Při vyslovení jména Karel Poláček se nám vybaví slova humorista, maloměsto či kouzelná knížka čerpající z jeho dětství Bylo nás pět. Karel Poláček také koncem března 1943 pobýval i v Prostějově. Začněme ale od začátku.
Rodný Rychnov nad Kněžnou, studia a dráha novináře
Narodil se 22. března 1892 v českožidovské rodině v Rychnově nad Kněžnou. Otec Jindřich Poláček byl obchodníkem se smíšeným zbožím. Matka Žofie rozená Fuchsová zemřela v roce 1899. Měl čtyři bratry – Arnošta, Kamila, Ludvíka a Zdeňka a dva nevlastní sourozence – Bertu a Milána. Druhá otcova žena Emilie Poselesová pocházela z Třeště. Jeho otec nebyl v oblibě zdejší židovské komunity, protože bez ohledu na šábes celou sobotu prodával. Vánoce se slavily křesťansky a němčení neměl rád.
Karel studoval v Rychnově nad Kněžnou c. k. vyšší gymnázium, ale v kvintě jej musel opustit pro své vzdorovité chování a špatný prospěch. Maturoval v roce 1912 na pražském gymnáziu v Truhlářské ulici. Potom začal studovat na přání otce práva, která však nedokončil. Jeho velkou vášní bylo studentské loutkové divadlo v Rychnově. Sám jej řídil a psal pro něj hry. Za 1. světové války byl na ruské a italské frontě. Koncem války utekl do srbského zajetí.
Po návratu z války začal přispívat do satirických časopisů Štika z venkova a Nebojsa. Zde se seznámil s bratry Josefem a Karlem Čapkovými. Od roku 1920 začal pod šiframi -kp-, K. P. či pseudonymem Kočkodan publikovat v Lidových novinách. Působil v nich řadu let jako sloupkař, fejetonista a soudní zpravodaj – a to až do 26. února 1939. V beletristické příloze novin a v sešitech Lidových novin také vycházely jeho knihy. Přispíval do Přítomnosti a v letech 1927–1930 redigoval humoristický čtrnáctideník Dobrý den. Novinářskou práci nijak nezlehčoval a považoval ji za dobrou „spisovatelskou školu“, což dokládají jeho slova: „ Spisovatel slouží novinám a noviny slouží spisovateli propagující jeho dílo.“
3. dubna 1919 vystoupil z židovské obce a zůstal bez vyznání. 3. srpna 1920 se oženil s Adélou Herrmannovou (1895–1943). Jeho manželství však nebylo šťastné a skončilo v roce 1939 rozvodem. Vřelý vztah však měl ke své dceří Jiřině (1921– 2001) Jeho přítelkyní a družkou se stala právnička JUDr. Dora Vaňáková rozená Weiszová (1907–1944).
Neměl rád sport, ani přírodu. „ Žid nepatří do přírody, Žid patří do kavárny,“ odpovídal svým přátelům, když ho zvali na vycházky. Rád četl, hlavně ruskou klasickou literaturu ( M. Gorkého a A. P. Čechova). Miloval Chestertona. Navštěvoval výstavy a měl i sbírku kreseb. Byl členem kruhu pátečníků scházejících se ve vile Karla Čapka. Chodili sem například spisovatelé Eduard Bass, Edmond Konrád, František Langer, Vladislav Vančura, novináři Arne Laurin, Alfréd Fuchs, Josef Kodíček, jazykovědec Vilém Mathesius, filozof J. B. Kozák, historik Josef Šusta, Masarykův tajemník a filozof Vasil Kaprálek Škrach a někdy i T. G. Masaryk. Byl členem legendární Táflrundy společně s Juliem Firtem, Ferdinandem Peroutkou, Hugo Haasem a Jiřím Červeným.
Doba okupace a Poláčkův deník
Karel Poláček vnímal citlivě narůstající fašistické tendence. „Toužím se zbavit ghetta“, tento výrok reflektoval ohrožení rasové, ale i osobní. Dcera ho často koncem třicátých let nacházela skloněného nad Biblí. Věděl, co ho čeká. Emigraci však odmítal jednak z důvodů vazeb na svoji družku, ale i z vlastní konzervativní povahy. Dceru Jiřinu však stihl poslat do bezpečí. Dora jí pomohla zařídit koncem března 1939 emigraci do Velké Británie.
V době války Poláček pracoval u Rady židovských starších jako knihovník. Objížděl knihovny židovských náboženských obcí a sepisoval jejich fondy. Tuto skutečnost odráží jeho Deník z roku 1943 vedený od 26. února do 10. května 1943. Obsahuje celkem dvaadvacet zápisů psaných nepravidelně. Obsahují všední postřehy a zážitky, náčrty povídek, citáty a odkazy, zápisky z četby, úvahy a reflexe soukromého života a především pozoruhodné portréty Židů, se kterými se setkával při práci v různých českých a moravských městech. Nemá soukromou povahu, protože jej dal k nahlédnutí Doře. Ta zde také i některý zápis komentovala. Poláčkova knihovnická práce se také odráží v dopisech adresovaných Doře.
Poláčkův deník vyšel knižně celkem třikrát – Se žlutou hvězdou, Hradec Králové, 1959; reedice v roce 1961 – editor Z. K. Slabý; Deník z roku 1943, Nakladatelství Franze Kafky, Praha 2001, editor Erik Gilk. Poslední vydání z roku 2001 pod názvem Úvahy, Korespondence, Deník z roku 1943 vyšlo jako závěrečný 20. svazek Poláčkových sebraných spisů. Jednalo se o úplné vydání textu vycházejícího z rukopisu, který darovala dcera rychnovskému muzeu.
Prostějovské stopy Karla Poláčka
Poláčkovy poznámky jsou relativně skoupé, přesto však můžeme na základě deníku a dopisů Doře rekonstruovat jeho prostějovský pobyt. V Prostějově se ocitl po svém působení v Plzni, Českých Budějovicích a v Olomouci. Už 10. března oznamuje Doře, „že budou v Olomouci do konce příštího týdne a potom že pojedou do Prostějova, kde je zase čeká náramná fůra knih“. V dalších dopisech z 19. a 22. března toto upřesňuje. Nakonec se v Prostějově ocitají kolem 23. března.
V Prostějově pobýval asi deset dnů. Poláček bydlel u čtyřiasedmdesátiletého Žida pana Sterna, jehož pochvalně označuje za milionáře. Popsal jej takto: „Tlustá skla u brýlí, drmolivá řeč, červený, malinký, milovník jídla… Obědvá se o jedné – zdá se, že je to zde náramný obřad. Směje se na plný talíř jako dítě, když spatří vánoční stromeček. Div, že netleská.“ Všímá si i osobního života ( byl třikrát ženatý, třetí manželka je vdova po jeho bratrovi). Popisuje bydlení: „ … pět pokojů, koupelna, ústřední topení, plno polštářů, koberců. Chtěli si v životě měkce ustlat. Nad tím vším svítí bohaté, lesklé, groteskní a secesní lustry.“ Dále se dozvídáme, že prý vyrostl u S. Reinera v Prostějově – velkého podnikatele. Knihy chodil třídit do staré synagogy (poznámka autorky: synagoga beth -ha midrasch v Demelově ulici) a bylo jich skutečně hodně.
Zdejší Židé na něj dělali dojem selsko-řemeslnický. Město Prostějov viděl především jako město konfekce a secese. Napsal o něm retrospektivně v dopise Doře z 6. dubna 1943: „ Prostějov, město konfekce. Všude samá laciná elegance. Domy secesní. Česká beseda – secesní monstrum jaké svět neviděl (pozn. autorky: Národní dům v Prostějově). Město konfekce, město zákazů. Židé vycházejí v neděli jen mezi jedenáctou a druhou.“
Původně měl být ubytován v kamrlíku bez elektřiny. Tam by nemohl ani číst, proto jej dali do rodiny Sternových. Bydlel v Messenhausově ( Havlíčkově) ulici č. 43. Jeho pokoj původně obýval německý důstojník, který byl zrovna na dovolené. Poslední informace o Prostějově má datum 30. března 1943 (pohlednice adresovaná Doře) a oznamuje návrat do Prahy 1. dubna. Potom pokračoval v práci v Brně.
Prostějovské reálie
Poláček se ocitl v Prostějově v březnu 1943. Zachytil zde i jeho atmosféru. Pro doplnění dodejme, že po transportech židovských obyvatel v létě roku 1942 zde žila už jen malá část židovského obyvatelstva ve smíšených rodinách. Synagoga byla zavřená, židovská náboženská obec neexistovala a k tomu samozřejmě přistoupily norimberské zákony, arizace a likvidace židovských továren a firem.
Nyní se ale vraťme ke vzpomínaným jménům. Alfréd Stern (1870–1949) byl původně majitelem obchodu s textilním zbožím v Blahoslavově ulici 17, který byl koncem roku 1939 zlikvidován. 7. března 1945 byl deportován do Terezína, kde byl osvobozen. Zemřel 4. 12. 1949 v Prostějově a je pohřben na novém židovském hřbitově. Jeho třetí manželka Anna ( nar. 1889) byla katolička. Vzpomínaný Sigmund Reiner byl majitelem textilního velkoobchodu v tehdejším Onšově domě. Firma zásobující textilem obchody u nás i v zahraničí zde působila v letech 1879–1914 . Svými finančními a hospodářskými vlivy zasahoval i do prostějovského oděvního, kloboučnického a obuvnického průmyslu. Onšův dům na hlavním prostějovském náměstí ( č. 24) se známým renesančním portálem (1571) se zapsal do povědomí pamětníků a starých Prostějovanů jako „U Ondrušků“ podle prvorepublikového majitele oděvní firmy Jaromíra Ondrušky ( firma Modena).
Terezín a Osvětim
Karel Poláček byl 5. července 1943 se svou družkou Dorou transportován do Terezína. Přednášel zde o knihách, hlavně ruských klasiků a podílel se na řešení táborových sporů. 19. října 1944 byli oba transportováni do Osvětimi, kde podle dřívějšího mínění zahynul v plynové komoře.
Podle svědectví slovenské židovky Kláry Baumöhlové rozené Herzové vězněné v koncentračním táboře Hindenburg v Polsku, uspořádali na Vánoce roku 1944 představení. Vězeň Walter jim slíbil pomoc od Karla Poláčka, který přišel na podzim z Osvětimi do Hindenburgu (poznámka: pobočný tábor koncentračního tábora Osvětim) s transportem mužů. Vypadal jako fyzicky zničený člověk, působil skromně, tiše a neprůbojně, ale přesto ochotně nastudoval s děvčaty německou skeč. 19. ledna 1945 byli muži a ženy z Hindenburgu vyhnáni na pochod smrti směrem na Gleiwitz ( Gliwice) v Polsku. Poláčka, který už nemohl jít, vezl na saních spoluvězeň Walter. Tehdy ho Baumöhlová viděla naposledy. Zemřel 21. ledna 1945 v Gliwicích, což doložili svědci a spoluvězňové. Erich Kulka a František R. Kraus.
Celá rodina Poláčkova zahynula za druhé světové války a holocaustu. Zachránila se jedině dcera Jiřina Jelinowitzová, která žila od roku 1969 v Kanadě. Stala se strážkyní odkazu svého otce i autorkou vzpomínkové knihy Můj otec Karel Poláček.
Karel Poláček – humorista a sociolog charakterů
Karel Poláček nám především vynikajícím způsobem zachytil svět maloměsta a jeho obyvatel – obchodníků, živnostníků, úředníků… Často mu byli předlohou obyvatelé rodného Rychnova. Jsou to typy různých lidí a různých charakterů. Tak se zapsali do naší literární historie například židovský obchodník, slávista pan Načeradec se svým mocným klanem z knihy Muži z ofsajdu, obchodník pan Štědrý a žebrák Chleboun zvaný Majorek z Okresního města, účetní Michelup či Péťa Bajza a jeho kamarádi z knížky Bylo nás pět .
Do literatury vstoupil knihou Povídky pana Kočkodana (1922). Byl také vynikajícím znalcem různých „živností“ a zálib ( Mariáš, Hráči, Muži v ofsajdu). Jeho knihy jsou výpovědí o židovském charakteru (drama Pásky na vousy, Povídky izraelského vyznání). Sestavil sbírku židovského humoru (Židovské anekdoty) a Žurnalistický slovník zesměšňující novinářské fráze. Ze satirických románů můžeme uvést Dům na předměstí či Michelup a motocykl. Smutnou groteskou bývá označovaná tetralogie Okresní město. Hostinec u Kamenného stolu vydaný v roce 1941 vyšel pod jménem Vlastimila Rady. Vydání své nejznámější knížky Bylo nás pět se však bohužel nedožil. Vyšla až posmrtně v roce 1946.
Poláček spojoval v sobě humor i nostalgii a brilantní vyprávěčský styl. Byl autorem lakonického, bezozdobného stylu, ale také i výborných hříček a práce s jazykem. Jeho knihy se staly populárními i díky filmovým a televizním adaptacím (např. Vše pro firmu) a rozhlasové četbě. Byl také autorem scénářů k filmům (například Dům na předměstí, U nás v Kocourkově). O pozadí své tvorby napsal: „ Milieu, ovzduší, stav, habitus člověka, to mne láká. Proto se vyhýbám senzačním látkám. Neboť největší senzací je všední život a proměnit jej v aktuální a senzační považuji za největší úkol spisovatele.“
Poláčkovo dílo se stalo majetkem celého národa
Karel Poláček byl jeden ze čtenářsky nejoblíbenějších českých spisovatelů první republiky. V oficiální literatuře to však s uznáváním díla neměl snadné. Jeho knihy vycházely jen občas, především ty humoristické. Důvodem byl odpor k tzv. hradnímu křídlu literatury první republiky a i antisemitismus v aparátu Svazu československých spisovatelů. Dvakrát byla nakladatelstvím Československý spisovatel odmítnuta monografie Aleny Hájkové Knížka o Karlu Poláčkovi. Vyšla až v roce 1999 v nakladatelství Akademia.
Teprve po roce 1989 se otevřela možnost pro publikování vzpomínek spisovatelových přátel, z velké části také Židů a spolu s novým osvětlením epochy se Karel Poláček objevil jako jeden z největších spisovatelů nové doby. Oficiálně se tak stalo na sympoziu v Rychnově nad Kněžnou konaném ve dnech 20. – 23. března 1992 u příležitosti 100. výročí narození. Zde vystoupila celá řada Poláčkových ctitelů a znalců. Přítomna byla i dcera Jiřina. Zde také vyplynul podnět k vydání Poláčkových sebraných spisů v nakladatelství Franze Kafky. K odkazu slavného rodáka se hlásí řadou akcí také rodný Rychnov nad Kněžnou. Poláčkovo dílo je nadále vydáváno. Připomeňme například poslední vydání knihy Bylo nás pět z roku 2021 či životopisný román Martina Daneše Rozsypaná slova.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém v Prostějově








