěchotní a obrněné jednotky a Pásmo dělostřelecky ostřelovaly. Dne 3. ledna 2009 začala pozemní invaze a mechanizovaná pěchota a tanky podpořené bojovými vrtulníky vstoupily do Gazy. Záměrem invaze pozemních sil, označované izraelskou armádou jako druhá fáze, bylo zajistit oblast v pásmu Gazy, odkud byly i navzdory předcházejícím leteckým útokům stále odpalovány rakety na Izrael. To svědčí o vytrvalosti bojovníků Hamásu.

Izraelské pozemní jednotky vstoupily do severní části pásma Gazy u Bejt Lahija a Bejt Hanún. Pásmo Gazy následně rozdělily na dvě části a obklíčily město Gazu. Následně se jednotky zaměřily na skladiště zbraní a odpalovací místa raket. Armáda zaútočila i na několik mešit, které Hamas podle rozvědky používal jako skladiště zbraní. Toto tvrzení se ale dodnes prokazatelně nedá ověřit. Dne 4. ledna byli zabiti další tři velitelé Hamasu: Hussam Hamdan, Muhammad Hilou a Mohammed Šalpoch. Dva v boji a jeden při cíleném leteckém úderu.

Dne 6. ledna bombardoval Izrael školu v uprchlickém táboře Džabalíja, zahynulo 42 lidí. K 6. lednu zahynulo po zahájení pozemních operací nejméně 125 Arabů a 5 izraelských vojáků.

Tento pravděpodobně nechtěný zásah vedl k tomu, že 7. ledna Izrael po mezinárodním tlaku, vyhlásil tří hodinový „humanitární mír“ a otevřel humanitární koridor, kterým do pásma Gazy proudí humanitární pomoc. Izraelská armáda přislíbila, že mezi 15 a 18 hodinou středoevropského času zastaví všechny útočné operace, aby mohla být Gazanům dovezena humanitární pomoc, načež Hamas ohlásil, že i on bude respektovat toto každodenní tříhodinové příměří. V první den příměří do Gazy dorazilo 80 kamionů a Izrael dodal do elektráren v Gaze palivo. Po vypršení příměří se boje rozhořely nanovo.

Pro obyvatele Pásma Gazy byla pozemní ofenziva šokem. V reakci na získání kontroly izraelskými tanky a jednotkami nad velkou částí pásma Gazy, opustily desítky tisíc Gazanů své domovy a odešly do centra města Gazy.V ulicích města se následně rozhořely přestřelky mezi izraelskými vojáky a bojovníky z Hamasu. Je nutno uvést, že ani relativně úspěšná pozemní operace nezastavila raketové útoků Hamasu na jižní Izrael. Raketová střelba pokračovala celou dobu konfliktu. Koneckonců i dnes víme že každou chvíli Hamas odpálí pár raket na Izrael a to čelí pozemnímu útoku mnoho měsíců.

Hamas vytrval v raketové palbě po celou dobu války, ale přešel převážně na noční akce.

Jsem hluboce přesvědčený, že i tento velmi překvapivý tvrdý útok a následné boje představitelé Hamasu a jejich donoři v Teheránu velmi pečlivě vyhodnotil a zahrnuli vše důležité do budování obranné infrastruktury. Těžkost bojů v Pásmu Gazy tomu jednoznačně nasvědčuje.

Dne 8. ledna byly na severoizraelské město Naharija z Libanonu odpáleny rakety typu Kaťuša, které zranily dva civilisty v domově důchodců. IOS útok opětovala a zničila odpalovací stanoviště, mezitím se však nikdo k útoku nepřihlásil. Nepředpokládá se, že by za útok byl odpovědný Hizballáh, jelikož odpálené rakety byly staršího data výroby, které Hizballáh nepoužívá a pravděpodobnější je, že byly odpáleny některou z palestinských organizací v Libanonu. Zde v této době se objevila ve výrazně vyšší síle otázka válečných zločinů spáchaných v této krátké, ale exponované válce. Je to velmi důležitá otázka. Od tohoto konfliktu totiž palestinští politici a jejich podporovatelé v celém světě rozjeli novou linii boje proti Izraeli. Začali jej otevřeně při jakékoliv možné příležitosti obviňovat z válečných zločinů a dávat podněty mezinárodním soudním institucím k právnímu útoku na Izrael touto cestou. Izrael byl z válečných zločinů obviňován už od roku 1948, ale od této války to naskočilo na úplně jinou úroveň.

Vyšetřovatelé OSN ve zprávě zveřejněné 15. září 2009 obvinili Izrael a palestinské ozbrojené skupiny, že se v průběhu konfliktu dopustili válečných zločinů. Vyšetřování vedl bývalý jihoafrický soudce Richard Goldstone, jehož zpráva konstatovala, že Izrael vojenskými operacemi v Gaze mezi 27. prosincem 2008 a 18. lednem 2009 „spáchal činy rovnající se válečným zločinům a možná zločinům proti lidskosti“. Ale zpráva uvádí, že i „palestinské ozbrojené skupiny páchaly válečné zločiny stejně tak jako možné zločiny proti lidskosti“, a to odpalováním raket na jižní Izrael, kde nebyly vojenské cíle.

Přestože Izrael odmítl zprávu uznat a izraelský prezident Šimon Peres ji označil jako „výsměch historii“ a prohlásil o ní, že „nedokáže rozlišovat mezi agresorem a státem, uplatňujícím své právo na sebeobranu“, Valné shromáždění OSN po dvoudenní debatě závěry vyšetřovací zprávy o válečných zločinech podpořilo v rezoluci, pro kterou hlasovalo 114 zemí. Proti hlasovalo 18 států a 44 se zdrželo hlasování. Celé toto šetření na objednávku některých kruhů v EU a za velkého zájmu Velké Británie bylo uspěchané a nemohlo jít skutečně do potřebné hloubky. Ale cíl byl splněn. Rezoluce – čertví kolikátá – proti Izraeli byla na světě. Hamas se radoval a Izrael byl vytočený do běla.

V dubnu 2011 bývalý vrchní vyšetřovatel Richard Goldstone odvolal původní tvrzení, že Izrael záměrně útočil na civilisty, a prohlásil, že „kdyby věděl to, co ví nyní, byla by Goldstoneova zpráva odlišným dokumentem.“ Zároveň prohlásil, že ačkoli zpráva našla důkazy o potenciálních válečných zločinech u obou stran, „v případě Hamásu je jasné, že jeho útoky byly záměrně cílené na civilisty, ale vyšetřování a důkazy naznačují, že Izrael na civilisty záměrně neútočil.“

Můj komentář? „Pozdě, už to nikoho nezajímalo a škody byly napáchány a jediný poškozený byl Stát Izrael“. O tom jaká změna se ve světě a v Evropě zvláště odehrála, pokud se jedná o nazírání na Izrael a jeho chování svědčí skutečnost, která je neobvyklá, ale ne nepředvídatelná. Pro podezření ze spáchání válečných zločinů během izraelské vojenské invaze do Gazy, vydal v prosinci 2009 britský soud zatykač na Cipi Livniovou, která byla izraelskou ministryni zahraničních věcí v době přípravy a průběhu operace Lité olovo. Tedy ne na ministra obrany nebo premiéra. Ale na jediného ministra, kterého by za jistých okolností bylo možno při plnění pracovních povinností mimo Izrael, zatknout.

Izraelská vláda kvůli aféře vyjádřila velkou míru roztrpčenosti a „ vydala varování, že jsou její vztahy s Británií ohroženy.“ Ve svém projevu na jedné bezpečnostní konferenci Livniová, která předtím zrušila setkání s židovskou skupinou v Londýně, prohlásila, že je na svou roli v operaci Lité olovo hrdá. Do Británie už nikdy nevycestovala. Asi to bylo moudré rozhodnutí. Jinak si neumím představit, jakou akci by byl Izrael ochoten podstoupit, aby ji dostal zpět.

Někteří komentátoři říkají, že jde o další projev státního antisemitismu ze strany Británie. Jedním z kritizovaných projevů tohoto jevu je prý zákaz výuky o holocaustu na hodinách dějepisu v britských školách. Nevím, jestli je to pravda.  A dalším projevem je skutečnost, že soustavné raketové útoky na izraelské území zde nikoho nevzrušují – jinak by musel být obviněn i premiér Palestinské samosprávy. To, co se na jeho území děje, je jeho odpovědnost.

Dobře stalo se a Izrael se s tím srovná. Vlastně už srovnal.

Zde přátelé ukončíme tento díl a příště dokončíme Hamas a uvidíte, co se od roku 2005 do 7. října 2023 z této  organizace stalo a čemu Izrael 7. října 2023 čelil a bojuje s tím dodnes. Budete se divit. Anebo možná ne.

Ing. Jaromír Vykoukal, člen spolku Hanácký Jeruzalém

Předchozí díly:

Díl první

Díl druhý