Jeho osudy a osobnost jsou stále zahaleny mnohým tajemstvím, i když jako spisovatel zůstává v živém povědomí: učí se o něm na školách a ti, kteří nepřečetli žádnou jeho knihu, alespoň znají film Spalovač mrtvol. Bizarní stvoření, nejzáhadnější český spisovatel druhé poloviny 20. století, velký mystifikátor, který maskoval a zakrýval skutečnou identitu, král šerosvitu, který žongloval s umíráním a se smrtí, velký vzdělanec a jeden z nejlepších českých moderních spisovatelů. Tím vším byl Ladislav Fuks. Nahlédněme u příležitosti 100. výročí jeho narození do jeho života a díla.
„Zrcadla“ jeho života
Narodil se 24. září 1923 v Praze v rodině policejního úředníka. V roce 1942 maturoval na gymnáziu v Truhlářské ulici a následně byl nasazen na nucené práce na vrchní správu statků v Hodoníně. Po válce vystudoval na Filozofické fakultě Karlovy univerzity filozofii, psychologii, pedagogiku a dějiny umění. V roce 1949 získal doktorát filozofie prací Bergsonova idea vývoje. Potom pracoval v papírnách a v letech 1955–1959 jako odborný pracovník ve Státní památkové péči. V roce 1958 vydal odbornou publikaci Zámek Kynžvart – historie a přítomnost. V letech 1959–1963 byl odborným pracovníkem v Národní galerii v Praze. Od roku 1964 spisovatel z povolání. Debutoval povídkami v časopise Květen. Velkým úspěchem byla jeho knižní prvotina a první román Pan Theodor Mundstock. Po srpnové okupaci v roce 1968 měl řadu nabídek k emigraci. V tehdejším Československu však zůstal kvůli staré a nemocné matce, se kterou žil v dejvickém bytě až do její smrti.
„Nejúplněji jsem obsažen jen a jen ve svých knihách. Bude-li je někdo číst za sto let, nebude ho zajímat, jaký jsem byl já. Pokud ano, tak si mě stvoří z toho, co si přečetl,“ napsal ve svých vzpomínkách Moje zrcadlo. Byl křehký, bezbranný, slabý, osamělý, cítil se vyděděný. Celý život žil ve zvláštní atmosféře strachu. Byl jedináček a rodiče se mu příliš nevěnovali. Doma vládl přísný režim a tvrdý a autoritativní otec. Kamarádil se hlavně s chlapci z židovských rodin. Právě ona osamělost a vyděděnost ho k nim přitahovala.
Smutek byl žlutý a šesticípý jako hvězda
Tématem jeho prvních knih bylo židovství a holocaust. Nebyl židovského původu, ale měl řadu židovských spolužáků a přátel, které mu vzala válka a chtěl tento bolestný prožitek a jejich tragický osud umělecky ztvárnit. O náboženství a historii Židů se zajímal řadu let. Publikoval v periodikách vydávaných Židovskou náboženskou obcí (Věstník židovských náboženských obcí, Židovská ročenka). Snažil se maximálně identifikovat s židovskou menšinou, když svoje první beletristické práce podepisovat i jako Ladislav Fuchs.
Toto téma mu poskytlo příležitost k tomu, co ho zajímalo a přitahovalo – tedy lidská psychika konfrontovaná s prožitky strachu, úzkosti a ohrožení. S tematikou jej sbližoval i pocit ghetta – tedy společenské výlučnosti, odcizení sebe sama od okolního světa. Byla za tím právě frustrace z dětství a homosexualita. I ta ho často trápila a snažil se jí čelit. Dokladem toho je nevydařený sňatek s italskou kunsthistoričkou Giullianou Limiti v Miláně v roce 1964, z něho Fuks doslova uprchl a způsobil tím diplomatický skandál.
Obrovský úspěch, nadšené recenze a čtenářský obdiv vyvolal jeho opožděný románový debut Pan Theodor Mundstock (1963). Titulní postavou je bývalý židovský úředníček zametající ulice. Tento šok mu přivedl duševní chorobu, jejímž výrazem byl „stínek“ Mon. Od té doby se snažil těšit své přátele i předpověďmi o brzkém konci války. Až nakonec s mesiášské snaze tomu předejít zajistí metodu – a tak nacvičuje, jak se chovat v situacích, do kterých se může dostat hlavně při transportu nebo v koncentračním táboře. Této metodě učil i svého obdivovatele chlapce Šimona Šterna. Při cestě na shromaždiště byl zabit projíždějícím německým autem před Šimonovýma očima. Šimon splyne s Monem. Osud člověka zde přerůstá v alegorii židovského údělu a nejobecněji v symbol lidskosti ohrožené zlem. Částečně autobiografický byl povídkový soubor Mí černovlasí bratři (1964). Gymnazista Michael v ní vypráví příběhy tragických osudů svých židovských spolužáků. Variace pro temnou strunu (1966) je románem o chlapeckém dospívání v letech 1938–1939. Vyprávěčem je opět chlapec Michael. Zárodek díla vytvořil Fuks ve svých sedmnácti letech, potom se k námětu vrátil a přepracoval ho.
Nejproslulejší Fuksovou knihou je Spalovač mrtvol (1967) a to díky své vynikající filmové verzi, kterou v roce 1968 natočil režisér Juraj Herz s Rudolfem Hrušínským v titulní roli. Ladislav Fuks se podílel na scénáři filmu. Kniha se odehrává převážně na konci třicátých let a vypráví příběh Karla Kopfrkingla, zaměstnance pražského krematoria, ženatého s Židovkou a zešílevšího pod vlivem buddhistických představ a nacistické ideologie. Stává se vraždícím monstrem a zbaví se manželky a dětí, neboť mu bránili v jeho kariéře a pro svůj původ by stejně smrti neunikli. Typ falešného mesiáše, slabocha a ukrutníka doprovází hororově groteskní až mysteriózní atmosféra doby, která přešla i do filmu.
K židovství se vrátil v některých povídkách a baladické novele Cesta do zaslíbené země (ze souboru Smrt morčete, 1969) a v alegorické próze Oslovení z tmy (1972).
Cesta do zaslíbené země je jedno z nejlepších Fuksových děl. Pojednává o skupině bohatých vídeňských Židů prchajících před nacisty jedinou možnou cestou v Rakousku – plaví se na draze vykoupené malé loďce po Dunaji k Černému moři. Cesta ke spáse se však stává utrpením: porouchá se lodní motor, jsou uvězněni na ostrově po opadnutí vod, postihne je bouře, která dokoná zkázu. Někteří zemřeli vyčerpáním, jiní volí dobrovolnou smrt. Skupinka přeživších Židů v čele s rabínem Mojžíšem Ašerem odmítla pomoc katolického kněze a vstoupila do „rozestouplých vod“ řeky. Dílo je vystavěno na paralele ke Druhé knize Mojžíšově (Exodus) o vyvedení starozákonních Židů z egypského zajetí do země zaslíbené. Naposledy toto dílo vyšlo v České knižnici v souboru Tři prózy v roce 2021.
Oslovení z tmy (1972) s podtitulem svědectví o vítězství tvora Arjeha se odehrává jako rozhovor mezi šestnáctiletým židovským mladíkem, který přežil vesmírnou katastrofu, a převlečeným ďáblem, který ho vystavuje pokušení. Nacházíme zde alegorie na válku, holocaust i Arjeho židovství (historické a starozákonní narážky, postavy rabínů a učenců, hebrejské výrazy). Právě ona katastrofa je jakousi paralelou ke zkušenosti Židů ze Šoa. Židé jsou v knize zachyceni v souladu se svým náboženským přesvědčením jako „neochvějní hlasatelé věčných a nezničitelných myšlenek: lásky, pravdy a míru“.
Židovský prvek je přítomen také v románu Myši Natálie Mooshabrové (1970), ale jen v antroponymech. Křestní jména dětí paní Mooshabrové – syn Wezr a dcera Nabule představují typická židovská jména, k témuž původu odkazuje i rodinné příjmení. Román je stísněným obrazem fantaskní společnosti založené na strachu, policejním režimu a špiclování. Má podobu nadčasového příběhu o střetnutí jedince s mocí a obraz nesvobodné společnosti je maskován žánry sci-fi, groteskního hororu a detektivky.
Doba normalizace – ústup z uměleckých pozic i návrat na vrchol
Ladislav Fuks bohužel za začátku sedmdesátých let ustoupil od těchto silných příběhů. Ztotožnil se s komunistickou mocí přijetím členství v normalizovaném Svazu českých spisovatelů. Tím si otevřel cestu k vydávání svých knih v Československém spisovateli a udržel si i pozici spisovatele z povolání. Navíc také toužil po titulu národní umělec. Nešlo však o jeho selhání morální, ale psychické. Trpěl úzkostnými stavy a měl hrůzu z pronásledování a postihu mocenským aparátem. Režim o jeho labilní povaze věděl a neváhal ji využít ve svůj prospěch. Změnil také náplň a poetiku svých knih tak, aby vyhovovala angažované próze s jednoduchými pravidly a černobílým viděním. V tomto duchu napsal knihy Návrat z žitného pole (1974), Pasáček z doliny (1977) a Křišťálový pantoflíček (1978). Vyšly také detektivky Příběh kriminálního rady (1971) a Mrtvý v podchodu (1976). Až začátek osmdesátých let přinesl návrat do první linie tvorby a díla byla výrazně oceňována. Prvním byl román Obraz Martina Blaskowitze (1980). Hlavní postavou a vyprávěčem je opět Michael. Příběh byl inspirovaný skutečnými událostmi a vrcholí obrazem hořících Drážďan v únoru 1945.
Poslední Fuksův román a jedno z nejlepších (a také nejrozsáhlejších děl, 700 stran) je Vévodkyně a kuchařka (1983). Odehrává se ve Vídni a blízkém okolí v letech 1897–1898. Hlavní postavou je vzdělaná, inteligentní, ovdovělá žena, znalkyně dobrého jídla – vévodkyně Sophia, která buduje hotel a v něm muzeum. Muzeum má být svědectvím doby, ale také připomínkou přechodnosti, dočasnosti a pomíjivosti. Fuks postihl ducha doby, kterou vítal, ale také jí i želel. Najdeme zde řadu kulturněhistorických reálií, postav aristokratů, služebníků i kuchařských receptů. Do díla vkládal tehdejší režim velké naděje. Mělo se stát i „vývozním artiklem“. Bohužel se úspěch nedostavil ani ze strany literární kritiky či čtenářů. Pro velký rozsah nebyl tehdy román ani přeložen do žádného světového jazyka. Nepovedla se ani televizní hra režiséra Pavla Háši Ohňostroj v Aspern (1987). Teprve po roce 1989 byly kvality tohoto díla plně doceněny a román se zařadil jako jedno z prvních postmodernistických děl české literatury, které stálo u zrodu nové linie historické prózy.
Ladislav Fuks – vyhraněný prozaik se svébytnou poetikou
Svět jeho próz je světem zrcadel (doslova jej fascinovala, najdeme je v jeho dílech i v traktátu o zrcadle od Demetria Facia- ve skutečnosti L. Fuks ve Vévodkyni a kuchařce), hřbitovů (tam v mládí přečetl řadu knih), umělých květin, ornamentů. Propojoval různé styly a žánry (horor, groteska, sci-fi, detektivka). Pečlivě konstruovaná kompozice děl, práce s motivy, alegorie, zavádějící metafory, aluze, symboly, ironie, principy paradoxu, osobitý slovník, časté vyprávění v er-formě – to a mnohé další charakterizuje jeho poetiku. Jeho díla jako celek vytvářejí atmosféru jakéhosi šerosvitu a ne zcela vyřčeného tajemství. I jeho mluvený projev byl zvláštní, byl stejný jako projev psaný.
Jeho pracovna v dejvickém bytě byla plná nejrůznějších předmětů často bizarních s přítmím a ponurou atmosférou. Nebyly zde jen knihy či obrazy, ale také umělé květiny, lebky, sošky, klec s vycpaným papouškem, perské koberce na zdech a tapety na oknech. Inspirací mu byl Metternichův Kunstkabinet na zámku Kynžvart.
Neměl rodinu, příbuzné, koníčky. Vše podřizoval literatuře. Hodně cestoval, nejen do zahraničí, ale i na různé besedy se čtenáři. Stýkal se skupinou věrných přátel. Patřili mezi ně například astronom Jiří Grygar, literární historik Antonín Jelínek, mim Jaroslav Čejka, kunsthistorik František Dvořák, spisovatelé Petr Prouza, Ivan Klíma, Věroslav Mertl, Valja Stýblová, zpěvačka Hana Hegerová, herečky Stella Zázvorková a Helena Růžičková a publicista a rozhlasový redaktor Jiří Tušl. Byl hluboce věřícím, ale víra byla pro něj intimní záležitostí.
Recepce a reflexe Fuksova díla
Československý spisovatel měl v roce 1990 vydat jeho knihy Spalovač mrtvol a Myši Natálie Mooshabrové. Díla však nevyšla, přednost dostali proskribovaní autoři. Fuks zahořkl. Uzavřel se do svého Kunstkabinetu v dejvickém bytě a začal pořádat literární pozůstalost pro Literární archiv Památníku národního písemnictví. Psaní se už nevěnoval z důvodů stáří a nemoci. Poslední jeho prací je rozepsaný a nedokončený román Podivné manželství Lucy Fehrové. Z něho byla v roce 1988 uveřejněna jen první kapitola. V roce 1991 vyšly v nakladatelství Horizont povídky Mí černovlasí bratři a tři vybrané prózy z knihy Smrt morčete pod názvem Cesta do zaslíbené země a jiné povídky.
Na naléhání přítele Jiřího Tušla začal sepisovat paměti, ale už je nestačil celé zredigovat. Vyšly posmrtně pod názvem Ladislav Fuks: Moje zrcadlo … s poznámkami a doplněním J. Tušla … a co bylo za zrcadlem (Praha 1995) Druhé vydání knihy vyšlo v roce 2007. Jiří Tušl je zkrátil a vložil sem navíc vzpomínky jeho přátel. Kniha s podtitulem „Vzpomínky, dojmy, ohlédnutí“ ale nebyla klasickými paměťmi. Fuks zde zamlčel svoje soukromí, rodinné záležitosti, chybí zde i atmosféra doby. Recenze knihu označily jako „pokřivené zrcadlo či poslední Fuksovu klauniádu“. Podle Erika Gilka zde Fuks opět „mystifikoval své čtenáře a zůstal proto nevyzpytatelnou lidskou hádankou a zbylo po něm pouze jeho dílo“.
Ladislav Fuks zemřel 19. srpna 1994 v Praze. Ve svém dejvickém bytě byl nalezen až po dvou dnech. Utajený a neznámý zůstal řadu let i jeho hrob. Znovu jej objevili až Jiří Tušl, Erik Gilk a Jan Poláček 19. června 2012. Nachází se v areálu Olšanských hřbitovů v Praze v oddělení 22.
Prozaické dílo Ladislava Fukse patří k nezpochybnitelným hodnotám české poválečné literatury a především její obraz šedesátých let minulého století by byl bez jeho děl nemyslitelný. Jeho literární kariéra trvala jen dvacet let. Přesto jeho knihy dosáhly značného úspěchu doma i v zahraničí. Některé byly přeloženy do mnoha evropských jazyků a zvláštní oblibu si získaly hlavně v německy mluvících zemích. Jeho práce jsou také známé z řady filmových, televizních i dramatických úprav. Například televizní film Příběh kriminálního rady (režie Dušan Klein, 1994).
Po roce 1989 se o něm jako o spisovateli protěžovaném komunistickým režimem nejprve mlčelo. Po jeho smrti se objevily pokusy zdiskreditovat jeho dílo. Až s časovým odstupem bylo celé Fuksovo dílo zhodnoceno naší literární vědou objektivně bez ideologických kritérií (Pavel Janoušek, Erik Gilk). Jeho dílu se věnují tři publikace – Aleš Kovalčík: Ladislav Fuks: tvář a maska – postavy Ladislava Fukse (Praha 2006); Jan Poláček: Příběh spalovače mrtvol. Dvojportrét Ladislava Fuke (Praha 2013; Ladislava Součková Linhartová: Ladislav Fuks: Vévodkyně a kuchařka – zjevení biedermeieru? (Praha 2016).
Pozornost jeho dílu věnuje i olomoucká literární věda. Jeho dílem se řadu let zabývá olomoucký literární historik Erik Gilk. Je autorem monografie Vítěz i poražený Prozaik Ladislav Fuks (Host Brno 2013). Olomoucký literární vědec František Všetička se rozborům Fuksových děl (Pan Theodor Mundstock, Variace pro temnou strunu) věnoval ve svých studiích v časopise Česká literatura (1973, 1972). Byly nedávno uveřejněny v jeho souborné publikaci Dekáda naděje. O kompoziční poetice české prózy šedesátých let 20. století (Cherm, Praha 2022). V románu Pan Theodor Mundstock uvádí dualitu díla (v rozvržení díla do architektonické dyády, ve dvou dvojicích klíčových kapitol, v dvojnosti Mundstockovy existence jako bytosti a stínu Mona a v motivu dvojice gestapáků. U knihy Variace pro temnou strunu Všetička uvádí rámující symbolické slovo seelenlos (tj. svět bez duše a lásky) a uplatněný variační princip v kapitolách, scénách a postavách, včetně gradace a numerické variace čísla 4 a jeho násobků.
Fuksův román Pan Theodor Mundstock byl uveden v dramatické úpravě v roce 1995 v režii Jaroslava Achaba Haidlera Činoherním studiem v Ústí nad Labem. Jaroslav Achab Haidler tuto hru jako monodrama sehrál i v rámci festivalu Chayim v divadle Za Oponou v prostějovském Národním domě 26. května 2022.
Fuksova díla nadále vycházejí. Posledně vydanou prací je publikace Protisvěty Ladislava Fukse (Památník národního písemnictví/ Muzeum literatury, Praha 2023, redakce Michaela Kuthanová, Ladislav Šerý), vyšla u příležitosti 100. výročí Fuksova narození. K tomuto výročí probíhá také v letohrádku Hvězda v Praze výstava Protisvěty Ladislava Fukse (od 20. června do 31. října 2023). Z dalších prací uvádíme: Jan Poláček: Příběh spalovače mrtvol, 2. vydání, Praha 2023; Spalovač mrtvol (9. vydání, Odeon Praha 2022; Karel Mohyla a kol.: Spalovač mrtvol – kritické a analytické studie o filmu J. Herze, Praha- Casablanca 2021.
Fuksovy prózy svým stylem a nadčasovým poselstvím představují trvalou literární hodnotu a nabízejí zážitek, který by si ani dnešní čtenáři neměli nechat ujít. Ladislav Fuks tak stále žije ve svých knihách, a proto ho hledejme právě v nich. V jedné z knih najdeme i toto motto: „Jediné, co opravňuje smysl našeho pozemského věčného života, je být pokorným dárcem a příjemcem nejvyššího DOBRA.“
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém
