22. února 1942 zemřel v daleké Brazílii – uprostřed válečné vřavy – jeden z nejčtenějších a nejvýznamnějších spisovatelů u nás, autor dramat, esejů, novel, povídek, překladů i životopisných románů Stefan Zweig. Byl také nesmírně vzdělaným intelektuálem, pacifistou, humanistou, který dal veškeré své úsilí do služeb míru a pokroku.
Vídeňská a prostějovská větev Zweigů
Rodák z Vídně (*28. 11. 1881) pocházel z podnikatelské židovské rodiny. Jeho otec Moritz (*28. 12.1845 v Prostějově + 2. 3. 1926 Vídeň) byl obchodník a továrník. Od dětství žil s rodiči ve Vídni. Z Prostějova pocházel také jeho dědeček Hermann Zweig (*10. 4. 1807 Prostějov + 11. 2. 1883 Vídeň). V Prostějově se oženil v roce 1835 s Nanette (Neli) Wolfovou a poté se odstěhovali do Vídně.
Stefan Zweig ve své vzpomínkové knize Svět včerejška o svých předcích neuvedl žádné bližší údaje. Napsal pouze v obecné rovině toto: „ Rodina mého otce pocházela z Moravy. V malých venkovských městech tam žily židovské obce v nejlepší shodě se sedláky a drobnými měšťany, a tak jim zcela chyběla sklíčenost a na druhé straně ohebně dravá netrpělivost haličských, východních Židů…. Brzy se emancipovali od ortodoxního náboženství, stali se vášnivými přívrženci náboženství doby „pokroku“, a v politické éře liberalismu dávali parlamentu ty nejváženější poslance. Když se přestěhovali ze své vlasti do Vídně, přizpůsobili se s udivující rychlostí vyšší kulturní sféře a jejich osobní vzestup se organicky spojoval se všeobecným rozmachem doby…. Můj dědeček z otcovy strany prodával zboží z manufaktur, tedy jako typický představitel dřívější epochy provozoval jen obchod s hotovými výrobky. Můj otec odhodlaně přešel do nové doby tím, že ve svých dvaatřiceti letech založil v severních Čechách (Liberci, poznámka autorky) malou tkalcovnu, ze které pak v průběhu let pozvolna a obezřetně budoval rozsáhlý podnik.“
Dále zde uvedl, že jeho otec byl velmi skromný, obětavý a přičinlivý člověk a podnikatel. Odmítal různé nabízené tituly a pocty. Byl velmi vzdělaný. Hrál klavír, mluvil anglicky a francouzsky.
Nejstarší Stefanovi příbuzní byli zcela spjati s Prostějovem. Byli jim prapradědeček Moses Josef Lewi Petrowitz Zweig (*1750 Prostějov + 22. 9. 1840 Prostějov) a pradědeček Michael Löb Moses Zweig (*20. 10. 1784 Prostějov + 7. 3. 1831 Prostějov). Předkové Stefana Zweiga jsou pohřbeni na starém židovském hřbitově v Prostějově.
Dědeček Hermann Zweig byl bratrancem JUDr. Gustava Zweiga, otce Maxe Zweiga (1892– 1992), známého dramatika. Ten na rozdíl od Stefana se v Prostějově narodil a několik let v něm i žil. Oba se poznali ve Vídni. Dokladem je také i soubor devíti dopisů, které mu Stefan napsal ze Salcburku v letech 1924, 1925 a 1930. Byly nalezeny v roce 2004 při vyklízení domu č. 23 na Vápenici, ve kterém žila rodina Maxe Zweiga. Jsou uloženy ve sbírkách Muzea a galerie v Prostějově.
„Miloval jsem svou práci, a proto jsem miloval i život.“ (Stefan Zweig)
Stefanova matka Ida Brettauerová měla italské předky a pocházela ze zámožné kupecké rodiny z Hohenemsu. Stefan měl o dva roky staršího bratra Alfreda, který později převzal po otci podnik. Stefan tedy jako druhorozený syn mohl studovat a věnovat se svým zálibám – literatuře, divadlu, hudbě a výtvarnému umění. Absolvoval studia germanistiky a romanistiky v Berlíně a v roce 1904 získal doktorát filozofie. Už jako dvacetiletý vydal básnickou sbírku Stříbrné struny, ale na dalších šest let se odmlčel. Hodně cestoval, především do Francie, Anglie, Belgie, Ruska a Švýcarska. Navštívil také Indii, Barmu a USA.
Během 1. světové války žil ve Vídni a pracoval v archivu Ministerstva války. V roce 1914 uveřejnil v tisku otevřený dopis Přátelům v cizině. Společně s intelektuály různých zemí, například Romainem Rollandem se zapojil do mírového hnutí a upozorňoval na nehumánnost války.
V letech 1919–1934 žil a pracoval v Salcburku, kde na Kapucínské Hoře zakoupil dům. V roce 1920 se oženil s publicistkou Friderikou Marií von Winternitzovou. V těchto letech také vznikla převážná část jeho díla.
Mistr novely a psychologické prózy
Silně na něj působila Freudova psychoanalýza. Zaměřoval se na ženskou a dětskou psychiku a mezní situace (novely Strach, soubor novel Amok, Zmatení citů). Významným dílem byl román o soucitu, který zabíjí Netrpělivost srdce (1938). Šachová novela (1941) představovala skrytou kritiku fašismu v postavě mistra světa v šachu. Proslul také jako autor esejů (Dickens, Balzac, Dostojevskij, Kleist) a životopisných románů ( Joseph Fouché, Marie Antoinetta, Marie Stuartovna, Triumf a tragika Erasma Rotterdamského, Balzac, román jeho života, Svědomí proti násilí– Castellio proti Kalvínovi). Překládal knihy Rollandovy, Baudelairovy, Verhaerenovy a dalších autorů.
Velký spisovatel, myslitel a humanista
Stefan Zweig byl významným evropským intelektuálem, humanistou a pacifistou. Vystupoval proti válce, násilí a lhostejnosti. Přátelil se s řadou významných osobností. Patřili mezi ně například lékař a psycholog Sigmund Freud, básníci Rainer Maria Rilke, Emile Verhaeren a Paul Valéry, spisovatelé Romain Rolland, James Joyce, Heinrich a Thomas Mannovi, Franz Werfel, Jules Romains, Jane Adamsová, H. G. Wells, Maxim Gorkj a hudebníci Maurice Ravel a Richard Strauss.
Celou řadu svých úvah, názorů a myšlenek uložil do knihy Svět včerejška s podtitulem Vzpomínky jednoho Evropana (německy Die Welt von gestern). Napsal ji krátce po vypuknutí 2. světové války a shrnul v ní svoji lidskou a spisovatelskou zkušenost, kterou načerpal od konce 19. století až po tragickou současnost. Projevil se zde také jako vynikající pozorovatel obyčejného života, zvyků, společenského chování, módy, koloritu měst, redakcí, divadel, škol. V knize najdeme také jeho postřehy a úvahy o židovství a politických událostech doby. Uvádí zde například ponížení a trýznění včetně onoho nelidského příkazu, kdy jeho čtyřiaosmdesátiletá nemocná matka si krátce po anšlusu Rakouska v roce 1938 jako Židovka nesměla sednout ani na lavičku v parku.
Toto dílo jako jediné z Zweigových děl vyšlo česky poprvé až v roce 1994. Důvodem tak pozdního vydání byla skutečnost, že zde údajně idealizoval rakouskou monarchii. Nicméně se tato pozoruhodná kniha dočkala již čtyř vydání. Naposledy vyšla v roce 2019 v nakladatelství Malvern.
V roce 1934 po únorovém klerofašistickém puči v Rakousku emigroval do Anglie. Žil v Londýně. Zde byl v jedné cestovní kanceláři také svědkem situace, kdy židovští uprchlíciz různých zemí se snažili dostat ven z Evropy. „ Ale tím nejotřesnějším pro mě bylo pomyšlení, že těchto padesát utrýzněných lidí představovalo pouze nepatrný předvoj ohromné armády pěti, osmi, snad deseti milionů Židů, kteří už byli na odchodu a tlačili se za nimi, všech těch ožebračených, ve válce pak ještě rozmetaných milionů, které čekaly na zásilky dobročinných institucí, na povolení úřadů a peníze na cestu, jakási gigantická masa, která, vražedně vyplašená a panicky prchající před hitlerovským požárem, obléhala nádraží na všech hranicích Evropy a plnila věznice, národ zcela vyhnaný, jemuž se zapovídalo být národem, a přece národ, který již dva tisíce let nepožadoval nic tak silně, než aby už nemusel putovat a aby pod spočívající nohou cítil zem, klidnou, mírumilovnou zem,“ napsal v knize Svět včerejška Stefan Zweig.
Židovská tragédie 20. století
V roce 1939 se Stefan Zweig rozvedl se svou první ženou a oženil se svou sekretářkou Charlotte Altmannovou. Potom emigrovali do Anglie, přijali britské občanství a žili ve městě Bathu, kde si zakoupili dům. Británie ale tehdy nedělala rozdíl mezi Rakušany a Němci. Stefan Zweig se zde přestal cítit bezpečně, proto v roce 1941 emigroval podruhé – do Brazílie, kde dostal od úřadů trvalé vízum. Žili v Petropolisu nedaleko Ria de Janeira. Byl stále pod tlakem hrůz, které na židovském obyvatelstvu páchal Hitler a jeho stoupenci Dozvěděl se, co se projednávalo na konferenci konané 20. ledna 1942 v zámečku na břehu jezera Vannesse u Berlína. Byl to plán zlikvidovat jedenáct milionů evropských Židů.
Jakýsi šestý smysl ho utvrdil v tom, že není možné žít ve světě s takto rozpínavou zlobou a nenávistí. V noci 22. února 1942 ulehli manželé Zweigovi ke spánku v domě na Goncalves Dias č. 24 v Petropolis. Oba se slavnostně oblékli, protože věděli, že je to poslední okamžik jejich života. Spolykali velké množství barbiturátu Veronal. Dobrovolně tak společně odešli ze světa. Ještě předtím napsal Stefan ve španělštině dopis tohoto znění:
Než ze svobodné vůle a s jasnou myslí odejdu ze života, musím splnit poslední povinnost: vřele poděkovat této báječné zemi Brazílii, která mně a mé práci poskytla tak dobré a tak pohostinné spočinutí. Každým dnem rostla má láska k této zemi a nikde bych nebyl raději znovu vystavěl svůj život poté, co svět mého vlastního jazyka pro mne zanikl a má duchovní vlast, Evropa, sama sebe ničí.
Avšak po šedesátce by byly zapotřebí mimořádné síly, aby se začalo ještě jednou znovu. A mé jsou vyčerpány dlouhými léty bezdomoveckého bloudění. Pokládám proto za lepší včas a vstoje ukončit život, jemuž vždy byla duchovní práce nejryzejší radostí a osobní svoboda nejvyšším statkem této země.
Pozdravují všechny své přátele! Kéž ještě uzří ranní červánky po dlouhé noci! Já, příliš netrpělivý, je předcházím.
Stefan Zweig
22. 2. 1942 Petropolis
Zpráva vyvolala ohromné překvapení, protože nikdo netušil, že by se schylovalo k tomuto tragickému konci. Franz Werfel vyjádřil svůj úžas takto: „Uprostřed mnohamilionového nedobrovolného umírání v tomto válečném čase svět nastražil na chvíli sluch, ohromen touto dobrovolnou smrtí.“
Nejen osobní přátelé a ctitelé Stefana Zweiga se ptali polekaným hlasem: „Proč?“ Hledaly se příčiny i příznaky, kterým se dříve nevěnovala pozornost. Právě vydaná kniha Svět včerejška byla přijímána jako začátek loučení. Ukazovalo se, že válka a její stále širší až globální záběr byl hlavní příčinou jeho rezignace.
Thomas Mann jako jeden z mála spisovatelských kolegů zazlíval Zweigovi jeho čin jako útěk z boje. Tvrdě s ním o tom polemizovala Zweigova první žena Friderika Zweigová (+ 1971, Stamford, USA). Thomas Mann potom o deset let později svoji kritiku zmírnil. V Zweigových dopisech Friderice z posledních měsíců se hodně objevovaly obavy o budoucnost a příznaky únavy i rezignace, avšak hrozbu katastrofy, bylo možno z nich vyčíst až poté, co k ní došlo, či přesněji, až z toho posledního, jímž pisatel oznámil, že bude mít tíhu života za sebou, než list dojde k adresátce.
Ani v nejbližším okolí se netušilo nic o blízkosti katastrofy. Toto dosvědčil německý emigrant, právník a literát Ernst Feder, který byl s Zweigovými v téměř v denním styku. Právě 22. února 1942 večer byl u nich se svou manželkou na návštěvě.
Germanista, literární historik a překladatel Eduard Goldstücker psal o tom, že dvojí brazilská sebevražda vybavila mnoho asociací s případem Heinricha Kleista, který dohodnut s nemocnou ženou zastřelil ji a sebe. Stefan Zweig vtělil podrobné vylíčení této tragédie do svého rozsáhlého kleistovského eseje Zápas s démonem. „Obdoba případů je však pouze vnější, Kleist skočil do smrti s jakousi zoufalou triumfálností, zatímco Zweig se svou nemocnou druhou ženou tiše překročili práh a zavřeli za sebou dveře tak, aby nenarušili sousedův spánek,“ napsal E. Goldstücker.
V tvorbě Stefana Zweiga hrál významnou roli pojem tajemství. Poslední verš básně, kterou uvedl knihu Amok, říká, že jen tam je život, kde působí tajemství a jedinkrát podtrhl v jedné své novele větu: „Myslím, že opravdu žije pouze ten, kdo prožívá svůj život jako tajemství.“ Můžeme to vztáhnout i na tuto smrt? Kdybychom ji prosvítili pomyslným rentgenem, co bychom viděli? Strach, beznaděj či prosté odložení pera a s ním i života? Tento sebevrah neměl ani zdravotní potíže, ani hmotné starosti a byl si vědom své světové slávy. To vše zřejmě nestačilo převážit tesknici za ztraceným světem včerejška.
„Odešel v něm člověk světa zcela včerejšího, ale jistě jeden z jeho lidí nejlepších,“ napsal v roce 1946 literární kritik Václav Černý.
Thomas Mann (1952, USA) uvedl: „Ale též láska bude spjata s památkou tohoto jemného a předobrého člověka.“
Stefan Zweig – foto 1931 
prapraděd Moses Zweig 
pamětní deska na rodném domě ve Vídni 
hrob manželů Zweigových v Petropolisu 
dům v Petropolisu, kde žil a zemřel Stefan Zweig
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém V Prostějově