Max Brod se nám většinou vybaví jako vydavatel a propagátor díla Franze Kafky. Jeho dílo je známé jen hrstce literárních historiků a germanistů. Jako židovský německý spisovatel byl totiž komunistickým režimem vymazán z literární paměti a navíc žil třicet let v Palestině a Izraeli.
Byl významnou literární a kulturní osobností a mužem mnoha profesí. Právník, novinář, spisovatel, dramaturg, překladatel, hudební skladatel, klavírista, editor a propagátor české kultury v zahraničí. Byl také organizátorem a vůdčím činitelem skupiny pražských německy píšících autorů – Pražského kruhu. Jeho přítelem byl i prostějovský rodák, dramatik Max Zweig.
Životní příběh Maxe Broda
Narodil se 27. května 1884 v Praze v rodině židovského bankovního úředníka a ředitele České banky Union Adolfa Broda a jeho manželky Františky rozené Rosenfeldové. V dětství ho postihlo vážné onemocnění páteře. Měl mladšího bratra Ottu (1888–1944), který zahynul v Osvětimi. Studoval na Německém státním reálném gymnáziu (maturita 1902) a následně studoval práva na Právnické fakultě německé Karlo-Ferdinandovy univerzity v Praze. Po jejich absolvování v roce 1907 byl zaměstnán jako úředník u Pražského poštovního ředitelství. Od roku 1924 byl kulturním referentem československé vlády a pracoval i v tiskovém odboru předsednictva vlády. V letech 1929–1939 byl zaměstnán jako hudební a divadelní kritik pražských německých novin Prager Tagblatt.
Cesta k židovství
Prošel cestou k uvědomělému židovství. Měl významnou roli při formování sionistického hnutí. Odmítl cestu asimilace (německé i české). Byl na prvním místě ovlivněný židovským živlem, na druhém místě živlem českým a na třetím místě německým, tedy jazykem a kulturou, ve které byl vychován. O židovské kořeny a zájem o sionistické hnutí se začal intenzivně pociťovat už v letech před 1. světovou válkou.
Rozhodující roli zde sehrála návštěva židovského filozofa Martina Bubera v roce 1909 v Praze. Buber tehdy ve svých Třech řečech o židovství pronesených v rámci přednášek v pražském studentském spolku Bar Kochba dokazoval, že židovství neznamená jenom příslušnost k židovskému národu, ale že má hluboký duchovní dosah. V roce 1910 v Praze vystoupila východožidovská herecká společnost ze Lvova vedená Jicchakem Löwym. Tehdy si Brod uvědomil, že existuje nejen židovství, které znal, ale že je možné být sebevědomým Židem bez toho, aby člověk imitoval cizí způsob života.
Na jeho názory měly silný vliv také kontakty s pražským sionistou Samuelem Hugem Bergmannem, který mu zprostředkoval myšlenky zakladatele sionismu Theodora Herzla. Hebrejštině a zvykům chasidů ho učil přítel a spisovatel Jiří Mordechaj Langer, bratr vojenského lékaře a dramatika Františka Langera.
Po vzniku Československa byl jmenován viceprezidentem Židovské národní rady. V roce 1913 se oženil s Elsou Taussigovou (1883–1942).
Cesta k literatuře
Jeho první literární práce vznikly už začátkem 20. století. První román Schloss Nornepygge (čes. Zámek Nornepygge) mu vyšel v roce 1908 ve čtyřiadvaceti letech. Dílo bylo veřejností nadšeně přijato i jako příklad expresionismu. Z další děl romány: Ein tschechisches Dienst mädchen , 1909 ( čes. Česká služka, malý román, 1910) a Wachposten, 1915 ( čes. Hlídka). Tato díla většinou řešila otázku aktuálního postavení Židů.
Velmi úspěšný byl román Tycho Brahes Weg zum Gott, 1915 ( čes. Tychona Brahe cesta k Bohu, 1917). Román je příběhem složitého Brahova vztahu k Janu Keplerovi, tedy vztahu učitele a žáka, který brzy začne učitele zastiňovat. V Brahově chování je symbolicky vyjádřena i situace světového židovstva nuceného si vybírat mezi nežidovským obyvatelstvem mocné ochránce. Kepler může v Brahových objevech pokračovat a bude je schopen prosadit společensky. Brodův Brahe je tedy osamělý, všemi načas opuštěný stařec, který však nakonec s pomocí židovského rabína poznává, že smysl jeho života byl ve službě druhým. Nakonec uzavírá mystický kontakt s Bohem, který mu pomůže překročit přes práh smrti. F. X. Šalda správně poukázal na to, že Brodův Brahe není román německý, ale židovský. Není to román historický, ale ideový.
Napsal několik expresionistických románů a novel analyzujících síly vášně, které slepě řídí muže a ženy: Franzi oder Liebe zweiten Ranges, 1922 (česky, Franci čili Láska druhého řádu, 1923), Leben mit einer Göttin, 1923 (česky, Život s bohyní, 1927).
Jiného charakteru byl román Stefan Rott, oder das Jahr der Entscheidung, 1931 (česky Osudný rok, 1934). Jedná se o autobiografický příběh, ve kterém Brod vylíčil svůj vlastní názorový vývoj před 1. světovou válkou, prostředí českých radikálně socialistických spolků a jejich návštěvníky Jaroslava Haška, Františka Gellnera, Franze Kafku, Michaela Káchu, Michaela Mareše a také své setkání s T. G. Masarykem v předvečer 1. světové války. Tento vývojový román zachytil přeměnu vyprávěče Štefana Rotta z muže oddaného duchovní kontemplaci v aktivně jednajícího člověka, tedy proměnu, ke které Brod vyzýval celý svůj židovský národ. Logicky se dostal do sporu s přáteli- radikály i s nacionalistickými Čechy.
V roce 1925 vydal Brod svůj druhý velký židovský román Reubeni, Fürst der Juden (česky Reubeni, kníže židovské, 1929). Děj zasadil do období vlády Vladislava Jagellonského na počátku 16. století, tedy do doby protižidovského pogromu. Hlavní hrdina židovský mladík David utekl do ciziny a po třinácti letech se vrací jako sir David Reubeni, vyslanec království Chabor, který přináší evropským panovnickým dvorům nabídku, že za jejich peníze najme a vycvičí židovskou armádu, která vyžene Turky z Balkánu a Blízkého východu. Za aristokrata se však jen vydává a jeho cílem je získat prostředky na vznik židovského státu v Palestině. Celý podnik se však nezdařil a David zahynul ve vězení inkvizice. Židovský mladík David tedy řeší stejný problém jako Štefan Rott a další hrdinové: Jak donutit Židy jednat, vymanit je z jejich postavení, v němž je jejich osud závislý na dobré vůli jiných? Román byl v roce 1930 oceněn udělením Československé státní ceny.
V roce 1948 napsal Max Brod třetí román ze židovské historie – Galilei in Gefangenschaft (česky Galileo v zajetí). Uzavřel tím volnou židovskou trilogii nazvanou Ein Kampf um Wahrzeit (Boj za pravdu).
Z dalších děl uvádíme díla Opuncie, komedie, 1934 (čes. Zázračný kaktus) Rebellische Herzen, 1957 (česky Rebelantská srdce), Die verkaufte Braut, 1962 (čes. Prodaná nevěsta), což byl životopis novináře Karla Sabiny.
Brodův Pražský kruh
Byl také významným organizátorem literárního života a jeho cílem bylo uvést do pohybu židovský život v Praze a postavit ho na kvalitativně nový myšlenkový základ. Vzorem a oporou mu byla německo-židovská spisovatelka Auguste Hauschnerová (1850 Praha – 1924 Berlín), která založila literární salón a stýkala se s řadou osobností literatury. Max Brod vytvořil před válkou jakýsi kruh, ve kterém byli jeho přátelé, které znal již od mládí – spisovatel Franz Kafka, filozof, teoretik sionismu, vydavatel a šéfredaktor sionistické revue Selbstwehr Felix Weltsch (1884 Praha – 1964 Jeruzalém) a prozaik, učitel hudby a hudební kritik Oskar Baum (1883 Plzeň –1941Praha ). Ke kruhu se dále přidali Franz Werfel, Willy Haas, Johannes Urzidil a Ludwig Winder. Za zpřízněné pokládal Gustava Meyrinka, Rainera Marii Rilkeho, Ernesta Weisse a Josefa Mühlbergera. Programem byla ročenka z roku 1913 Arkadia. Scházeli se v kavárně Arco v Hybernské ulici. Brod měl v plánu vytvořit věcný a sebevědomý umělecký program. Odmítal „ trojí ghetto“ (později zformulované Pavlem Eisnerem) – německé, židovské a měšťanské.
Nejlepší přítel Franz Kafka
S Franzem Kafkou se poprvé setkal v říjnu 1902 ve studentském spolku na své přednášce o Arthuru Schopenhauerovi. Začali spolu diskutovat a okamžitě se spřátelili. Spojovalo je toho hodně. Oba studovali práva, oba později pracovali jako úředníci, byli židovského původu a psali německy. Přátelili se a scházeli se téměř denně. Na návštěvě u Maxe Broda poznal Kafka svoji pozdější snoubenku Felici Bauerovou. O rok mladší a literárně zkušenější Brod mu byl významnou oporou. Povzbuzoval ho k literární tvorbě a snažil se mírnit jeho duševní krize. Setkávali se v kavárnách a diskutovali nad svými díly i nad dalšími otázkami. Přáteli zůstali až do Kafkovy smrti v roce 1924.
Po jeho smrti našel Max Brod v Kafkově bytě lístek s tím, aby byly po smrti jeho rukopisy spáleny. Toto však Brod neučinil a rozhodl se Kafkovu pozůstalost vydat. Od roku 1925 začal publikovat Kafkova díla z pozůstalosti, mimo jiné romány Der Verschollene (Nezvěstný, též Amerika), Das Schloss (Zámek) a Der Prozess (Proces). V následujících třiceti letech vydal šest svazků Kafkovy tvorby a jeho životopis. Tímto počinem se Kafkovo dílo dostalo na veřejnost a stal se jedním z nejznámějších spisovatelů vůbec.
Propagoval také díla Franze Werfela a Karla Krause, ale jen do té doby, dokud se oba autoři neodklonili od judaismu ke křesťanství.
Propagátor české kultury v zahraničí
Tento velký pražský patriot zůstal v Praze i v době nacistického ohrožení republiky a odmítl ji opustit do poslední chvíle, přestože sám ve stejné době pomohl řadě lidí do Palestiny. Prahu opustil těsně před jejím obsazením nacisty v posledním vlaku, který vyjel směrem k polské hranici večer 14. března 1939. Do Palestiny přijel s kufrem, ve kterém byly Kafkovy rukopisy a kde prožil třicet let svého života. Působil jako dramaturg divadla Habimah v Tel Avivu. Psal prózy a esejistické knihy. Pořádal a vydával knihy svého přítele Franze Kafky a stýkal se s přáteli, mezi které patřil především dramatik Max Zweig, Felix Weltsch a Shine Schalom. V červnu 1964 navštívil Prahu, kde zahajoval výstavu Franze Kafky.
Zemřel 20. prosince 1968 ve svých pětaosmdesáti letech v Tel Avivu, kde je také na Trumpeldorově hřbitově pohřben. Jeho památku připomíná v Praze pamětní deska na rodném domě v Halštalské ulici č. 25 instalovaná v únoru 2011 a pamětní deska u hrobu Franze Kafky na Novém židovském hřbitově v Praze. Na desce je tento text: Památce Dr. Maxe Broda, pražského rodáka, spisovatele a myslitele, průkopníka české literatury v zahraničí, přítele Franze Kafky a vydavatele jeho díla. Židovská náboženská obec v Praze.
Max Brod se výrazně podílel na rozšíření české kultury v zahraničí. Jako milovník hudby a skladatel propagoval dílo Gustava Mahlera. Psal eseje a studie o českých hudebních skladatelích. Do němčiny přeložil libreta k operám J. B. Foerstera, Jaroslava Křičky a Vítězslava Nováka. Především však přeložil všechna libreta Leoše Janáčka. S Janáčkem se osobně seznámil v Praze v roce 1916 po premiéře opery Její pastorkyňa. Napsal o něm také monografii. Zasloužil se také o objev díla Jaroslava Haška v Německu. Román Osudy dobrého vojáka Švejka převedl do divadelní podoby v Berlíně po literárním překladu Grete Reinerové. Tímto mu zajistil mezinárodní renomé.
Největší ohlasy vyvolaly jeho vzpomínkové knihy, které vyšly i v češtině: Život plný bojů (1966), Franz Kafka – životopis (1966), Pražské hvězdné nebe – hudební a divadelní zážitky z 20. let (1969), Pražský kruh (1993), Přátelství. Korespondence Franz Kafka – Max Brod (1998).
Jeho přítelem a podporovatelem byl dramatik Max Zweig
Prostějovský rodák a dramatik Max Zweig (1892–1992) byl dalším významným spisovatelem, kterého Brod poznal v Palestině a se kterým se tam přátelil třicet let. Ještě v tehdejším Československu mu Brod otiskl v Prager Tagblatt novelu Láska Joffreye z Peritonu. O osm roků starší a zkušenější kolega byl Zweigovým rádcem, pomocníkem a dobrodincem. Poprvé se osobně setkali na jaře 1939, kdy mu Brod blahopřál k uvedení hry Marranové. Oba žili v Tel Avivu a stýkali se často. Max Zweig navštěvoval Broda v jeho bytě u moře zpravidla jedenkrát až dvakrát měsíčně a setrvali spolu často ve tříhodinové diskusi. Doporučoval mu divadelní hry i zajímavé knihy a často byl prvním posluchačem jeho her. Také ho povzbuzoval k literární práci. Navštěvoval ho někdy i v divadle Habimah, kde blízko bydlel.
Max Brod mu významně pomáhal a snažil se uvádět jeho hry. Informaci o něm dal i do své knihy Pražský kruh, kde o něm napsal dvoustránkové pojednání. V letech 2. světové války mu zajistil u československé exilové vlády pravidelnou měsíční rentu a v pozdějších letech se podílel na uvedení dvou jeho her v rakouském rozhlase. „Nechci skrývat, že se naše literární osudy a přesvědčení ne vždy shodovaly. Ale tyto duchovní diference neubíraly vůbec ze setrvačnosti a trvalosti našeho přátelství, uvedl Max Zweig ve své knize Vzpomínky. Zřejmě byl i posledním návštěvníkem v bytě Maxe Broda před jeho smrtí. Příští den byl podle jeho vzpomínek odvezen nemocnice a už ji živý neopustil.
A ještě jeden krajový kontakt s Maxem Brodem máme. Dopisoval si s ním literární sběratel, badatel a publicista z Plumlova Ladislav Šebela (1932 – 2012). V centru jeho pozornosti byl Franz Kafka a Max Brod mu poskytl cenné informace.
„Brodem pražská německá literatura vstupuje do životního plenéru a potýká se s ním;rozprostraňuje se z vnitřního ghetta, klade účty, hledá odpověď, zlidšťuje se; dává nepokrytý projev své specifické bytostné souřadnosti silného senzualismu a stejně silné spekulativní židovství smývá v něm bezbarvý asimilantský nátěr, uvědomuje si svou pražskou, tj. východní odlišnost, připravuje se na své vlastní funkční poslání – na sloučení duchovních prvků východožidovských, východoněmeckých a slovanských. Max Brod mimoděk zavírá za sebou dveře pražského německého kasina,“ napsal o něm jeho druh a překladatel Pavel Eisner v 7. díle Československé vlastivědy (část písemnictví) vydané v roce 1933.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém