Adolf Loos je považován za nejvýznamnějšího středoevropského architekta první třetiny 20. století, klasika moderní architektury a předního představitele puristické architektury charakteristické čistými hranolovými tvary. Odmítal zdobnost a prosazoval stroze funkční a praktickou obytnou architekturu. Ovlivnil nejvýznamnější osobnosti své doby – Ludwiga Wittgensteina, Arnolda Schönberga a Le Corbusiera. Národní památkový ústav, Muzeum hlavního města Prahy u příležitosti 150. výročí narození vyhlásily letošní rok Rokem Adolfa Loose. Jeho součástí jsou různé výstavy, přednášky a další akce.
Nebyl židovského původu, ale s členy této komunity měl hojné kontakty. Byla jimi většina jeho klientů, nejbližší přátelé, asistenti a jeho třetí manželka Claire Beck.
Adolf Loos a jeho dílo
Narodil se 10. prosince 1870 v Brně v Kounicově ulici 4 (dříve Hřbitovní 22) v německo-české rodině kamenosochaře Adolfa Loosa a Marie Hertlové. Rodný dům už se nezachoval, na jeho místě se nachází hotel Continental. Rodiče pocházeli z Jihlavy. Dětství prožité v otcově kamenické dílně jej značně ovlivnilo. Získal zde cit pro materiál i vztah k řemeslu. Absolvoval studium na průmyslové škole v Liberci a na Vysoké škole technické v Drážďanech. Výrazně jej ovlivnil v letech 1893–1896 pobyt v USA. Nejprve pobýval u svého strýce ve Filadelfii. Vystřídal řadu zaměstnání od práce v hotelích a na stavbách až po psaní uměleckých kritik. Natrvalo ho ovlivnily funkcionalismus Chicagské školy a architektura F. L. Wrighta.
Po návratu do Vídně pracoval na různých projektech. Zároveň se brzy dostal do intelektuální společnosti. Začal se stýkat s avantgardními umělci, například Gustavem Klimtem, Arnoldem Schönbergem a Albanem Bergem. Jeho největšími přáteli se stali Peter Altberger a Karl Kraus.
Od roku 1897 začal intenzívně publikovat polemické články o vídeňské secesi. Vystupoval jako teoretik puristicko-funkcionalistického pojetí architektury oproštěné od zbytečné zdobnosti a ornamentu. Tyto principy shrnul ve své eseji Ornament a zločin(1908). Prakticky je uplatnil při rekonstrukci Café Museum (1899), v plánech obchodního domu Goldmann a Salatsch (1909–1911) na Michalském náměstí ve Vídni a při rekonstrukci vily Karma v Clarens u Montreux u Ženevského jezera (1904–1906) pro psychiatra Theodora Beera.
V roce 1912 založil a řídil ve Vídni soukromou školu architektury, na které studovali převážně cizinci. Adolf Loos je v dějinách architektury známý jako zakladatel principu uspořádání vnitřního prostoru stavby zvaného Raumplan. Jeho podstata spočívala v narušení horizontálního navazování pater. Vnitřek stavby je členěn na jednotlivé kubusy s rozdílnou světelnou výškou a tím dochází k propojení místností s různými výškovými úrovněmi. Interiér je zkrátka jeden velký vzdušný prostor a v rámci jedné místnosti se uplatňuje nestejná úroveň podlaží.
V tomto duchu navrhoval měšťanské domy: Rufnerova vila (1922), vila básníka Tristana Tzary na Montmartru v Paříži (1927)a vila Moller ve Vídni (1927–1928). Významné Loosovy stopy najdeme i v českých zemích. Vytvořil zde přes třicet budov a interiérů. Patří mezi ně například Müllerova vila v Praze- Střešovicích (1928–1930), Winternitzova vila v Praze 5(1931–1932), cukrovar v Hrušovanech u Brna, vila v Hrušovanech pro Viktora Bauera, Bauerův zámeček v Brně (dnes součást výstaviště), Brummelův dům v Plzni, řada bytových interiérů v Plzni a kolonie rodinných dělnických domků v Náchodě-Babí.
Adolf Loos měl československé státní občanství a v roce 1930 dostal čestný důchod. Usiloval také o získání stálého zaměstnání v Praze. Záměr působit na Akademii výtvarných umění v Praze či Brně mu však nevyšel. Byl třikrát ženatý (Karolina Obertimpfler, Elsie Altmann a Claire Beck). Zemřel 23. srpna 1933 ve vídeňském předměstí Kalksburgu. Je pohřben na Ústředním hřbitově ve Vídni. Navrhl si také vlastní náhrobek. Jeho archiv uložený ve vídeňské Albertině obsahuje přes 250 položek projektů, návrhů a plánů.
Paul Engelmann – architekt, filozof a Loosův žák
Paul Engelmann (1891–1965) se narodil v Olomouci v židovské rodině. Otec Max byl úředníkem, matka Ernestina pocházela z vážené prostějovské lékařské rodiny. Její otec Adolf Brecher (1831–1894), rodák z Prostějova, byl olomouckým lékařem, spisovatelem, překladatelem, básníkem a zakladatelem židovského spolku. Po studiích na německém gymnáziu v Olomouci studoval ve Vídni architekturu. Studia potom přerušil a navštěvoval proslulé kursy architekta Adolfa Loose. V roce 1913 zprostředkoval v Olomouci Loosovu přednášku.
Pojmem se staly schůzky mladých židovských intelektuálů v bytě Engelmannových na Mořickém náměstí. Žertovně mu říkali palác (Palais am Mauritzplatz, nyní ulice 8. května 44). Přítomni byli kromě Paula také jeho výtvarně nadaní mladší sourozenci Peter a Anny, pozdější advokát Jacques Groag (1893–1973), Ludwig Wittgenstein (1889–1951), dramatik Max Zweig, jeho bratranec a hudebník Fritz Zweig a filozof Friedrich Pater. Zde se diskutovalo, muzicírovalo, dokonce se hrála i divadelní představení. Dobrou rodinnou atmosféru pro tato setkání vytvářela Paulova matka. Často se také schůzek účastnila. Sourozence Engelmannovy znal olomoucký knihovník, bibliofil a překladatel Otto František Babler (1901–1984). I on o nich vydal nejedno literární svědectví.
V září 1916 se tu objevil vídeňský rodák a účastník důstojnické dělostřelecké školy v Olomouci (nacházela se v Denisově ulici 30 vedle kostela P. Marie Sněžné) Ludwig Wittgenstein. Přinesl Paulovi pozdravy od učitele a architekta Loose. Mimochodem Wittgenstein a Groag byly také žáky Loosových kursů. V diskusích Paula Engelmanna s Wittgensteinem vznikl jeho jedinečný Tractatus logico-philosophicus. Cambridgeský profesor filozofie a představitel logického pozitivismu Ludwig Wittgenstein byl jeho velkým přítelem. Společně navrhli vilu pro Wittgensteinovu sestru Margaret Wittgenstein- Stonboroughovou ve Vídni (1928, ulice Kundmanngasse).
Paul Engelmann žil střídavě ve Vídni a v Olomouci. Krátce byl tajemníkem spisovatele a novináře Karla Krause. Byl přesvědčeným sionistou a po smrti své matky v roce 1934 se vystěhoval do Palestiny, kde působil jako architekt a designér v Tel Avivu. Zde také 23. srpna 1965 zemřel.
Müllerova vila v Olomouci
Engelmanna výrazně ovlivnil Loosův minimalistický styl a Raumplan. Společně s Loosem navrhl vilu pro drážního inspektora Hermanna Konstandta v Olomouci (1916–1919). K realizaci vily však nedošlo. Samostatně navrhl v roce 1932 ve Slezské Ostravě dům Josefa Guttmanna a dům pro Ellinor Goldmannovou v Olomouci. Oba domy však byly v pozdějších letech necitlivě přestavěny.
Zachovalo se nám však jedinečné Engelmannovo olomoucké dílo – vila pro úředníka Vladimíra Müllera (Černochova ulice 6, ve čtvrti Letná). Prostá kubistická stavba s bílou omítkou vychází z loosovského pojetí architektury s uplatněním Raumplanu a s důrazem na pohodlný interiér umožňující příjemné bydlení. Paul Engelmann také navrhl některé i zajímavé architektonické prvky (například uskočená nároží, různé varianty oken). Jednalo se o projekt středně velkého rodinného domu, místo železobetonových prvků uplatnil vyzděné konstrukce. Najdeme zde také jeho smysl pro poeticky laděný obytný prostor. Toto je vidět v centrální obytné hale rozdělené podle provozu do tří sekcí – komunikační, obytné a jídelní. Zachovaly se detaily dřívějších doplňků umocňujících prostor, například vestavěné lavice, niky a schodiště v kombinaci mořeného dřeva a bílých nátěrů.
To vše se zachovalo i díky péči rodiny původního majitele a současného majitele. Vila prošla v letech 2016–2019 komplexní památkovou obnovou (architekt Michal Sborwitz).
Dílem Paula Engelmanna se zabývali významní olomoučtí badatelé a historikové umění Vladimír Šlapeta a Pavel Zatloukal. Vladimír Šlapeta je rovněž autorem katalogu z díla Adolfa Loosa. Jeho druhé vydání vyšlo v roce 2000.
„Prostějovské“ stopy Adolfa Loosa
Vážil si ho brněnský architekt Jindřich Kumpošt, který působil také v Prostějově. Některé zajímavé prvky pocházející z Loosovy architektonické dílny najdeme ve vile Františka Kováříka na náměstí Padlých hrdinů 5 (1910–1911, architekt Emil Králík). Ve vnitřním prostoru haly dochází k prolínání jednotlivých funkcí v různých úrovních. Právě tento princip rozvedl a uplatnil Adolf Loos.
Dílem Adolfa Loose se zabývala prostějovská rodačka a historička umění žijící od roku 1969 ve Vídni Věra Běhalová (1922–2010). Je autorkou cenné průkopnické práce o vile Karma a studie o plzeňských bytech.
A ještě jednu pozoruhodnou stopu najdeme v našem regionu. Jedná se o ústřední pomník bitvy u Tovačova (15. 7. 1866) ležící u silnice mezi Tovačovem a Dubem nad Moravou pořízený v roce 1867 Moravským spolkem podporovacím. Zhotovila jej brněnská kamenická firma Adolfa Loose podle návrhu sochaře Jana Eduarda Tomoly z Rousínova.
Adolf Loos byl skutečně jedinečnou osobností naší architektury. K bližšímu poznání jeho osobnosti a díla bezpochyby přispějí i některé publikace, například portrét napsaný jeho třetí manželkou fotografkou Claire Beck (1904–1942). Pocházela z významné podnikatelské plzeňské rodiny a stala se obětí holocaustu. Kniha vyšla německy, anglicky a v roce 2013 česky v nakladatelství Pragma.
Závěrem uveďme alespoň jednu myšlenku slavného architekta: „Zvenku nemá dům nic prozrazovat – uvnitř však nechť vyjeví celé své bohatství.“
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
Ještě jedna aktuální zajímavost: v izraelském Tel Avivu začala výstava věnovaná právě Adolfu Loosovi. Více na webu České televize