Rudolf Vrba se svým spoluvězněm Alfrédem Wetzlerem provedl asi nejslavnější útěk z Osvětimi, přesněji z likvidačního tábora Auschwitz-Birkenau, z „továrny na smrt“. Rudolf Vrba se narodil 11. září 1924 v Topolčanech jako Walter Rosenberg. Byl synem Eliase Rosenbergera a Heleny rozené Grünfeldové. V patnácti letech byl podle antisemitských zákonů Slovenského štátu vyloučen jako Žid z gymnázia. Pracoval jako dělník a věnoval se i samostudiu. Učil se anglicky a rusky.
Nejslavnější útěk z osvětimského pekla
V březnu 1942 pod vlivem sílící protižidovské šikany a prvních transportů „na východ“, se rozhodl odejít přes Maďarsko a Jugoslávii do Velké Británie a tam vstoupit do exilové československé armády. Nechal se odvézt taxíkem z Trnavy, kde tehdy s matkou bydlel, do Seredi. V noci šel pěšky do Galanty, která už byla v Maďarsku. V Budapešti našel doporučené lidi, ale zjistil, že by měl mít kvalitní, tedy falešné doklady. Když se vracel do Trnavy, kde si chtěl doklady obstarat, chytli do maďarští pohraničníci, předali slovenským úřadům, které ho umístily do sběrného tábora v Novákách.
16. června 1942 byl deportován do Majdanku a poté 30. června 1942 do Osvětimi. Zde byl zařazen do vyklízecího komanda (zvaného Kanada). Třídili věci nových vězňů z transportů do skladů. Dostal se na stavbu chemičky Buna. Toto pracovní zařazení mu umožňovalo pohyb po lágru a komunikaci s jinými vězni Dozvídal se různé informace a měl přístup k civilním oděvům. Když bylo komando Kanada v lednu 1943 přesunuto z lágru Auschwitz I do lágru Auschwitz II- Birkenau (Březinka), potkal tam svého známého z Trnavy, o šest let staršího Alfréda Wetzlera (1918–1988). Připojil se k odbojové skupině kolem Dawida Szumulewského a od druhé poloviny roku 1943 začali s Wetzlerem uvažovat o útěku.
Ke stanovení termínu jejich útěku přispělo zplynování značné části tzv. rodinného tábora, tedy tábora českých Židů 7. března 1944. Po jeho likvidaci nacisty bylo jasné, že jiná alternativa, než smrt v tomto táboře neexistuje To byla také zpráva, kterou bylo předat světu. Rudolf Vrba o tom ve své knize Utekl jsem z Osvětimi napsal toto „Věděl jsem, že tohle je moje chvíle. Téměř dva roky jsem myslel na útěk. Nejdřív sobecky, protože jsem toužil po svobodě. Potom z daleko obecnějšího důvodu: chtěl jsem světu sdělit, co se v Osvětimi děje. Nyní jsem měl svrchovaně naléhavý důvod. Už nešlo jen o to, podat zprávu o zločinu. Důležitější bylo, zda se podaří zločinu předejít. Varovat Maďary, vyburcovat je, zverbovat armádu o miliónové síle, armádu, která bude raději bojovat než umírat.“
S pomocí dalších vězňů si mezi vnitřním a vnějším střeženým okruhem vybudovali ve stavebním materiálu úkryt se zásobami. 7. dubna 1944 do něj vlezli a v něm přečkali tři dny a 10. dubna 1944 potom skrytě vyrazili na Slovensko. Podařilo se jim pomocí statečných neznámých lidí dostat přes Beskydy do Žiliny, kde představitelům místní židovské rady podrobně popsali, co všechno se v Osvětimi odehrává. Nadiktovali zde 25. dubna 1944 šedesátistránkovou zprávu Vrby a Wetzlera.
Zpráva Vrby a Wetzlera – československý zářez do dějin do 2. světové války
Byla to první ucelená informace o mechanismu nacistického vyvražďování a jeho praxi. Byla přeložena a dostala se ke Spojencům i do britské BBC a dalších tiskovin. 15. června 1944 sice začaly rozsáhlé deportace maďarských Židů do Osvětimi. Americký prezident F. D. Roosevelt, švédský král Gustav V. a papež Pius XII. apelovali na Miklóse Horthyho, aby deportace zastavil. Ten je 9. července 1944 skutečně zastavil a bylo tak zachráněno na 150 000 maďarských Židů.
Uvedený dokument tak vstoupil do historie jako Zpráva Vrby a Wetzlera o německých vyhlazovacích táborech Osvětim a Březinka. Dnes je uložen v F. D. Roosevelt Library v New Yorku, ve vatikánském archivu a v jeruzalémském muzeu Jad Vašem a patří k základním dokumentárním textům 2. světové války a k nejzávažnějším dokumentům 20. století.
Rudolf Vrba také svůj příběh zpracoval literárně v knize Utekl jsem z Osvětimi. Tento dramatický, čtivý a zároveň otřesný příběh vyšel knižně v roce 1963. Je to vyprávění o mladém člověku, který uměl vzdorovat za jakýchkoliv okolností. Jádrem je jeho myšlenka: „Zlo činí ten, kdo se zlu jakkoli poddává: ať aktivně nebo pasivně, ať jako nástroj nebo jako pozorovatel nebo jako oběť.“
Původně jej zpracoval pro deník Daily Herald a nakonec ve spolupráci s novinářem Alanem Besticem vyšel i knižně. U nás se však Vrbova kniha dočkala překladu a vydání až po roce 1989 (1. vydání v roce 1998, 2. vydání v roce 2007). Vydalo ji Sefer, s. r. o., nakladatelství Federace židovských obcí v ČR. Přeložili ji Iva Hrdličková a Tomáš Pěkný, který knihu edičně připravil a napsal k ní předmluvu. Příběh byl zpracován i ve filmové podobě jako slovenský film Zpráva (2021). Byl natočený podle knihy Alfréda Wetzlera Co Dante neviděl. Mohli jsme jej vidět také v našich kinech a České televizi. Poslední knihou s touto tematikou je kniha od Jonathana Freedlanda Únik z Osvětimi: muž, který utekl, aby varoval svět (Praha, Nakladatelství XYZ 2023).
Tento příběh zazněl na akci Dny Izraele v roce 2015 v Městské knihovně v Prostějově. A ještě jedna zajímavost a zároveň oprava. Rudolf Vrba (na str. 120) zde píše v souvislosti s výskytem tyfu v Osvětimi toto: „Proti skvrnitému tyfu existovala vakcína – za první světové války ji objevil doktor Weigel, německý Žid. Uprostřed druhé světové války jí byl ale nedostatek a rozhodně nezbývala žádná pro takové zastrčené místo, jakým byla Osvětim.“ Vzpomínaný dr. Rudolf Weigl (1883–1957) nebyl německý Žid, ale moravský Němec. Jeho otec Friedrich (1854–1887) a dědeček Johann Weigl (1821–1898) byli prostějovskými rodáky a Johann byl zakladatelem továrny na výrobu kočárů, která byla po roce 1877 přesunuta do Přerova.
Rudolf Vrba – vědec a farmakolog
V září 1944 se W. Rosenberg, již pod jménem Rudolf Vrba) připojil k československému partyzánskému hnutí a bojoval v jednotce velitele Milana Uherera. Po válce obdržel také Čs. medaili za chrabrost. Po osvobození studoval na Vysoké škole chemicko-technologického inženýrství v Praze. V roce 1951 obdržel doktorát technických věd a v roce 1956 získal vědeckou hodnost kandidáta věd. V padesátých letech se věnoval výzkumu v oboru biochemie mozku na Fyziologickém ústavu Československé akademie věd a na Ústavu hygieny práce a chorob z povolání v Praze.
V roce 1958 odešel z tehdejšího Československa a působil v letech 1958–1960 jako biochemik na ministerstvu zemědělství v Izraeli, jako člen výzkumného týmu British Medical Reseach Council v Londýně (1960–1967), jako vědecký pracovník kanadské výzkumné rady (1967–1973) a dva roky v USA na Harvard Medical School.
Od roku 1976 až do odchodu do důchodu byl mimořádným profesorem farmakologie na Lékařské fakultě University of British Columbia ve Vancouveru. Zabýval se výzkumem v oboru cukrovky, rakoviny a chemie mozku a napsal před padesát článků a studií uveřejněných v předních odborných časopisech. Publikoval také v odborných historických časopisech několik vědeckých studií o různých aspektech holocaustu a přednášel na toto téma na mnoha univerzitách v Kanadě, USA a Německu. Zemřel 27. března 2006 ve Vancouveru. Jeho spoluvězeň a spoluautor zprávy o nacistických koncentračních táborech Alfréd Wetzler žil a působil na Slovensku až do své smrti v roce 1988.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém