V těchto dnech si připomínáme konec dosud největšího vojenského konfliktu v dějinách lidstva, konec II. světové války. Připomeňme si v této souvislosti, že spousta statečných prostějovských občanů se přímo zapojila do bojů proti nacistům, ať už v řadách britské armády, nebo československé vojenské jednotky, jejímž velitelem byl na východní frontě podplukovník Ludvík Svoboda.
Mezi více než třemi desítkami prostějovských bojovníků byli kupříkladu příslušník 1. československé samostatné brigády Kamil Richter, letec Emil Türkl, příslušník Britské armády Bruno Bobasch, Juda Sternküker, který bojoval v britské brigádě v tehdejší Palestině, Erich Schick, který se zapojil do čs. zahraniční armády v Sovětském svazu, Bernard Bleichfeld, který se připojil ke Svobodově armádě, nebo mechanik 310. československé stíhací perutě Royal Air Force Hugo Winter. Proti nacismu bojovali rovněž bratři Bedřich a Max Bleichfeldovi, otec a strýc čestného člena spolku Hanácký Jeruzalém Ofera Pelleda z Jeruzaléma. „Oba rodáci z Prostějova se roku 1938 dostali do Palestiny. Otec vstoupil v osmnácti letech do Britské armády. Sloužil v židovských jednotkách a bojoval proti nacismu v Evropě. Z rodiny přežil jen on a bratr Bedřich,“ vzpomínal při jedné z návštěv Prostějova Ofer Pelled.
Příběh plukovníka Bedřicha Seligera
Bedřich Seliger senarodil 19. června 1920 v židovské rodině v Prostějově. Otec Ignác Seliger byl obchodníkem s konfekcí a textilem. Bedřich měl dvě mladší sestry. Byl velmi nadaný. Bavila ho hlavně matematika, hrál šachy a učil se hrát na housle a na klavír. Na prostějovské klasické gymnázium šel studovat už po ukončení 4. třídy. Odmaturoval s vyznamenáním v roce 1938. Rodiče mu zajistili výuku angličtiny a připravovali ho na odjezd z protektorátu. Byl však udán na gestapo. Důvodem bylo falešné obvinění, že doma přechovává marxistickou literaturu. Začátkem října 1939 byl zatčen a odvezen do věznice na Špilberku. Po dvou měsících byl deportován do Ostravy, odkud byl společně s dalšími židovskými vězni připojen ke druhému židovskému transportu směřujícímu do Niska nad Sanem. V této okupované části Polska měl vzniknout první koncentrační tábor pro Židy a na jeho výstavbě se podílel i Seliger.
Společně s dalšími pěti vězni se mu podařilo 18. prosince 1939 z tábora utéct a přejít ilegálně nedalekou hranici na sovětské území. „Jaký obchod je v Prostějově vedle radnice? V jaké ulici je soud? Jak se jmenuje nejznámější prostějovský fotoateliér?“ Na tyto tři otázky musel odpovědět při prověrce ve Lvově, protože u sebe neměl žádné doklady a mohl být považován za špióna. Bedřich znal na všechny otázky odpověď. Obdržel potom takzvanou zelenou kartu, která mu umožňovala pobyt a práci na území Sovětského svazu. Pracoval v pekárně v Bolechově u Lvova. Po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 byl s dalšími civilisty evakuován až do Uzbekistánu. V Taškentu česal bavlnu, byl účetním v sovchoze. Koncem roku 1941 si přečetl v tisku informaci o vzniku československé vojenské jednotky v Buzuluku a rozhodl se do ní vstoupit. Musel projít přes náš konzulát v Kujbyševě, kde mu „otevřel“ dveře bratranec z Prostějova Bedřich Samet. Pro oba to bylo milé setkání.
Bedřich Seliger byl v první šestici dobrovolníků, kteří se hlásili do nově vznikající československé vojenské jednotky. Jejím velitelem byl podplukovník Ludvík Svoboda. S touto jednotkou (pozdějším 1. československým armádním sborem) prodělal těžké boje u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerkve a v Dukelském průsmyku. Působil jako velitel minometného družstva a roty. Mohl zde využít výborných znalostí matematiky při výpočtech navádění střel. Byl třikrát raněn, nejtěžší zranění utrpěl od výbuchu miny v bojích u Štrby.
Návrat do rodného Prostějova byl pro něj velmi smutný. Zůstal bez domova a rodiny. Rodiče, sestry a dalších osmnáct blízkých příbuzných zahynulo v nacistických koncentračních táborech. Rodiče a sestry byli zastřeleni 28. července 1942 v lese nedaleko Baranoviči.
Po skončení války zůstal na Slovensku, kde vedl výcvik nových vojáků obsluhujících minomety. Potom působil jako důstojník ve sborovém velitelství v Olomouci. V roce 1947 odešel na vlastní žádost do civilu. Přestěhoval se do Teplic a zastával různé technické funkce v textilním, krajkářském a sklářském průmyslu. Před odchodem do důchodu byl ekonomickým náměstkem ředitele Sklo unionu Teplice. Tuto funkci zastával jako nestraník. Na doporučení připsal jeho velitel a tehdejší prezident Ludvík Svoboda slova: „Má výjimku, je prověřený z Dukly.“
Za prokázané hrdinství mu byl třikrát udělen Československý válečný kříž, Řád Rudé hvězdy a další vyznamenání.
Do Prostějova se vrátil po dlouhých pětašedesáti letech koncem dubna 2012. Byl přijat na radnici, besedoval se studenty na Gymnáziu Jiřího Wolkera. Také se mu samozřejmě vrátily trpké a smutné vzpomínky. Zemřel 27. listopadu 2012 ve svých dvaadevadesáti letech v Teplicích.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém