Narodil se 12. listopadu 1934 v Konici ve smíšené česko-židovské rodině advokáta Mojmíra Dostála a jeho manželky Charlotty Bock-Löwové. Jméno Zeno dostal podle otcova oblíbeného profesora z kroměřížského arcibiskupského gymnázia Zeno Jokla.
Otec JUDr. Mojmír Dostál pocházel z rodiny řídícího učitele z Luké u Litovle. Původně učil na obecné škole. Po absolvování práv byl advokátem, krátce byl i starostou v Konici. Byl typem renesančního člověka. Maloval, hrál na fagot, četl, zajímal se o astronomii. V době, kdy nemohl vykonávat profesi advokáta, působil v orchestru olomouckého divadla.
Velký vliv na Zena měl jeho dědeček, židovský obchodník a majitel koloniálu na konickém náměstí. Dědeček a babička z matčiny strany zahynuli v roce 1942 Osvětimi. Zenova matka byla v roce 1944 deportována do Terezína. Rovněž otec byl zatčen a vězněn. Zeno se musel skrývat u tety Marie v Luké. Válku rodiče přežili, ale pět příbuzných za války zahynulo. Těžkou ranou byla smrt staršího bratra Igora, který zemřel na tyfus.
Zeno Dostál studoval na gymnáziu v Prostějově, kde v roce 1952 maturoval. Začal studovat matematiku a výtvarnou výchovu na Pedagogické fakultě. Po roce byl však z politických důvodů ze studií vyloučen. Po vojenské službě vystřídal řadu zaměstnání: dělník v acetonárně v Litovli, brigádník v ostravských dolech, pomocný dělník v truhlárně, posunovač a strojník lokomotivy v kladenských hutích. Od roku 1960 pracoval ve Filmových studiích Barrandov jako závozník, rekvizitář, pomocný režisér a asistent režiséra. K režii se dostal až po roce 1989.
Jako pomocný režisér se podílel na více než padesáti filmech. Spolupracoval s režiséry Jurajem Herzem, Karlem Kachyňou, Věrou Chytilovou a Jaromilem Jirešem. V roce 1967 adaptoval pro ostravské televizní studio povídky Vojtěcha Rakouse Vojkovičtí a přespolní. V roce 1990 natočil podle vlastní předlohy (román Lev) film Král kolonád a v roce 1992 televizní inscenaci Váhy. Pro Českou televizi (v rámci cyklu Gen a Genus) natočil portrét spisovatele a diplomata Viktora Fischla a historika a hebraisty Davida Flussera.
Na motivy Olbrachtových povídek sestavil scénář a režíroval film Golet v údolí (1995). Film obdržel cenu Český lev za hudbu a kameru. V plánu měl také film podle námětu Olbrachtovy povídky O smutných očích Hany Karadžičové. Z důvodu nemoci už jej nerealizoval. Film natočil Karel Kachyňa pod názvem Hanele.
Do literatury vstoupil v roce 1961 pod pseudonymem ZEDO v časopise Záběr. V šedesátých letech uveřejňoval svoje povídky a fejetony v Rudém právu a v Československém rozhlase.
Od roku 1981 začaly vycházet jeho prózy v nakladatelství Mladá fronta. Jednalo se o cyklus zvěrokruh. Povídky a novely jsou založeny na podobnosti s jednotlivými znameními zvěrokruhu. Měly názvy Býk, Beran, Váhy, Lev, Štír, Vodnář, Blíženci, Ryby. Novely Střelec, Rak a Kozoroh musely vyjít pod názvy Vrata, Rekrut a Labuť. Dostál se v nich vrátil na rodnou Hanou a zachytil osudy vesničanů od třicátých let do současnosti. Hlavními historickými mezníky byly okupace, kolektivizace a události kolem roku 1968. Vystupuje zde škála postav, například sedlák Vojtěch Grmela, statkář Tónek Merta, lékárník Karel Kuna, mlynář Hofman, stařeček poustevník, židovská dívka Róza a kupec Hermann. V tehdejší normalizační literatuře byly Dostálovy prózy zjevením. Svým obsahem, námětem a stylem byly na vysoké úrovni. Oceňovala je i literární kritika (například Petr Bílek). Kladně bylo hodnoceno literární zpracování, především smysl pro detail, plastický až drsný vypravěčský styl, vnitřní monology a sevřenost díla.
Je škoda, že knihy tohoto spisovatele jsou málo známé a nevycházejí už pětadvacet let. Poslední dílo – novela Panna dosud nevyšla. Existuje zřejmě pouze v rukopise.
Židem se cítil být už od dětství. Hlouběji začal židovství chápat po příchodu do Prahy. Zajímal se o židovské náboženství, sám se začal učit hebrejsky a docházel na oslavy svátků a obřadů na židovskou obec. Učil zde i děti hebrejštině. V letech 1992–1996 byl předsedou Židovské obce v Praze. Respektoval a ctil židovské tradice a doma s manželkou slavili šabat. Začal také studovat judaistiku na Husitské teologické fakultě v Praze. „Židovská problematika byla jeho životním tématem v literatuře i filmu. Bylo to něco, co ho od mládí naplňovalo, jitřilo jeho myšlení i umělecky inspirovalo,“ uvedla manželka Olga Dostálová.
Zeno Dostál byl nesmírně skromný, upřímný a pracovitý člověk. Miloval svoji rodinu a rodiče. Rád se také vracel do rodného kraje. Jeho dcery Johana, Debora a Zuzana jsou hudebnice a mají komorní soubor Zenowitz Trio (housle, cembalo, violoncello). Vystupovaly při nedávných oslavách 120. výročí založení Gymnázia Jiřího Wolkera v Prostějově.
Zeno Dostál zemřel 30. ledna 1996 ve svých jednašedesáti letech v Praze. Je pohřben na Novém židovském hřbitově v Praze.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém