
Na novém židovském hřbitově v Prostějově jsme si ve čtvrtek 29. 6. 2023 připomněl První jarcajt našeho člena Rudolfa Duba. Ten nás nečekaně na vždy opustil 9. 7. 2022…
Pan Daniel Soukup ke vzpomínce na Rudu Duba:
L-iluj nišmat – řeč k 1. járcajtu Ing. Rudolfa Duba
Zakladatelka moderní hebrejské poezie, básnířka Rachel Bluwsteinová složila ve 20. letech 20. století nádhernou báseň Mineged – Z druhé strany. V úsporných třech slokách zachytila scénu, kdy náš učitel Moše, těsně před svou smrtí, stál na hoře Nebo a díval se na zemi zaslíbenou. Věděl, že mu nebude dopřáno spočinout v izraelské zemi, věděl, že na půdu Jisraele nikdy nevkročí. Zemřel mimo svůj opravdový domov. Rachel to vyjadřuje slovy:
V každém očekávání
je smutek hory Nebo.
Jeden naproti druhému
– dva břehy jedné bystřiny.
Nařízení tvrdé jako skála:
být si vzdálen navěky.
Pokud bychom neznali dějiny židovského národa a četli bychom pouze Mojžíšův životopis, nabyli bychom dojmu, že jeho životní příběh skončil tragicky. On sám to tak ostatně mohl cítit. Životní síly ho opustily těsně před tím, než měl dokončit své celoživotní poslání – dovést děti Jisraele do země Kanaán. Ecev Nebo – smutek hory Nebo. To je smutek, který si v životě neseme, protože víme, že náš život na tomto světě je konečný, a je téměř jisté, že v něm nestihneme vše, co jsme si předsevzali.
To, co je na židovství nádherné a co mu dává nevyčerpatelnou sílu, je schopnost nahlížet tento svět v kontextu a v kontinuitě. Vědomí, že každý z nás, každý židovský muž, každá židovská žena, každé židovské dítko, je článkem řetězce, který spojuje minulost s budoucností. Židovství umí proměnit tragiku Mojžíšovy smrti, a dát smysl onomu tvrdému nařízení (cur ha-gezerah), tedy tomu, že mezi Mojžíšem a Zemí zaslíbenou byla v okamžiku jeho smrti hranice, kterou nepřekročil. Avšak Mojžíšův následovník Jehošua bin Nun židovskou pospolitost do této země dovede – do země, kde jednou Židé ustanoví království, kde postaví chrám, odkud budou vyhnání a kam se znovu vrátí a založí si zde v roce 1948 svůj nový stát.
Podobně to je i s životním příběhem Rudolfa Duba, našeho Rudy, jehož smrt přišla nečekaně, ve chvíli, kdy kolem měl rozpracováno mnoho úkolů a projektů. Ve věku, kdy by se umírat nemělo, protože člověk je už bohatý o životní zkušenosti a stále ještě plný síly realizovat své smělé plány. Pokud by někdo psal Rudův životopis a uzavřel poslední kapitolu jeho smrtí, mohli bychom nabýt dojmu, že příběh končí tragicky. Jenomže Ruda bytostně patřil do mnohem většího, starobylejšího a trvalejšího příběhu, příběhu židovského národa a jeho hluboké víry. To, že se zde dnes setkáváme u jeho hrobu, to, že si připomínáme jeho járcajt, to, že se snažíme navázat na jeho plány a úkoly a pokračovat v nich, to vše je dokladem naší nezdolné důvěry a neděje, že má život každého jednotlivce smysl.
Nevím, jak to vlastně Ruda dělal. Nepochybně v tom hrála i podpora jeho ženy Jarky a maminky Anny. Ve své houževnatosti byl schopen vést sportovní klub Maccabi, pořádat pravidelné sportovní a kulturní akce, zorganizovat v Prostějově dokonce festival židovské kultury a nad to spravovat a zvelebovat místní židovský hřbitov. A k tomu všemu spojoval lidi ze všech možných koutů, protože Rudolf lidi miloval. Po Rudově odchodu se zatím nenašel nikdo, kdo by měl tolik energie pokračovat ve všem, co inicioval. O to množství úkolů se musí nyní dělit několik lidí a zdaleka ne na vše se zatím podařilo navázat. Přesto ale Rudolfův odkaz pokračuje.
Ecev Nebo – smutek hory Nebo v nás samozřejmě zůstává. Odchod blízkého člověka je vždy tragický. Judaismus před bolestí oči nezavírá. Ale ani nedělá z bolesti modlu. Po roce je čas se rozhlédnout a poděkovat za všechno, co nám Ruda odkázal. A pokusit se nést jeho památku dál.
Daniel Soukup
Přinášíme malé fotoohlédnutí za pietní vzpomínkou:
-jg-





