5. září 2023 byla odhalena pamětní deska v budově Vyšší odborné školy zdravotnické v Přerově přerovskému rodákovi, biologovi a vědci, objeviteli vakcíny proti skvrnitému tyfu Rudolfu Weiglovi u příležitosti 140. výročí narození. Téhož dne zde proběhla i konference, na které byla připomenuta jeho práce a životní postoje. Rudolf Weigl pocházel z významné podnikatelské rodiny, která působila původně v Prostějově.
Pojďme se na osudy rodiny podívat podrobněji. Rudolfův dědeček Johann Weigl byl totiž prostějovským rodákem, kovářem a výrobcem kočárů a v Prostějově se narodil i Rudolfův otec Friedrich.
Jméno Weigl není v Prostějově neznámé. Většinou si jej spojujeme s výrobou kořalky. Vzpomeňme například židovského lihovarníka Avrama Weigla (zakladatele likérky roku 1830) či Františka Weigla spojeného s domem U Tří zajíců.
Tito Weiglovi však byli výrobci kočárů. Na počátku byl Johann Weigl. Četné zmínky o něm najdeme ve vzpomínkové knize Ondřeje Přikryla Z těžkých dob Prostějova. Na firmu Weigl máme v Prostějově památku v podobě zhotoveného kříže (z roku 1870) na makovici věže kostela Povýšení sv. Kříže.
Firma kočárníka Johanna Weigla ale neupadla v zapomnění. Před čtyřmi lety nalezl smuteční kočár z Weiglovy dílny majitel Muzea kočárů v Čechách pod Kosířem Václav Obr. Nechal jej restaurovat za finančního přispění města Prostějova a nyní je kočár součástí jeho muzejní sbírky. Byl také prezentován u příležitosti prostějovských Hanáckých slavností v letech 2021 a 2022.
Prostějovský kočárník Johann Weigl
Johann Weigl se narodil 7. ledna 1821 v domě č. 5 na brněnském předměstí Prostějova a vyučil se kovářem. V Prostějově se jemu a manželce Regině v domě č. 20 narodili synové Hugo (*28. 7. 1853), Friedrich (*3. 8. 1854), Johann (*17. 8. 1855) a Konrad (*18. 11. 1859).
Johann Weigl v Prostějově v roce 1842 založil kovářskou dílnu a 20. 4. 1854 si vyjednal s obecní radou města pronájem kůlny u plumlovské brány k odstavení vozů. 22. 7. 1858 získal u Krajského soudu v Olomouci zápis své firmy do firemního rejstříku pod názvem Weigel Johann Wagenfabrik Prossnitz. Jeho kovárna a současně kočárna se nacházela na rohu Plumlovské a Knihařské ulice – Kravařova 9. Podle slov Ondřeje Přikryla patřil k ústavověrným Němcům vyjednávajícím podporu u prostějovských Židů, kteří byli po boku podnikatele Efraima Wessela a nechtěli se míchat do politiky. Byl nejčilejším německým agitátorem u drobnějších Židů i proto, že dokonale ovládal maušlování (poznámka autorky: mluvit po židovsku, židovským způsobem, přeneseně nesrozumitelně brebentit).
Johann Weigl chtěl rozšířit svoji firmu, proto už v roce 1863 požádal město o odprodej přilehlé hradební zdi, příkopů a valů. Toto mu však nebylo povoleno, protože se teprve chystalo bourání hradeb a nebyla navíc vyřešena otázka bývalého židovského pohřebiště, na kterém Židé pohřbívali až do roku 1803. Toto povolení dostal od města až 6. 8. 1869. Mohl tedy odkoupit a zbořit hradbu a val při svém domě v Knihařské ulici. Weigl potom svůj podnik rozšířil i o pohřební ústav. Říkali mu proto pomfuneber. Byl i členem německého střeleckého spolku. Jeho židovští přátelé se s ním však rozešli a dívali se na něj kriticky. Důvodem byl fakt, že nalezenými židovskými náhrobky zaházel bahno hradebního příkopu, což považovali za znesvěcení památky Židů. Z těchto důvodů se také neúčastnili voleb v roce 1878 a nepodporovali ani liberální německou stranu.
V roce 1873 získala Weiglova firma medaili za pokrok. V roce 1874 instaloval v Plumlovské ulici č. 20 parní stroj o výkonu čtyř koní a požádal o povolení k využívání. To mu však nebylo z bezpečnostních důvodů povoleno a musel pro parní stroj postavit samostatnou budovu.
Jeho podnikatelský záměr se v Prostějově nepodařil. Dokonce bylo proti němu 28. 5. 1875 zahájeno konkurzní řízení na veškerý majetek. Bylo ale zrušeno a firma byla začátkem roku 1877 vymazána z obchodního rejstříku. 15. 3. 1877 zde navíc vypukl i požár. Rodina Weiglových se přestěhovala do Přerova, kde začali za nemocného otce podnikat synové Hugo a Friedrich. Johann Weigl žil u rodiny a zemřel v Přerově v č. p. 1021 20.února1898.
Firmu Weigl a spol. vedl Rudolfův bratr Johann Weigl a fungovala v Přerově až do začátku třicátých let 20. století. V roce 1918 byla největším domácím výrobcem automobilových karosérii. Měla dokonce vlastní železniční vlečku dlouhou pět set metrů. Dodávala díly pro automobilové továrny v Anglii, Belgii, Německu, Finsku a Palestině. V době hospodářské krize byl na ni uvalen konkurz a skončila v likvidaci.
Rudolf Weigl – vědec a vynálezce s prostějovskými kořeny
Rudolf Weigl se narodil 2. září 1883 v Přerově (v budově bývalých vojenských pekáren nedaleko nádraží č.p. 725, kde rodina měla firmu) jako syn Friedricha Weigla a jeho manželky Elisabethy rozené Kröslové . Měl starší sourozence (Elsa * 30. 8. 1881, Bedřich *4. 9. 1882). Friedrich Weigl byl zdejším řemeslníkem a vynálezcem heveru, který si nechal i patentovat. Prošel si předtím řadou peripetií včetně vyšetřování a odsouzení na šest měsíců vězení za trestný čin podvodu (30. 6. 1877). 12. 2. 1883 dostal povolení k výrobě kočárů. Kočáry zde také vyráběl (živnostenský list k výkonu kolářského a sedlářského řemesla od 8. 7. 1877) Hugo Weigl. V letech 1884–1885 byly přistavěny k firmě další objekty (dílny, pila a obytný dům čp. 21) 14. 4. 1885 byla do obchodního rejstříku zapsána firma J. et E. Weigl Wagenfabrik in Preau, v. o. s. Friedrich se stal prokuristou. Chodil údajně městsky oblečen a mluvil česky, německy a francouzsky. 12. 5. 1887 tragicky zemřel v Olomouci. Stalo se to na následky zranění při testování modelu vysokého kola.
Elsa s dětmi se po roce 1890 odstěhovala do Vídně. Provdala se za Poláka Józefa Trojnara, učitele a pozdějšího ředitele c. k. reálné školy v Tarnopolu, který děti popolštil. V roce 1896 začal Rudolf navštěvovat gymnázium v Jasle. Potom se rodina stěhovala do Tarnopolu, Stryje a Lvova. Na lvovské univerzitě v roce 1907 absolvoval studia přírodních věd a získal doktorát. V roce 1913 byl habilitován docentem a v roce 1920 se stal profesorem pro obor biologie na Lékařské fakultě.
Od začátku 1. světové války se začal zabývat výzkumem skvrnitého tyfu, jeho původu a bacilonosiči a následně získáváním účinné vakcíny. Na začátku 2. světové války, když Lvov obsadila Rudá armáda, zachránil díky výrobě vakcíny mnoho lidí židovského původu a také řadu osobností vědy a kultury před deportací do sovětských gulagů na Sibiři a do kolchozů v Kazachstánu. V tomto pokračoval i od července 1941, kdy Lvov obsadila německá armáda. Souhlasil s výrobou očkovací látky pro wehrmacht, ale kladl si podmínku: On sám rozhodne, koho ve svém ústavu zaměstná.
Zaměstnal dotyčné jako krmiče vší. Krmiči byli významní vědci a velmi schopní studenti, kteří měli válku přežít, aby po jejím konci mohli pracovat pro Polsko. Vojáci domácí armády, členové odboje, obyčejní lidé, Poláci i Židé. V okupovaném Polsku dal Weigl naději na život pěti tisícům lidí. Ausweis (průkaz) jeho ústavu umožnil bezpečně přečkat každou razii a vyhnout se deportaci na práce do Německa. Kromě toho nechal do varšavského ghetta tajně doručit vakcíny proti skrvnitému tyfu, čímž pomohl zachránit další životy.
Volksliste od generála Fritze Katzmanna v červenci 1941 nepodepsal. Sdělil mu, že o své polské národnosti si rozhodl už v roce 1918. Začátkem jara 1944 byl Weigl přinucen Lvov opustit a vybavení institutu bylo násilně převezeno do Německa ustupujícím wehrmachtem nebo i zničeno při obsazování sovětskými vojsky. Po roce 1945 odmítl zůstat ve Lvově a pokračovat v práci jako sovětský vědec. Usadil se v Krościenku nad Dunajem, kde si zřídil malou laboratoř. Později působil v Krakově jako profesor obecné mikrobiologie na Jagellonské univerzitě a nakonec na univerzitě v Poznani.
Rudolf Weigl porazil smrtelnou nemoc i totalitní mašinérii
Rudolf Weigel byl dvakrát ženatý (Zofia Kulikowska, Anna Herzigová). V manželství se Zofií měl syna Wiktora Weigla (1921–1985), který byl lékařem. Velkými zálibami Rudolfa Weigla byly lukostřelba a rybolov.
Jeho životní a profesní příběh zpracoval Mariusz Urbanek v knize Rudolf Weigl Zachránce tisíců životů. Vyšla polsky v roce 2018 Profesor Weigl i karmiciele wszy, v českém překladu od Markéty Páralové Tardy ji vydalo nakladatelství CPress v Brně v roce 2022. Obsahuje také rozhovory s Weiglovým žákem, biotechnologem a genetikem Waclawem Szybalskym (Krmil jsem vši u Weigla) a vnučkou R. Weigla Krystynou Weiglovou-Albertovou (Byl to náš dědeček). O R. Weiglovi byly také natočeny filmy (například Piotr Zalusky: Případ profesora Weigla, Halina Szymurová: Přemoci smrt).
Rudolf Weigl zemřel v zapomnění jako totalitnímu režimu nepohodlný 11. srpna 1957 v Zakopaném. Byl pohřben na Rakowickém hřbitově v Krakově.
Za své zásluhy získal řadu ocenění. Byl jmenován papežem Piem XI. rytířem Řádu sv. Řehoře Velikého, dále obdržel Řád Polonia restituta a komandérský kříž s hvězdou Řádu znovuzrození Polska in memoriam.
Byl také několikrát nominován na Nobelovu cenu (ve třicátých letech a znovu v letech 1946 a 1948). Této pocty se však se však nikdy nedočkal. Nejprve ztratil šanci na cenu proto, že se cítil být Polákem, nikoliv Němcem. Podruhé byl zase ostrakizován polskou vládou a obviněn z kolaborace s nacisty, neboť vakcínu využívali i oni. Tato obvinění nebyla vyslovena oficiálně. Šlo jen o zničující pomluvu, proti které nebylo možné se bránit.
Přesto se však posmrtně dočkal velkého ocenění. V roce 2003 mu Institut Jad Vašem v Jeruzalémě udělil titul Spravedlivý mezi národy za pomoc Židům za 2. světové války. Na medaili je citát z Tóry: „Kdo zachrání jeden život, ten zachrání celý svět.“ Cenu převzala za rodinu jeho vnučka Krystyna Weiglová-Albertová v synagoze U Bílého čápa ve Wroclavi.
Weiglův žák a přítel Stefan Kryński o něm napsal, že patřil k těm výjimečným lidem, které lze milovat nebo nenávidět, ale nelze kolem nich projít lhostejně. Byl to velký vědec, který proslavil polskou vědu, ale byl to rovněž obyčejný člověk, omylný a chybující. Citoval Henryka Mosinga: „Profesor byl jako slunce. I na slunci jsou skvrny, ale nesnižují jeho záři“.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém






Použitá literatura:
-Lapáček, Jiří: Neznámý přerovský rodák Rudolf Weigl – objevitel vakcíny proti skvrnitému tyfu, Sborník Státního okresního archivu Přerov, č. 31, 2023, s. 97–120.
-Přikryl, Ondřej: Z těžkých dob Prostějova, Prostějov 1929, I. díl s. 36, 39–41; III. díl s. 133 ; IV. díl s. 31, 65, 126.-Urbanek, Mariusz: Rudolf Weigl: Zachránce tisíců životů. Vydalo CPress v Brně roku 2022 ve společnosti Albatros