4. listopadu uplynulo pětatřicet let od smrti prostějovské rodačky a vězeňkyně gulagu Heleny Frischerové. Narodila se 20. června 1906 v Prostějově v židovské rodině Glassových. Otec Gustav Glass (1867–1942 Terezín) byl majitelem továrny na výrobu dámských klobouků a košíkářského zboží v Petrské ulici č. 8 (nyní Wolkerově) v Prostějově. Matka Berta rozená Weissová pocházela z Vídně. Hella měla údajně dva sourozence – bratra zemřelého ve Vídni a sestru Alici (Lilly), která měla ateliér v Praze.
Ve Vídni vystudovala střední školu a měla humanitní vzdělání. Zde také vstoupila do svazu mládeže a komunistické strany Poznala se zde i s budoucím manželem Abrahamem Frischerem, inženýrem z polského štetlu narozeném v městečku Skopanie. Sňatek uzavřeli v roce 1931 v Krakově. Abraham Frischer byl vzdělaným intelektuálem, znal cizí jazyky a angažoval se v různých levicových hnutích. Za svoje politické názory byl propuštěn ze zaměstnání. Prostřednictvím konzulátu získal v roce 1932 vízum a práci v Sovětském svazu.
Pracoval jako vedoucí technik v továrně Moskabel v Moskvě a podílel se na vybavení první linky metra. Hella za ním přijela v únoru roku 1933. Pracovala zde v továrně a později jako učitelka němčiny. Starala se také o rakouské emigranty, účastníky vídeňského únorového povstání roku 1934, kteří před represemi utekli do Moskvy.
19. 11. 1937 byli manželé Frischerovi zatčeni na základě obvinění z trockistické špionážní činnosti pro zahraniční rozvědku. Jednalo se o obvinění v rámci tzv. Velkého teroru stalinského režimu druhé poloviny třicátých let. Abraham byl obviněn z účasti v kontrarevoluční organizaci. 16. 1. 1938 byl odsouzen a popraven zastřelením. Hella byla odsouzena 29. 12. 1937 k deseti letům vězení v nápravně-pracovních táborech podle paragrafu 58 trestního zákona o kontrarevoluční činnosti. Trest vykonávala v táborech v autonomní sovětské republice Komi na severu Ruska.
Přítelem Frischerových v Moskvě byl novinář, spisovatel a překladatel Jiří Weil. O zločinech stalinismu napsal po návratu do Československa dokumentární román Moskva-hranice (1937). Postavy Ri a inženýra Roberta jsou předobrazem manželů Frischerových.
Helena Frischerová podala o svém vězení v ruském gulagu svědectví ve vzpomínkové knize Dny mého života. Splnila přání svých přítelkyň, spisovatelek Niny Gernětové a Enny Alennikové a za spolupráce překladatelky Sulaf Mitinové napsala vzpomínky, které rusky poprvé vyšly v roce 1989 a v úplném vydání v roce 2014. V roce 2017 vyšla její kniha v češtině v překladu Radky Rubiliny s doslovem Aleny Machoninové. Vydalo ji Nakladatelství Akademia a Ústav pro studium totalitních režimů v Praze.
„Jako v životě už tolikrát: tak zle ještě nebylo… Jsou různé vlaky a různé vagóny. Existují i vagóny s nápisem VĚZ,“ píše v úvodu své prózy, která začíná cestou do gulagu.
Rekapituluje všechno, co prožila: transport, tranzitní tábor, pokus o sebevraždu skokem do ledové vody, pobyt v psychiatricko-neurologické nemocnici, práci v zemědělství, zahradnictví, ve školce s nemocnými dětmi, šití prádla, výstroje, loutek a koberců, kácení dříví v lese i práci na stavbě železnice. Působila také v divadelně-estrádním souboru.
Próza obsahuje řadu detailů, které se čtenáři doslova vrývají do paměti: vrabec přimrzlý k telegrafnímu drátu, děti, které vyrostly v tajze stejně jako jedlička, o níž zpívaly v novoroční písničce, portréty Schuberta a Chaplina nad Hellinou postelí, „kriminálníci“ – vězni vyžadující, aby jim Hella převyprávěla příběh Anny Kareninové tak, aby skončil happy endem, chléb, při jehož polykání po dlouhém hladovění bolelo hrdlo jako při angíně.
Čtenář je také vtažen do prostřednictvím Helly do světa literatury, divadla a hudby. Dokladem toho je i její přátelství a diskuse s profesorem (vězněný režisér Alexandr Gavronskij), jemuž psala v němčině básničky na útržky papíru. Označovala je Lose Blätter (Lístky) a napsala jich kolem dvou set. Našlo se jich jen několik a jsou součástí této knihy. Do němčiny překládala některé Wolkerovy básně. Profesor oceňoval její talent slovy: „Hella je stejně nepřeložitelná jako její krajan Jiří Wolker.“
Poznáváme zde také okruh jejích severních přátel. Vedoucí zahradnictví Inessu, stavbyvedoucí Maricu, Rimu, vězně Andrejeva a Saga, vedoucí loutkového souboru Renatu, Číňana a překladatele Lina, konferenciéra, divadelníka a vojáka Olega, Světlanu (Tamara Petkevičová) či Aru (Ariadna Efronová, dcera básnířky Mariny Cvetajevové).
Literární kritika ocenila její dílo. Především poukázala na propojení tragických a lyrických epizod a tzv. naléhavé psaní ve 2. osobě (místo já užívá ty). „Próza je rozsudkem nad vlastním životem a životem ostatních spoluvězňů a je vyhrocená v každém slově,“ napsala Alena Machoninová v doslovu knihy.
A jak se vyvíjely její osudy po propuštění? Aby unikla prázdnotě, žila na různých místech Ruska u přátel. Až v roce 1957 se usadí v Moskvě. 27. 4. 1957 byla rehabilitovaná. Potom pracovala pro Všeruský divadelní svaz. Vyráběla loutky a překládala dětské divadelní hry do ruštiny. Její život však doprovází smutek, bolest a nostalgie. Nemá rodinu, vzpomíná na svoji vlast a domov. Mučí ji vzpomínky na lágr. Žije osaměle, píše dopisy, občas ji navštěvují přátelé. „Ta osamělá cizinka, ta cizozemka se strašným osudem,“ jak ji označila přítelkyně a spoluvězeňkyně Tamara Petkevičová, umírá 4. 11. 1984 v osmasedmdesáti letech v domově důchodců v severní části Moskvy, u Říčního přístaviště.
Byla pohřbena na Vveděnském (dříve Německém) hřbitově v Moskvě. Na nízkém kamenném náhrobku je vyrytá faksimile podpisu: Hella Frischer a tři data 1906 – 1937 – 1984.
Přestože v životopise Heleny Frischerové zůstává celá řada bílých míst, je známo tolik, aby bylo zřejmé, co znamenají slova, která 5. 1. 1960 napsala Tamaře Petkevičové: „Ať jsem ti já – můj osud – lekcí navždy!“
Hana Bartková
fota:
Hrob na Vveděnském hřbitově v Moskvě. Foto: Alena Machoninová
Titul publikace Dny mého života
Zdroj fotografií: příloha knihy Helena Frischerová: Dny mého života. Vzpomínky na gulag. Praha 2017.