V červnu 2017 se v bývalé prostějovské synagoze, nyní v Husově sboru, uskutečnila akce Cesta bez návratu. Věnována byla výročí deportací (nejen) prostějovských židovských obyvatel a jejich následnému vyvražďování. „Cesta bez návratu“ byla mimo jiné i impulsem pro založení spolku Hanácký Jeruzalém. V letošním roce připravujeme další podobnou vzpomínkovou akci. A že je co připomínat dokládá i následující text, který v červnu 2017 prezentovala dr. Marie Dokoupilová z prostějovského muzea:
Pronásledování židovského obyvatelstva Prostějova v letech 1939–1945
Marie Dokoupilová
V lednu 1939 vyhlásil Adolf Hitler veřejně úmysl o zničení židovské rasy v Evropě, ale tehdy ještě málokdo pochopil, že svou hrozbu myslí reálně. Nacisté postupovali systematicky – židovské obyvatelstvo postavili mimo zákon, systémem diskriminačních opatření je izolovali, zbavili majetku a nakonec deportovali k fyzické likvidaci.
Prostějov se nazýval hanáckým Jeruzalémem pro množství židovských obyvatel a hospodářský vliv židovských podnikatelů, kteří zde jako první začali s průmyslovou výrobou.
Po vzniku Československé republiky i tady jejich počet klesl.
Imigrace a emigrace koncem 30. let
Podle sčítání lidu z roku 1930 žilo v Prostějově 1442 osob židovského vyznání.[1] Do doby před transporty se tento počet změnil – jednak přirozeným přírůstkem a úbytkem obyvatel, jednak vlivem emigrace z Prostějova, ale také příchodem značného počtu uprchlíků z pohraničí na podzim roku 1938 – jen do konce roku 1938 jich popisný úřad evidoval 262, kterým „hrozilo nebezpečí útisku.“[2] V hlášení Okresního úřadu v Prostějově pro úřad oberlandráta v Olomouci v lednu 1941 se uvádí počet židovských obyvatel v Prostějově číslem 1280, v ostatních obcích okresu žilo celkem 33 osob židovského vyznání.[3] Toto hlášení se vší pravděpodobností evidovalo pouze Židy, kteří vyznávali židovské náboženství. „Jelikož registratura židovské náboženské obce byla německými okupanty zničena, musíme se … spokojit často jen zaokrouhlenými čísly. Pro rok 1938 odhaduje se počet osob židovského vyznání na 1500. Z toho se do konce roku 1939 vystěhovalo asi 250 osob (70% do Palestiny a 30% do severní a jižní Ameriky). Zato se přistěhovalo r. 1938 po obsazení Sudet asi 200 Židů ze Sudet, takže koncem r. 1939 žilo v Prostějově podle odhadu 1450 příslušníků židovského vyznání. … Pro Němce a smíšená manželství byly norimberské zákony zavedeny ihned, pro Čechy se to protáhlo do února 1942, kdy byl vyhlášen český norimberský zákon o ochraně cti a krve. … Židovské obce musily vzít do seznamu osoby nežidovského vyznání, považované za židy z důvodů rasových. Tím se počet „židů“ zvětšil o 200 lidí. Tak na jaře 1942 počítalo se s 1650 občany, považovanými za židy.“[4] Pro srovnání – v červnu 1938 měl Prostějov celkem 35 326 obyvatel a 2949 domů.[5]
Imigrace zahrnovala v Prostějově jednak osoby, které se do města nastěhovaly po obsazení Sudet, případně jednotlivce, kteří se přistěhovali ještě dříve – v důsledku pronásledování Židů v Německu a v Rakousku. Jedním z takových uprchlíků před Hitlerem byl také dramatik Max Zweig (1892–1992), který se do rodného Prostějova vrátil z Berlína se svojí německou manželkou Gretou roku 1934. Před transportem se zachránil vlastně náhodným odjezdem do Palestiny. Jeho matka a bratři prošli transporty a byli zavražděni.
České úřady začaly uprchlíky sledovat a zvlášť evidovat až v říjnu 1938. Jména těchto uprchlíků, hledajících v Prostějově záchranu a bezpečí, nalézáme téměř všechna v seznamech čtyř transportů vypravených z Olomouce do Terezína v polovině roku 1942. Někteří unikli dál. Uprchlíky evidoval jednak zvláštní seznam, zahrnující 250 osob ze 124 rodin,[6] jednak kromě toho městská rada koncem prosince 1938 předložila okresnímu úřadu sčítací archy a kartotéku přistěhovalých, která se pravděpodobně nedochovala.
Emigrace. Už od roku 1933 se mnozí zdejší Židé začínají stěhovat co nejdále od možného hrozícího nebezpečí, pryč z Československa, v lepším případě mimo Evropu. Legální emigrace, jejímž cílem byla především Palestina jako „země zaslíbená,“ ke které docházelo zvláště v sionisticky orientovaných kruzích, byla ztížena jak systémem tzv. certifikátů, tak nutností prokázat se značnou finanční částkou. Certifikáty měli šanci získat především lidé zámožní, s religiózním povoláním, mladiství a děti, dělníci a příbuzní obyvatel Palestiny. Žádosti o vystěhování do jiných zemí si museli zájemci vyřizovat sami, do Palestiny se dalo vystěhovat jen prostřednictvím Palestinského úřadu, ovšem emigrace se zdařila většinou jen dobře informovaným a dobře finančně zajištěným osobám či rodinám.[7] Osoby, které uprchly do některé z evropských zemí (Maďarsko, Slovensko), byly velmi často nacistickou mašinérií dostiženy podruhé.
Kromě legální emigrace docházelo samozřejmě také k ilegálním útěkům – zvláště po obsazení zbytku českých zemí v březnu 1939 a po vypuknutí 2. světové války. Tito uprchlíci dále směřovali na západ nebo na východ. Dosud víme asi o 266 osobách, kterým se podařilo zachránit se emigrací (Palestina 116 včetně tzv. alija mládeže, Argentina 6, Austrálie 10, Čína 2, Dánsko 1, Egypt 3, Ekvádor 9, Francie 2, Holandsko 1, Chile 8, Kanada 8, Maďarsko 10, Maroko 1, Mauritius 1, Norsko 2, Rumunsko 4, Slovensko 17, Švédsko 4, Švýcarsko 2, Uruguay 2, USA 17, Velká Británie 31, Venezuela 4, neznámo 5). Z jejich řad se mnozí zapojili do odboje proti nacistům, ať už v západních sborech ve Francii, Velké Británii, v Palestině, nebo v Sovětské armádě. Prozatím známe 33 konkrétních jmen těchto vojáků, z toho 8 v čs. sboru v Sovětském svazu a 11 v palestinské brigádě britské armády.[8]
Represe proti židovským obyvatelům
Německý Říšský sněm přijal 15. září 1935 v Norimberku dva ústavní zákony – o říšském občanství, kvůli němuž Židé přestali být občany Říše, a zákon na ochranu německé krve a cti, zakazující sňatky Němců s Židy. Kritériem stanovení toho, kdo je Židem, bylo přihlášení k judaismu členstvím v židovské obci, ale také židovským náboženstvím jeho rodičů a prarodičů, případně manželského partnera. V Protektorátu byly principy norimberských zákonů použity poprvé v nařízení o židovském majetku z 21. června 1939.[9] V průběhu let 1939–1942 vyšla řada zákazů a nařízení namířená proti židovským obyvatelům – roku 1939 v březnu přišla vyhláška o zastavení činnosti židovských spolků, v dubnu museli dva židovští členové obecního zastupitelstva nastoupit nucenou dovolenou (JUDr. Robert Sonnenmark a Heřman Antscherl), na krámech se objevila označení árijský obchod. Od června 1939 jmenovali do podniků vlastněných Židy vnucené správce, neboli treuhändery (správce věrné ruky), židovskou školu zabrali pro potřeby německé mateřské školy. V červenci došlo k uzavření synagogy a zákazu košerování, město chtělo rovněž vyvlastnit pozemek bývalého židovského hřbitova. Od srpna se musely označovat židovské obchody, Židé byli vyloučení ze Sokola.[10] Cílem akce Albrecht I z 1. září 1939 byl útok proti elitě českého národa, jeho zastrašení a pacifikace, v Prostějově během ní zatkli celkem 22 rukojmí, z toho jedenáct Židů. Internovali je ve Štěpánově u Olomouce, poté v Brně, v Dachau u Mnichova a od 26. září je věznili v Buchenwaldu u Výmaru. Přežil jediný MUDr. Eugen Grossmann, který se po svém propuštění v dubnu 1940 vystěhoval do Šanghaje v Číně.[11]
V únoru 1940 došlo k rozpuštění obecního zastupitelstva a moci se ujali němečtí úředníci. V srpnu byla stanovena nákupní doba pro Židy, další zpřesňování této vyhlášky přišlo v únoru a červenci 1941. Od ledna 1941 měla ubytovací zařízení omezeno ubytování Židů, ti museli též odevzdat řidičské průkazy. Od dubna platil pro Židy zákaz rybaření a vymezili pro ně úřední dobu v peněžních ústavech. Od září 1941 museli povinně nosit žlutou hvězdu. Další nařízení zakazovalo židovskou hudbu a produkci děl židovských autorů.[12] Postupně bylo arizováno 41 oděvních firem, které zaměstnávaly asi 1200 vnitřních a 2390 domáckých zaměstnanců, celkem spadalo do arizace 96 zdejších židovských firem a živností.[13] Židovské živnosti se musely označit nápisem, vyšel zákaz vykonávání některých povolání, který platil např. pro lékaře, advokáty, úředníky, živnostníky. Židovské studenty vyloučili ze středních a vysokých škol, děti nesměly chodit do školy. Židé nesměli telefonovat, kupovat noviny, chodit k holiči, chovat domácí zvířata. Platil zákaz bohoslužeb, vstupu do restaurací a kaváren, čítáren, divadel, na koncerty, na sportovní utkání, do parků, na koupaliště, na náměstí, pro Židy zřídili zvláštní oddělení v nemocnicích a sociálních ústavech, znemožnili jim cestování, stanovili nižší příděly na potravinové lístky a omezili dobu při nakupování. Židé se museli vystěhovat z určených domů a bytů, zabavovali jim rádia, fotoaparáty, jízdní kola, šperky, kožichy, hudební nástroje, lyže. V říjnu 1941 vydaly úřady ustanovení o smíšených manželstvích a za Židy byli považování rovněž nežidé, kteří žili ve svazku s Židem, případně jejich děti. V prosinci stanovili dobu určenou pro Židy na úřadech, vyhlásili také zákaz návštěv knihoven, muzeí, výstav, obrazáren, archivů a dražeb. Od ledna 1942 platil pro zdejší Židy zákaz vstupu na hlavní a některá určená náměstí, v únoru a v září vyšel zákaz užívat prádelny.[14]
Osoby, které byly na území Protektorátu Čechy a Morava zatčeny z politických či jiných důvodů ještě před transporty do Terezína, většinou skončily v některém z koncentračních táborů, často je však zavraždili ještě ve vazbě. Historik Vojtěch Janoušek do roku 1942 uvádí 62 zatčených,[15] zatím se jich podařilo v letech 1939–1942 jmenovitě identifikovat 50. Od října 1939 do dubna 1940 existoval tábor v Nisku nad Sanem na východě Polska, kam bylo celkem transportováno asi 5000 Židů, z Prostějova asi 20 osob, např. Kamil Richter (1899), Bertold Goldzweig (1912), Bedřich Seliger (1920). Většině zde internovaných se podařilo utéct na území Sovětského svazu, kde se pak často přidávali k armádě, hlavně ke Svobodově čs. armádnímu sboru.
Židé se museli v Prostějově zúčastňovat nucených prací při úklidu města, odklízení sněhu, pracích na Plumlovské přehradě nebo v okolních lesích, kde pro ně existoval pracovní tábor v Žarovicích u Hamer.[16]
Transporty do Terezína
Během čtyř dní roku 1942 bylo z Olomouce do Terezína odtransportováno z oblasti střední Moravy (Olomoucko, Litovelsko, Konicko, Přerovsko, Lipnicko, Hranicko, Prostějovsko, Kroměřížsko) celkem 3445 osob židovského původu, z Prostějova více než třetina – 1233.
Označení a datum transportu celkový počet počet Židů z města a okresu Prostějov
AAf – 26. 6. 1942 900 179 + 10 = 189
AAg – 30. 6. 1942 900 498 + 1 = 499
AAm – 4. 7. 1942 900 403 + 14 = 417
AAo – 8. 7. 1942 745 153 + 1 = 154
Celkem 3445 1233 z Prostějova, 1259 z okresu
AE 7 – 7. 3. 1945 53 osob
Asi 12 prostějovských Židů ze smíšených manželství bylo nuceno odjet v září 1943 do koncentračního tábora v Oslavanech u Ivančic a v září 1944 dalších 70 osob do Prahy-Hagiboru. Odtud je transportovali také do Terezína. Převážně děti ze smíšených rodin, ale rovněž několik dospělých, kterým se dosud podařilo uniknout transportaci, odjelo do Terezína začátkem března 1945 (transport AE 7 z Olomouce – 7. 3. 1945). Ze čtyř největších transportů z Olomoucka se zpět nevrátilo celkem 3211 lidí, kteří zemřeli buď přímo v Terezíně nebo byli zavražděni v Malém Trostinci, Baranoviči, Osvětimi nebo v dalších koncentračních a vyhlazovacích táborech.[17]
Místa deportací a vyvražďování prostějovských Židů:
Místo: počet datum celkem osob označení transportu
Baranoviči (JZ od Minsku) 162 28. 7. 1942 1000 AAy
Bergen-Belsen 1
Buchenwald 8
Dachau 1
Flossenburg 2
Gross Rosen (Slezsko) 1
Malý Trostinec (u Minsku) 382 14. 7. 1942 1000 AAx, Bc, Bk
Olomouc 1
Osvětim u Krakova 290 By 26. 10. 1942, Cr 23. 1. 1943, Cs 26. 1. 1943, Cu 1. 2. 1943, Dl 6. 9. 1943, Dm 6. 9. 1943, Dn/a 5. 10. 1943, Eq 12. 10. 1943, Dr 15. 12. 1943, Dz 15. 5. 1944, Ea 16. 5. 1944, Eb 18. 5. 1944, Ek 28. 9. 1944, El 29. 9. 1944, Em 1. 10. 1944, En 4. 10. 1944, Eo 6. 10. 1944, Ep 9. 10. 1944, Es 19. 10. 1944, Et 23. 10. 1944, Ev 28. 10. 1944
Prostějov 1
Raasika (V od Tallinnu, Estonsko) 46 1. 9. 1942 1000 Be
Ravensbrück 2
Rejowiec (u Lublinu) 7
Riga (Lotyšsko) 8
Terezín 90
Treblinka (SV od Varšavy) 161 8., 15., 19., 22. 10. 1942 7000 Bu, Bv, Bw, Bx
neznámý osud 7
Celkem 1248[18]
Pro srovnání – z českých nežidovských obyvatel Prostějova padlo nebo bylo umučeno 125 osob, celkově v okrese 418 osob, Židů trojnásobek.[19]
Místa osvobození:
Allach 1
Bergen-Belsen 12
Bilroda 1
Blechhammer 4
Brodnica 1
Buchenwald 2
Dachau 1
Dora 1
Friedland 2
Christianstadt 1
Kudowa 1
Landshut 1
Mauthausen 6
Neuengamme 1
Osvětim 1
Raasika 1
Raguhn 1
Terezín 67 z toho 43 nebylo dál deportováno
Švédsko 2
Švýcarsko 2
celkem 109
prošli Osvětimí 38 osob[20]
Po osvobození a návratu z Terezína, případně jiných táborů, se prostějovští Židé nejdříve vraceli domů v naději, že se zde setkají s ostatními členy svých rodin, o nichž zatím neměli zprávy. Někteří odjížděli hned do zahraničí, jiní teprve v letech 1948–1949 poté, co v Československu převzali moc komunisti. K 26. říjnu 1966 měl prostějovský synagogální sbor 41 členů,[21] zanikl roku 1973 pro nedostatek členů. Budovu Brecherovy nadace v Sádkách č. 2, kde se sbor scházel po prodeji obou synagog, prodali roku 1981.
[1] Bartoš, Josef – Schulz, Jindřich – Trapl, Miloš: Historický místopis Moravy a Slezska v letech 1848–1960. Sv. 5. Ostrava 1976, s. 35.
[2] Státní okresní archiv v Prostějově, fond Archiv města Prostějova (dále SOkA Prostějov, fond AMP), inv. č. 2074, čj. 10 281, kart. 324.
[3] SOkA Prostějov, fond Okresní úřad (dále OÚ), I 59/41 Statistické výkazy pohybu obyvatelstva v letech 1930–1940 dle národnostního hlediska, kart. 324. V jednotlivých obcích byly následující počty Židů: Kralice, Brodek, Hradčany, Kobeřice, Dolní Otaslavice, Horní Otaslavice po jednom, Držovice a Hamry po dvou, Krasice, Rozstání a Ždětín po třech, Kostelec n. H. 5, Vrahovice 9.
[4] Janoušek, Vojtěch: Likvidace prostějovských židů po r. 1939. In: Zpravodaj Muzea Prostějovska v Prostějově (dále MPP), 2, 1991, s. 23 a 24.
[5] Adresář města Prostějova a politického okresu. Prostějov 1939, s. 15.
[6] SOkA Prostějov, fond OÚ, nezpracované fondy.
[7] Krejčová, Helena – Svobodová, Jana – Hyndráková, Anna: Židé v Protektorátu. Hlášení Židovské náboženské obce v roce 1942. Dokumenty, Praha 1997, s. 8-9, 183-186.
[8] Dokoupilová, Marie: Pátrání po „zmizelých sousedech“ v Prostějově. In: Židé a Morava, 13, Kroměříž 2007, s. 226-242; doplňky v rukopise.
[9] https://cs.wikipedia.org/wiki/Norimbersk%C3%A9_z%C3%A1kony, 9. 8. 2017 11:25
[10] Hlasy z Hané, ročník 1939.
[11] Janoušek, c. d., s. 24; Beerová, Maud Michal: Co oheň nespálil. Prostějov 2005, s. 27, pozn. 12.
[12] Hlasy z Hané, ročník 1940 a 1941.
[13] Prostějov. Dějiny města. II. Prostějov 1999, s. 114.
[14] Hlasy z Hané, ročník 1941 a 1942; Janoušek, c. d., s. 23-24.
[15] Janoušek, c. d., s. 25.
[16] Dokoupilová, Marie: Pátrání po „zmizelých sousedech“ v Prostějově. In: Židé a Morava, 13, Kroměříž 2007, s. 243-245, doplňky v rukopise.
[17] Janoušek, c. d., s. 25; Terezínská pamětní kniha. I. a II. (dále TPK). Praha 1995; SOkA Prostějov, fond OÚ, nezpracované fondy; materiály ŽNO Olomouc.
[18] TPK, c. d.
[19] Prostějov. Dějiny města. II., c. d., s. 109-110.
[20] TPK, c. d.
[21] Soukupová, Blanka: Poválečná židovská Morava v materiálech státního úřadu (sekretariátu) pro věci církevní. In. Židé a Morava, XIII, Kroměříž 2012, s. 188.