Bruno Winterovi bylo 16. dubna 2018 zastupitelstvem města uděleno čestné občanství města Prostějova in memoriam. Za něho, jeho ženu Theresu a syna Kurta budou v září letošního roku uloženy před domem v Blahoslavově ulici, kde bydleli a provozovali sladovnu, Kameny zmizelých.
Pocházel z významné sladovnické židovské rodiny (*15. října 1873 v Haňovicích u Litovle), která působila na trhu se sladem v dobách rakousko-uherské monarchie a první republiky. Patřily jí sladovny v Haňovicích, na Klášterním Hradisku u Olomouce a v Prostějově. Absolvoval pivovarskou školu v Berlíně. Společně s bratrem Karlem (1870–1912) vlastnil firmu Brüder Winter. Do společnosti vstoupil Bruno Winter v roce 1898. Firma se těšila skvělému renomé a svůj slad vyvážela pod obchodní značkou „Castello“ do řady evropských zemí a také do zemí Afriky, Ameriky, východní Asie a Austrálie.
Výroba piva však musela být pod tlakem konkurence v roce 1913 zastavena. V nevyužívaných prostorách bývalého pivovaru zřídil Bruno Winter továrnu na výrobu knoflíků Kornolith z rozemletých koňských a dobytčích kopyt. I tato dobře prosperovala. Při vedení podniku mu výrazně pomáhal syn Hugo. Podnikatelskou činnost doplňovalo zpracování ovoce a zeleniny, výroba marmelády, kvašeného zelí a zmrazovaní zeleniny.
Bruno Winter byl také významným mecenášem, spolupracovníkem a podporovatelem prostějovského muzea (tehdy mělo název Národopisné a průmyslové museum města Prostějova a Hané). Od roku 1926 byl členem Muzejního spolku. Od roku 1933 byl členem Kuratoria muzea a členem sekce pro zvelebení živností a uměleckého průmyslu. Byl nadšeným milovníkem a sběratelem starých hodin. Část své sbírky prezentoval ve dnech 8. – 22. září 1935 v muzeu na výstavě „Umělecké hodiny a hodinky 15. – 19. století“ .
Z obavy před zabavením sbírky nacisty věnoval řadu svých exponátů muzeu. Například v roce 1938 odkázal muzeu jedenáct svých exponátů a v roce 1939 to byl soubor šestašedesáti hodin a hodinek a dva malované porcelánové ciferníky. Pro hodiny projevoval nadšení nejen jako sběratel, ale sám hodiny stavěl a opravoval. Součástí sbírky je také Winterem zhotovený model dřevěných gotických hodin. Věžní hodinový stroj zachovaný díky jeho prozíravosti, kdy uhradil jeho zrestaurování, byl v roce 2011 zapůjčen do expozice prostějovské radniční věže. Muzeu také věnoval i další předměty, například portréty neznámých měšťanů, knihu pergamenových listin a pečetí, registra řemeslníků a pamětní mince.
Nástup nacismu znamenal nejen konec jeho podnikatelské a mecenášské činnosti, ale i konec jeho života. Sladovna byla v roce 1941 arizována a výroba sladu byla zastavena. Bruno Winter se otrávil ve svém bytě společně s druhou manželkou Terezií (* 13. 12. 1890 + 27. 6. 1942) v noci 27. června 1942 před nástupem do transportu do koncentračního tábora. Jsou pohřbeni na novém židovském hřbitově v Prostějově.
Jeho starší syn Hugo Adolf ( *18. 9. 1905 + 16. 5. 1989), který žil ve Vídni, odešel na začátku války přes Francii do Velké Británie. Působil u 310. československé stíhací perutě RAF jako pozemní personál v Duxfordu. Dohlížel také na dceřinou továrnu na výrobu knoflíků Hornflowa, která byla před válkou vybudována Bruno Winterem v severozápadní Anglii. Později byl plně uvolněn pro práci v továrně. Po osvobození plánoval návrat do Československa a převzetí výroby v obou prostějovských podnicích. Pro jeho návrat zde také hlasovala většina zaměstnanců. Krátce před návratem však přišel únor 1948 a Hugo Winter zůstal i s rodinou natrvalo ve Velké Británii. Dodnes zde žijí jeho potomci, například dcera Carrol Williams, která je strážkyní historického odkazu rodiny Winterových. Mladší syn Kurt Winter ( *10. 10. 1911 + 28. 2. 1943) byl zatčen gestapem a zavražděn v Osvětimi.
Odkaz a práci sladovny Winterových připomíná soukromá sladovna Castello v Blahoslavově ulici č. 13 v Prostějově. K jejich odkazu se hlásí také názvem. Castello znamená v překladu zámeček nebo kapličku a právě dvě věže hvozdů vyobrazeny na znaku tuto kapličku nebo zámeček připomínají. Působí na našem trhu od roku 1992, kdy byla vyčleněna z Obchodních sladoven a privatizována.
Zdroj: Hana Bartková, kronikářka města a členka spolku Hanácký Jeruzalém