Blíží se 75. výročí konce druhé světové války a současně ukončení okupace naší republiky. Nezapomínejme, že radost mnohým tehdy kalilo vědomí, že tolik lidí úpěnlivě čekajících na tento den, zejména v koncentračních táborech, se ho nedožilo.
Tyto pocity autenticky zachytila prostějovská rodačka, laureátka Ceny města Prostějova paní Maud Steckelmacherová (provdaná Beerová) ve své knize „Co oheň nespálil“. Náš spolek Hanácký Jeruzalém s laskavým svolením autorky ocituje několik úryvků.
„Konečně dlouho očekávaný konec hrůzostrašné války! Osmého května 1945 Rudá armáda osvobodila Terezín.
Krátce před tím přišel do Terezína transport pochodu smrti. Mezi příchozími bývalí terezíňané – od nich jsme se dozvěděli o Osvětimi, o plynových komorách, o skoro totálním vyhubení evropského Židovstva. Píši to, aby bylo jasno, v jakém duševním rozpoložení jsme byli. Takových transportů pak přišlo mnoho, ghetto bylo přeplněno. Příchozí byli v hrozném stavu, říkalo se jim musulmani, měli tyfus, byli zavšivení, kost a kůže, slabí a hrozně hladoví. Proto byla hned po osvobození ustavena karanténa, nikdo nesměl z Terezína ven. Nebezpečí nákazy bylo velké – lidé umírali.
Z naší rodiny jsme v Terezíně zůstaly teta Lotte z Miroslavi, maminka, má sestra Karmela, tehdy jedenáctiletá a já šestnáctiletá……….
Začátkem června 1945 myslím, se rozšířila zpráva, že děti pojedou do ozdravovny. Napřed malé, pak větší. Protože pro nás bylo důležité, aby to, co zbylo z rodin, zůstalo pohromadě, souhlasily naše maminky, abychom jeli, hlavně kvůli nebezpečí nákazy v Terezíně…….
Léto, pěkné počasí, jednoho dne nás naložili na nákladní auto – a jelo se!
Přes ten hrozný, tíživý, ještě čerstvý smutek, který nás doprovází po celý život.
Bylo to úžasné!! Jet v otevřeném náklaďáku, rychle, ven, SVOBO0DA !!!
Odpoledne jsme dojeli do Štiřína. Přijaly nás mladé ženy – první věc byla okoupat se po tolika letech koupelna s bílými kachličkami, teplá voda!
Pak večeře – sen – chleba, snad i housky, máslo, vajíčko, krupičná kaše! Ráj, ráj na zemi! Těsně po válce byl nedostatek potravin, ale pan Pitter se o nás staral! A my koncentráčnické vyhladovělé děti jsme si vzali kus chleba do kapsy – a pak v noci pod polštář – kdo ví, co bude zítra…..???
Od začátku pro nás bylo důležité učit se, abychom v září mohli jít do školy, poté co jsme pět let do školy nechodili ……..“
Josef Dekastello, člen spolku Hanácký Jeruzalém