Prostějov, červen 1942. Stovky lidí proudí k vlakovému nádraží. Mezi nimi možná i čtyřletá Ruthinka Brennerová s maminkou Fanni, babičkou Pessel, sestrami Stellou a Pepičkou. Tatínek Salomon a starší nevlastní bratr Max s nimi nejsou. Odvedli je už dřív nějací neznámí muži. Prazvláštní průvod. Je léto, přesto mají lidé na sobě několik vrstev oblečení. Batohy na zádech, v rukou kufry. Ani po chodníku nejdou…
Vlak vyjíždí do Olomouce. Odtud Terezín, Baranoviči, Raasika, Malý Trostinec, Osvětim, jak kdo…
- 6. 1942. Ruthinka dorazila do Terezína. Babička Pessel tu zůstane. (Ne nadlouho. 9. 10. 1942 umírá).
Ruth, Fanni, Josefine, Stella odjezd!
Malý Trostinec, 14. 7. 1942. Je konec.
Z Prostějova a okolí bylo mezi léty 1942 – 1945 kvůli svému židovskému původu vyvražděno přes 1200 lidí.
Červen 2018. Hala hlavního nádraží se zaplnila stovkami lidí. Sešli se, aby na prvním veřejně přístupném místě v Prostějově odhalili pamětní desku zmizelým, pro většinu dnes už zapomenutým, sousedům, kteří před šestasedmdesáti lety skončili v pekle koncentračních a vyhlazovacích táborů.
Kus leštěného mramoru s několikařádkovým nápisem připomínajícím největší genocidu 20. století nově visí nedaleko kolejiště vedle jiného podobného obdélníkového kusu kamene. Ten pro změnu připomíná nuceně nasazené. Na jazyk se dere otázka: Proč tu pamětní deska obětem holocaustu není už dávno?
Po válce byly jiné starosti, za minulého režimu se výklad holocaustu omezil na několik hodin dějepisu v lepším případě kombinovaných s výletem do Terezína.
Od sametové revoluce uplynulo 29 let. Devadesátá léta osvětě a historické sebereflexi víceméně přála. Vzpomněli jsme zcela správně na nuceně nasazené, na lidi umučené v komunistických lágrech, na nevinné civilisty postřílené spřátelenými vojsky Varšavské smlouvy a na mnohé další kdysi zamlčované oběti.
Povraždění Židé si v „hanáckém Jeruzalémě“ museli počkat. Počkat až do okamžiku, kdy vymírají poslední pamětníci. Paměť by ale umřít neměla.
Memento onoho kusu kamene, který nikdy nebude s to vyjádřit hrůzy doby, kterou připomíná, zní: Proč se to všechno stalo? Jsme dnes lepší, poučenější, odolnější proti zlu a bezpráví? Nevstoupíme znovu do stejné řeky?
A umíme těch dvanáct stovek povražděných spoluobčanů vnímat nikoli jako číslo na nějaké desce, ale jako lidské bytosti, které tu v minulosti s námi žily, měly svá jména, své rodiny, své radosti, starosti, byli naší součástí a zanechali tu po sobě dědictví. Navzdory úsilí nacistického i komunistického režimu zahladit po nich všechny stopy. Máme tu jejich odkaz, na který můžeme navázat, a ke kterému se můžeme hrdě hlásit. Ti lidé, kteří odtud nedobrovolně odešli, nejsou jen číslem na desce, byli jedněmi z nás…Pochopíme to?
-jg-