Ve čtvrtek večer, 25. února začíná svátek Purim, který končí v pátek večer, nástupem šabatu 26. února. Příběh či historickou novelu o záchraně Židů v Perské říši za vlády krále Achašvéroše si můžeme přečíst v biblické knize Ester. V hebrejském originále se nazývá Megilat Ester – Esteřín svitek.
Příběh je zasazen do hlavního města Súsy za vlády krále Achašvéroše, který bývá ztotožňován s perským králem Chšajáršou – Xerxem I. (486-465 př.n.l.).
Příběh začíná soutěží o nejkrásnější dívku Perské říše, která se stane Achašvérošovou manželkou a perskou královnou. Král si vybral Ester, Mordechajovu sestřenici, kterou její bratranec odmala vychovával. Achašvéroš se s ní oženil, aniž by věděl, že je Židovka, neboť Mordechaj jí zakázal o tom mluvit. Časem král jmenoval jednoho ze svých ministrů, Hamana, vezírem. Hamanovi se pak museli všichni klanět jako samotnému králi. Jediný, kdo se mu odmítl klanět, byl Mordechaj. Chorobně ješitného Hamana Mordechajovo chování rozlítilo a rozhodl se jej pověsit na šibenici. Když však zjistil, že Mordechaj je Žid, umínil si, že vyvraždí během jednoho dne všechny Židy v Persii. Od krále, kterého obelstil, dostal k tomuto svému plánu souhlas. Král nevěděl, že se jedná o jeho poslušné židovské poddané. Pak Haman pozval mágy, aby metali losy – purim, které by určily nejpříhodnější den k genocidě. Pur – los určil 13. den měsíce adaru. Díky odvaze královny Ester byli Židé zachráněni. Haman spolu se svými deseti syny, kteří spolu s ním také plánovali vyvraždění Židů, byli pověšeni na šibenici, kterou jejich otec Haman chystal pro Mordechaje. Pokud se nepřátelé Židů kdekoli tohoto dne pokusili o pogrom, byli Židy přemoženi. Na druhý den, 14. adaru tak Židé slavili vítězství nad Hamanem a všemi svými nenávistníky. V hlavním městě Susách se oslava konala o den později, 15. adaru. Místo Hamana král jmenoval Mordechaje vezírem. Mordechaj spolu s Ester poté stanovili, že se v tyto dny (v nehrazených městech 14. a v městech obehnaných hradbami 15. dne adaru) má každoročně slavit svátek Purim. Také stanovili, že si máme vzájemně posílat dárky (mišloach manot) a dávat dary chudým (matanot la’evjonim). Vzájemně si posíláme jídlo, minimálně dva druhy. Chudým Židům bychom neměli dávat o Purimu jen almužnu, ale opravdový peněžní dar, aby si za něj, pokud chtějí, mohli koupit vše, co potřebují k slavnostní purimové hostině. Halacha přikazuje obdarovat o Purimu alespoň dva chudé souvěrce. Ještě je jeden krásný zvyk, že si o Purimu oblékáme masky. Zde lze vystopovat několik důvodů. Například obdarovaný chudák má právo dostat o Purimu peněžní dar, ale nemusí vědět kdo mu jej dal. Obličej dárce proto zakrývá maska. Pomoc potřebnému člověku ve skrytu, bez zbytečného PR, je ceněna na nebesích mnohem více. Dalším důvodem je, že při záchraně perských Židů Hospodin jakoby zastřel svou tvář. Bůh své dílo záchrany konal ve skrytu. Proto také v knize Ester není ani jednou vzpomenuto Boha. Hlavní postavy příběhu Ester a Mordechaj zachraňují svou odvahahou a umem židovský lid, ale nikdo netuší onoho „režiséra“ za scénou, který řídí jejich kroky a činy.
Konečně třetím důvodem může být vliv folkloru většinové křesťanské společnosti v jejímž středu evropští Židé žili. V období, kdy slavíme Purim, začíná u křesťanů masopůst spojený s karnevalovým průvodem masek. Je zcela evidentní, že i tímto folklorem našich křesťanských sousedů jsme byli o Purimu ovlivněni.
Vzhledem k tomu, že Purim je nejveselejšm svátkem židovského roku, proto babylónský učenec Rava (4. stol.n.l.) řekl, že se má člověk na Purim opít tak, aby nepoznal rozdíl mezi ‚prokletý Haman‘ a ‚požehnaný Mordechaj‘ (Babyl. Talmud, traktát Megila 7b). Později toto Ravovo doporučení korigovali. Například rabín Moše Isserles z Krakova (1530-1572) uvádí, že ‚takový člověk má na Purim pít o trošku víc než obvykle, a pak si má jít lehnout‘. Když totiž spí, tak jistě nepozná rozdíl mezi prokletým Hamanem a požehnaným Mordechajem.
Daniel Mayer, čestný člen spolku Hanácký Jeruzalém
