Publikace Jaroslava Achaba Haidlera Židovské hřbitovy a pohřbívání je svým způsobem jedinečná. Dotýká se příběhů Židů, umění epitafu i krás macejv

Nakladatelství Grada Publishing, a. s. vydalo v loňském roce publikaci Jaroslava Achaba Haidlera Židovské hřbitovy a pohřbívání. Autorem je herec, překladatel, fotograf, bývalý ředitel Činoherního studia v Ústí nad Labem a praktikující Žid. Více než deset let se věnuje mapování židovských hřbitovů a výsledkem této práce je uvedená kniha.

Téměř dvousetstránková publikace obsahuje sedm kapitol: Domy, Kameny, Text, Symbol, Pohřeb, Hřbitovy, Člověk. Její součástí jsou ukázky nápisů v hebrejštině a češtině, poznámky a vysvětlivky, barevné fotografie a mapka.

„Sedíte. Často v noci a ještě častěji v trnkách, hloží a další šepleti. Prsty se ve svitu čelovky jemně dotýkají kamene. Občas, pokud jste je tam nevrazili už za světla, se musí zabořit i do hlíny. Musí, protože zbytek krásy se totiž rýmuje ještě i tam. Pod úrovní zeminy,“ tak začíná Haidlerova kniha.

Bejt ha-kvarot (pohřebiště) , bejt-olam (dům věčnosti)  bejt-chajim (dům života) – těmito výrazy je v hebrejštině označován hřbitov. Židovský nebožtík neodchází na věčnost, ale domů. Je zde úcta ke smrti a také jedinečnost židovských pohřebišť, které jsou nezaměnitelným důkazem respektu k člověku.

Stěžejní část publikace pojednává o macejvách  a epitafech. Ty zachycují nejen zásluhy či život zemřelého. Jedná se také o literární útvar obsahující rytmus, epiteta, kryptogramy (schované jméno nebo sdělení na začátku nebo konci veršů), chronogramy, odkazy a narážky na Bibli, synagogální a biblické jméno. Zhotovovali je zkušení písmáci a znalci Tóry. Zadavatelem byli pozůstalí a židovská obce a vyskytují se od doby baroka do konce 19. století.

„Talmud říká kameni tak hezky nefeš – duše. Ti, kdo ho pořizovali, ho pořizovali s láskou v srdci a Tórou v ruce,“ uvádí Achab Haidler a zároveň to dokumentuje příklady řady textů, mezi nimiž jsou skutečné perly, například úsovský epitaf Abrahama Feiferlese či na řada epitafů  na přistoupimském Wertheru. Perlou je i epitaf  Feiše Ehrenstamma (prostějovského továrníka a podnikatele, žil v letech 1763–1827). Je zde oslaven „jako miláček mnoha lidí, otec, který rád následoval dobročinnost a u kterého narazili vždycky jen na laskavost a spravedlnost“.

Upozorňuje na překladové přešlapy ( příkladem je „prosťáček“ tam  a ešet Lapidot  –žena Lapidotova). Dozvíme se například, co je to tanceva  T. N. C. B. H. –„Kéž je jeho duše vevázána do Svazku života.“ ( hebrejsky Tehi nafšo crura bi-cror ha-chajim) či pozadí skrytých kamenických letopočtů a kamenických a textových apostrofů ( zvaných čubčik), poznáme nádherné petichy  v Úsově, Mohelnici a Lošticích.  Najdeme zde životní příběhy a osudy nejen cadiků, ale i obyčejných Židů z různých komunit.

Neméně zajímavá je kapitola o výkladu funerální symboliky. Od známých symbolů kohenů a levitů přes tajemný plod etrog, hada, jelena, ratolest k sloupům, stromům, svícím, svícnům, hroznům. Nechybí ani symbol koruny (symbol znalce tóry i dobrého, obětavého života) a záhadného Urobora (stočeného hada požírajícího vlastní ocas). „Uroboros není u Židů typický, více se vyskytuje na Moravě, “ vysvětluje autor knihy a zároveň se zamýšlí nad jeho smyslem (symbol věčnosti či mesiáše). Dodejme, že litinová váza s Uroborem pocházející ze starého židovského hřbitova, z hrobu Leopolda Ehrenstamma, se nachází v Muzeu a galerii v Prostějově, v expozici o historii židovské komunity.

Židovské hřbitovy představují svaté místo i důležitý znak židovské obce. Všímá si jejich historie a uspořádání. Uvádí zde hřbitovy venkovské, vrchnostenské, totalitní, živé. To vše doprovázejí konkrétní příběhy. Najdeme zde příběhy ničení v důsledku války a postupující fronty (Osoblaha, Jiřice, Miroslav), ale i ty, na jejich ničení se podepsala komunistická ideologie (Tábor, Vrchlabí, Hodonín, Žatec, Mnichovo Hradiště, Úsov, Hranice na Moravě). Najdeme zde i nejsmutnější případ totalitní zkázy (Mariánské Lázně), příklady „profesionální totality“ ( Mikulov, Holešov) či příběh hřbitova v Hroznětíně u Karlových Varů, který je památníkem asi  největšího halachistického oříšku v dějinách českého a moravského židovstva (exhumace ostatků zemského rabína Mordechaje Beneta a uložení v Mikulově). Kriticky poukazuje na uspořádání macejv a vytváření záměrných lapidárií (Třebíč, Lipník, Hranice, Osoblaha).

Za příklad totalitní bezohlednosti a nevkusu uvádí prostějovskou kauzu náhrobků pocházejících ze starého židovského hřbitova  „…v Prostějově a jeho blízkém okolí najdeme dodnes lidi, kteří po židovských kamenech bez skrupulí chodí s pomejemi ke své králíkárně. Vědí, po čem šlapou, a přesto tudy šlapou dál,“ píše Achab Haidler a dodává, že prostějovská kauza je také příkladem toho, že tyto nápisy na kamenech už jsou téměř definitivně vyhlazeny. Nikoliv erozí, ale třenicemi, tajnůstkářstvím a obecným nezájmem.

Závěr publikace se věnuje dokumentaci židovských hřbitovů. Uvádí zde, že na asi 350 dochovaných židovských hřbitovech se nachází odhadem 150 tisíc macejv. Třetina z nich už byla zdokumentována (databáze, plánky, fotografie, překlady textů). Podle slov autora knihy je totiž potřeba zachovat nejen genealogické „telefonní seznamy“ (tedy data narození a úmrtí), ale každý použitelný znak. „Nejen proto, že jsme se během Velkého zla provinili dost, anebo proto, že ty vzkazy zdaleka nepatří Židům. Ale i proto, že ze stejných písmen byly poskládány veškeré vesmíry, v nichž má lidská bytost jedinečnou šanci i výjimečný úkol – zlepšovat je a napravovat,“ shrnuje v závěru knihy Jaroslav Achab Haidler.

 Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém