Příběh plukovníka Bedřicha Seligera z Prostějova.
Bedřich Seliger senarodil 19. června 1920 v židovské rodině v Prostějově. Otec Ignác Seliger byl obchodníkem s konfekcí a textilem. Bedřich měl dvě mladší sestry. Byl velmi nadaný. Bavila ho hlavně matematika, hrál šachy a učil se hrát na housle a na klavír. Na prostějovské klasické gymnázium šel studovat už po ukončení 4. třídy. Odmaturoval s vyznamenáním v roce 1938. Rodiče mu zajistili výuku angličtiny a připravovali ho na odjezd z protektorátu. Byl však udán na gestapo. Důvodem bylo falešné obvinění, že doma přechovává marxistickou literaturu. Začátkem října 1939 byl zatčen a odvezen do věznice na Špilberku. Po dvou měsících byl deportován do Ostravy, odkud byl společně s dalšími židovskými vězni připojen ke druhému židovskému transportu směřujícímu do Niska nad Sanem. V této okupované části Polska měl vzniknout první koncentrační tábor pro Židy a na jeho výstavbě se podílel i Seliger.
Společně s dalšími pěti vězni se mu podařilo 18. prosince 1939 z tábora utéct a přejít ilegálně nedalekou hranici na sovětské území. „Jaký obchod je v Prostějově vedle radnice? V jaké ulici je soud? Jak se jmenuje nejznámější prostějovský fotoateliér?“ Na tyto tři otázky musel odpovědět při prověrce ve Lvově, protože u sebe neměl žádné doklady a mohl být považován za špióna. Bedřich znal na všechny otázky odpověď. Obdržel potom takzvanou zelenou kartu, která mu umožňovala pobyt a práci na území Sovětského svazu. Pracoval v pekárně v Bolechově u Lvova. Po německém útoku na Sovětský svaz v červnu 1941 byl s dalšími civilisty evakuován až do Uzbekistánu. V Taškentu česal bavlnu, byl účetním v sovchoze. Koncem roku 1941 si přečetl v tisku informaci o vzniku československé vojenské jednotky v Buzuluku a rozhodl se do ní vstoupit. Musel projít přes náš konzulát v Kujbyševě, kde mu „otevřel“ dveře bratranec z Prostějova Bedřich Samet. Pro oba to bylo milé setkání.
Bedřich Seliger byl v první šestici dobrovolníků, kteří se hlásili do nově vznikající československé vojenské jednotky. Jejím velitelem byl podplukovník Ludvík Svoboda. S touto jednotkou (pozdějším 1. československým armádním sborem) prodělal těžké boje u Sokolova, Kyjeva, Bílé Cerkve a v Dukelském průsmyku. Působil jako velitel minometného družstva a roty. Mohl zde využít výborných znalostí matematiky při výpočtech navádění střel. Byl třikrát raněn, nejtěžší zranění utrpěl od výbuchu miny v bojích u Štrby.
Návrat do rodného Prostějova byl pro něj velmi smutný. Zůstal bez domova a rodiny. Rodiče, sestry a dalších osmnáct blízkých příbuzných zahynulo v nacistických koncentračních táborech. Rodiče a sestry byli zastřeleni 28. července 1942 v lese nedaleko Baranoviči.
Po skončení války zůstal na Slovensku, kde vedl výcvik nových vojáků obsluhujících minomety. Potom působil jako důstojník ve sborovém velitelství v Olomouci. V roce 1947 odešel na vlastní žádost do civilu. Přestěhoval se do Teplic a zastával různé technické funkce v textilním, krajkářském a sklářském průmyslu. Před odchodem do důchodu byl ekonomickým náměstkem ředitele Sklo unionu Teplice. Tuto funkci zastával jako nestraník. Na doporučení připsal jeho velitel a tehdejší prezident Ludvík Svoboda slova: „Má výjimku, je prověřený z Dukly.“
Za prokázané hrdinství mu byl třikrát udělen Československý válečný kříž, Řád Rudé hvězdy a další vyznamenání.
Do Prostějova se vrátil po dlouhých pětašedesáti letech koncem dubna 2012. Byl přijat na radnici, besedoval se studenty na Gymnáziu Jiřího Wolkera. Také se mu samozřejmě vrátily trpké a smutné vzpomínky. Zemřel 27. listopadu 2012 ve svých dvaadevadesáti letech v Teplicích.
Hana Bartková, členka spolku Hanácký Jeruzalém (text publikován v Hanáckých novinách)