Před sto lety se narodil spisovatel Josef Škvorecký. Ve svých dílech reflektoval i židovskou tematiku

Josef Škvorecký je jedním z nejvýznamnějších českých prozaiků 20. století. Jeho próza je navzdory všem experimentům a rafinovaným zjemněním pořád v podstatě vyprávěním příběhu. Byl schopen oslovit široké vrstvy čtenářů a on sám se označil za lidového spisovatele. Do literatury se zapsal především jako autor Zbabělců a Tankového praporu. Napsal ale také desítky dalších děl, povídek románů, kritik a esejů a překládal hlavně americké autory.

Příběh inženýra lidských duší

Narodil se 27. září 1924 v úřednické rodině v Náchodě. Jeho dětství a mládí bylo spjaté s Náchodem a k tomuto městu se vracel také ve svých dílech, kde ho nazýval Kostelcem. Jako ročník narození 1924 byl po maturitě na náchodském gymnáziu v roce 1943 nasazen na nucené práce v továrně. V letech 1945–1949 studoval angličtinu a filozofii na Filozofické fakultě UK v Praze. Krátce učil, absolvoval vojenskou službu a od roku 1953 pracoval nejprve v anglo-americké redakci Státního nakladatelství krásné literatury (pozdější Odeon) a potom v revui Světová literatura. Po „skandálu“ s románem Zbabělci se vrátil do nakladatelství. Od roku 1963 byl spisovatelem z povolání.

Po okupaci Československa vojsky Varšavské smlouvy odjel v roce 1969 na stipendijní pobyt do USA. Do vlasti se už nevrátil. Zůstal v exilu v kanadském Torontu, kde v roce 1971 založil se svou manželkou Zdenou Salivarovou nakladatelství Sixty-Eight Publishers, které vydávalo české exilové autory a v Československu zakázaná díla. Celkem vydali přes dvě stě titulů. Také přednášel o literatuře, filmu a tvůrčím psaní na torontské univerzitě. Od roku 1975 zde působil jako řádný profesor. V roce 1990 byl společně s manželkou poctěn Řádem bílého lva za zásluhy o českou literaturu ve světě.

Řadu autobiograficky laděných próz spojuje Škvoreckého alter ego Danny Smiřický, který je obvykle také vypravěčem. Danny stárne společně s autorem a společně s ním prožívá významné historické okamžiky naší země: gymnaziální léta za okupace (Prima sezóna), květnové pražské povstání a osvobození Rudou armádou (Zbabělci), období po únoru 1948 (Konec nylonového věku), vojenskou službu začátkem padesátých let (Tankový prapor), rok 1968 a retrospektivní návraty na počátek padesátých let (Mirákl) a osudy od čtyřicátých let po kanadský exil (Příběh inženýra lidských duší).

Po roce 1948 nemohl publikovat. Jeho prvotina Zbabělci napsaná v letech 1948–1949 mu vyšla až v roce 1958.  Byla tvrdě odsouzena tehdejší marxistickou literární kritikou především kvůli nekonvenčnímu pohledu na závěrečné dny války a pro narušení českého literárního kánonu.  Škvorecký byl nazván „prašivým kotětem české literatury“. Řádění stalinistů ale po čase ustalo a kniha mohla vyjít s drobnými úpravami v roce 1963.

V šedesátých letech mu vyšla díla Legenda Emöke, Nápady čtenáře detektivek, Smutek poručíka Borůvky, Farářův konec a Hořkej svět.

Pro jeho styl jsou typická klíčová slova: jazz, ženy, malý člověk ve velkých dějinách, angličtina, tragédie, smutek, ironie, radost z paradoxů. Charakterizuje jej poutavé vyprávění, živý dialog a osobitý jazyk s užitím slov spisovných a hovorových, slangu, neologismů a originální směsi češtiny a americké angličtiny.

Židovská tematika v jeho dílech

K této tematice je přivedly existencionalismus a touha jedince po svobodě jako jedné z nejvyšších hodnot.  Stěžejním dílem s židovskou tematikou je soubor povídek Sedmiramenný svícen. Nemůžeme jej chápat jen jako obraz tragického osudu židů za 2. světové války, ale i jako knihu, která židovské téma aktualizuje. Židé se totiž stali symboly obětí komunistického režimu, například obětí politických procesů. Šlo zde tedy také o polemiku s antisemitismem stalinistů. Škvorecký politické události ve svých dílech demytizoval, ale tragédii československých židů nikoliv. Tu právě ukázal jako čiré zlo brutální moci. Pracoval s prvky antiheroismu. Viděl židovské obyvatele městečka i s jejich chybami a slabostmi. Přesto jej jejich osud zasáhl, hranice mezi lidmi podle něj nejsou národnostní, ale morální.

 Název knihy odkazuje k sedmiramennému svícnu – menoře. Kniha podle toho obsahuje sedm nezávislých povídek: Můj strýček Kohn, Pan doktor Strass, Pan učitel Katz, Příběh pro  Rebbeku, Mifinka a Bob Zabiják, Příběh o kukačce a Eine kleine jazzmusik. Jsou spojeny dialogem (odehrávajícím se sedm let po konci války, v roce 1952) mezi vypravěčem a jeho židovskou přítelkyní Rebekkou. Vypravěč Danny je postavou s autobiografickými rysy spisovatele. Josef Škvorecký nám pomocí několika příběhů o utrpění a postupném vyhlazování židovských obyvatel českého maloměsta K. (tj. Náchoda) zachytil psychologii nacistického útlaku v dobách okupace. Kniha je věnována: Těm dávno mrtvým, těm dávno zapomenutým a je uvedena mottem z Knihy Kazatel 4.1: „… viděl jsem slzy křivdu trpících, ježto nemají potěšitele, ani moci k vyjití z ruky těch, kteříž je sužují…“

Dannyho mládí bylo zásadním způsobem ovlivněno válkou. Ve svém dětství a mládí byl v těsném kontaktu s mnoha židovskými postavami. Zvláštní citové pouto měl hlavně se strýčkem Kohnem, přiženivším se do jeho rodiny, doktorem Strassem, jenž mu zachránil život, když onemocněl zápalem plic a učitelem němčiny Katzem, s nímž vedl dlouhé hodiny o životě a politice. Okupaci a změnu společenského postavení židů a jejich osudy vnímal díky pevným vazbám na tyto postavy. Uvědomoval si zrůdnost nacistické ideologie, která byla představována například protižidovskými zákony. Jeho chování a názory k tomuto tématu se odvíjejí spíše od pocitů, například když sděloval učiteli Katzovi, že již k němu nesmí chodit na hodiny němčiny nebo když viděl na začátku okupace sedět v kavárně sešlé a zamlklé Židy včetně doktora Strasse. Když byl malý, chtěl velice věřit v Boha. Trápila ho nevíra. V pozdějším dětství byl již zbožný a na svou katolickou víru byl velmi hrdý. Je velmi vnímavý, přemýšlivý, navenek někdy cynický, ale v nitru senzitivní. Stejně jako jeho vrstevníci viděl smysl života v jazzu, který byl v době okupace „pronásledovaný a umlčený“. I přes nemocné plíce hrál na saxofon. V povídce Eine kleine Jazzmusik ukazuje, že jazz byl pro něj symbolem svobody, volnosti proti vůli okupantů a jejich kolaborantů, kteří považovali jazz „za hudbu, která je prodchnuta židobolševickou-plutokratickou nákazou negerského jazzu“. Povídku věnoval autor památce Bedřicha Weisse, bandleara „The Ghetto Swingers“ v Terezíně.

Dění okolo sebe jen sleduje. Je neheroizovaným pozorovatelem, a aniž by mohl cokoliv udělat, Židé před jeho očima opouští město K.  V závěru povídky Pan učitel Katz píše: „A potom jednou dali všechny židy z města do transportu. Šli brzo ráno. Vstal jsem, protože jsem celou noc myslel na pana učitele Katze, a šel jsem na nádraží. Byl to sychravý, studený, šeredný a podzimní den. U nádraží stála dlouhá fronta židů s kufry a ranečky. Schoval jsem se za roh hotelu Hvězda, protože jsem nechtěl, aby mě viděli. Hlídal je nějaký německý voják. Hledal jsem v řadě pana učitele Katze. Poznal jsem bratry Löbly, pana doktora Strasse, Sáru Abelesovou s malinkým děťátkem v náručí, Leo Felda, pana Lewitha, Itzika Khonů a pak najednou jsem uviděl pana učitele Katze v černém svrchníku a vedle něho tlustou paní Katzovu a Ruth v zeleném kabátě. Vedle ní stál dlouhý, šeredný pan Isidor Kafka, její manžel, a za ruku držela malou holčičku se snědým obličejem a špinavýma punčoškama na nohou. To byla Hannerle. Uviděl jsem ji tenkrát vlastně poprvé. Potom voják něco vykřikl a řada se hnula a já viděl, jak pan učitel Katz sbírá ze země balík, převázaný šňůrou, a jak jde mezi ostatními k nádraží.“

Právě v této povídce proniká Danny i do světa židovství – a to prostřednictvím Adolfa Katze, který byl učitelem židovského náboženství a kantorem v synagoze. Poznává židovské obřady, šábes, když v pátek končily hodiny němčiny dříve, macesy, jimiž ho pan učitel zásoboval a které byly velmi zdravé a mohl je jako „cukrovkář“ jíst, modlitebnu se sametovou oponou s vyšíváním a mapou Palestiny s hebrejským nápisem mezi okny či malou trubičku na rámu dveří obsahující památný svitek ze Starého zákona (pozn. autorky tzv. mezuza).   Dozvídá se, že židé mají jen Starý zákon a že neuznávají Ježíše jako Vykupitele.  Obdivuje se židovské modlitbě trojice židovských spolužáků z gymnázia Quida Picka, Alíka Munesele a Paula Bondyho „s černou krychličkou na čele či na nose označovanou cicitl a dlouhou vyšívanou šábesovou štolou“ (pozn. autorky: správně cicit, nejde ale onu černou krychličku, ale třásně či střapce pod oděvem nebo na talitu, modlitební řemínky se dvěma malými černými koženými krabičkami se svitkami s pasážemi z Tóry se označují jako tfilin nebo tefilin).   Právě je se snažil trumfnout svým půstem a modlitbou.

Příběhy židů jsou smutné a tragické. Pan Kohn s manželkou zemřeli na zápal plic na začátku okupace, dr. Strass a pan učitel Katz v koncentračních táborech stejně jako Peddy, Sára Abelesová, Suzi Braunová a její rodiče, Mifinka a Bob Zabiják, Quido Pick a další. 

Vložený příběh židovky Rebbeky Ohrensteinové je příběhem jeho přítelkyně, která přežila smrt svých blízkých a vězení v Terezíně. Vrátila se do městečka, ale zde se setkává s nedůvěrou, opovržením a lhostejností tamních obyvatel. Stále se cítila onou nechtěnou a špinavou Židovkou. Marně hledá i bydlení a místo v životě, ztrácí iluze a hledá porozumění.  Soubor uzavírá obraz dvou sumců požírajících se navzájem, který přispívá k zobecnění zla a jeho obětí.

Knihu psal autor v letech 1957–1963. První vydání vyšlo v roce 1964 a vydal jej Svaz protifašistických bojovníků v nakladatelství Naše vojsko s ilustracemi a obálkou Františka Hudečka. V roce 1965 vyšlo druhé vydání knihy rovněž v Našem vojsku. Třetího vydání se kniha dočkala až v roce 2014. Vydalo ji nakladatelství Leda Praha společně s Legendou Emöke. Podle slov autora je to „vzpomínková kniha. Napůl skutečnost a napůl – snad sen, snad symbol. Proto také nejsou všechny příběh realistické“. Ale, píše autor v jedné z povídek, v téhle historii nejde o realismus. Což není válka spíše fantasmagorie než skutečnost, a je-li to skutečnost, jsme my skutečně lidé? Odpověď na tuto otázku ovšem v knize není. Tu vůbec nelze nalézt v knihách, ale jenom na dně vlastního svědomí každého z nás. Je to výborně napsaná a čtivá kniha bez patosu a s typickým Škvoreckého humorem, přitom jsou povídky nesmírně citlivé a lidské.

Židovská tematika se také částečně objevuje v románě Lvíče (1969).  Dílo spojuje milostný román, satiru a detektivku a zachycuje poměry v nakladatelství na přelomu padesátých a šedesátých let. Židovská tematika je zde představena především v postavách Stříbrné a Blumenfeldové. Autor se zde skrývá jako redaktor Leden.  Dále se částečně toto téma objevuje v knize Nové canterburské povídky – v postavách židovského původu Oty Steina a Jessiky. Kniha obsahuje prózy z let 1943–1947 a poprvé vyšla až v roce 1996. Jedná se o válečné příběhy, které si na jam-session vyprávějí členové jazzové kapely o jejich vrstevnících. Inspirovala je četba Chaucerových Canterburských povídek. Dalším dílem byl Babylonský příběh. Obsahem jsou povídky z let 1946–1965. Knižně vyšel ve Svobodném slově v roce 1967. Není zde židovská tematika, ale určitá podobnost s knihou Sedmiramenný svícen – tedy sedm povídek s postavami utlačovaných a ponižovaných.

 Reflexe jeho odkazu a díla

Josef Škvorecký zemřel 3. ledna 2012 v Torontu tam je také pohřben. Symbolický náhrobek se nachází na rodinném hrobě v Náchodě. V Náchodě jej připomíná i jeho socha sedícího na lavičce. Dílo sochaře Josefa Faltuse zde bylo instalováno v květnu 2014.

Jeho dílo a způsob psaní oslovuje i další generace čtenářů. Jeho díla vycházejí stále v různých nakladatelstvích. Známe jej i z řady filmových a televizních zpracovaní, například Tankový prapor v režii Víta Olmera a televizní seriál Hříchy pro pátera Knoxe v režii Dušana Kleina. Byl také vynikajícím překladatelem moderní americké prózy i autorem doslovů. Přeložil například díla Ernesta Hemingwaye, Williama Faulknera, Sinclaira Lewise, Raymonda Chandlera a Francise Scotta Fitzgeralda.

  Jeho tvorba nás nadále oslovuje, provokuje i nastavuje zrcadlo.  Vyšly monografie o něm a jeho díle a v letech 1991–2021 celkem 42 svazků sebraných spisů s doslovy a komentáři. Najdeme v nich díla, známá, neznámá i utajovaná. Jeho dílo a odkaz připomíná Společnost Josefa Škvoreckého v čele s předsedou Václavem Krištofem. Také letošní 100. výročí narození přinese řadu akcí a pořadů o něm. Například výstavu v Památníku národního písemnictví Josef Škvorecký *100, osobnost a činnost. Další pořady uvede Český rozhlas – stanice Vltava a Český rozhlas Plus a Česká televize. Bude také pokřtěn nový svazek Spisů Josefa Škvoreckého „Ostýchaví přátelé“ obsahující dopisy Josefa Škvoreckého a Václava Havla.

Závěrem ještě jedna zajímavost. Nedávno vyšla kniha Na trápení nebyl čas – rozhovor Zuzany Augustové s politickou vězeňkyní Alexandrou Součkovou Kovářovou (edice Paměť, nakladatelství Academia Praha 2024).  Saša Součková Kovářová byla spoluvězeňkyní prostějovské rodačky a kunsthistoričky Věry Běhalové.  Její rodina udržovala kontakty v různými osobnosti a jako studentka poznala v roce 1952 i Josefa Škvoreckého, zvaného Eroll. Josef Škvorecký také zpracoval její příběh a příběh dalších osob v povídce Malá pražská Matahára (stala se součástí Povídek tenorsaxofonisty a souboru Hořkej svět) Říkali jí Poulinka, v povídce vystupuje jako Geraldinka. Celé pozadí událostí, například kolem koncertu Opravdu blues konaném ve Velkém slovanském domě v Praze 18. května 1955 či o dramatickém zákulisí vzniku Škvoreckého povídky Divák v únorové noci si můžeme přečíst v doprovodné studii historika Petra Koury.

Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém