Stefan Zweig (nar. 28. 11. 1881) se zapsal do historie jako jeden z nejčtenějších rakouských spisovatelů. Nejinak tomu bylo i v našich zemích. Je označován za zakladatele psychologické prózy a mistr novely. Psal také dramata, eseje, historické a životopisné romány. Byl také významným humanistou, pacifistou, intelektuálem a nesmírně vzdělaným a citlivým člověkem.
Malá genealogická odbočka
Jméno Zweig není v prostějovské židovské komunitě neznámé. Rodina Zweigových totiž patřila v Prostějově mezi nejstarší a nejváženější židovské rodiny. Většinou se nám vybaví JUDr. Gustav Zweig (1855–1925), vážený advokát a poslední předseda židovské obce v Prostějově v letech 1913–1919. Je pohřben na novém židovském hřbitově v Prostějově. Jeho synem byl Max Zweig (1892–1992), významný dramatik. Max na rozdíl od svého vzdálenějšího příbuzného Stefana byl prostějovský rodák a také zde řadu let pobýval.
Stefan Prostějov neznal, ale jeho předkové z Prostějova pocházeli. Otec Moritz Zweig (*28. 12. 1845 Prostějov + 2. 3. 1926 Vídeň) byl obchodník a továrník. Jeho otec a Štefanův děda Hermann Zweig rovněž pocházel z Prostějova (*10. 4. 1807 Prostějov + 11. 2. 1883 Vídeň). V Prostějově se oženil s Nanette ( Neli) rozenou Wolfovou (1815–1882) a záhy po narození syna se přestěhovali do Vídně.
Nejstarší Stefanovi příbuzní byli zcela spjati s Prostějovem. Byli jim praděda Michael Löb Moses Zweig (*20. 10. 1784 Prostějov + 7. 3. 1831 Prostějov) a prapraděda (Gustavův praděda) Moses Josef Lewi Petrowitz Zweig (*1750 Prostějov + 22. 9. 1840 Prostějov), jehož ženou byla Elke rozená Spitzer (*1756 Prostějov +25. 1. 1817 Prostějov). Předkové Štefana Zweiga jsou pohřbeni na starém židovském hřbitově v dnešní Studentské ulici v Prostějově. Mimochodem Mosesův náhrobek byl zdobený reliéfem konvice – tradičním symbolem levitů.
Štefanovi rodiče Moritz a Nelli jsou pohřbeni na Ústředním hřbitově ve Vídni.
Stefana Max osobně poznal ve Vídni. Max prý také žárlil na jeho literární úspěchy, přece jenom stál v jeho stínu. Máme zde však ještě zajímavý doklad. Jedná se o soubor zachovalých devíti dopisů, které napsal Maxovi (v letech 1924, 1925, 1930) v Salcburku (Kapuzinerberg 5, Salzburg). Byly objeveny v roce 2004 (stejně jako další korespondence, novinové výstřižky apod.) při vyklízení domu č. 23 na Vápenici, ve kterém rodina Zweigova žila. Jsou uloženy v Muzeu a galerii v Prostějově. A ještě můžeme doplnit další „prostějovskou“ vazbu spisovatele Stefana Zweiga. Byl jím jeho bratranec a spisovatel Egon Hostovský (1908–1973), který také v Prostějově žil. Bydlela zde také Egonova sestra Irma Bauerová (1900 Hronov –1942 Treblinka), v ulici Pod Kosířem 1, manželka továrníka Ludvíka Bauera.
Velký spisovatel, myslitel a humanista
Stefan Zweig se narodil 28. listopadu 1881 ve Vídni. Otec Moritz Zweig pocházející z Prostějova byl obchodníkem a továrníkem. Matka Ida rozená Brettauerová pocházela ze zámožné kupecké rodiny z Hohenemsu. Její předkové měli italský původ. Stefan vyrůstal v dobře situované rodině se starším bratrem Alfredem. Byla zde vlažná náboženská výchova. Později se charakterizoval slovy „ Žid z nouze“. Po maturitě na gymnáziu studoval ve Vídni a Berlíně filozofii, germanistiku a romanistiku. V roce 1904 získal doktorát z filozofie.
Začal psát a byl úspěšný. Do literatury vstoupil v roce 1901 básnickou sbírkou Stříbrné struny. Díky honorářům v roce 1910 procestoval britskou a holandskou Indii (dnešní Pakistán a Indonésii). Navázal kontakty s umělci a spisovateli. V roce 1912 navštívil New York a další země, například Francii a Belgii.
Vystupoval jako velký odpůrce válečného konfliktu v době 1. světové války. Své názory formuloval ve spise Přátelům v cizině. Psal o válce jako o zkáze lidstva a vyjádřil touhu po budování evropských kultur a pospolitosti. Na tento dopis mu přišla odezva ze Švýcarska od spisovatele Romaina Rollanda. Nabídl mu spolupráci a tak pobýval v Curychu a Ženevě a pracoval na divadelní hře Jeremiáš, která byla protestem proti válce. Zároveň byl korespondentem listu Neue Freie Presse. 24. března 1919 se vrátil do Rakouska. Usadil se v Salcburku, kde vlastnil vilu na Kapucínské Hoře. Ta se stala na řadu let jeho domovem i tvůrčím místem. Napsal zde řadu svých knih, dramat a novel a také svoji nejúspěšnější knihu Hvězdné hodiny lidstva.
Emigrant bez domova
V roce 1920 se oženil s Frederikou Marií von Winternitzovou (+ 1971 v USA). Postupně však s velkými obavami sledoval vývoj v Německu a střední Evropě. Vystupoval proti nacionalismu a revanšismu. Vítězství nacistů v Německu a nástup Hitlera k moci v roce 1933 vyvinul tlak na Židy v Rakousku.
Po občanské válce a nástupu klerofašistických sil v únoru 1934 v Rakousku se rozhodl emigrovat do Anglie. Žil v Londýně a v jihoanglickém Bathu. Jeho knihy se v Německu dostaly na index zakázaných knih a v roce 1935 byly páleny. Po anšlusu Rakouska v roce 1938 ztratil i posledního německého vydavatele. Štafetu potom převzali Švédové (nakladatelství Bermen – Fischer ve Stockholmu) a byl zde jedním z nejčtenějších autorů.
V roce 1938 se rozvedl s první ženou a oženil se svou sekretářkou Charlotte Altmannovou a společně potom žili v Anglii. I zde však byly poměry stále složitější, proto se rozhodl v roce 1941 znovu emigrovat. Usadil se v Brazílii, v Petropolisu nedaleko Rio de Janeira. V noci z 22. na 23. února 1942 spáchal sebevraždu. Společně s manželkou použili barbiturát užívaný při poruchách spánku. Napsal dopis na rozloučenou, ve kterém uvedl, že tak učinil ze svobodné vůle, pobouřen ničením ducha Evropy.
Odešel Rakušan, který miloval svou zemi a byl odsouzen v životě k opakované emigraci, všude cizinec, humanista, který věřil, že humanismus již samotnou silou své ideje zvítězí. Triumfujícím fašismem, odtržeností od vlasti a zoufalstvím z barbarství německého národa, který znásilnil téměř celou Evropu, ztratil Stefan Zweig smysl života.
Mistr novely a psychologické prózy
Ve své tvorbě byl ovlivněn novoromantismem a impresionismem. Silně na něj působila Freudova psychoanalýza. Zaměřoval se na ženskou a dětskou psychiku a mezní situace (novely Strach, soubor novel Amok, Zmatení citů). Významným dílem byl román o soucitu, který zabíjí Netrpělivost srdce (1938). Šachová novela (1941) představovala skrytou kritiku fašismu v postavě mistra světa v šachu. Proslul také jako autor esejů (Dickens, Balzac, Dostojevskij, Kleist) a životopisných románů (Joseph Fouché, Marie Antoinetta, Marie Stuartovna, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, Balzac, Svědomí proti násilí– Castellio proti Kalvínovi). Překládal knihy Rollandovy, Baudelairovy, Verhaerenovy a dalších autorů.
Svět včerejška – vzpomínková kniha o době, kterou prožíval ve středoevropském prostoru
Kniha Svět včerejška s podtitulem Vzpomínky jednoho Evropana je jednou z nejlepších a nejdůležitějších knih. Obsahuje několik ponorů do tehdejší společnosti, kultury, židovství, rodiny, školství i politiky. Zweig byl vynikajícím pozorovatelem obyčejného života, zvyků, koloritu měst, prostě světa, který považoval za nenávratně ztracený, „kdy jako Rakušan, jako Žid, jako spisovatel, humanista a pacifista pokaždé stál právě tam, kde se evropské otřesy projevovaly neprudčeji“. Třikrát mu převrátily dům a existenci.
Zachytil zde dobu od „světa jistot“ v Rakousko-Uhersku po atmosféru tíživých třicátých let a nástup fašismu k moci. Součástí jsou i jeho postřehy z osobních setkání s významnými osobnostmi kultury, umění a vědy. Patřili mezi ně „fanatik pravdy, který prohloubil a rozšířil poznání o lidskou duši“ Sigmund Freud, „bezmezně milovaný básník a vzor“ Rainer Maria Rilke, „fascinující“ Emil Verhaeren, „který miloval moderní svět a chtěl ho získat pro poezii“, Romain Rolland, který „svět učinil jasnozřivějším a pevnějším“ či filozof Theodor Herzl, autor spisu Židovský stát, s jehož obsahem se Zweig seznámil při gymnaziálních studiích. Herzl mu také otiskl v Neue Freie Presse první esej. Dalšími jeho přáteli a debatéry byli James Joyce, Heinrich a Thomas Mannovi, H. G. Wells, Franz Werfel, Maxim Gorkij, Paul Valéry a Richard Straus.
Vzpomínková kniha byla do češtiny poprvé přeložena až v roce 1994. Důvodem nevydání za minulého režimu byla prý údajná idealizace rakouské monarchie. Kniha však u nás vyšla už ve čtvrtém vydání (nakladatelství Malvern Praha, 2019, překlad Eva Červinková). Jinak byl Stefan Zweig hojně překládán od konce padesátých let a také se zájmem čten. Řada jeho děl se dočkala několika vydání. Vědecká knihovna v Olomouci má ve svém fondu celkem 129 Zweigových děl.
Jeho díla také stále vycházejí. Naposledy vyšla kniha Balzac: román jeho života (nakladatelství Maraten, Praha 2020, překlad Jaroslava Votrubová-Koutecká). Jedná se o další pozoruhodné dílo, které bychom si měli přečíst. Navíc psané kultivovaným jazykem s mistrovskými formulacemi a metaforami. Z dalších nedávno vydaných knih můžeme uvést knihy Knihomol či Svědomí proti násilí.
Všechna ta obrovská hrůza dřívějška se v zářivém poledním jasu přízračně vracela. Vzpomněl jsem si na naše staré vojáky, znavené a rozedrané, jak přicházeli z pole, mé tlukoucí srdce cítilo celou tu bývalou válku v té, která začala dnes a svou hrůzu pohledům ještě skrývala. A věděl jsem: opět je všechno minulé, všechno vykonané pryč a vniveč – Evropa, naše vlast, pro kterou jsme žili zničena daleko nad náš vlastní život. Započalo cosi jiného, jakási nová doba, ale jakým peklem a kolika očistci ještě se k ní muselo projít. Slunce svítilo zplna a silně. Jak jsem se vracel domů, všiml jsem si náhle svého vlastního stínu před sebou, tak jako jsem viděl stín první války za tou současnou. Po celý čas už ode mne tento stín neodstoupil, visel nad každou mou myšlenkou ve dne i v noci; snad leží jeho temný obrys i na mnoha stránkách této knihy. Ale každý stín je nakonec přece i dítětem světla a jen ten, kdo zakusil temnotu a jas, válku a mír, vzestup a pád, jen ten vskutku žil.
Tak končí svoje vzpomínky velký spisovatel a humanista Stefan Zweig.
Stefan Zweig 
Stefan Zweig 
prapraděd Moses Zweig 
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém